ROBERT VANO
Konečně je tady! Kniha, kekteré mě dlouho přemlouvali moji přátelé ilidé, se kterými spolupracuji. „Roberte, proč neuděláš knihu, která by chronologicky, odzačátku dokonce, rekapitulovala tvůj život?“ ptali se mě ajá jsem cítil, že když má ta kniha vzniknout, vznikne vten správný okamžik.
Pustil jsem se tedy dosvé, možná poslední publikace. Nevěděl jsem, jak těžké to bude. V hlavě máte nějakou představu avšechno najednom místě. Ale když hledáte, kontrolujete, skenujete a vybíráte negativy od roku tisíc devět set padesát, zjistíte, že potřebujete mnohem více času i trpělivosti.
Ikdyž dnes existuje spousta různé techniky, verzí photoshopů aumělá inteligence, své fotografie dělám pořád stejně. Tak, jak jsem se to naučil. Měl jsem štěstí, že jsem v sedmdesátých a osmdesátých letech působil v New Yorku. Vobdobí, kdy ještě žili fotografové zprvní republiky, jako byli André Kertész, Brassaï, Richard Avedon, Irving Penn, Lillian Bassmanová nebo Horst P. Horst. Ti všichni fotili svoje fotografie sdenním světlem. Když bylo panu Horstovi tolik let, kolik mám já teď, říkával: „Nejlépe svítí pán Bůh ajá jsem ten druhý.“ Já jsem dnes ten třetí… Snažím se přizpůsobovat světlu, které existuje. Většina fotografů to dělá opačně. Chtějí, aby se světlo přizpůsobovalo jim.
Zfotografování se stal byznys, kdy fotograf plní přání klienta. Ten má velký budget na asistenty, světla, blesky, kabely, pozadí adalší věci, ale zasamotnou fotografii nakonec zaplatí nejméně.
Nemám strach ze žádných technologií. Nedávno jsem viděl dokument ofotografovi, který říkal, že miluje veškeré inovace, protože čím víc jich bude, tím cennější budou jeho ručně vyrobené platinové fotky.
první akt, Nové Zámky 1948
Na svět jsem přišel vroce tisíc devět set čtyřicet osm. Narodil jsem se v Nových Zámcích, bývalém Československu, maďarským rodičům. Když se vzali, mámě bylo osmnáct a tátovi třiadvacet. Máma pracovala jako prodavačka v lahůdkách a otec jako elektrikář. Cestoval za prací do různých částí republiky a domů se vracel jednou zaměsíc. Ani máma nebyla nikdy doma. Pořád pracovala. Zůstal jsem tedy sbabičkou, která mě vychovávala.
Moje první rodinné fotografie (zleva doprava):
>Babička sdědou v den svatby.
>Máma státou vden svatby.
> Já a moje mladší sestra Erika.
>Celá rodina o Vánocích.
Když byl táta mladý, hrával fotbal. Když byl starší, chodil se naněj koukat. Zápasy probíhaly vždy vneděli vdeset. Někdy končily vpůl dvanácté, někdy později. Nevím proč, ale vždy jsme obědvali přesně vedvanáct. Když to otec nadvanáctou nestihnul asednul si zastůl, máma už myla nádobí anedala mu najíst. „Co si myslíš, že budu vařit každých patnáct minut? Utíkej zatou děvkou, odkteré si teď přišel. Ta ti určitě něco uvaří!“ Otec se nechtěl hádat. Vstal aodešel dohospody naproti. Opilý se vrátil vetři odpoledne. Lehnul si dopostele, všest se vzbudil abylo vše vpořádku. Rodiče spolu vydrželi hodně dlouho.
Největší vliv namoji výchovu měla babička. To, jak mluvím amyslím, mám po ní.
Když mi bylo šestnáct, otec mi koupil fotoaparát. Konečně jsem mohl dělat něco sám, protože veškole bylo všechno týmové. Fotografie mě nadchnula achtěl jsem ji studovat nastřední škole. Pan učitel mi však řekl, že vNových Zámcích bych mohl fotit akorát tak pohřby aže to není profese pro chlapa. Doporučil mi, abych se raději vyučil nahorníka nebo elektrikáře. Nakonec jsem vystudoval gymnázium. Pojeho skončení jsem chtěl zkusit opět fotografii, ale na vysokou školu jsem nemohl dělat přijímačky, protože jsem se neučil aměl špatné známky.
Kluci, kteří se nedostali navysokou, museli absolvovat povinnou vojenskou službu. Věděl jsem, že ty dvouleté prázdniny nejsou pro mě. Nechtěl jsem dopadnout jako voják z filmu Sám voják v poli, který vté době promítali v kině.
Vojenská služba se nezamlouvala ani mému kamarádovi Jardovi, který se také nedostal navysokou školu. Domluvili jsme se, že emigrujeme.
Kfotografiím (zleva doprava):
>V mámině náručí.
>Sbabičkou při koupeli vdřevěném korytě na našem dvoře.
>Jako čtyřletý cestou namaškarní ples vpřevleku Karkulky
>Mé šesté narozeniny.
>Se svými houslemi, nakteré jsem měl příliš malé ruce.
>Původní fotografie zmaturitního tabla, která neprošla. Nakonec jsem se musel nechat vyfotit jako ostatní spolužáci.
Když jsme sJardou ajeho přítelkyní přelezli dráty, dostali jsme se doutečeneckého tábora vTerstu, který byl financován Američany. Platily tam americké zákony. Podle nich jsme byli nezletilý amohl nás někdo adoptovat. Jardova přítelkyně však otěhotněla asJardou se nakonec dostali doŠvédska. Mě přes církev adoptovala rodina zFiladelfie, u které jsem žil do svých jednadvaceti.
„Gucci, Pucci, Capucci, Fiorucci.“ Gucci zná zřejmě každý. Málokdo však ví, že Pucci vymyslel psychedelické motivy látek, zkterých šil košile, Capucci tvořil nevšední šaty, které vypadaly jako barevné sochy, a Fiorucci dělal super džíny Jesus Jeans.
Kfotografiím (zleva doprava):
> Do Ameriky jsem přišel simage, kterou jsem nosil vItálii. Měl jsem dlouhé vlasy, nasobě psychedelickou košili adžíny. To bylo moje jediné oblečení. Když jsem procházel kontrolou, ptali se mě, jaká je moje profese, ajá odpověděl, že jsem umělec. Úředníci ze mě nebyli příliš nadšení. Řekli, že umělce potřebují nejméně achtějí někoho, kdo bude pracovat a nebude fetovat.
> Po návštěvě imigračního úřadu jsem si musel najít práci, nechat se ostříhat avyměnit hipísáckou košili za něco normálnějšího.
>Nejstarší dcera rodiny rumunských Maďarů, která mě adoptovala, organizovala kulturní akce pro maďarský klub veFiladelfii. Dostala mě do tanečného souboru.
Vystupovali jsme v národních krojích.
>Toho kluka jsem poznal naimigračním úřadě. Stali se znás kamarádi. Byl umě nanávštěvě. Místo kina jsme zůstali doma ajá mu předvedl pár povedených kousků s kočkou.
>Když jsem se veškole naučil anglicky, musel jsem začít pracovat. Moje adoptivní matka, která chodila každou sobotu naúpravu vlasů, mi poradila, abych se vyučil kadeřníkem. Říkala, že budu mít vždy peníze, protože vlasy rostou i po smrti. No atakhle mě ostříhali vkadeřnické škole, kde jsem se učil.
>Osm měsíců jsem se učil stříhat také v Londýně u Vidal Sasson, skterým jsem podepsal smlouvu.
>Jako kadeřník jsem vydělával víc než fotograf. Když už jsem byl známější, vzimě jsmepravidelně odlétali nakarneval doRio de Janeira a v létě na řecký ostrov Mykonos.
>Tento image jsem vymyslel mnohem dříve, než ho začal nosit Karl Lagerfeld. Na krku mi visí kříž, který už nemám. Byl vyroben zkřišťálu, zasazen do dvaadvacetikarátového zlata.
Myslím, že byl od Gucciho, který vyrobil jenom tři takové kříže.
Vidal Sasson byl nejenom skvělý kadeřník, ale také obchodník. Sčasopisy se domluvil, že když uveřejní práci jeho salonu, kekaždému účesu na fotografii bude vytištěno ijeho jméno. Tak jsem začal dělat make-up avlasy pro fotografy, kteří pro ty časopisy fotili. Všichni fotografové, snimiž jsem spolupracoval, byli muži. Říkal jsem si, že bych konečně mohl mít šanci být jedním znich. Koupil jsem foťák asledoval je při práci. Když jsem nepracoval, tak jsem fotil. Zároveň také cestoval. Vté době se nafotografii nešetřilo. Když si klient, šéfredaktor nebo fotograf vymysleli třeba fotopříběh v Madridu, tak celý štáb smodelkami odletěl do Madridu.
VMaroku jsem nakaždém kroku potkával žebráky. Spousta znich neměla ruce. Později jsem se dozvěděl, že jim byly odťaty zákonným způsobem, protože kradli. Všude byl písek. Byly zněj postaveny také vysoké zdi, zakterými bydleli bohatí lidé. Ti doulic vůbec nevycházeli. Zajednou takovou zdí jsem objevil nádherný obraz – bazén slehátky. Každý den personál měnil a upravoval plachty, polštáře a ručníky, které na nich ležely, i když byla pořád prázdná.
Když se pozorně podíváte na snímek z bývalého letoviska Christiana Diora vjižní Francii nastránce 21, upravé strany bazénu objevíte pejska. Ojeho přítomnosti jsem dlouho nevěděl.
Tyto prvotiny patří knejžádanějším fotografiím namém e-shopu.
z nich zas skončily na mém filmu.