Historie her

Historie Olympijských her

Olympijské hry (dále také OH), ať už ty zimní či letní, jsou dlouho očekávanou událostí nejen milovníky sportu, ale i lidmi, již jsou sportem nepolíbeni . Málokdo ale ví, jakou cestou lemovanou trním musely projít, aby se dostaly do podoby, která je nám známa dnes .

První zmínky o olympijských hrách sahají do antického Řecka, konkrétně do slunečného 8 . července roku 776 př . Kr . Ačkoli je tento den považován nejen za počátek her, ale i řeckého kalendáře, existují báje a legendy, dle nichž se konala tzv . sportovní klání v Olympii, podle které jsou olympijské hry pojmenovány, mnohem dříve . Za pravděpodobného zakladatele olympijských her je považován Héraklés (též známý pod jménem Hercules), Diův syn . Hry zřídil na počest svého otce, nejvyššího boha tehdejšího Řecka . Tuto teorii podporovali i tehdejší Sparťané, ale existuje mnoho jiných domněnek (např . že nebyly na počest Dia, ale samotného Hérakla či označují dobyvatele Peloponésu Pelopa za samotného zakladatele), a proto je pravý vznik olympijských her zahalen do závoje mýtů .

Přestože reálný důvod vzniku OH není jistý, jejich první disciplína je vylíčena přesně – běh na jeden stadion, jehož délka byla 192,27 m (tedy 600 olympijských stop) . Tato disciplína trvala až do roku 724 př . Kr . (do 14 . konání OH), kdy byla vystřídána během na dvě stádia, tzv . diaulos . Čas se závodníkům neměřil, šlo pouze o to, kdo doběhne jako první . Také je nutno zmínit, že účastníky OH mohli být pouze svobodní občané řeckého původu, cizincům, otrokům, ale i ženám bylo zapojení do soutěže zakázáno . Muži museli soupeřit nazí a bosí, a to kvůli dvěma motivům . Především se jednalo o uvedení krásy lidského těla do vědomí lidí v celé její podobě, ale taktéž mělo jít o zamezení případného ukrytí zbraní . Sledovat průběh her bylo dovoleno všem kromě vdaným Řekyním, kterým, pokud by byly chyceny při pokusu o vniknutí mezi publikum, hrozilo svržení ze skály . Řecké ženy a dívky měly vlastní hry, tzv . héraie, které byly patrně spjaty s oslavou plodnosti na počest bohyně Héry . Jejich zakladatelkou byla Pelopova manželka Hippodameia . Na rozdíl od mužských zápasníků mohly závodit oblečené v chitonu, druhu starořeckého spodního prádla, jež za běžného života nosili obvykle i muži .

Od konání prvních OH se jejich forma v průběhu dějin razantně změnila, ale jedno pravidlo zůstalo neměnné . Týden před jejich zahájením byl zaveden posvátný mír (ekecheiria, v doslovném překladu „zdržení se rukou od zbraní“) . Během něj platil zákaz vstupu ozbrojeným vojákům a jednotlivcům na území Olympie, nesmělo se válčit či provádět jiné násilné činy a všem účastníkům her byla zajištěna bezpečná cesta jak do Olympie, tak i zpátky domů . Ostatně jako každé pravidlo, i toto je potvrzeno výjimkou, jež nastala roku 420 př . Kr ., kdy byla Olympie napadena Spartou . Právě v 5 . století př . Kr ., takzvaném klasickém období, nastal rozkvět her . Vítězství na OH bylo rovnocenné s vítězstvím vojevůdce ve válce . Byly skládány oslavné ódy na vítěze (epinikie), kteří byli oceněni věncem z olivových větviček, jelikož olivovník byl považován za posvátný strom . Jeho síla byla prý zázračná a zajišťovala ochranu od boha Dia . Šampionu se dostalo doživotní úcty a cti, mohl si nechat zřídit vlastní sochu v Olympii a obvykle mu bývaly odpuštěny veškeré daně . Roku 146 př . Kr . se Řecko dostalo pod vládu Římanů, což vyústilo v úpadek her . Novému rozmachu se dostalo v období mezi 1 . a 3 . stol . n . l ., kdy byly hry podporovány ze strany římských císařů . Dokonce císař Nero, který pravděpodobně nechal vypálit Řím, aby na zbylých troskách mohl vybudovat nový dle svých představ, se olympijských her v roce 67 zúčastnil v pozici vozataje (řidič povozu s koněm) . Ačkoli v průběhu závodu z vozu spadl a nedokončil jej, i přesto byl prohlášen za vítěze a bylo s ním tak i náležitě zacházeno . Nově se na hrách mohli podílet i závodníci neřeckého původu (Syřané, Féničané, Babyloňané apod .), Řekové byli v menšině . Ve 4 . stol . n . l . se olympijské hry dostávají do krize, zatímco na vzestupu je křesťanství . To bylo hlavní příčinou, proč císař Theodosius roku 393/394 n . l . hry zakázal a označil je za pohanské . I přes toto omezení se hry krátkou dobu stále konaly, ale měly pouze lokální charakter . V roce 426 byl vydán rozkaz ke zbourání chrámů a soch v Olympii, o necelých 100 let později bylo ničení architektury a památek dokonáno zemětřesením . Tím končí éra antických olympijských her (celkem bylo 293 klání), jejichž cesta k návratu, avšak v pozměněné podobě, bude trvat dlouhých téměř 1500 let .

Myšlenka olympijských her byla natolik atraktivní, že proběhlo několik neúspěšných pokusů o jejich obnovení . V 17 . století, v období

renesance, se objevily první snahy o jejich oživení, a to v různých částech Evropy . Jediná místa, kde se „nové“ olympijské hry na pár let uchytily, byla Anglie, a to od roku 1604 díky Robertu Doverovi . Tzv . Anglické olympijské hry, jak je Dover nazval, byly velmi populární jak mezi prostým lidem, tak i u krále Jakuba I . Dover ale po 48 letech od jejich založení umírá a na tradici her nikdo nenavazuje . Druhým působištěm her bylo jejich rodné Řecko . Roku 1869 proběhly oslavy sportu v Athénách, jejichž publikum čítalo na 20 tisíc diváků, ale po čtyřech ročnících se opět staly pouhými vzpomínkami . O pár let později, roku 1894, založil baron Pierre de Coubertin v Paříži Mezinárodní olympijský výbor (MOV) . I přes svou malou výšku (měřil pouhých 162 cm) se řadí mezi světové velikány, jelikož obnovil staletou tradici, jejíž ideou bylo poselství světového míru a utužení mezinárodních vztahů . Dle původních plánů Coubertina se první moderní hry měly konat až roku 1900, ale byl přehlasován ostatními členy výboru, aby se konaly už roku 1896, a to symbolicky v Řecku v Athénách . Oproti nynějším hrám byly na amatérské úrovni, ale získaly obrovský ohlas a sklidily velký úspěch, a tak nastal zrod nové tradice . Ta ale neměla dlouhého trvání, protože jak je známo, historie se opakuje, a z toho důvodu i tyto moderní hry byly přerušeny stejně jako ty antické . Svět se ocitl ve svárech světových válek, lidé byli svázáni bídou a hladem a na veselí ze sportovního klání nebyly ani prostředky, ani nálada . Po skončení II . světové války se jejich konání obnovilo a roku 1948 se uskutečnily první poválečné hry v Londýně . Od antických her se liší v mnoha věcech; ženám byla udělena stejná práva jako mužům, tedy mohou být jak účastnicemi, tak i součástí publika, ale zejména proběhla značná změna v disciplínách a hodnocení . Jedno však zůstává stejné, a to mezidobí konání her, které trvá čtyři roky .

Antické hry, jak je možné vidět, mají velký význam již od historie . Jejich „údělem“ již od prvopočátku je stmelit svět a alespoň na chvíli mu ulevit od mezinárodních neshod . I přes problémy, jimiž musely projít, se jim podařilo zvítězit a lidé se tak mohou těšit na další, tentokrát zimní olympijské hry, jež by se měly konat od 4 . do 20 . února roku 2022 .

Lenka Vymazalová