ÚČINKUJÍ kruh přátel hudby uničov
08/12/2013 18.00 100 Kč
koncertní síň uničov
Cembalista Thomas Ragossnig (*1961) se narodil ve Vídni a vyrůstal ve švýcarské Basileji. Na cembalo hraje od svých osmi let. Autentickou interpretaci studoval nejprve na konzervatoři v Bernu a později na prestižním ústavu Schola Cantorum Basiliensis, kde v roce 1984 získal diplom v oboru staré hudby. Stylovou čistotu prohluboval dalším studiem u vynikajících pedagogů a současně výkonných umělců, jakými jsou Jesper B. Christensen, Kenneth Gilbert, Gustav Leonhardt a Johann Sonnleitner. Vystupuje sólově, ale je rovněž vyhledávaným komorním hráčem a je zván ke spolupráci s předními soubory. Posluchači se s jeho uměním mohou setkat na koncertech i na prestižních evropských festivalech, nahrává pro rozhlasové stanice i gramofonové firmy.
Barocco sempre giovane Josef Krečmer umělecký vedoucí Thomas Ragossnig (Švýcarsko) cembalo Iva Svobodová Kramperová housle Jan Ostrý flétna
Iva Svobodová Kramperová (*1984) vystudovala hru na housle na pardubické konzervatoři a hudební fakultě pražské Akademie múzických umění. Vystupuje jako sólistka i komorní hráčka, zároveň vyučuje na pardubické konzervatoři. V souboru Barocco sempre giovane je na pozici koncertního mistra.
Marie Waldmannová a Jan Zemen violoncello
Violoncellista Jan Zemen (*1984) absolvoval pardubickou konzervatoř, Akademii múzických umění v Praze a Hochschule für Musik ve švýcarském Luzernu. Vyučuje na konzervatoři a základní umělecké škole. Je stálým členem souboru Barocco sempre giovane, Prague Cello Quartet a Kalliopé trio Prague, s nímž bude v příštím roce vystupovat na festivalu Pražské jaro. Violoncellistka Marie Waldmannová (*1986) vystudovala pražské Gymnázium Jana Nerudy, Hochschule für Musik v Luzernu a Staatliche Hochschule für Musik und darstellende Kunst ve Stuttgartu. Je laureátkou řady domácích i zahraničních soutěží, sólistkou i komorní hráčkou. Jan Ostrý (*1972) odešel po absolutoriu pražské konzervatoře do Francie, kde studoval na Conservatoire à rayonnement régional de Versailles a Conservatoire National Supérieur de Musique de Lyon. Stal se laureátem řady soutěží, působil jako sólový flétnista v Orchestre National de Lyon a Den Norske Operaen Oslo. V současné době vyučuje a vede mistrovské kurzy. Na tomto koncertu dále vystupují Vít Chudý, Jakub Čepický, Veronika Panochová, Klára Křivská, Jiří Kabát, Tomáš Krejbich, Jan Prokop a Pavel Svoboda.
PROGRAM Johann Sebastian Bach Braniborský koncert č. 5 D dur, BWV 1050 Allegro – Affettuoso – Allegro
Francesco Manfredini Concerto grosso op. 3, č. 12 „Pastorale per il Santissimo Natale“ Largo – Largo – Allegro
Johann Sebastian Bach Koncert pro cembalo a smyčce č. 5 f moll, BWV 1056 Allegro moderato – Largo – Presto
Mediální partner
Sezónu KPH Uničov podporuje
*** přestávka ***
Antonio Vivaldi Concerto in Sol minore per 2 Violoncelli, Archi e Cembalo RV 531 Allegro – Largo – Allegro
Arcangelo Corelli www.kphunicov.cz
Soubor Barocco sempre giovane (Baroko stále mladé) založil v roce 2004 violoncellista Josef Krečmer. Ke spolupráci přizval mladé profesionální interprety, kteří vytvořili vynikající ansámbl zaměřující se převážně, nikoli však výhradně na barokní hudbu. Uskupení se v uměleckém světě brzy etablovalo. Vystupuje na předních pódiích či festivalech a ke spolupráci zve významné domácí i zahraniční sólisty. V repertoáru souboru jsou zastoupeni barokní mistři, řada skladeb období klasicismu, ale také velikáni hudby 20. století, jako Igor Stravinskij, Paul Hindemith nebo Benjamin Britten. Ansámbl také pro Český rozhlas nahrává díla, jež mu byla věnována významnými českými autory. V Pardubicích – přesněji v Rytířském sále tamního zámku a Sukově síni Domu hudby – pořádá vlastní abonentní cyklus. Barocco sempre giovane se v Uničově představí ve stejném obsazení a se shodným programem jako o necelý týden později (v pátek 13. prosince) ve švýcarské Basijeli.
Concerto grosso g moll op. 6, č. 8 „Fatto per la Notte di Natale“ Vivace. Grave – Allegro – Adagio. Allegro. Adagio – Vivace – Allegro – Largo (Pastorale). Allegro
Josef Krečmer (*1958) je profesorem Konzervatoře v Pardubicích, uměleckým vedoucím souboru Barocco sempre giovane a uměleckým ředitelem i dramaturgem festivalu Pardubické hudební jaro. Studoval na konzervatořích v Teplicích a v Praze. Po třech letech byl přijat na pražskou Akademii múzických umění, kde jej vedli profesoři Alexandr Večtomov a Miloš Sádlo. Zúčastnil se celé řady mistrovských kurzů, sklízel úspěchy na významných soutěžích. V letech 1989 až 1991 pracoval v pařížské Nadaci Yehudi Menuhina, kde připravoval vystoupení českých mladých umělců po celé Francii, a působil též jako koncertní mistr v mezinárodním orchestru vedeném sirem Yehudi Menuhinem v Théâtre des Champs-Élysées v Paříži. V letech 1991 až 2003 byl koncertním mistrem Komorní filharmonie Pardubice. Jako sólista, člen komorních souborů i orchestrů nahrával pro rozhlas, televizi a gramofonové firmy, koncertoval po celé Evropě, ale také v Japonsku a USA. Jako pedagog vychoval řadu violoncellistů, z nichž mnohé připravil k dalšímu studiu na domácích i zahraničních vysokých hudebních školách.
Baroko, vymezované obvykle lety 1580 až 1750, bylo v Evropě posledním slohovým obdobím, v němž charakter téměř veškeré hudby určovala její společenská funkce. Hudba tedy nevznikala jako autonomní umění se zřetelně převažující funkcí estetickou, ale byla vázána na konkrétní události a prostředí, v němž byla provozována. Měla tak přesný smysl a srozumitelnost. „Čitelnosti“ napomáhal navíc jakýsi kánon obecně přijímaných výrazových prostředků, především harmonicko-melodických a instrumentačních, s nimiž byli posluchači obeznámeni, a tudíž jejich význam jednoznačně chápali. Hudba navíc v této době získala daleko širší uplatnění, neboť se z chrámů stěhovala také do operních divadel, paláců a měšťanských domů. To s sebou přineslo požadavek na profesionalizaci hudebníků, na něž byly také kladeny vyšší nároky; oceňována byla především jejich všestrannost – hudebník zpíval, zvládal hru na několik nástrojů, řídil soubor a také komponoval. To vše vedlo k jednoznačnému výsledku: v době baroka vzniklo nepřeberné množství řemeslně (podle jasných pravidel) zvládnutých, často však málo originálních skladeb. O to zřetelněji pak vystupují mistrovská díla geniálních skladatelů, mezi nimiž září Claudio Monteverdi, Jean Baptiste Lully, Antonio Vivaldi, Georg Friedrich Händel a především Johann Sebastian Bach.
drobnosti i rozměrné kompozice, jako je Velká mše h moll, Matoušovy a Janovy pašije, Hudební obětina či Goldbergovy variace. V letech 1718 až 1721 při svém působení v Köthenu zkomponoval cyklus šesti koncertů, jež věnoval braniborskému markraběti Christianu Ludwigovi, který Bachovu práci během krátkého setkání v Berlíně inicioval. V pořadí pátý Braniborský koncert má tři věty a je napsán pro koncertantní cembalo, příčnou flétnu, housle a smyčce. Třívětý je i Bachův Koncert pro cembalo a smyčce č. 5 f moll, jenž vznikl v roce 1738 v Lipsku. Opírá se o autorova starší díla, jako je sinfonia (předehra) z kantáty „Ich steh mit einem Fuß im Grabe“ z roku 1729.
Společenské okénko aneb Proč se tleská až po provedení celého díla? Hudba doznívá a v nastalém potlesku se zrcadlí obdiv publika k interpretovi i ke skladateli. Tento hold se však řídí několika nepsanými pravidly. Asi tím nejdůležitějším je, že při uvádění skladby o více částech se tleská až po skončení posledního dílu. Ale proč? A existují nějaké výjimky? Začněme výjimkami. Zcela samostatnou kapitolou je opera. Zde se potlesk po náročné árii přímo očekává, neboť zpěvák je za svůj výkon okamžitě odměněn a zároveň získává čas k nabrání nových sil. Dalšími případy jsou sólové recitály; na těchto vystoupeních je někdy hudba pouze médiem, jehož prostřednictvím interpret omračuje publikum svou brilantní technikou. Tole-
Zhruba ve stejné době jako Bachovy Braniborské koncerty vznikl i třívětý Koncert pro dvě violoncella, smyčce a cembalo f moll Antonia Vivaldiho (1678, Benátky – 1741, Vídeň). Ačkoli Vivaldi vystudoval teologii, s ohledem na zdravotní stav nebyl v kněžském povolání dlouho a živil se jako výkonný hudebník a skladatel. Svou tvorbou významně ovlivnil nejen současníky, mezi jinými i Bacha, ale i žáky a následovníky. Jeho nejznámější a nejhranější skladbou je cyklus houslových koncertů uváděný pod názvem Čtvero ročních dob. Vivaldi je však autorem zhruba 400 koncertů, 40 oper, 60 sinfonií, 90 sonát a tří oratorií.
rovanou výjimkou je i spontánní reakce obecenstva po první větě koncertu pro sólový nástroj a orchestr. Úvodní části leckdy vrcholí mohutnou, znělou a emociálně působivou kadencí, která posluchače doslova zvedne ze židlí (ale i v těchto případech je lépe se ovládnout). Kdy a kde se objevilo pravidlo tleskat až na závěr skladby, na to výstižně odpověděl Lukáš Hurník ve fejetonu uveřejněném v prosinci roku 2004 v časopisu Harmonie: „V dobách, kdy sloužila hudba hlavně k tanci nebo jako zvuková kulisa k hostině, se netleskalo vůbec. Později, v tak zvaných akademiích, které byly jakýmisi předchůdci dnešních koncertů, se symfonie a koncerty nehrály pohromadě. Jednotlivé věty symfonií se často prokládaly jinými, méně závaž-
Hudební řeč baroka posluchači snadno rozpoznají, a to díky nástrojovým i kompozičním specifikům. Hudební mody používané v předešlých epochách se postupně zužují na moderní dur a moll, rytmus se opírá o střídání těžké (první přízvučné) a lehké doby. Harmonie je formována užíváním generálního basu, což je princip, kdy je v partu namísto celého akordu zaznamenána jen nejspodnější linie hlasů a číselný údaj, díky němuž hudebník doplní podle předem daných pravidel zbývající tóny. I když byl tento způsob práce zprvu jen pragmatickou pomůckou (jakýmsi hudebním těsnopisem), měl kardinální význam pro rozvoj hudebního myšlení a dává barokní harmonii jasný řád. „Dítětem baroka“ je také koncertantní princip – tedy možnost relativně samostatného uplatnění jednoho, několika nebo všech členů souboru v průběhu skladby; podstatné přitom je, že všechny hlasy jsou rovnocenné (na rozdíl od moderního instrumentálního koncertu, v němž je sólista v centru pozornosti). Zcela jasná je rovněž proměna barokního instrumentáře: škála renesančních hudebních nástrojů je silně redukována a zařazeny jsou nové instrumenty tvořící dodnes základ moderního orchestru. Většina nástrojů ovšem prošla úpravami ještě v 19. století, takže konstrukčně ani témbrově neodpovídají baroknímu standardu. Tuto skutečnost však zhruba od poloviny 20. století reflektovala řada hudebníků, kteří se začali věnovat provozování barokní hudby v tzv. „poučené interpretaci“. Díky tomuto trendu se na pódia vrátily dobové nástroje, jako jsou dřevěné flétny, cinky, trompety, lesní rohy, gamby, loutny, spinety nebo cembala. Studium dobových hudebně-teoretických traktátů pak vedlo i k novému způsobu interpretace. Přestože se sólisté i umělecké soubory v posledních letech obracejí k méně známým barokním skladatelům, jádro a zároveň vrchol světového repertoáru tvoří dílo Johanna Sebastiana Bacha (1685, Eisenach – 1750, Lipsko). Působil ve službách světských i církevních, a to v řadě německých měst. Zásadní význam mělo jeho fungování ve Výmaru (na dvoře vévody Wilhelma Ernsta), v Köthenu (u knížete Leopolda von Anhalt-Köthen) a v Lipsku (jako kantor v kostele sv. Tomáše). Během svého života zkomponoval téměř dvanáct set skladeb, mezi nimiž jsou
Mistrem italského baroka byl rovněž Arcangelo Corelli (1653, Fusignano – 1713, Řím). Byl vynikajícím houslistou i skladatelem, jehož concerti grossi se staly vzorem pro Vivaldiho, Bacha či Händela. Roku 1714 bylo v Amsterodamu pod opusovým číslem 6 publikováno 12 koncertů, z nichž prvních osm je označováno jako concerti da chiesa (chrámové), zbývající čtyři jako concerti da camera (světské). Osmý koncert v tónině g moll je šestivětý a bývá uváděný jako „Vánoční“. Podobně je označen také poslední z dvanácti koncertů Francesca Manfrediniho (1680, Pistoia – 1762, tamtéž), které autor roku 1718 věnoval monackému knížeti Antoniu Grimaldimu, u něhož 16 let pobýval. Z Manfrediniho skladeb se bohužel dochoval jen zlomek, neboť komponista byl po sporech s duchovenstvem propuštěn ze své kapelnické služby v katedrále San Filippo a jeho dílo bylo z notového archivu v Pistoie odstraněno; přetrvaly tak pouze skladby vydané tiskem. Nikola Hirnerová
nými skladbami. Tady mimochodem vzniklo rozdělení na vážnou a zábavnou hudbu. Symfonii, na rozdíl od oněch vsuvek, bylo třeba ‚brát vážně‘ a poslouchat ji v klidu. Po větách se ovšem tleskalo. A při koncertech tomu tak bylo až do konce 19. století. S požadavkem netleskat mezi větami přišel pro své vlastní symfonie až Gustav Mahler! Potlesk by narušoval transcendentální atmosféru jeho symfonií. Vídeňské publikum sdílelo tento názor a začalo jeho přání respektovat. Odtud se rozšířil do celého světa.“ Myšlenka Gustava Mahlera má své opodstatnění, neboť vícedílné skladby jsou ve skutečnosti jednou velkou kompozicí. Opakovaný potlesk by narušil kontrast vyplývající ze střídání rychlých a pomalých částí, hudební předivo rozvíjené v jednotlivých větách by se vytratilo z posluchačovy mysli. Navíc ovace vedou k vytržení interpretů z jejich soustředění. Vnímavý posluchač respektuje ještě jednu nuanci, nazvěme ji ‚odložený aplaus‘. Mnohá díla končí v pianissimu, případně jsou uzavřena sice mohutnými, avšak dlouhými tóny. Zde je vhodné nechat hudbu doznít a vyčkat několik dalších vteřin, až i ta úplně poslední nota opustí koncertní sál. V takových chvílích dirigenti nezřídka ponechávají taktovku stále vztyčenou, ruce pianistů
Vánoční ABO
zůstávají na klávesách a houslisté nebo cellisté po mohutném odtahu smyčce setrvávají bez hnutí. Signálem pro posluchače je řeč interpretova těla – jeho uvolnění. Určité faux pas může nastat, i když je odezva obecenstva načasována
→ zahrnuje čtyři koncerty: Josef Špaček a Miroslav Sekera (čt 30. ledna), Wihanovo kvarteto (čt 27. března), Guarneri trio Prague (ne 11. května) a bonusový večer s klavíristou Borisem Krajným (so 7. června) určený výhradně členům Kruhu přátel hudby Uničov a držitelům Vánočního ABO
správně. Jde o její intenzitu, o to, zda odráží skutečné uznání, nebo jen naplňuje šablonu vytvořenou televizními přenosy ze světových pódií. V posledních letech řada v Česku pořádných koncertů vrcholí potleskem vestoje. Domácí hudebníci si již zvykli, ale ti zahraniční neskrývají překvapení. Přitom ‚Standing Ovation‘ by měl následovat jen po skutečně mimořádném vystoupení, na němž interpret předvedl excelentní výkon, takříkajíc překonal sám sebe; někdy se
→ držitelé mají 10% slevu ze základního vstupného na Operní záznamy z MET
také potleskem vestoje vzdává hold celoživotnímu dílu umělce v závěru jeho kariéry. Ovšem publikum stojící na konci jakékoliv produkce tuto formu poděkování za nevšední zážitek poněkud devalvuje.
→
cena 200 Kč
Zcela zvláštní událostí, jednou dvakrát ročně pořádanou třeba vídeňským Musikvereinem, jsou ‚tiché koncerty‘ (stille Konzerte). Zde se netleská vůbec. Or-
→ v prodeji od pondělí 16. prosince v Městském informačním centru Uničov na Masarykově náměstí čp. 29
chestr přichází za absolutního ticha a stejně tak po vystoupení opouští dirigent pódium bez úklony, vyprovázen mlčícím sálem.
Marek Juráň