10/04/2014 18.00
koncertní síň uničov
O ÚČINKUJÍCÍCH ŠKAMPOVO KVARTETO bylo založeno v březnu 1989 na Akademii múzických umění v Praze, kde pracovalo pod vedením členů legendárního Smetanova kvarteta – profesorů Antonína Kohouta a Milana Škampy. Soubor několikrát změnil své obsazení, neustále je však pro něj charakteristická vysoká interpretační kvalita. Kvarteto je držitelem mnoha ocenění z mezinárodních soutěží a je častým hostem na prestižních pódiích. Zmínit lze například londýnskou Wigmore Hall, kde se v roce 1994 stalo vůbec prvním rezidenčním kvartetem v historii a v následujících čtyřech letech zde odehrálo desítky koncertů. HELENA JIŘÍKOVSKÁ vystudovala hru na housle na plzeňské konzervatoři (u prof. Jindřišky Holotové), Akademii múzických umění v Praze (u prof. Jiřího Tomáška) a na berlínské Hochschule der Künste (u prof. Jana Tomeše). Věnuje se komorní i sólové hře, vystupuje s předními českými orchestry (FOK, Filharmonie Hradec Králové, Janáčkova filharmonie Ostrava, Komorní filharmonie Pardubice a další). Nahrává také pro Český rozhlas a spolupracuje s mnohými českými i zahraničními umělci. Od roku 1996 je koncertním mistrem Talichovy komorní filharmonie a od roku 2008 primáriem Škampova kvarteta.
kvarteto
ŠKAMPOVO
Když roku 1790 Joseph Haydn přesvědčoval Mozarta, aby s ním odcestovat do Anglie, Wolfgang Amadeus zavrtěl hlavou a pravil, že ani neumí anglicky. „Mojí řeči rozumějí po celém světě,“ odvětil údajně Haydn, sbalil pár zavazadel a vydal se přes kanál. Jeho cesta ke slávě však nebyla zdaleka tak jednoduchá, jak by se mohlo z jeho slov zdát. Narodil se 31. března 1732 v dolnorakouském Rohrau jako FRANZ JOSEPH HAYDN. Jeho matka Marie Kollerová byla panskou kuchařkou, otec Matthias měl zavedené kolářství a byl také tržním rychtářem, což mu zajišťovalo v obci vážnost. Manželé měli dvanáct dětí, z nichž polovina zemřela v kojeneckém věku. Matthias Haydn v mládí vandroval, a protože rád zpíval, naučil se hrát na citeru. Lásku k múzám probudil i u svých dětí a všichni tři chlapci se stali hudebními profesionály – Johann Michael (1737–1806) byl slavným skladatelem, varhaníkem na kúru salzburského arcibiskupa Colloreda a učitelem (studovali u něj například Carl Maria von Weber či Anton Diabelli) a Johann Evangelist (1743–1805) byl tenoristou ve službách hraběte Esterházyho. Joseph i Michael byli v dětství choralisty ve vídeňském dómu svatého Štěpána. Po odchodu ze sboru dostal Michael místo u biskupa ve Velkém Varaždíně (dnešní Rumunsko), odkud pak putoval do Salzburku, kde jako nástupce W. A. Mozarta pracoval v arcibiskupských službách až do své smrti v roce 1806. Joseph, poté co se živil jako příležitostný hudebník a sám se vzdělával v kompozici, se roku 1757 uchytil u hraběte Ferdinanda Maxmiliána Morzina (1717–1784). Morzinové patřili k hudebním mecenášům a Joseph měl na zámku v Dolní Lukavici u Plzně k dispozici šestnáctičlennou kapelu, pro niž začal psát své první symfonie. V devětadvaceti letech, to byl již dva roky nešťastně ženatý s Annou Marií Kellerovou, získal místo u knížete Esterházyho, uherského velmože, jenž patřil k nejbohatším mužům monarchie. Kapelu, působící střídavě v Eisenstadtu (dnešní Rakousko) a Esterháze-Förtedu (dnešní Maďarsko), tvořili vynikající hudebníci své doby – díky Haydnovi zde hrál například slavný violoncellista a skladatel Antonín Kraft, ale také celá řada dalších českých muzikantů. Haydn se rychle zdokonaloval a přinášel novinky jak v kompozici, tak v instrumentaci. Jeho úkolem však nebylo jen skládat; měl na starosti také péči o nástroje, výuku hudebníků a zpěvaček, řídil orchestr, organizoval operní představení a byl rovněž výkonným hudebníkem. Až do roku 1790, kdy zemřel Mikuláš kníže Esterházy, vykonával Haydn všechny kapelnické povinnosti, poté mu však bylo s ohledem na finanční problémy knížecí rodiny povoleno místo fakticky opustit a cestovat. Během následujících let se dvakrát vydal do Londýna, kde mj. vzniklo 12 „londýnských symfonií“ (např. S úderem kotlů, Hodiny, Vojenská) a kde také získal čestný doktorát oxfordské univerzity. Zde je dobré připomenout, že teprve v tuto chvíli si doma uvědomili Haydnův skutečný význam i věhlas, a stal se v Rakousku předmětem všeobecného zájmu a uctívání. Poslední léta strávil ve Vídni, kde také 31. května 1809 zemřel. Haydnův hudební odkaz je nezměrný: napsal téměř dva tisíce skladeb (104 symfonií, dvě desítky oper, mše, oratoria a stovky komorních kompozic), především jej však lze právem pokládat za dovršitele předchozího hudebního vývoje. Je „otcem moderní
kruh přátel hudby uničov
PRŮVODCE KONCERTEM
PROGRAM Franz Joseph Haydn Smyčcový kvartet op. 77 č. 2, F dur (26') Allegro moderato Menuetto Andante Finale
Alexandr Porfirjevič Borodin Smyčcový kvartet č. 2 D dur (28') Allegro moderato Scherzo: Allegro Nocturne: Andante Finale: Andante, vivace *** přestávka *** (zhruba 20´)
Antonín Dvořák Smyčcový kvartet č. 12 „Americký“, op. 96 F dur (26') Allegro ma non troppo Lento Molto vivace Finale: Vivace ma non troppo
ADÉLA ŠTAJNOCHROVÁ je absolventkou pražské konzervatoře (ve třídě Dany Vlachové), Akademie múzických umění v Praze (ve třídě prof. Petra Messiereura) a postgraduálního kurzu na Guildhall School of Music and Drama v Londýně, kde studovala u Krzysztofa Smietany a Rachel Podger (barokní housle). Věnuje se především komorní hudbě, je členkou klavírního tria ArteMiss, působí v souborech zabývajících se poučenou interpretací staré hudby (Musica Florea, Collegium 1704), vystupuje sólově. Dokončila doktorské studium na AMU, ve kterém se zabývala otázkou interpretace skladeb Ludwiga van Beethovena. RADIM SEDMIDUBSKÝ studoval housle na Spezialschule für Musik ve Výmaru a na pražské konzervatoři (ve třídě Františka Pospíšila). V 80. letech se věnoval také autentické interpretaci barokní hudby (Musica Antiqua Praha) a působil v Originálním pražském synkopickém orchestru. Hudební fakultu AMU v Praze absolvoval již jako violista (prof. Milan Škampa). V roce 1989 spoluzaložil Škampovo kvarteto a s tímto souborem během jeho pětadvacetileté existence procestoval celý svět. Je vyhledávaným komorním hráčem spolupracujícím s řadou souborů, namátkou Borodin Quartet anebo Pavel Haas Quartet. LUKÁŠ POLÁK vystudoval brněnskou konzervatoř (prof. Miroslav Zicha) a Akademii múzických umění v Praze (prof. Daniel Veis). Vzdělání si doplnil interpretačními kurzy u Daniila Shafrana, Františka Smetany, Jiřího Bárty a půlroční stáží v Paříži (Jean-Marie Gamard). Komorní hudbě se věnuje od konzervatoře, kde spoluzaložil několik kvartet a klavírních trií. Stranou jeho zájmu však nestojí ani sólové projekty a působení v komorních orchestrech (Berg, Haas Ensemble).
! Ujistěte se prosím, že jsou ztlumena všechna elektronická zařízení, která mohou vydávat zvuk, zejména mobilní telefony a hodinky. Během koncertu nefotografujte (s výjimkou profesionálních fotografů). Kašel, pokud je to možné, v průběhu hry prosím potlačte. Děkujeme, že nerušíte ostatní posluchače ani žádnými jinými zvukovými projevy.
symfonie“ a smyčcového kvartetu, neboť se mu podařilo vytvořit dokonalý, tematicky soudržný a propracovaný útvar v přehledné podobě (čtyři věty obvykle v pořadí: rychlá–pomalá–taneční–rychlá). Dva kvartety vydané pod opusovým číslem 77 jsou posledními Haydnovými dokončenými díly svého druhu (osmašedesátý kvartet, op. 103 z roku 1802, zůstal jen ve dvouvětém torze). Obě kompozice psal skladatel roku 1799 na zakázku hraběte Lobkovice; zajímavostí je, že kníže ve stejný čas objednal smyčcové kvartety rovněž u Ludwiga van Beethovena, jenž roku 1801 představil svých šest skladeb pod opusovým číslem 18. Oba Lobkovické kvartety patří k vrcholům Haydnovy tvorby (stejně jako například Kvartový nebo Císařský z opusu 76), oba jsou energické a dokonale kompozičně propracované. Na rozdíl od prvního (G dur) však ve druhém kvartetu (F dur) autor poněkud „nehaydnovsky“ zaměnil druhou a třetí část. Pořadí vět je tak: rychlá–taneční–pomalá–rychlá. Stejně netypicky uvádí v první větě nikoli pouze dvě, ale tři témata (hlavní, vedlejší, závěrečné), s nimiž pak v provedení pracuje. Představuje také krátký, rytmicky výrazný motiv, jenž prochází celým hudebním předivem první věty. Druhá věta (menuet) je v rychlém tempu; má podobu sonáty o dvou tématech zakončené rozsáhlejší kodou, po níž následuje lyrické Trio. Třetí věta v D dur je variační a patří k dokonalým ukázkám Haydnova kompozičního mistrovství. Závěrečná část je analogická s první – má sonátovou formu a stejně jako první věta představuje tři témata, jež autor nápaditě zpracovává a v rychlém, rytmicky výrazném tempu vede k závěru celé skladby. Stejně jako v životě Josefa Haydna hrála Anglie významnou úlohu i v životě ANTONÍNA DVOŘÁKA (1841–1904). Na univerzitě v Cambridge získal doktorát, v Londýně měla premiéru sedmá symfonie, v Leedsu oratorium Svatá Ludmila a v Birminghamu jeho Requiem. Zároveň jej také anglický úspěch definitivně zařadil mezi největší skladatele své doby. Jeho popularita překročila hranice kontinentu a skladatel dostal nabídku řídit konzervatoř v New Yorku. Dvořák, který měl rád klid a byl šťastný v kruhu rodiny, se nerozhodoval snadno. První jednání proběhla na jaře 1891, umělec však nakonec odcestoval až o rok a půl později. Zásadním důvodem přitom jistě byla finanční pobídka – prezidentka konzervatoře Jeanette Thurberová nabízela Dvořákovi za vedení ústavu a dirigování několika koncertů ročně částku 15 000 dolarů, což bylo v přepočtu asi třicetkrát více, než mohla Dvořákovi dát Praha. Ve Spojených státech strávil skladatele s jednou přestávkou dva a půl roku. Vznikla zde díla patřící k vrcholům jeho tvorby: Biblické písně, devátá symfonie s podtitulem „Z Nového světa“, violoncellový koncert h moll, Smyčcový kvintet č. 3 Es dur a Smyčcový kvartet č. 12 F dur. Skladatel jej zkomponoval během pobytu v americkém Spillville, kde trávil prázdniny. Příjemná atmosféra vesnice osídlené potomky českých emigrantů v něm vzbuzovala vzpomínky na domov a stále překypoval dobrou náladou, neboť za ním přijely jeho děti. Svému příteli Jindřichu Geislerovi napsal: „Jsem na vagacích od 3. června zde v české vesnici Spillville a půjdu do New Yorku až v druhé polovici září. Děti šťastně z Evropy přijely a jsme šťastní. Zde se nám velice líbí a já chválabohu pracuji pilně a jsem zdráv a vesel.“ Duševní pohoda měla pozitivní vliv na jeho práci a náčrt kvartetu vznikl za pouhé čtyři dny, dalších dvanáct dní pak stačilo na dokončení celého díla (8.–23. června
1893). Sám autor si na poslední straně náčrtu poznamenal: „Zaplať pán Bůh. Jsem spokojen. Šlo to rychle!“ První věta kvartetu je v sonátové formě; hlavní, pentatonické téma je představeno violou a opakováno houslemi nad tremolovanou prodlevou F dur. Je čtyřtaktové a jeho rytmizovaný závěr je motivicky využit v dalších částech skladby. Vedlejší téma v a moll je doprovázeno pizzicatem ve violoncellovém partu, což patří k Dvořákovým oblíbeným finesám. Závěrečné téma v paralelní tónině (A dur) je opět pentatonické a přináší tempové zklidnění. Provedení je stručné, klidné a je ukončeno drobným fugatem. Repríza přináší znovu všechna témata a ústí do krátké kody. Idylický charakter pokračuje i ve druhé větě, jejíž melancholická hudba plyne bez přerušení a bez výrazných kontrastů. Formálně se jedná o lamento (naříkavá melodie a opakující se rytmus), jehož výraz dosahuje svého vrcholu přibližně ve druhé třetině věty a poté se znovu zklidní. Kontrastní je nástup třetí věty: vystavěna je z jediného, melodicky i rytmicky průrazného tématu ve velké tří-pětidílné formě (A-B-A-B-A). Dvořák v této scherzové části stylizoval ptačí zpěv (hlas tanagry červené), jejž slýchával při svých procházkách americkou přírodou. Poslední věta kvartetu je rondová a má typicky finální charakter – dvě rytmické, veselé části (A a B) jsou proloženy zpěvným, rozjímavým tématem (C) a vedou celou skladbu k radostnému závěru. Premiéra kvartetu se odehrála na Nový rok 1894 v Bostonu v interpretaci Kneiselova kvarteta. Dílo mělo takový úspěch, že jej soubor v témže roce uvedl na různých místech ještě padesátkrát. Dvořákovým současníkem byl ALEXANDR PORFIRJEVIČ BORODIN, jehož osud se začal psát v Petrohradě 12. listopadu 1833. Narodil se jako nemanželský syn gruzínského knížete Luky Stěpanoviče Gedianova a jeho o mnoho mladší družky Jevdokije Konstantinovny Antonovové. Vzhledem k neurovnaným rodinným poměrům byl zapsán jako syn nevolníka Porfirie Ionoviče Borodina a jeho manželky Taťjany. Vzdělání získal od soukromých učitelů; hovořil francouzsky, italsky, anglicky a německy, od osmi let se věnoval hře na flétnu a klavír, od třinácti se učil na violoncello. Brzy se však nadchl pro vědu a propadl kouzlu chemie, která zastínila i jeho zájem o umění. Roku 1850 nastoupil ke studiu medicíny, jejž o sedm let později dokončil. V březnu 1857 byl zařazen mezi ošetřující lékaře ve Druhé vojenské nemocnici v Petrohradě, kde se mimo jiné seznámil s mladým důstojníkem Modestem Petrovičem Musorgským. Po roce odejel do německého Heidelbergu, aby si doplnil vzdělání. Seznámil se zde s Dmitrijem Ivanovičem Mendělejevem, s nímž ho pak vázalo celoživotní přátelství. Společně cestovali do Itálie, Borodin sám pak pobýval v Paříži. Na jaře 1861 se Alexandr vrátil zpět do Německa, kde navázal na výzkum v chemických laboratořích. Po večerech navštěvoval operní představení a koncerty. Během jednoho z nich se seznámil s mladou klavíristkou Jekatěrinou Sergejevnou Protopopovou, s níž se v dubnu 1863 po návratu do Ruska oženil. Harmonické manželství však bylo poznamenáno plicní chorobou, jíž Jekatěrina od mládí trpěla, a nedostatkem peněz. Roku 1864 byl Borodin jmenován profesorem, od roku 1874 vedl chemické laboratoře. Neúnavně pracoval, spolu s Mendělejevem založil Ruskou chemickou společnost. Za svůj život napsal téměř 40 děl z oblasti chemie a medicíny, zasloužil se o přístup žen k vysokoškolskému vzdělání (v letech 1872–1887 vedl kurz pro budoucí lékařky).
Vedle své vědecké práce a pedagogické činnosti se neúnavně věnoval rovněž hudbě; roku 1862 se seznámil s Milijem Alexejevičem Balakirevem, který jej přivedl mezi umělce tzv. „Mocné hrstky“ (vedle Borodina a Balakireva též Modest Petrovič Musorgskij, Ivan Andrejevič Rimskij-Korsakov a César Antonovič Kjui). Společným mottem jejich práce byla snaha neimitovat starší evropskou hudbu, ale skládat hudbu ruskou. Borodinovými nejznámějším dílem je opera Kníže Igor (nejhranější jsou z ní Polovecké tance), napsal však řadu dalších skladeb. Z dokončených jsou to např. dvě symfonie, symfonický obraz Ve střední Asii, dva smyčcové kvartety, klavírní kvintet a smyčcový sextet. Alexandr Borodin zemřel v Petrohradě 27. února 1887 na infarkt, který jej postihl v důsledku vyčerpání organismu. Druhý smyčcový kvartet psal Borodin v letech 1880 a 1881 a věnoval jej své ženě. Zatímco v prvním kvartetu odkazuje na Beethovena (cituje op. 130), druhý kvartet je ruský. První, věta v D dur má sonátovou formu, hlavní téma je představeno violoncellem. Druhé téma v dominantní tónině (A dur) je z prvního odvozeno, má však složitější rytmickou strukturu. Témata jsou obě lyrická, nekontrastní, napětí skladatel udržuje jinými prostředky – kontrapunktickou prací a změnou barvy. Druhá, scherzová věta v F dur je rovněž tematicky úsporná, Borodin představuje dvě témata vycházející však ze stejného jednotaktového motivu. Třetí věta, ukotvená v tónině A dur, má expresivní charakter a je z kvartetu nejznámější. Kantabilní téma je představeno ve violoncellu a poté v houslích; skladatel jej imitačně zpracovává (melodie se opakuje v různých hlasech) a postupně vede k vypjatému, lyrickému závěru. Finální věta je jakousi protiváhou k předchozímu nokturnu. Představuje dvě témata v dialogu (unisono housle versus viola s violoncellem), která se spojí v rychlé části do hlavního tématu, proti němuž stojí téma vedlejší. Hudba pak běží v živém tempu, které je několikrát znovu přerušeno pomalou „otázkou a odpovědí“, až ke svému závěru. Nikola Hirnerová
NEJBLIŽŠÍ KONCERTY LUKÁŠ KLÁNSKÝ klavír | ne 27/4 v 18 hodin koncert na přání Chopin/Beethoven GUARNERI TRIO PRAHA | ne 11/5 v 18 hodin Martinů, Bloch, Schubert M. NOSTITZ QUARTET a BORIS KRAJNÝ klavír | ne 8/6 v 18 hodin Smetana, Dvořák, Brahms
Mediální partner
Sezónu KPH Uničov podporuje
www.kphunicov.cz