koncertní síň uničov
WIHANOVO
Violista JIŘÍ ŽIGMUND (*1966) na ostravské konzervatoři vystudoval hru na housle. S violou svůj profesní život spojil teprve při základní vojenské službě – stal se violistou Armádního uměleckého souboru. Vedle členství ve Wihanově kvartetu spolupracoval či spolupracuje s dalšími významnými interprety, namátkou Josefem Sukem, Milošem Sádlem, Radkem Baborákem či Gidonem Kremerem. Je členem Mezinárodní hudební akademie v Plzni. Mimo koncertní pódia bere při přátelských setkáních do rukou housle a do pozdních nočních hodin hraje české, moravské a cikánské melodie. Z důvodu plánované operace Jiřího Žigmunda v Uničově zastupuje Karel Untermüller. Violista KAREL UNTERMÜLLER (*1972) absolvoval pražskou konzervatoř a AMU. Zúčastnil se řady mistrovských kurzů, sólově koncertoval s několika českými orchestry a s řadou našich předních instrumentalistů nahrál tři alba s komorními skladbami Antonína Dvořáka či Josefa Suka. Je kmenovým členem Heroldova kvarteta; soubor nese jméno vynikajícího instrumentalisty, pedagoga, houslaře a skladatele Jiřího Herolda (1875–1934), který byl stejně jako Hanuš Wihan členem legendárního Českého kvarteta (po odchodu Oskara Nedbala převzal violový part). Violoncellista ALEŠ KASPŘÍK (*1962) se do zvuku i samotného tvaru violoncella zamiloval ve svých devíti letech. Během studia na ostravské konzervatoři se stal laureátem soutěže O cenu Beethovenova Hradce, tento úspěch zopakoval i jako posluchač AMU. Na pražské akademii také inicioval vznik Wihanova kvarteta, přičemž průvodcem po bohaté tradici české komorní tvorby se mladým hudebníkům tehdy stal violoncellista světoznámého Smetanova kvarteta Antonín Kohout.
O SOUBORU WIHANOVO KVARTETO už bezmála tři desetiletí sklízí úspěchy na světových pódiích. Patří k těm českým souborům, které se dokázaly prosadit v tvrdé mezinárodní konkurenci a jejichž zahraniční koncertní aktivita převažuje nad domácími vystoupeními. Ansámbl byl založen v roce 1985 a dodnes funguje v nezměněné podobě. Krátce po svém vzniku se stal laureátem interpretační soutěže Pražského jara, roku 1991 zvítězil na mezinárodní soutěži smyčcových kvartet v Londýně, kde současně obdržel cenu publika; předsedou poroty byl lord Yehudi Menuhin a vítězství v tomto klání stálo na počátku mezinárodní kariéry Wihanova kvarteta. Jeho vystoupení na Svátku komorní hudby v Osace v roce 1996 vyústilo v několik dalších pozvání do Japonska. Soubor byl třikrát nominován na cenu královské filharmonické společnosti za mimořádnou výchovnou práci a interpretační výkony ve Velké Británii.
kvarteto
Houslista JAN SCHULMEISTER (*1964), rodák z Olomouce, absolvent kroměřížské konzervatoře a pražské AMU, pochází z velmi staré muzikantské rodiny. Jeho otec vyučoval hře na housle a matka zpěvu, pradědeček František Černý byl spolužákem Antonína Dvořáka a později c. k. kapelníkem v Olomouci, prastrýc Vasa Černý coby violoncellista zakládal Janáčkovo kvarteto. Jan Schulmeister také sbírá CD se slavnými či zajímavými interpretacemi a mnoho času tráví četbou hudebně-teoretických a hudebně-historických knih. Vede mistrovské kurzy komorní hudby na několika britských univerzitách a na londýnské Menuhin School of Music. Hudbu propaguje také prostřednictvím koncertů pořádaných pro školy v Londýně i mimo něj.
27/03/2014 18.00 80 Kč
Houslista LEOŠ ČEPICKÝ (*1965) začal hrát na housle ve svých šesti letech, o čtyři roky později si přibral klavír. Po studiích na pardubické a plzeňské konzervatoři absolvoval pražskou AMU, kde dnes působí jako vyhledávaný pedagog houslové hry. Vedle účinkování ve smyčcovém kvartetu se věnuje i jiným formám komorní hudby: často vystupuje s klavírním triem, které spolu s ním tvoří dva vynikající britští hudebníci – violoncellistka Gemma Rosefieldová a pianista Michael Dussek. V hudební tradici pokračuje i jeho syn Jakub (*1990, v Uničově vystoupil loni v prosinci se souborem Barocco sempre giovane, se svým otcem pak v polovině března zahrál v několika okolních obcích) a dcera Eliška (*1995).
kruh přátel hudby uničov
O ÚČINKUJÍCÍCH
PROGRAM Florian Leopold Gassmann Smyčcový kvartet d moll č. 16 (13´) Grave Allegro Finale. Allegro molto e enrgico
Franz Joseph Haydn Smyčcový kvartet C dur op. 76, č. 3 „Císařský“ (29´) Allegro Poco adagio, cantabile Menueto, allegro Finale: presto
Kvarteto je hostujícím rezidenčním souborem Trinity College of Music v Londýně a jeho členové zde vedou mistrovské kurzy. Rovněž pravidelně vyučují na kurzech komorní hudby pořádaných Pro Corda Trust v Leistonu v hrabství Suffolk. Diskografie kvarteta zahrnuje více než dvě desítky titulů, mezi jinými i kompletní nahrávku Beethovenových smyčcových kvartetů. Řada CD získala doporučení a ceny prestižních evropských hudebních časopisů: například Dvořákovy kvartety op. 34 a op. 105 byly BBC Music Magazine zvoleny za „nahrávky roku“, Schubertův kvartet G dur označil Record Review za „vynikající“ a svým čtenářům jej doporučil také prestižní časopis The Strad specializující se na smyčcové nástroje. Kvarteto nese jméno významného českého violoncellisty a pedagoga Hanuše Wihana (1855–1920). Ten byl mimo jiné členem bayreuthského orchestru hrajícího pod taktovkou Richarda Wagnera (s Wagnerem, ale také s Ferencem Lisztem nebo Richardem Straussem pojilo Wihana osobní přátelství). Později se stal profesorem pražské konzervatoře a v letech 1894 až 1914 byl violoncellistou proslulého Českého kvarteta.
NEJBLIŽŠÍ KONCERTY ŠKAMPOVO KVARTETO | čtvrtek 10. dubna v 18 hodin Haydn, Martinů, Borodin LUKÁŠ KLÁNSKÝ klavír | neděle 27. dubna v 18 hodin koncert na přání Chopin/Beethoven GUARNERI TRIO PRAHA | neděle 11. května v 18 hodin Martinů, Bloch, Schubert
*** přestávka *** (zhruba 20´)
! Ujistěte se prosím, zda jsou ztlumena všechna elektronická zařízení, která mohou vydávat zvuk, zejména mobilní telefony a hodinky. Během koncertu nefotografujte (s výjimkou profesionálních fotografů). Kašel, pokud je to možné, v průběhu hry prosím potlačte. Děkujeme, že nerušíte ostatní posluchače ani žádnými jinými zvukovými projevy.
Maurice Ravel Smyčcový kvartet F dur (27´) Allegro moderato, très doux Assez vif, très rythmé Très lent Vif et agité
Mediální partner
Sezónu KPH Uničov podporuje
www.kphunicov.cz
Přestože se v Uničově nenarodil žádný ze světově uznávaných skladatelů či interpretů, hudba měla v tomto městě vždy své místo. V archivech se dochovala pravidla pro přijímání regenschoriho i věžních trubačů, roku 1818 (tedy jako jeden z prvních v zemi) pak byl v Uničově založen hudební spolek provozující veřejná vystoupení. Významnou událostí bylo uvedení opery Floriana Leopolda Gassmanna La Contessina (Komteska), k němuž došlo při návštěvě rakouského císaře Josefa II. a pruského krále Bedřicha II. v září roku 1770 za účasti autora a nejlepších pěvců vídeňského divadla. Dnes již Gassmannova tvorba upadla poněkud v zapomnění, ve své době byl však uznávaným hudebníkem a skladatelem. FLORIAN LEOPOLD GASSMANN se narodil 4. května 1729 v Mostě, kde také u ředitele kůru Jana Vobořila získal hudební základy: učil se zpěvu, hře na housle a na harfu. Studoval na jezuitském gymnáziu v Chomutově, ale protože se chtěl proti vůli rodiny (jeho otec byl zlatníkem) věnovat hudbě, odešel ve dvanácti letech do Karlových Varů a odtud do italských Benátek. Své hudební vzdělání si doplnil dvouletým studiem u významného skladatele a teoretika Giovanniho Battisty Martiniho (známého jako Padre Martiny), mezi jehož žáky patřili kromě jiných Josef Mysliveček, Christoph Willibald Gluck či Wolfgang Amadeus Mozart. Po návratu do Benátek se Gassmann stal varhaníkem v ženském klášteře. V roce 1757 se přihlásil do soutěže benátského Teatro San Moise na novou operu pro karnevalovou sezónu. Jeho kus na antický námět s názvem Merope měl natolik příznivý ohlas, že autor získával objednávky na karnevalové opery po dalších pět let. V roce 1763 byl Gassmann povolán do Vídně jako skladatel baletů a už o rok později se stal po Gluckovi divadelním kapelníkem. Roku 1766, kdy se po smrti císaře Františka I. ve Vídni na rok uzavřela divadla, odešel Gassmann zpátky do Benátek. Zde získal nového žáka, tehdy patnáctiletého Antonia Salieriho, jehož vzal s sebou v roce 1768 při svém návratu do Vídně. Podobně otcovsky se choval také k Janu Křtiteli Vaňhalovi, který se stal jeho chráněncem. V hlavním městě habsburské monarchie prožil Gassmann vrchol své kariéry: byl jmenován dvorním a komorním skladatelem, stal se vídeňským dvorním kapelníkem císařovny Marie Terezie a Josefa II. Byl však nejen činným hudebníkem, ale také organizátorem. Krom jiného přebudoval císařskou kapelu a v roce 1771 byla z jeho podnětu založena společnost na podporu vdov a sirotků po hudebnících ve Vídni, která fungovala až do roku 1939. Florian Leopold Gassmann zemřel ve Vídni 20. ledna 1774 ve věku 45 let. Během svého života zkomponoval stovky skladeb, mimo jiné dvaadvacet oper, pět mší, dvě kantáty, oratorium a padesáti čtyř sinfonií (předeher). Komorní hudba je zastoupena vcelku významně, a to kompozicemi pro různá nástrojová obsazení (namátkou šest duet, 13 trií a 12 kvintetů). Ze 40 kvartetů je 36 smyčcových, šest bylo pod opusovým číslem 1 publikováno roku 1768, dalších šest pak až po autorově smrti v roce 1804. Typická je pro ně kompoziční propracovanost – Gassmann byl mistrem kontrapunktu –, invenčně však nedosahují kvalit jeho současníků Haydna či Mozarta. Ačkoliv život Josepha Haydna a Maurice Ravela dělilo půl druhého století, jejich dráhy se přesto střetly. V roce 1909 totiž Ravel u příležitosti 100. výročí úmrtí vídeňského Mistra zkomponoval Menuet na jméno Haydnovo. Jako motivu využil shody písmen s notami (motiv h, a, d, d, g) a vypracoval miniaturu, jíž vzdal hold klasicistnímu velikánovi. Projevil tak svůj smysl pro archaismus, zároveň však schopnost uchopit myšlenku ravelovsky, spojit imaginaci a řemeslo. MAURICE RAVEL se narodil 7. března 1875 v Ciboure. Jeho otec Pierre Joseph Ravel pocházel z francouzské části Švýcarska a byl strojním inženýrem. Při budování železnice ve Španělsku se sezná-
mil s Marií Delouartovou, budoucí matkou jeho dvou synů – Maurice a o tři roky mladšího Edouarda. Oba chlapci projevovali umělecké nadání, Edouard se však rozhodl jít ve stopách svého otce a stal se inženýrem. Maurice naproti tomu tíhl více k hudbě, od šesti let se učil hře na klavír a poměrně brzy se začal vzdělávat i v oboru harmonie, kontrapunktu a skladby. Ve čtrnácti letech složil zkoušku na pařížskou konzervatoř, kde studoval u Charlese de Bériota a Gabriela Faurého. V roce 1893 vytvořil svoji první skladbu – Groteskní serenádu. O dva roky později pak vyšla tiskem jeho kompozice nazvaná Dávný menuet. V té době už pozvolna krystalizovaly typické znaky Ravelovy hudby: taneční forma, nostalgická, snivá melodika, rafinovaná sazba a zvuková barevnost. Skladatel se pětkrát ucházel o Římskou cenu, která by mu zajistila na čtyři roky tvůrčí stipendium, avšak marně. Přitom měl za sebou řadu veřejných produkcí svých skladeb, mezi jinými Pavanu za mrtvou infantku či smyčcový kvartet F dur. Neudělení Římské ceny nejenže vyvolalo skandál v uměleckých kruzích, ale znechutilo Ravela natolik, že v roce 1920 odmítl francouzský Řád čestné legie (což se opět neobešlo bez skandálu). Definitivně získal skladatel respekt Španělskou rapsódií, uvedenou v roce 1908, po níž následovala řada dalších vynikajících kusů: Pohádky matky husy pro čtyři ruce, tři klavírní básně Kašpar noci a operní jednoaktovka Španělská hodinka. Za války se Ravel dobrovolně přihlásil do armády a kvůli své slabé tělesné konstrukci sloužil jako řidič nákladního vozu. V roce 1917 mu zemřela matka, na níž byl Maurice od dětství fixován, načež byl kvůli špatnému psychickému stavu z armády propuštěn. Roku 1920 se Ravel přestěhoval do Montfort l‘Amaury, vesničky vzdálené asi hodinu cesty od Paříže, kde žil až do své smrti. Měl tu klid, nestranil se však přátel, pro něž rád pořádal nedělní obědy. Nestála však ani Ravelova práce – ve dvacátých letech vznikla kupříkladu lyrická fantazie Dítě a kouzla, Madagaskarské písně či skladby pro housle. Vrcholným kusem tohoto období pak bylo orchestrální Bolero z roku 1928 pro baletku Idu Rubinsteinovou. Na objednávku vznikla ostatně značná část Ravelových děl – platí to i o klavírním koncertu pro levou ruku, jejž si objednal vídeňský pianista Paul Wittgenstein. Premiéru měla skladba roku 1931, stejně jako Ravelův klavírní koncert G dur. V polovině roku 1933 u Ravela diagnostikovali mozkovou poruchu, v jejímž důsledku se skladatel nebyl schopen soustředit a vykonávat jednoduché úkony. Na podnět přátel odjel do Maroka a Španělska, odkud se vrátil nadšen. Ravelův zdravotní stav se však zhoršoval, proto se 19. prosince 1937 na pařížské klinice podrobil operaci mozku. Úspěch se ovšem nedostavil a skladatel po deseti dnech zemřel. Komorní hudba je v Ravelově tvorbě zastoupena pouze pěti skladbami, dvě z nich – klavírní trio z roku 1914 a smyčcový kvartet –, však patří k základnímu repertoáru většiny světových souborů. Kvartet F dur vznik v letech 1902–1903 v relativně krátkém čase, je zpěvný, zvukově projasněný a plný melodické invence i technické bravury. První ze čtyř vět (Allegro moderato, très doux) je v sonátové formě, přičemž hlavní téma celého kvartetu se ozývá hned v prvních čtyřech taktech skladby. Je široce rozpracováno až k uvedení druhého tématu v tónině d moll (unisono v prvních houslích a viole). S oběma melodiemi skladatel důsledně pracuje v provedení i repríze, coda je vytvořena z hlavní myšlenky. Celá část je tempově klidná, avšak dynamická a harmonicky bohatá na septakordy a pro impresionismus typické paralelní kvinty. Druhá věta (Assez vif, très rythmé) je scherzová a Ravel v ní představuje dvě témata: úvodní v a moll je exponované v pizzicatech smyčců a moduluje do druhého, zpěvného tématu. Věta má třídílnou formu (A-B-A') s rychlými krajními částmi a lyrickou částí střední. Třetí věta (Très lent) je pomalá a má jakoby improvizační charakter, při bližším
zkoumání je však i zde patrná třídílná písňová forma. Charakter věty je lyrický, zvuk je tichý a zastřený, což je způsobeno také občasným předpisem sul tasto (smyky nad hmatníkem) a použití sordin. Závěrečná věta kvartetu (Vif et agité) má formu ronda, úvodní část je v 5/8, druhá ve 3/4 rytmu a objevují se v ní opět obě témata z úvodní věty. Ravel často využívá rytmického poměru 2:3 a 2:5, což vedle k celkové hybnosti věty a zároveň tímto způsobem udržuje napětí. Výrazově je tato část silně expresivní, předepsány jsou flažolety, glissando či tremolo. Skladba vrcholí rychlou, dynamickou codou. Kvartet byl věnován Gabrielu Faurému a poprvé byl proveden 5. března 1904 v Paříži. FRANZ JOSEPH HAYDN se narodil 31. března 1732 v dolnorakouském Rohrau v rodině koláře Matthiase Haydna a jeho ženy Marie Kollerové, kuchařky sloužící v paláci hraběte Harracha. Hudební talent se dědil a rodiče dbali na to, aby se dětem dostalo v tomto oboru i patřičného vzdělání (významným hudebníkem a skladatelem se stal i Josephův mladší bratr Michael). Šestiletý Joseph byl proto poslán k učiteli Johannu Matthiasi Franckovi do blízkého Hainburgu, kde neměl na růžích ustláno, ale naučil se hrát na cembalo i housle a zanedlouho zpíval v sopránové části kostelního sboru. Zde si ho všiml varhaník z dómu Svatého Štěpána ve Vídni a ihned ho přijal jako choralistu. Franz Joseph zde působil téměř deset let; po mutaci a neomluvitelném incidentu (ustřihl jinému členu předepsaný copánek) byl ze sboru vyloučen a ponechán svému osudu. Přiživoval se jako instrumentalista a zároveň studoval kompozici. V devětadvaceti letech (už jako ženatý muž s dvouletou zkušeností kapelníka u hraběte Morzina) byl přijat ke knížeti Esterházymu, uherskému velmoži, jenž patřil k nejbohatším mužům monarchie. Kapelu, působící střídavě v Eisenstadtu a Esterháze-Förtedu, tvořili vynikajícími hudebníci své doby. Haydn pro ně začal psát a získal brzy mimořádný věhlas. Až do roku 1790, kdy zemřel Mikuláš kníže Esterházy, vykonával všechny kapelnické povinnosti, poté mu však bylo povoleno místo fakticky opustit a cestovat. Během následujících let se dvakrát vydal do Londýna (vzniklo zde 12 „londýnských“ symfonií). Po návratu se znovu vrátil k esterházyovské kapele, poslední léta strávil ve Vídni, kde také 31. května 1809 zemřel. Jeho hudební odkaz je nezměrný: vedle téměř dvou tisíc opusů (mezi jinými 104 symfonií, dvou desítek oper, desítek mší a oratorií, stovek komorních skladeb) je Haydn především dovršitelem předchozího hudebního vývoje. V jeho tvorbě krystalizují všechny hudební formy ve své nejčistší podobě. Neopomenutelný je rovněž jeho vliv na podobu moderního orchestru. Haydnova komorní tvorba je rozsáhlá – složil 21 smyčcových trií, čtyři desítky klavírních trií a stovky dalších kompozic pro nejrůznější nástrojová obsazení. Pro smyčcové kvarteto je určeno osmašedesát skladeb, z nichž značná část je stále uváděna na koncertních pódiích celého světa. Třetí smyčcový kvartet C dur vznikl stejně jako dalších pět kvartetů zařazených pod opus 76 v roce 1797 pro hraběte Josepha Erdödyho. Ten je od Haydna koupil za 100 zlatých a poprvé byly všechny provedeny o dva roky později. Kvartet C dur je přehlednou a svižnou kompozicí naplňující předepsaný kánon: první a čtvrtá věta v sonátové formě, druhá věta variační a třetí věta taneční. Stejně tak čistě skladatel pracuje s tématy, která jsou vždy dvě a navýsost kontrastní. Výjimkou je druhá věta (Adagio), která stojí na variačním zpracování jediného motivu, a to „Císařské hymny“, již Haydn uvedl nejprve jako klavírní píseň 12. února 1797 ve vídeňském dvorském divadle u příležitosti císařových narozenin. Melodie se vrací jako „kantus firmus“ ve čtyřech variacích, z nichž poslední je bachovsky chorální a celou větu uzavírá. Nikola Hirnerová