MUANIS SINANOVIĆ Mým nacionalistickým mučitelům z raného dětství I) Nejtypičtější jméno opaří tvář. Dřímající metalurg jmen mých rodičů a mého bratra – jen jestli ještě sníš o šustění arabských závojů – kde kdysi rostla špalda, první pěstovaná obilnina, raší skákání panáka. A z něj hra na kreslení kruhů po zemi. V novoluní. Kružítkem popitvám. Novoluní. Není to nic zvláštního. Okolo odřezaných větví sídlištních stromů se shromáždili ústavodárci, kteří Brunovu pravnuku přikázali lokalizaci knihoven. Jsem jejich spolupracovníkem. Tiše sedím pod korunami sídlištních stromů a naslouchám jim. Knihovníkovi jsem přikázal, ať hráčům hází první kameny, které uvidí, do nohy, ať se přesunou do sociálně výhodnějších zemí. Pěna nechť zůstane na každém vrchu hory. II) Je moc horko. Vsakujte máslo, které měkne, až ho z hory prostřelí šíp. To vám dávám – Rady, jak vyvést lva na procházku. Jak oslu ukrást jeden foném ze zahýkání.
© Muanis Sinanović © for translation Jana Šnytová
1
Ultimi barbarorum I. V kůžičkách mezi prsty sražený do embryonálního klubka jsem objímal polobudoucnost rodu. Ostrost kůžiček mohla uskutečnit Zenonův paradox. Svou řezatelností. Na jazycích vznikaly bulky a bulky byly jako hřebíčky; tam kde sbírali světy do koncentrace, kterou pašovali skrz víčka na vnitřní stranu našil čel, rodilo se, nerušeno, také vědění; větvoví oddenků praskalo pod nohama, a každé vystoupení z politické strany řezalo vodu stále stoupající silou bedlivá pozornost, aby se potom odstrčená voda nepodbírala jako hrb. Bedlivá pozornost v nehybném hlučení II. Zaručit můžu jen to, že budu hlučet. Běsnění davů se může vpít na mou kůži, rozdýcháme to. Můj dech zaskřípe a rozkousne je. Jak do jingjangové polovičnosti narazí a vytvoří kleště sikovky nebo dinosaura. Frantic!
© Muanis Sinanović © for translation Jana Šnytová
2
hej, hemisféry jsou opět nahoře. Pohánějí vodopády. Buď se voda jezeří v mostě mezi nimi, nebo padá tam za každou moč, to není tak důležité. Není to důležité jako rozhodnutí pro jedno nebo druhé, důležité je to jako otázka. Omýt se; to, že tě lidé slyší, je životně důležité. A když říkám „životně“, myslím tím právě toto; co se týká onoho světa, který nelze prožít ani jako zvnitřnění eschatonu, ani jako nějaký blahoslavený únik na onen svět, je přemístěno do této otázky-jezera. Mám se v něm umýt: ta voda mi může oloupat kůži. Ó, sladká, nehybná voda! Stagnovat a crčet kapkami v nekonečné rychlosti vně svého fiktivního kruhu stagnace! Rekreace každé pondělí večer, sportovní kluby, Sokol, „velká šťastná lidská rodina“, solidarita v kolektivním vlastnictví produkčních prostředků, nebojíte se snad, jak tvrdý bude přechod z tohoto na onen svět? Stagnujte! Ó, vodovody a kolektivní umývárny na sportovních akcích! Omyjte se! Nebudu zvolávat dvakrát stejnou věc, abych byl vyslyšen! Tolik zbytečných slov bylo ode mě slyšet. Můj hřích byl v pohybu. Pouze stagnování je transformativní. Jeho rychlost je čas, který tě zalije – voda.
Přeložila Jana Šnytová
© Muanis Sinanović © for translation Jana Šnytová
3