IZTOK OSOJNIK Ze sbírky Rudě vdaná (Poročena na rdeče, 2012)
nocturno op. 66 a kde ty se tu bereš? sklenice lítaly vzduchem. ryby z muránského skla. zelená, modrá, červená, zlatá. potom přiletěl ještě lustr. české sklo, kdesi v peru roku 1837. přinesli také klavír a stříbro, už nevím odkud. a co divadelní hra, kterou jsi měl v plánu? vzpomínám si na chodby na univerzitě v limě. bylo odpoledne, kdy jsem koupil sebrané básně od valleja. o deset dní později jsem už visel na andském ledě. trochu jsem měl strach, ale člověk pro krásné oči udělá všechno. zvlášť, když je to muž. proč jsi mi to neřekl? co bych ti říkal. jestli to osud tak chce, stejně se to stane. a když ne, co naděláš. z úst jsem si vytáhl hroudu hlíny a vyplivl. fuj. hlína, rudá jako krev. myslel jsem si, že je to jenom v dalmácii. něco mě vyrušilo. v myšlenkách jsem se vrátil k tomu rozhovoru. jak mě zabolelo u srdce. kočárek byl krásný, poslední model. dítě taky. i když, co bych s kočárkem a dítětem? legrační, že jsem o tom přemýšlel, tady, na ledě skoro tisíc metrů nad údolím, zakovaným do blyštivého sněhu. kolik je hodin? hroty obou nástrojů se dobře chytaly, poskakoval jsem na hrotech maček a užíval si. spojení strachu a rozkoše. led jaksi dutě duněl. podíval jsem se dolů, klín, zavrtaný do ledu, byl daleko pode mnou. lano se ve volné smyčce spouštělo do hlubiny, nad kterou pableskovala stříbrná helma. s kým to vůbec lezu? kolik špagátu ještě? hlas se rozléhal a rozezníval, odrážel se od stěn a desetkrát znásobený se vracel, odkud vyšel. v ústech mě zamrazilo. schubertovo impromptu v horowitzově provedení. hej, co s tebou je? někdo mnou silně otřásl. držela jsi mě za ramena a třásla mnou jako švestkou. složil jsem se na zem. usnul jsi? ne, ne, já. abych já usnul? hlavou se mi rozezněly tóny klavíru. pousmál jsem se. zaplavila mě něha a tichá láska. ale jak má člověk vypovědět takové věci. povzdechl jsem si. vlak se zastavil. finchley park. tak jsem tady. cítil jsem se, jako bych žil v jednom jediném časovém moři, jako v prostoru, ve kterém se pohybuješ sem a tam, jenomže jsem se pohyboval časem života. od jedné události ke druhé a jako bych to nebyl já, ale oni, neviditelní, kteří ukradli jméno tomu, co jméno nikdy neměl, protože ho nemůže mít. protože je mimo jména. chápu, usmála se. vím přesně, co se děje. dveře se zavřely: ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. praha, trasa a, stanice i. p. pavlova. procházeli jsme se po ulici draků a rozmlouvali jsme. v tašce jsem měl zelnou hlávku, pór, tři manga, černou čočku, rýži. průvodce pro běžkaře. mám rád ty napůl osvětlené ulice, když se pozdě večer vracíme domů. žlutá okna domů, kolem kterých procházíme. zamlklý lesk plechu automobilů, zaparkovaných u chodníku. které sny, která noc z tisíce a jedné noci? sny, dlouhé jako život.
starting ligeti představ si, že jsi v pekle a že chceš ven. ligeti, za klavírem greg anderson, 13 stupnic včera jsem přemýšlel, jestli je tomu třeba dát nějakou formu. příběh, opravil jsem se. není nic špatného na tom, když je člověk extatický, ale musí znít. autor může být v extázi velké jako everest a dílo může být prachobyčejný shit. kdo by to neznal včera jsem ale měl výpadek, když jsem psal a poslouchal klavírní koncert je zřejmé, kdo mě zmátl, ale dnes to možná nevypadá jako dobrý nápad nebo ano. zvyknout si, vytrénovat se, dělat věci nějakou dobu, potom uvidíme, co se z toho vyvrbí přečetl jsem korespondenci mezi lowellem in bishopovou ale nijak zvlášť mě nepřesvědčila. byl bych nespravedlivý, kdybych poezii bishopové soudil jen na základě těch několika veršů, které jsem narychlo přelétl ale abych byl upřímný, krajně nerad čtu poezii – s výjimkou té své což by bylo přinejmenším neslušné, a hlavně nepoctivé k jiným ďábelská iluze, vyměnil jsem desku, souhlasím s c. k. williamsonem myslím, že poezie je hudba, už odedávna jsem to cítil velikánská hromada velkých krychlí, kterými se probíjí srdce člověka v synkopách a křečích mezi tím se odvíjí život, v lesklém víru tanečních pohybů a rukou které sklouzávají po těle ach, ach, a co zadýchaná stehna a schody, které ti plíce drtí v extázi čistého utrpení tak kukuszka popsal zimní výstupy v himalájích to ráno než natrvalo zmizel v oblacích a sněhu v tom je také přednost silného těla, napneš svaly zatneš zuby a funíš jako pes v radosti drbání na pokraji vědomí nárazy vichřice a tíže do ramen vytrvalost, kde není potřebná chůze ve věčnosti bez očekávání konce, technika kroku za krokem večer ve městě, které se mi zalíbilo kvůli ledovému větru a dešti šustění listí, cesta parkem malé radosti a absoltuní extáze na ulici, která klesá směrem k parku hampstead heath
100 metronomů ligetiho koncert 100 metronomů, kolem nároží chevrolet convertible, kvílení gum, dvě dívky s odhalenými rameny a gangsterskou hrudí a šestnáct čokoladových králíčků, přítel ronny someck točí volantem, izraelský básník, náraz zadku do hydrantu, na červené kožené lavici, verše psal svícemi. 100 svic na chodníku, kde se zastřelila protestující proti válečným zločinům spojených států d'amerique. fuck them. pomalé dohořívání básně v plamenech, které tančí ve večerním vánku. zhášení jednotlivých světel na displeji ohně. vůně, která zavane dveřmi kavárny, v níž jsme s amirem orem jedli čekanku. kde jsi, amire ore? vůně rohlíčků v kavárně, s jehudou amichajem si podáváme hořčici, tu máte lžičku, německá čtvrť, jeruzalém roku 2000, jen dva týdny před jeho smrtí. ani on ani já jsme to nevěděli, roky letí jako stín vrány přes jídelní ubrus: zlatě zabarvené nebe nad pyramidou v teotihuacánu, jediný nepřerušený sborový part, 6 hodin, 6000 zpěváků v sále pro 3000 návštěvníků, cosi přesládle metafyzického, olympiáda pod horou, na jejímž vrcholu se měl zjevit bůh s věncem tančících žlutých okurek na hlavě, očekávání větru čehokoli, jen aby se nestalo nic. představuji si dům se zahradou nebo kůlnou, cosi, co udržuje napětí, špetku anxiozity, s dvěma mikinami v podpaží, dolů ulicí. kolem profrčí žluté lamborghini gallardo spyder, ve kterém sedí brzezinski ... (zazvoní telefon) sorry, slovinské pen centrum, strašná banda, experti na nudu a prázdné tlachání – milost, milost, přichází civilizace, zelený jiří přichází, kolo kolo mlýnský, ryba faronika rovná hřeby, v pohřebním voze, nahoru po via appia, řím, dolů po via venetto, rum, američani se v objetí sladkých citronů rozplývají nad (searching …) vodovodem, který je uprostřed města děravý. řím je favela, jen domy nejsou z kůže, ale z fritátů z hory alba, město platí za tolik, kolik platí těch několik jedinců, kteří zůstali, protože přežili teror průměrnosti a zkažená játra kléru. kde máte hoši ještě nějakou hromádku, nějakou čerstvě vykopanou katakombičku ve jménu krista, kde máte nějakého krvelačného, katolicky zapáleného nacistu, který blahoslaví pomazané mužstvo křížového podniku … ale řím, sedm pahorků … baldachýn na hoře DEŠTNÍKŮ… člověk zapomene, hlubina amnézie připomíná zánět krasové kašny v ústech, pohled do černé hlubiny dvousetmetrového příkopu ti požene žilami černý ohňostroj snů bez odlesku na dně, který by mu mohl zamávat, divokou samotu, která má smysl jen tehdy, pokud se ti podaří vyjít ven a od té doby ji táhneš za sebou jako psa na vodítku (nebo ona tebe)… kde jsem už byl, už není podstatné, neopakovatelný posun v čase a konec prvního dějství, které končí zpětnou projekcí portrétu autora na čelo ligetiho. encefalograf zero
ern malley davidu brooksovi co mají společného ern malley, vernon sullivan a ernst mally? holoubek na okně, krvavé křídlo a krabice opálů ze zlaté hory neexistujícího předmětu snů. vzpomínáš si na seminární práci? pět set stran v latince, a pak na hokej, s rožmanem, s tím kreténem. vlastně bylo všechno dohromady tak nějak tragické. černoch v těle bílého muže, trumpetista v orchestru jože privška. vlastně jsem myslel, vůbec hodně myslím, i když v poslední době, no, těžko bych se mohl chlubit, uvažuji chaoticky, jak je patrné, ale chtěl jsem říct, tedy povědět, že všichni tři, a zejména ernst mally, jsou desetkrát víc slavní (nebo mám říct slavnější?), než budu kdy já. i když to není důležité v takový den, který slunce obarvilo fialovým pozlátkem zeleného vlka. v mysli vidíš sochu oscara wilda, divokého oskara, jak připomněla lou. proč musím vždycky pomyslet na la flore? zapálil jsem si dýmku a čekal na franka kasicha. odkud je ten chlapík? takový tupý dalmatinec. nebo ještě spíš představitel druhé generace vystěhovalců, zdola někde od punta arenas. dnes by byl téměř den osudného rozhodnutí, že moje básně budou jasné, srozumitelné, sdělné a vůbec školometské, hotová mana pro kritiky, kteří ještě pořád mají trávicí potíže, protože kojenec, kterého snědli k večeři, byl zkažený. to ale nevadí, oni kůži stáhnou, takže barva není důležitá. ern malley, aspoň to tak říká david brooks, ten den chytil krásného aboriginečka, kterého kuchař připravil s mušlemi na šalvěji. samozřejmě došlo k chybě, ale izraelci to dělají den co den, a nic. američani jsou víc mazaní (nebo mám říci mazanější?), oni se to naučili od církve: přenechat exekuci jinému, nikdy nevíš, možná nejde jen o bezvěrectví, možná ale poslední soud bude. a co tenhle benedictus? africké plemeno by ho ukřižovalo, aby ho to vyneslo rovnou na nebesa a potom by zpívali te deum pod jeho obrázkem. negotium crucibenedicti. vy, liberálové, lovers of russell, žáci meinonga, france webera a hlavně husserla a ingardena z pianistových nebes. i když už byl mrtvý, když jsi ho studoval, řekl collin. dvě stě kilo cyrilice. kdo je collin, chtěla vědět. nevím, vymlouval jsem se. vrah tvé sestry. vzal jsem pistoli z kapsy. nejcennější nález v tom knihkupectví. knihovník vypoulil oči. vtipkoval, ale collin byl po uši zamilovaný a žádný davičo se mu nemohl dostat na kobylku. rozevlátá pochodeň rozsypala semena do umbelliferous tmy. ingarden tomu říkal ideální předmět, kapišto? potřeboval jsem dva měsíce a drobné, abych přečetl tu studii. no, dnes, kdybychom se mohli slyšet, zas neklidně kolem vyvádíš… nejvíc mnou otřáslo, na to si ještě dobře vzpomínám, že ji zabil. vím, že myslel na čtenáře, ale příběh byl tak živý, že mě úplně uchvátil. myslel jsem, že se mezi nimi rozvíjí něco opravdového, krásného. možná ji zabil kvůli tomu, že ji nemohl mít. nejen, že byla osminou krve, která mu kolovala v žilách, černá, jako bubeník v jazzovém orchestru by se nikdy nemohl stát členem tak nóbl francouzské rodiny, aby si mohl vzít louise bourgeois a její pavouky za ženu. ejhle, pistole a prásk. obyčejný sračky, jak by řekl sullivan. ale já věřím, že v člověku něco je, nekonečně smutné, i když jsou věci jasné, ale smutek je tu, i když jsi takový mačo. klasická zápletka sklouzne k hektolitrům alkoholu, ale to je k ničemu. drž pysk (tractatus logico-philosophicus, 7)
PRÁVĚ jsem přečetla polovinu eseje o virginii woolfové, řekla a bezděky poplácala koně po
krku. měla na sobě těsné kalhoty z džínoviny, tenkou blůzku s hlubokým výstřihem, v němž se dmula velká kravata z bílého hedvábí. tvář jí zakrýval široký klobouk, který si přivázala na hlavu šálou. vzpomínám si na její fotografii na obálce atlasu světových literatur malcolma bradburyho, pokračovala. kůň se uklidnil. po parku se potloukali chlápci na motorkách, které vedl rudý kněz ze šentjerneje. rozhovor nebyl možný. a potom letadla, každých pět minut, často ještě rychleji. snažil jsem se číst, ale nemohl jsem se soustředit, potřebuji pauzu. pekič popisoval nějakou tajnou teroristickou organizaci, jejíž příslušníci převlečeni za katolické duchovní nastražovali bomby na letištích. s malcolmem bradburym jsem se setkal dvakrát, odpověděl jsem jí a ohnal jsem se po mouše, která mi lezla po tváři. v obou případech jsem nejdřív poslouchal jeho přednášku, pak jsme u večeře seděli spolu. o malcolmu bradburym jsem rozmlouval jednou jedinkrát, a sice v limericku v irsku, když jsme se s hannou procházeli podél řeky shannon. shannon byla vzpěněná a hnědá, na což nejsem zvyklý. bylo aprílové počasí, pršelo, svítilo slunce, zase pršelo. hledali jsme restauraci, kam bychom zašli na oběd, ale ten den v tu hodinu byly všechny restaurace a puby zavřené. možná jsou v tu dobu restaurace a puby vždycky zavřené, bez ohledu na den v týdnu. to zmiňuji, protože šlo o jednu z těch lunárních fází, kdy se člověk chová jako mouchy před deštěm. otravuje a když není pozorný, vyrazí z něho řeka obviňování a výčitek, které jsou stejně k ničemu. dalo by se říci, že jde o cyklus, biorytmus. ale o tom až jindy, řekla. nevšímal jsem si její poznámky a pokračoval modlitbou člověka bez hlavy. s malcolmem bradburym jsme si povídali o věcech, které tu nebudu uvádět, protože nejsou důležité pro plynutí básně nebo pro její lyrický subjekt, jak by se vyjádřili lokální omezenci. to o lokálních omezencích jsem zmínil naschvál. poprvé jsme se setkali v lublani, podruhé v cambridgi. zapomněl jsem už, jak se jmenovala ta švýcarka. její muž se kdysi setkal s cyrusem vancem, mírovým zprostředkovatelem v jugoslávii. v osn spolu chcali na wc. ona a bankéř z nizozemí šli jezdit v loďce po řece cam, já jsem si povídal s malcolmem bradburym. ale opusťme teď malcolma bradburyho, ať odpočívá v pokoji, neboť to on dělá. zmínil bych rád i ten opuštěný venkovský hřbitov u staré katedrály. u zdi vyháněly keře s meruňkovými květy, bylo těsně po dešti, když se zničehonic skrze mraky protáhlo slunce. neobyčejná šeď kamene, vysoké trsy trávy, tisíce kapek, které se leskly jako slzy. napsal také scénář k seriálu inspektor morse, vraždy v oxfordu, hlavně ale napsal atlas literatury, na jehož obálce je fotografie virginie woolf. možná bude nějakému puristovi připadat, že bych neměl napsat virginie woolf, ale na to se můžu vybodnout, abych nepoužil nějaký drsnější výraz, jehož použití by bylo v souvislosti s obyvateli té země zcela na místě. mimo to, kdo je vlastně malcolm bradbury? ale vraťme se k virginii woolf a její fotografii. vždycky jsem věděl, že o virginii woolf platí, že měla takové a onaké problémy. místa, kde se odhrávaly její problémy, jsou mi blízká, neboť i moje problémy se zčásti odehrávají na stejných místech. samozřejmě nejde o velké problémy, aspoň jsem si to myslel. tedy, je otázka, co je teď s tou fotografií virginie woolf. odpověď je prostá: kdysi jsem se do ní nešťastně k smrti zamiloval. Přeložil Aleš Kozár
IZTOK OSOJNIK (1951) je komparatista, filozof, básník, malíř, spisovatel, esejista, překladatel, alpinista a cestovatel. Je průkopník řady uměleckých směrů, spoluzakladatel anarchistického »podrealistického hnutí«, uměleckého »Garbage art« (Kjóto) a hudebního »Papa Kinjal Band«, »Hydrogismy« a jiných významných uměleckých spolků a festivalů (Galerija Equrna, Trnovské tercety, Rozhovory ve vile Herberstein, Vilenica, Zlatý člun a dalších). Vystudoval komparatistiku na Univerzitě v Lublani (1977), absolvoval studijní stáž v Ósace, momentálně dokončuje doktorské studium dějinné antropologie na Fakultě humanistických studií v Koperu. Dosud publikoval 27 autorských knih poezie, poslední z nich jsou ***Asterisk (2011), Poročena na rdeče (Rudě vdaná, 2012), 4 romány, 2 sbírky esejů a studií a monografii Somrak suverenosti (Soumrak suverenity, 2013). Jeho knihy a jiné texty vyšly ve více než 25 jazycích, v češtině byl vydán výbor básní V tobě ožiju (2007). Jeho dílo bylo oceněno řadou domácích i zahraničních cen. Žije a pracuje v Lublani.