Echo MAJA NOVAK
Cítím pouze horko. Pálí mě ramena, šíje, stehna a chodidla. Když kroužím mezi bazény v Kodeljevu, rozžhavený beton mě pálí do podrážek. Jako lasička poskakuji na prstech, jako baletka. Z horka se mi tmí před očima, ale údy mě poslouchají. Mokré plavky příjemně chladí na prsou. S takovým pružným a žádoucím tělem mě, přestože věřím v osud, nepřestává překvapovat, že ostatní nemají zájem. Již od dětství jsem si prohlížela své silné dlaně a kulatá kolena, sledovala jsem na nich každou pihu, a když jsem trochu dospěla, začala jsem si lakovat nehty na nohou a myslela si, že to pomůže; že si ostatní všimnou nehtů na mých nohách. Nevšimli si. Jen těžko jsem přemáhala šok, když mi před nějakými patnácti lety řekli, že jsem od narození neviditelná; a i když jsem se s tím později psychicky srovnala a pochopila jsem, proč jsem nesměla do školy ani na pískoviště, v hloubi srdce jsem dlouho nemohla uvěřit, že je něco takového možné. Narodila jsem se se vzácnou genetickou vadou: pro ostatní neexistuji. Lidé mnou někdy projdou, a mě nebolí ani kosti ani kůže. Jako dítě mě mnohokrát píchlo u srdce, když mnou máma při přípravě večeře (vaření nesnáší) několikrát během pěti minut proběhla naprosto zabraná do svého rozčilení, jako bych byla jen vzduch – to je ale jiný příběh. Vím, že bych teď měla myslet na svoji mámu, do večera jí mám přinést co nejvíc peněženek lidí, kteří se koupají na veřejném koupališti, ale stejně, myslet na ni nemůžu: je hrozné horko. Kradu už úplně automaticky, ne že bych krádež dopředu plánovala; stalo se to mou přirozeností, i když je zlodějna příliš jednoduchá a není už výzvou, když je zlodějka náhodou neviditelná. Je mi jasné, že ji musím živit, když utratila veškerý svůj majetek v naději, že mi vědci z fakultní nemocnice dokážou dát nějakou vnější podobu: alespoň stín. Nemůže za to, že se to nepovedlo; dodnes tvrdí, že se mezi mne a vědu postavila ta moje proklatá paličatost. „Neřvi, Suzi, injekce vůbec nebolí!“ Ale já jsem se kroutila a mlátila do rukou, které mě slepě hledaly, ne, že by to bolelo, ale proto, že jsem se po nějakých dvou letech docházení do nemocnice zatvrdila. Máma mě začala litovat, a aby mě soucit a špatné zprávy méně pálily, dělala jsem místo toho mrzutosti. To mi pomáhalo zachovat si zdravý rozum. Zazlívala jsem
jí, když si cestou z kliniky tak smutně prohlížela v osvětlených výlohách hedvábné deštníky a jiné překrásné věci, které si kvůli účtům za léčení nemohla dovolit, a s masochistickým uspokojením jsem pozorovala, jak melancholii v jejím obličeji stále častěji nahrazuje otevřená, ničím nezakrytá chamtivost; a potom jednoho dne mi se staženými rty zakroutila tam, kde ve své pravici ucítila mou ruku a suše řekla: „Vyhodí mě z práce, protože jsem pořád na nemocenské nebo na dovolené.“ Pořád mě totiž musela doprovázet k doktorům. „Tak ať,“ napadlo mně zlomyslně, ale zároveň jsem se poprvé (možná proto, že jsem již dospěla, a nemusela jsem tak tvrdě bojovat s komplexem méněcennosti) zhrozila sama nad sebou. Nejspíš jsem od ní celou dobu chtěla nejen výpověď, ale také to, že ji podá s úsměvem, ale toho jsem se nedočkala. Je také pravda, že jsem mockrát zkoušela zjistit, kolik je v jejím chování povinnosti a kolik pravé lásky, a ještě dnes si občas řeknu, že při té její snaze nešlo vůbec o to, jak by to bylo pro mne vše jednodušší, kdybych přestala být neviditelná, ale že si prostě přála potomka, se kterým by bylo možné předstoupit před veřejnost. Moje máma vědomě respektovala veřejné mínění, i když jí nebylo vždy po chuti, a přitom by pro ní byl neviditelný syn možná větší oporou než já. Nikdy nepřenesla přes srdce spontánní potrat několik let před mým narozením. Stalo se to v šestém měsíci těhotenství, dost pozdě na to, aby se dalo zjistit, že byl můj starší bratr muž. „Jmenoval se Felix, Srečko, protože by se mohl radovat, že je živý,“ kdysi řekla tak něžně, že to mnou otřáslo, protože já nikdy neslyším něžnost, když se mluví o mně. Moje máma si rozumí s chlapci. Doma jsme nikdy neměly kanárčice nebo feny, ale jen kanárky a psy. Protože potratila kvůli toxoplasmóze, ještě dnes nemůže ani vidět kočky, které tu nemoc přenáší; nechce o nich ani slyšet. To je škoda, protože kromě mne jsou kočky jediná živá stvoření, která mě vidí. Někdy předou, když je pohladím, a ani neotevřou oči. Kočičky mám ráda. Ráda bych měla tlustou bílou číču s modrýma očima, ale nesmím. Zírala by na mne a já bych jí ten pohled vracela. Takovou číču jsem si dlouho přála. Vždycky jsem chtěla, aby si mě maminka zamilovala; podlézala jsem jí, ale když mě neviděla (což bylo samozřejmě pořád), a proto si myslela, že nejsem nablízku, mnohokrát jsem jí slyšela smutně říkat přátelům: „Jak jen mě může těšit dcera, za kterou se žádný chlapec neotočí?“ Nikdy mě nebude mít ráda, ale podvědomí mi přikazuje, že se o ni musím nyní, když přišel podzim jejího života postarat, když z pocitu povinnosti spotřebovala tolik prostředků a snahy na moji veřejnou podobu. Když se vrátím z koupaliště, nemůže se podívat mým směrem, protože ucítí jen průvan, který profoukne dveřmi, a uvidí jen hromádku peněženek, které z mého neviditelného náručí spadnou do jejího.
Kapsy vybírám jen v létě, na veřejných koupalištích. Miluji vodu. Stejně jako kočky si mě voda všimne, vezme mně za svou, pohybuje se a rozpíná okolo mých údů obtéká kolem nich, jako by skutečně existovaly. Plavu dobře. „Vír!“ křičí plavci, kteří si všimnou jen neobvyklého chování vodních proudů. Ještě radši bych kradla u vody, která teče, u horského potoku vysoko v zelených horách. Starým Řekům bych kradla a nymfám spícím pod cypřišem: tak bych se dostala do mýtů. Na obranu dnešních bazénů se dá říci jen to, že mě netrápí svědomí, když lidem kradu. Ti lidé u dnešních bazénů jsou ohavní. Všechno špatné, co se jim stane, si zaslouží. Jsou tlustí, chlupatí na prsou, ženské také na lýtkách, smrdí, jejich postavy jsou neforemné, otlaky na jejich palcích u nohou jsou žluté, některým se daří zavánět dokonce i ve vodě, což bude od příliš mastných jídel a kořalky, baví se jen o jídle, jako by se vydali k vodě jen proto, aby se mohli zabývat dilematy, kdy zakousnout nějaký sendvič nebo otevřít jahodový džus. Ale pro mne není problém přezírat jídlo, když si ho můžu nakrást, kolik chci. Ale moje máma nechce výborné pochoutky, jednou jsem ji chtěla ošidit lososem a dýní na misce s ledem; ale i když miluje rozkoš ode mne, jen ode mne nechce knihy v marokénu, žádné olejomalby, ani pastely ani sošky z malachitu, ani křišťál, zlato, krásné oblečení ani jiné dárečky, které jsem jí někdy přinášela, jen peníze by chtěla. Přicházejí k ní chlapci, ne o moc starší než já, ona jim dává peníze a já jsem se už dávno přestala dohadovat proč. Protože musela žít tak dlouho ve společnosti neviditelné přítomnosti, pocítila, že je osamělá. Její chlapci mají těla, kterých si všimnete už zdálky. Její chlapci jsou nekultivovaní. Lidé na koupalištích jsou nekultivovaní. Každé druhé jejich slovo je p…, někdy také č… Šlapou jeden po druhém, ne skrz jiné, ale skrz mne, brodí se tělo na tělo a hemží jako švábi přes cizí těla, žlutými podrážkami dupou po cizích ručnících a odkopávají cizí míče, můžou se zbláznit, když někdo nesouhlasí, nesouhlasí ale pořád někdo a otravuje. A já občas myslím na kočky ze sousedství. Řvou, jako když je na nože bere vždycky, když cizí kočka vtrhne na území, které si pečlivě označily vlastní močí. Lidé na koupalištích se nejspíš podobně jako kočky cítí ohroženi, protože je trápí vědomí, že neumí napsat strukturovaný životopis, jak jim Bůh nařizuje, a vědomí, že jsou ošklivější než kočky, a proto se v noci i ve snech bojí, že se zítra stanou nezajímavými dokonce i pro příbuzné, v práci je nebude nikdo potřebovat a oni už si nebudou moci kupovat kořalku, jahodový džus a sendviče s pancetou. Protože jsou hnusní a protože se obávají budoucnosti, stávají se den ode dne hnusnějšími, agresivnějšími. Už ani bazén nepomůže k odreagování. Kradli by, stejně jako jim kradu já, ale mají těla, a proto si netroufají. Radši bych kradla někde u potoka.
Ráda bych se koupala nahá v potoce. Ráda bych se potulovala nahá podél koryta potoka. Díky slunci jsem černá a krásná, ale ráda bych byla ještě krásnější. Ráda bych, aby si někdo všiml, jak jsem krásná. Ráda bych spala s mužem, který by uměl vidět moji krásu, ale můj muž by musel být jiný než mámini chlapci, ale vůbec nevím, jestli takoví existují. Ráda bych byla Echó, řecká víla z knihy, díky které jsem se sama samotinká naučila číst, tenkrát, když jsem se při lovu peněženek odvážila vydat až k moři, přes hranici do teskného stříbrného Duina. Bála jsem se, že se mi do večera nepodaří dostat k mamince. Ta by se ale zlobila! I když nesnáší vaření, večeře je vždy na stole včas. Jen proto, abych zapomněla na strach, jsem potom nějaké cizí turistce s brýlemi a černými kudrnami, která na kostkovaném ubruse před restaurací u moře jedla rizoto, štípla knihu o mytologii a potom na cestě domů luštila písmenka s patkami. Jaké to bylo překvapení, když jsem si prohlédla jinou ukradenou knihu a zjistila, že ta první byla řecká. Teď už umím číst všechno: cyrilici, řečtinu, švabach úplně zbytečně. Moje maminka nemá knihy. Ona má televizi. Ale já bych byla Echó ještě raději než krásná Mexičanka Esmeralda z máminých telenovel. Také Echó byla jen hlas. Ráda bych popustila uzdu svému hlasu. Pak bych vyprávěla příběhy, vyprávěla bych je v latince, aby jim každý rozuměl. Na koupališti slyšíš tolik příběhů! Některé jsou takové, že bys skoro zapomněl, jaký smradlavý a chlupatý je ten člověk, který je vypráví, tak důležité a dojemné jsou ty příběhy, že se skoro nad takovým čunětem slituješ. Kradla bych příběhy místo peněženek. Čerstvě vykoupaná ve vodě potoka, aby mě necítili, bych si dřepla k ručníku, na kterém se válí boubelka se zrohovatělou kůží na chodidlech a natahovala bych uši a poslouchala její příběh. Řekne ho dojímavým hlasem, když je příběh ještě čerstvý, anebo ho už opakovala tolikrát, že se jí zdá samozřejmý, a její hlas je unaveně znechucený; mně se však zdají její zážitky strašné. Na utrpení není nic samozřejmého a nemůžeme se ho nikdy nabažit. A potom bych šla k druhému ručníku, k lehátku na druhé straně bazénu a pošeptala bych její příběh někomu jinému, úplně jinému než ona: možná by to byl chlapec, podle věku by to mohl být její synovec, v černých plavkách, pil by pivo z plechovky, bylo by jasné, že má sám úplně jiné starosti, možná se svojí dívkou, která právě v tomto okamžiku jezdí s jeho nejlepším přítelem na tobogánu a směje se na celé kolo. Proto by si možná,
takto
zapomenutý, jako na trní, poslechl příběh, který sice není jeho, ale může se mu brzy přihodit, to vycítí. Příběhy staré jako sám svět vždycky zaujmou. Vždyť by ani nevěděl, kdo mu ho vypráví, pokud by mě samozřejmě neviděl, celý udivený by si pomyslel, že výjimečně přemýšlí, ale potom by možná vstal a protáhnul se, probudil by se z otupělosti a nechal by plechovku napůl prázdnou, opustil by tu puberťačku , ať si jde, a vydal se dělat něco takového, co má smysl a na čem mu záleží. To jsou moje řecké sny. Tolik krásného bych
mohla udělat pro všechny ty chlupaté nemilované lidi, kdybych byla víla Echó. Bazény by se změnily na horské potoky. Ale já na ty sny nemám čas, neboť musím sbírat peněženky. Maminka je teď zvlášť otravná. Nikdy nemá dost. „Moc málo se snažíš, Suzi,“ nadává mi. Její nový partner ji bije, protože sází na koníčky, kteří se pořád loudají, a já jí tolik dlužím, protože mě nikdy nevyhodila z domu. Vůbec nemůžu přemýšlet o ničem jiném, než jak horké je mé neviditelné, naprosto neužitečné tělo. přeložil Kamil Valšík
MAJA NOVAK (*1960) spisovatelka a překladatelka. Překládá z angličtiny, italštiny, chorvatštiny a srbštiny. Její literární prvotina, román Izza kongresa ali umor v teritorialnih vodah (Z kongresu aneb vražda v teritoriálních vodách, 1993), který si pohrává s kriminálním žánrem, způsobil v literárních kruzích velký zájem díky prolínání prvků vysoké a populární literatury. Dále následovala sbírka povídek Zverjad (Šelmy, 1996) a romány Cimre (Spolubydlící, 1995), Kafarnaum ali as killed (1998) a Mačja kuga (Kočičí mor, 2000). Vydala také několik sbírek básní a povídek pro děti a mládež.