BÁSNIČKY PRACOVNÍ VERZE

Pejsek sklízí, vítr i bouři, kočka sedí, pije a kouří.

Měna celá pohlcená, okolními vlivy, omluvu nemá, proto proč sežrala ryby.

Pstruha, kapra, lé, losos, zebřičky, akvárko se zkrátka nemá, i blízkosti kočičí pacičky.

Vítr zkratka nemá, pochopení pro pejska, vlak se zastavit tlapkou nedá, ani když se mu stejská.

Kritickým okem, zkoumáš to dílo, ty jedna přestárlá, barová vílo.

Nevěříš v mládí, zrozeného z polibku, objednej si další deci, v oblíbeném podniku. Žij si tu úroveň, nehleď vlevo vpravo, to je přece pro chudáky, a těm není často zdrávo.

Pomiluj se s představou, že ty jsi ta jediná, co si drží úroveň, poptávaná skupina.

Uvolni míso našim snům, chceme lepší zítra, svět z míru a lásky, pohleď nám do nitra.

Pokud mu oko upadne, naroste hned nový, jakmile se střecha bortí, rekonstruuje pro ni krovy.

Každý si ho přeje doma, pro nesporné výhody, nemusí volat údržbáře, má domov plný pohody.

Arnie přitom patří všem, i včetně prsních svalů, neukončí jediný den, bez polaskání vzácných darů.

Našemu světu nechybí, mnoho steroidů v těle, spíš si dle mně neváží, možnosti cítit se skvěle.

Kážu vám mý měšťané, že éra zloby přestane, rozšiřujte lásku, mír, ať prosperita nastane.

Společnými silami, dosáhneme ráje, ať rudý bratr odtáhne, na prvního máje.

Slova má jsou upřímná, zakládám si na pravdě, ale, že je neživá, tak zůstane na skladě.

Vnukneme si myšlenku, náboženství nového, peníze poté budou, středem vesmíru našeho. (napsáno týden před smrtí V. Havla)

Učinil bombu otlářem, mechanismus z kostí, plně vědom si následků, na to chytrý je dosti.

Cena svatého života, procházela slevami, tak zrodil se kovový, obohacen změnami.

Proč prostor má sdílet, s nekonečnou nicotou, pro kterou je kon ikt, jedinou prioritou.

Červená karkulka, táhne se lesem, z opačné konce, jde vlk s pexesem.

Nevěří v nevinnost, bojí se kontaktu, tak se sebou táhne, na obranu lopatu.

Začmuchá do větru, cítí ji blízko, zavadí o větev, pudlo má nízko.

Rozbije si lebku, o kamínek maličký, váží ke dvou tunám, vlk nenavábí samičky.

Krev stříká spíš než kape, vlkovi to dole šlape, tak stáhne si kalhoty, a volá hurá na ně!

Archivní dům, sedlová střecha, pokryta taškami, uvnitř neplecha.

Růžové líce, pyramidy plechové, černé plíce, atmosféry nachové.

Hlásají válku, srdce chce mír, malou obálku, v děloze vír.

Ruku v pas si dává, když lokálně strádá, černooký mourek, jednou měsíčně hárá.

Stará rašple, mladá dívka, shnilá datle, horká lýtka.

Spoustu metod každá má, neprojevují se slovy, ráda ti za bakšiš dá, kope z intrik nory.

Vše co jednou zhyne, tak váží si života, ať už je to láska, či plášť pana Godota.

Každá věc na planetě, má svůj konec jistý, může to být krejcar, případně plakát čistý.

Většina svým ochořením, nabude novou krásu, minimálně zajistí, pro umělce spásu.

Křižují ulici, nejméně v pěti, jsou to už dávno, přerostlé děti.

Nacházejí zálibu, v obroublém slovníku, symbolech na triku, milují swastiku.

Preventivně zaútočí, na koš co jim v cestě stál, každý z kolemjdoucích, by se na jeho místě bál.

Pokračují na zastávce, kde pomočí koleje, stále je to málo, urvou madla tramvaje. (pokračování na další straně)

Jeden z jejich činů, je však obdařen krásou, když naběhnou na plakáty, jejichž životy zhasnou.

Ona však vidina, zdánlivého naplnění, zase až tak daleko, od reality nikdy není.

Trhají zuřivě, protínají harmonii, vytvářejí jedinečné, pro ostatní kokotiny.

Podilí se tedy, podstatou svých činů, na tvorbě streetaru, čímž postrádají vinu.

Z vitráže konzumu, tvoří nový svět, svérázný underground, co i bez očí lze vidět.

Veverka je důkazem, že nejen křečík má, náladu běžet kolečkem, což zábavné se zdá.

Narodí se, běží, běží, chvíli spí, a v další leží.

Nakrmí se, vykálí, před přáteli, vychválí.

Zšedne, zchřadne, zemře, padne.

Dětská hřiště připadají, do historický kapitol, děti dík tomu vypadají, jak technický z křemíku tvor.

Proč nemají kde hrát si, proč stihla je ta pohroma, proč písek z Bruselu zakázali, proč hrát si mohou jen doma.

Proč rodičům čas upírají, proč berou jim něhu, proč svět je bez barev, proč zajímat se jen o měnu.

Proč na mě smutek útočí, proč otroky z nich činí, proč učí je jen lži, a přesto cítí se nevinní.

Oko bránou do duše, nemusí vždy být, imidžový doplněk, může přímý pohled krýt. Čeho se asi bojí, osamělá lištička, že by šustotu v chvojí, nebo že bude z ní paštička?

Bílá kůže úprava, ála chameleon, společenská poprava, bílé zdi a neon.

S tvými ňadry pevně spjat, jako malý kojenec, miluji je osahat, něžně coby tvůj milenec Úžasný pár darů, vždy teplé a milé, dostávaj mě do varu, a patří mé víle.

Už těším se na zítra, až zázraky spatřím, budu myslet od jitra, jak se s nimi bratřím!

Potkan běhá, ve dne v noci, permanentně bez pomoci, útočiště hledá.

Hladím slova, temnou holí, za mně sova, fraze volí.

Zaplet jsem se, do soukolí, v primarní base, bez soukromí.

Uroložka z Kdaňsku, žila v chatě malé, vyrůstala v Blasku, chlapům dávala vale.

Co se trubic týče, močových i jiných, chatku měla plnou kýče, hlavu zas myšlenek stinných.

Na Svatého Kryštofa, večer se jí zdálo, ze změnila se v robota, agresivního nemálo.

Každý návštěvník ordinace, už z ní nikdy nevyšel, udělala z nich pečenáče, ani Hanz zkratka nepřisel.

Naše sídliště, obývá kočka, drsná jak pro mravence, sněhová vločka.

Neřídí se statistikou, žije léta dlouhá, nesvazuje ji, po domově touha.

Jihovýchod sídliště, místo kde se jí psi bojí, známější než lochneska, je bezocaska v mysli moji.

Kdoví co se stalo, že o svou chloubu přišla, z boje s malým pejskem, zřejmě jako vítr z vyšla.

Pejsek sklízí, vítr i bouři, kočka sedí, pije a kouří.

Měna celá pohlcená, okolními vlivy, omluvu nemá, proto proč sežrala ryby.

Pstruha, kapra, lé, losos, zebřičky, akvárko se zkrátka nemá, i blízkosti kočičí pacičky.

Vítr zkratka nemá, pochopení pro pejska, vlak se zastavit tlapkou nedá, ani když se mu stejská.