Pot&Lesk č. 2 - říjen 2013

Internetový časopis Klicperova divadla v Hradci Králové - sezona 2013/2014 - č. 2

POT&LESK Tennessee Williams

TOMÁŠ KYPTA:

Důležitější než autor je pro mě režisér

SESTUP ORFEŮV

v režii Martina Glasera – první premiéra nové divadelní sezony

JIŘÍ HÁJEK:

Komedii vnímám jako vůbec nejtěžší žánr

KLICPEROVO DIVADLO HRADEC KRÁLOVÉ

POT&LESK

č. 2 - říjen 2013

Arthur Wing Pinero

SOUDCE V NESNÁZÍCH v režii Šimona Dominika a v české premiéře 26. října 2013 na hlavní scéně!

POT&LESK

č. 2 - říjen 2013 PŘEKVAPIVÝ ŘÍJEN

V září úvodník o změně, v říjnu o překvapení.

Pro změnu zas. Člověk z překvapení nevyjde. Na každém kroku je překvapován.

Mám podezření, že překvapení je podstatou divadla. A divadlo je život. A jde zas do života. Tak pravil klasik.

Překvapovat divadlo musí a překvapováno by být mělo. A taky je! Že peněz je čím dál míň, to naopak už dneska nepřekvapí nikoho. Ale vždycky sleduju s úžasem, jak se nakonec podaří úplně neuvěřitelné věci.

Není ani tak kumšt festival rozjet jako udržet ho. „Václav“ už drží deset let. Hned je důvod k údivu i obdivu a pozvednutí číše.

Dobrého vína. Je přece vinobraní! A Klicperovo divadlo bez Čekání na Václava je jako slavnost sklizně bez vína. Pozor! Degustace právě vrcholí!

Na svůj „Den Beaujolais“, tedy první premiéry, divadlo až do listopadu nečeká. Má ho už teď, v říjnu. Letos nabídne dva chuťově pestré, aromatické, jiskrné, jemně kořeněné, silné, přesvědčivé tituly: 12. října Sestup Orfeův a 26. října Soudce v nesnázích. Nechte se překvapit! Leccos možná už odhalíte z našich rozhovorů s tvůrci.

Režisér Martin Glaser překvapil během zkoušení Williamse třeba už tím, že se stal ředitelem Národního divadla Brno. Může za to snad královéhradecké klima? Každopádně blahopřejeme!

Inscenace Klicperova divadla udivují, kam přijdou. V září Žebrácká opera dobyla festival Divadlo v Plzni, v říjnu zas pro změnu Brno. Dokonce dvakrát.

Ještě s Richardem! Že není divu? Nám by třeba vůbec nevadilo, kdybychom vás i my v říjnovém POT&LESKu překvapili…

16. listopadu ožije nočním životem přes 80 divadel a souborů z 21 českých a moravských měst!

O programu Klicperova divadla čtěte na str. 19 Připojte se ke společnému potlesku, který proběhne souběžně v deseti evropských zemích!

OBSAH ŘÍJEN: 4 – Martin Glaser, režisér: Energie, kterou ti publikum během představení vrací, je jako droga 7 – Tomáš Kypta, kostýmní výtvarník: Důležitější než autor je pro mě režisér 9 – Akademický malíř, textař a hudebník Martin Němec a jeho obrazy v Galerii U Klicperů 10 – Režisér Šimon Dominik: Mé oblíbené hlášky ze „SOUDCE“?

Zabraly by celý rozhovor!

13 – Jiří Hájek, hudební skladatel: Komedii vnímám jako vůbec nejtěžší žánr 14 – Z dramaturgova šuplíku (Myšlenky na pokračování) 15 – Co nám říkají divadelní hvězdy?

16 – Na kafi s herečkou Lenkou Loubalovou 17 – Nová Lenčina rubrika EX LIBRIS 18 – Je mi tady dobře – říká grafička Marie Šobková 19 – NOC DIVADEL – 16. listopadu 20 – Anketa POT&LESKu

Tak do toho! Na překvapení! Živijó!

V Potu&Lesku Němečková Lucie

Všechny vstupenky si můžete zarezervovat on-line na www.klicperovodivadlo.cz a zakoupit v předprodeji Klicperova divadla – Švehlova ul. 624 v Hradci Králové, telefon: 495 512 857, e-mail: predprodej@klicperovodivadlo.cz , otevřeno po-pá 9-12 a 13-18; so 9-12 hodin Také v nové divadelní sezoně můžete dostávat POT&LESK do své mailové schránky!

Pošlete svůj e-mail na naši adresu: redakce@klicperovodivadlo.cz

Pavel Juráček – Dora Viceníková – Jan Mikulášek / Režie: Jan Mikulášek

ZLATÁ ŠEDESÁTÁ

DIVADLO REDUTA - ND BRNO / DIVADLO NA ZÁBRADLÍ PRAHA

Na hlavní scéně Klicperova divadla 27. října!

-3-

POT&LESK

č. 2 – říjen 2013

Před dvěma lety se David Drábek potkal s Martinem Glaserem ve Stavovském divadle při festivalu německého divadla. David prý pravil, že by rád, aby Martin v Hradci režíroval.

On odpověděl, že s velkým potěšením.

Následovala klasická cesta od hledání termínu, k hledání titulu, přesného obsazení, inscenačního řešení až k blížící se premiéře. Tou je 12.října Sestup Orfeův!

Překvapivá otázka na úvod: Proč sis vybral právě tuto hru od Tennesseeho Williamse?

Mám Williamse jako autora rád, ačkoliv řada kolegů pokládá jeho vnitřně rozbolavělé texty už jen za plesnivinou obrostlé sentimentální kousky. Měl jsem chuť zkusit ho číst dnešníma očima, jako zprávu o dnešním světě. A zkusit, co s touhle hrou udělalo půl století, které uteklo od jejího prvního uvedení.

V čem je Sestup Orfeův současný? O čem přesně hru inscenuješ?

O tom, že cynismus není cesta a ve zlu a negaci se nedá žít. Jenomže najít v sobě sílu otevřít se tomu jedinému smysluplnému, co na světě máme – tedy lásce – může být někdy neskutečně těžké. A pokud se dlouho „kurvíme”, jak říkají postavy hry, tak už přes veškerou snahu může být i pozdě.

Hru jsi přeložil a razantně upravil. V jakém smyslu?

Když jsem začal připravovat inscenační text, tak jsem zjistil, že Tennessee toho na dnešní dobu napsal zkrátka moc. My jsme bohužel hrozně otupěli, doba se zrychlila, ale hlavně můžeme všechno říct naplno a otevřeně.

Tedy všechno to, co on musel složitě šifrovat do náznaků a nebo do dlouhých obrazivých monologů, protože explicitní pojmenování bylo neakceptovatelné. Původně jsem chtěl hru zhustit a to podstatné zvýraznit osekáním všeho zbytného, ale postupně jsem došel k tomu, že účinnější bude otevřít originál a zkusit z něj vydestilovat jakousi esenci toho, co se Williams snažil otevřít.

Hlídáš si nějak „dramaturgicky“ svůj osobní repertoár, svoje témata, hry, které inscenuješ, nebo se snažíš vycházet vstříc potřebám divadla?

Poté, co jsem se párkrát spálil, když jsem přistoupil na hru, kterou jsem si nebyl úplně jistý, tak jsem opravdu hodně opatrný na to, do čeho se pustím. Po dlouhé době, kdy jsem programově chtěl dělat jenom současné hry, mám teď jistou krizi. Způsobil ji Oidipus, na kterého jsem po letech snění sebral odvahu.

Bohužel, když se člověk potká s takovým zásadním dílem, tak najednou bolestně vnímá nesnesitelnou řídkost většiny současné dramatické produkce. Ta je v lepším případě zakryta efektní formou. Ale nevzdávám to.

Současná dramatika musí na jeviště, protože jinak budeme moci jenom naříkat a nový Sofoklés nikdy nevyroste.

MARTIN GLASER:

Energie, kterou ti publikum během představení vrací, je jako droga Jiné je, když se člověk pohybuje jako režisér a šéf na domácí půdě. Jiné, když hostuje v cizím městě…

Když někde hostuju, tak samozřejmě naslouchám tomu, co vedení souboru říká. Naštěstí spolupracuju s takovými šéfy a dramaturgy, že se průsečík mezi potřebami divadla a tím, co bych chtěl dělat já, vždycky najde. Navíc, pokud se k tomu dialogu přistupuje opravdu zodpovědně a s nasazením, tak se většinou to společné objeví ještě někde úplně jinde, než na začátku všichni čekali.

Jaká tedy jsou „tvoje“ témata?

Některá témata se mi pravidelně vrací. Myslím, že v naší zemi je hodně podstatné pouštět se do her, které tematizují otázky víry.

Ačkoliv je to samozřejmě hodně křehké, ale v hrách typu Prorok Ilja nebo Prezidentky, nebo naposledy v americké hře Pravé pole-4-

dne, to nese i možnost zajímavého divadla.

Hodně mne baví téma nakládání s mocí prostřednictvím životní hry. To je bytostně divadelní záležitost a taky něco, s čím se setkáváme pořád. A vždycky se rád vracím k příběhům outsiderů jako je Mrzák inishmaanský nebo Kašpar Hauser.

Existuje hra, kterou bys nerežíroval ani za nic? Co naopak bys rád? Jaké divadlo vůbec máš rád?

Když jsem začal režírovat, tak jsem chtěl zkusit všechno. Takže mám na kontě třeba i velký americký muzikál nebo operetu. Ale to se už dneska nenosí, člověk je pak, zvlášť pro odbornou veřejnost, nečitelný. A některé zkušenosti, jako třeba zrovna ta operetka, stačí opravdu jenom jednou. Jak se mi blíží čtyřicítka, tak si uvědomuju, kolik času s každou inscenací člověk stráví, takže se

POT&LESK odmítám zabývat věcmi, u kterých bych měl pocit, že budu mařit čas svůj, čas kolegů a nakonec i čas diváků. Takže pokud budu mít pocit, že text už nemá dnešním lidem co říct, nebo že k němu nemám klíč, tak to může být klidně od Shakespeara a do sebelepšího divadla a režírovat to nebudu. Taky jsem si tímhle přístupem zabouchl dveře do pár divadel včetně pražských. Ale na druhou stranu předsudky, jako že třeba komedie nedělám, tak ty nemám. Naopak si myslím, že komedie jsou nejlepší škola řemesla. Protože tam opravdu nic neoblafneš. A co se na nich naučíš, jako když najdeš, když děláš vážné věci.

Podle čeho si vybíráš své nejbližší spolupracovníky? Výtvarníky, hudebníky, choreografy...?

Musí se mi líbit jejich práce a pak si musíme sednout lidsky. Příprava inscenace je hodně intimní záležitost a nemá smysl trávit čas s lidmi, se kterými není člověku dobře. Jednou se to vydržet dá a může to být i inspirativní, ale pravidelně můžu spolupracovat jen s lidmi “stejné krevní skupiny”.

Tomáš Kypta o tobě v rozhovoru říká, že jsi velmi precizní. Jak bys sebe jako režiséra charakterizoval ty sám?

Mám rád, když se podaří najít přesný tvar, způsob hraní, možná by šlo použít i slovo žánr, který pak hercům umožní, aby při hraní byli svobodní. Myslím, že mojí prací je při zkouškách utkat pevnou osnovu, nebo síť, která herce i diváky vede k cíli, nenechá je propadnout do chaosu, ale zároveň jim nebrání, aby se pustili někam dál, kam už za nimi my režiséři nemůžeme…

č. 2 – říjen 2013 Co tě vlastně na režii nejvíc baví a zajímá?

Pořád to samé, co na začátku. Možnost vyprávět příběhy, které mne baví a vzrušují.

A být v nich divákům průvodcem a někdy i pánem. Když přimějete několik set diváků, aby se v nějakém místě smáli nebo báli, nebo jim dokonce běhal mráz po zádech přesně tak, jak chcete, je to opojný pocit.

Mám rád, když se podaří najít přesný tvar, způsob hraní, možná by šlo použít i slovo žánr, který pak hercům umožní, aby při hraní byli svobodní.

Jak se ti pracovalo s herci Klicperova divadla?

Na hradecký soubor jsem se opravdu těšil.

Což vím, že bych neměl, pak bývá člověk z reality často zklamaný. Ale musím říct, že jsem se setkal s nebývale vstřícným souborem. „Sestup“ má poměrně velké obsazení a to se skoro s jistotou vždy najde někdo, komu je způsob práce a pojetí inscenace proti srsti a dává to během zkoušení najevo. Tady panovala od začátku nesmírně milá atmosféra, každý se ze sebe snaží dostat to nejlepší, všichni nosí nápady, přemýšlí o své práci a každý den si užívám radost z dělání divadla.

Co dělá režisér v hostujícím městě, když zrovna nezkouší? Jak ses cítil v Hradci Králové?

Dřív jsem si hostování užíval jako takové pracovní lázně. Dopoledne zkouška, odpole-

-5-

dne poznávání cizího města, dlouhé obědy, spousta času na čtení, chození do divadla atd. Poslední dobou využívám čas, kdy jsem na chvíli o něco míň rozptylován provozními starostmi, které mám při domácích režiích, abych dohnal resty a dodělal práci, která hoří. Hradec je krásné město. Obnovované s noblesou a s respektem k tomu, co založili architekti za první republiky. Mám tady trochu pocit, jako bych byl někde ve Francii, které jsem úplně propadl a ob rok tam jezdím na dovolenou.

Zkoušení v Hradci spadlo do období, kdy ses ocitl na jakési křižovatce. Především: Odešel jsi z Jihočeského divadla, kde jsi od roku 2006 vedl činohru. Proč najednou taková změna?

V Jihočeském divadle jsem dostal angažmá ještě během školy. Jsem za to hrozně vděčný a to navzdory tomu, že tenkrát Budějovice nikdo jako terno nevnímal. Jenže jsem tam dostal zásadní šanci naučit se svoji práci a hlavně kontinuálně pracovat.

Fakt, že dneska se angažování kmenových režisérů z úsporných důvodů nenosí, pokládám za velkou chybu, která se časem českému divadlu vymstí, protože tady převládnou samí sólisti a budou chybět lidi, kteří by uměli dělat divadlo jako dlouhodobou a týmovou práci. Na druhou stranu po patnácti letech už mám dneska jistotu, že i když se toho hodně povedlo a Jihočeské divadlo je teď považováno za velmi dobrou adresu, tak soubor i já potřebujeme nové silné impulsy. A vždycky jsem věřil, že budu umět předat štafetu včas a pokud možno na vrcholu. Tak doufám, že jsem to načasoval dobře.

POT&LESK

č. 2 – říjen 2013

Přihlásil ses do konkurzu v Divadle Na zábradlí, ale vyhrál brněnský tým Petra Štědroně.

Pak ses hlásil do Brna na ředitele Národního divadla. Úspěšně. Co tě vede k tomu, že se chceš stát ředitelem?

Já se do Brna nepřihlásil. Komise mne oslovila v rámci uzavřeného výběrového řízení.

Ta předchozí dvě otevřená, kterých se mohl účastnit každý zájemce, k nalezení ředitele nevedla. Přiznám se, že jsem tímhle směrem do letošního května, kdy oslovení přišlo, vůbec nepřemýšlel a sám od sebe bych se tam nehlásil a směřoval své další plány k režírování a psaní na volné noze. Ale vést NDB je obrovská výzva a zkušenost, kterou v téhle zemi může zažít opravdu jen pár lidí. V brněnském Národním je obrovský potenciál, který z velké části leží ladem, tak doufám, že se mi ho s týmem mých kolegů podaří vytěžit a vrátit téhle instituci lesk a prestiž, které jí patří.

Celý profesní život jsem pracoval v několikasouborových divadlech. Takže mám konkrétní představu, jak to v nich chodí. A jako režisér a posléze šéf jsem si mnohokrát říkal, že bych řadu věcí dělal a organizoval jinak, aby se tam dalo divadlo dělat líp. Jenže jsem neměl poslední slovo. Takže doufám, že postupně proměním NDB v divadlo snů, kde budou chtít všichni špičkoví tvůrci pracovat, protože tam dostanou k práci takové podmínky, aby ze sebe opravdu mohli vydat to nejlepší.

Tennesse Williams

SESTUP ORFEŮV

Kamila Sedlárová a Jakub Tvrdík Foto ze zkoušek Petr Neubert

Nebojíš se, že tě ředitelování odvede od režijní práce, v níž se ti velmi daří?

To se dobře poslouchá, ale já se s každou blížící se premiérou ptám sám sebe, jak dlouho ještě vydržím být zajímavý pro publikum, inspirativní pro herce při zkoušení a kolegy při vymýšlení inscenace. Jak se mi blíží čtyřicítka, tak mám čím dál silnější chuť zkusit, jestli bych uměl dělat i něco jiného než režírovat nebo psát. Ta ředitelská zkušenost bude velká změna, i když v prostředí které znám. Budu režírovat míň, ale věřím, že o to víc si to užiju. Ostatně to funguje už teď, když se uprostřed těch hektických dnů vždycky na čtyři hodiny zastavím a začnu zkoušet, tak si uvědomuju, jak mne to baví.

Ale poslal jsem vesmíru signál, že mám chuť na změnu. Když jsem ji dostal, bylo by nevděčné ji nevyzkoušet.

Jaký smysl má podle tebe dělat divadlo v Česku počátkem 21. století?

Ten „smysl” se vyjevuje po každém vydařeném představení, ze kterého diváci odchází nějak zasaženi. Ať se ten zásah projevuje slzou, smíchem, nebo hlavou třeštící pod náporem otázek. A každý správný divadelník pozná, kdy zasáhl a kdy střelil vedle. Když se trefíš, tak energie, kterou ti publikum během představení vrací, je jako droga. Dokud budeme schopni dělat divadlo tak, aby do něj lidi chodili, tak smysl mít bude.

Lucie Němečková

-6-

POT&LESK Na setkání s Tomášem Kyptou jsem se opravdu těšila. Před dvaceti lety totiž dělal kostýmy do Meluzínovy Maryši v Liberci, což byla vůbec moje první dramaturgie v profesionálním divadle. A to máte jako s první láskou. Na to se zkrátka nezapomíná. Co na Tomáše vím?

Vystudoval Hollarku v Praze, chvíli dělal kulisáka, přijali ho na scénografii na DAMU, ale studia v roce 1990 přerušil a začal se věnovat tvorbě divadelních kostýmů. V letech 20012004 působil jako výtvarník v Městském divadle v Bremerhavenu, kde vytvořil kostýmy k 25 inscenacím. Spolupracoval též s divadly v Augsburgu a Klagenfurtu. Mezi jeho oblíbené „štace“ patří České Budějovice, SND Bratislava, Liberec, Plzeň, Ostrava a v neposlední řadě též Hradec Králové. Do Klicperova divadla se po čase vrací s režisérem Martinem Glaserem, který zde inscenuje Sestup Orfeův Tennesseeho Williamse.

Pokud vím, s Martinem Glaserem neděláš poprvé…

Naše spolupráce začala v roce 2008 Robinem Hoodem na otáčivém hledišti v Krumlově, za dva roky na to pokračovala v Českých Budějovicích dramatizací Larse von Triera Kdo je tady ředitel, pak jsem s Martinem dělal hru, kterou napsal s dramaturgyní Olgou Šubrtovou – Utěšitel - a o rok později Dekameron, to bylo opět otáčivé hlediště. Pak jsme taky v roce 2011 připravovali do VČD v Pardubicích hru, která se jmenuje Benefice aneb Zachraňte svého Afričana. Takže s Martinem je to teď šestá spolupráce, snad jsem na nic nezapomněl.

č. 2 - říjen 2013

TOMÁŠ KYPTA:

Důležitější než autor je pro mě režisér podle mého pojmenování tématu, proč vlastně děláme to, co děláme. To mi občas ve spolupráci s režiséry chybí. Martin nejdřív řekne, proč ten který titul děláme a o čem, musí se definovat pochybnosti a jistoty a začíná práce.

Díky tomuhle jeho přístupu je další práce v podstatě „jednoduchá“.

Jak jsi reagoval, když Martin přišel s tím, že budete dělat Williamse v Klicperově divadle?

Strašně mě potěšilo, že mi nabízí opět práci a na rovinu odpovídám: Vyjádřil jsem svoji pochybnost, proč zrovna Williams, protože si myslím, že tak, jak je hra napsaná, se dnes uvádět nedá. Bylo důležité, že Martin hru razantně upravil. Nebaví mě Williams, baví mě Glaser.

Na jakém přístupu k Williamsovi jste se nakonec domluvili?

Postupně jsme procházeli všechny možnosti.

Ctím literu textu, takže když jsem si Sestup Orfeův přečetl, naskočila mi plus minus padesátá léta, probírali jsme, že by se vše odehrávalo v konkrétní době. Pak vznikla úvaha o časovém posunu směrem k dnešku, vše se

Šest spoluprací, to už jste skoro něco jako tým. Jak jste se spolu seznámili?

Když jsem se v roce 2004 vrátil ze svého angažmá v Německu, dělal jsem s Jankem Jirků v Českých Budějovicích Saturnina. A když na šéfovskou pozici po Ivo Krobotovi nastoupil Martin Glaser, oslovil jsem ho, jestli by se mnou nechtěl udělat nějakou inscenaci.

To jsi teda frajer. Obyčejně to spíš bývá tak, že režisér oslovuje svoje spolupracovníky…

To by sice mělo být obráceně, ale já jsem si to dovolil udělat takhle, protože jsem s ním chtěl dělat.

Proč?

Já to řeknu tak, jak to bylo, nebudu si vymýšlet. Spolupráce s divadlem v Budějovicích mně byla příjemná a jak jinak se dostat do divadla líp než oslovit šéfa činohry. Tak jsem oslovil šéfa činohry. Delší dobu se nedělo nic, ale potom najednou Martin přišel s nabídkou Robina Hooda, což mě pozitivně překvapilo.

Na začátku naší spolupráce Martin přesně pojmenoval téma a to se mi nesmírně líbilo.

Celá naše spolupráce v Krumlově byla strašně koncentrovaná. V případě Utěšitele nebo Dekameronu mi dával číst jednotlivé verze scénáře a bylo zajímavé sledovat vývoj jeho myšlení. Mimořádně zajímavé pro mě bylo přečíst si Sestup Orfeův a pak Martinovu razantní úpravu původního textu, protože posun strašně moc vypoví o tom, co režisér chce. První stavební kámen vzniku jakékoli inscenace je -7-

vyvíjelo i na základě materiálů, které jsme studovali. Inspiroval mě film Jen bůh odpouští. Volal jsem Martinovi, že se mi líbí atmosféra, výtvarno, že mi připadá, že by tak mohl vypadat dneska Williams. Text hry evokuje déšť a vlhko, po schodech teče voda… tak k tomu nedošlo, myslím, že k radosti hradecké techniky i herců. Museli by být nejspíš v holínkách. Naše inscenace bude ve své výsledné podobě zbavena všech ilustrací počasí, lokalizace atd. Divadlo o nás a v naší době… doufejme.

Jak tě při tvorbě kostýmů inspiruje text?

Jsou hry, kdy mě něco bezprostředně napadne, ale nebazíruju samozřejmě na tom, že první asociace se musí použít. Mám zkušenost, že když si přečtu text, načerpám informace, něco předvedu režisérovi a ten řekne: „Jé, to je krásný!“, tak je něco špatně. Inscenace pak nikdy většinou nevyjde. Jsem rád, když mě režisér donutí návrhy třeba 5x předělat :-).

A jak to bylo v případě Williamse? Předělával jsi, předělával?

Předělával, ale ne zas tak moc. Protože už se s Martinem známe, všechno probíhalo bez

POT&LESK

č. 2 - říjen 2013 napětí. Je to režisér, který ví, co chce. To když režisér přesně neví, tak ani kostým nemůže být dobrý.

Dělal bys kostýmy pro kohokoli, k čemukoli nebo máš svoje limity?

Jednou jsem práci odmítl režisérovi nejstarší generace, který pracoval tak, že naše konzultace probíhaly mezi mnou a jeho rodinou. Takže v obýváku seděl on, ale v podstatě významně mlčel, do všeho zasahovala jeho poněkud excentrická manželka a méně, ale přece jenom, jeho dcera a vnučka. Další spolupráci jsem radši odřekl.

Mají výtvarníci své sny?

Mám sny, ale po těch 23 letech, co dělám kostýmy, mám zkušenost, že je jedno, jestli jde o Prsten Nibelungů nebo Červenou Karkulku. Důležitý je režisér. A v tom je šťastná spolupráce s Martinem Glaserem: Ve finále je mi jedno, co děláme za titul, ale že Martinův poctivý přístup je zárukou toho, že nebudeme dělat nic planého, nic co nemá smysl.

Jakou roli pro tebe hraje zázemí divadla, pro které kostýmy děláš?

Pro mě je to hodně důležité, a to byl taky důvod, proč jsem před lety oslovil Martina ke spolupráci, protože se mi prostě v Budějovicích dělalo dobře.

Je tam v dílnách, od šéfů až po švadleny, ohromná vstřícnost a laskavost. Což v praxi znamená třeba, že se šije vše. V některých i renomovaných divadlech vás nejdřív pošlou do fundusu. Výběr samozřejmě už nějak omezuje vaši původní představu. V Budějovicích vás netlačí udělat vše co nejjednodušší, neslyším stále: TO NEJDE! Hradec se ve vstřícnosti podobá Českým Budějovicím.

S obdobným přístupem jsem se setkal třeba v ND v Bratislavě. Pracovat v SND byl můj sen, takže když mě David Drábek oslovil, abych tam s ním dělal Racka – bylo to štěstí: :-) Strašně zajímavá, mimořádná spolupráce s Davidem a Martinem Chocholouškem. Inscenaci dokonce nominovali na DOSKY. V Hradci jsi už toho taky poměrně dost zažil…

Do Hradce mě poprvé přivedl Michal Tarant, se kterým jsem v roce 1993 dělal Mnoho povyku pro nic. Vracím se po šesti letech. Naposledy jsem tady dělal Turandot od Gozziho s Jankem Jirků a předtím Akvabely s Vladimírem Morávkem. Taky v roce 1995 s Pavlem Cisovským Obsluhoval jsem anglického krále, potom to byly Šumař na střeše, Kouzelná flétna, Macbeth a Hlupák Gimpl s panem režisérem Brožkem,

na kterého velmi rád vzpomínám. Do Klicperova divadla se vracím rád a děkuji děvčatům z krejčovny, v čele s mojí milou Naďou Šupíkovou.

Ahoj! :-) Lucie Němečková

-8-

POT&LESK

č. 2 - říjen 2013

GALERIE U KLICPERŮ MARTIN NĚMEC OBRAZY

Malíř a hudebník Martin Němec se narodil 16. 6. 1957 v Praze.

Vystudoval střední uměleckoprůmyslovou školu v Praze, obor propagační grafika u profesora Václava Bláhy a Akademii výtvarných umění v Praze, kde absolvoval malířství u profesora Jana Smetany.

Kromě malířství se věnuje hudbě, jako kapelník a autor hudby i textů rockové skupiny Precedens (Doba ledová, Věž z písku, Pompeje, Drž hudbu!, Aurora atd.) a skupiny Lili Marlene (Tango desolato). S Bárou Basikovou i dalšími interprety natočil desítky alb (Angel voices, Dreams of sphinx, Responsio mortifera atd.). S Janem Saharou Hedlem, se kterým Precedens založil, spolupracuje průběžně (Tajnej svatej, Šílený pondělí, Co nám zbejvá).

Vytvořil hudbu k mnoha celovečerním filmům (Perníková věž, Smrt pedofila, Únos domů, T.M.A. atd.), k divadelním představením režiséra Ctibora Turby (Archa bláznů, Giro di Vita atd.) a k televizním seriálům (Tom Paleček, Poslední sezóna, Agentura Puzzle atd.). Vytvořil také znělky k televizním cyklům společnosti Febio (Oko, Gen, Genus atd.).

Získal mnoho významných hudebních ocenění (Objev roku, Album desetiletí, 2x Bratislavská Lyra 1990). Vydal dvě knihy povídek (Stodola a Vana s výhledem), podle jeho scénáře, oceněného Nadací Miloše Havla, natočil režisér Juraj Herz celovečerní film T.M.A. (dvě hlavní ceny na filmovém festivalu v Kapském městě) a Milan Šteindler film Perníková věž. Vytvořil hudbu k baletu podle hry Františka Langera Periferie pro divadlo F. X. Šaldy v Liberci v režii Aleny Peškové (nominace na dvě ceny Thálie). Vydal elektronickou verzi svých fejetonů pod názvem O ženách (a mužích).

Němcovy fantaskní obrazy jsou zastoupeny v mnoha sbírkách doma i v zahraničí.

12. října - 11. prosince 2013 Galerie U Klicperů http://www.nemecmartin.com/

Monetova zahrada /část 1/, akryl a olej na plátně, 110x110, 2012

Monetova zahrada /část 2/, akryl a olej na plátně, 110x110, 2012 -9-

POT&LESK Povídání s režisérem Šimonem Dominikem nejen o těžkostech zkoušení „lehké“ komedie, ale i chebském zázemí, oblíbeném humoru a dějinách televizní tvorby….

Seznámili jsme se před lety na DAMU, nejprve coby spolužáci, posléze coby spolupracovníci na tvé absolventské inscenaci v Divadle Disk, tehdy to byla česká premiéra komedie Toma Stopparda v tvém překladu a režii Na flámu. Jak na tohle školní období vzpomínáš?

Jak kdy a jak na co. Zvlášť první léta na DAMU jsem se hodně hledal (omlouvám se za tohle klišé, ale nic výstižnějšího mě nenapadlo…), bojoval dost sám se sebou… K tomu se úplně ve vzpomínkách nevracím. Na druhou stranu rád vzpomínám na závěrečné období, fázi před Diskem a zkoušení a hraní v Disku. Z té doby mám spoustu zážitků, některé i dost formativní, a uzavřel jsem přátelství, na kterých stavím dodneška.

č. 2 - říjen 2013 každý, kdo to zažije. Myslím, že ta síla pramení právě z pospolitosti, ze semknutosti lidí, kteří dělají divadlo v místě, kam je odevšad daleko a kam není ani moc vidět, resp. se málokdo snaží tam dohlédnout. Z toho, že pro nikoho z herců „nic není nemožné“. A taky z dramaturgie, snažíme se dávat i náročné moderní texty, uvádíme hodně českých premiér, jakkoliv je divácký potenciál našeho malého města ve velmi chudém regionu dost problematický. Ale hrajeme nebo jsme hráli Deu Loherovou, Toma Stopparda, Karla Steigerwalda, Luigiho Pirandella… Spousta divadel v Praze jede na větší jistotu než my…

Ve výčtu tvých režií se výrazně vyjímá tvá chebská inscenace Horáková, Gottwald, která vzbudila velmi příznivé ohlasy kritiky a během loňského festivalu Čekání na Václava oslovila i naše publikum. Jaká to byla práce?

Jedna z nejhezčích, co jsem zatím zažil.

Strašně tvůrčí. Měl jsem jasnou představu, jak má inscenace působit, že to má být černá komedie, někdy až groteska, ale jak tohoto

efektu dosáhnout, jsme museli zjistit až při zkouškách. Dodneška jsem vděčný hercům, že byli otevření a přistoupili na tuhle hru, i když v prvních okamžicích si nejspíš mysleli, že jsem se zbláznil, hrát hru o oběšení Milady Horákové jako komedii. Chvílemi to bylo hodně náročné, pochyb jsme zažili taky nemálo, ale výsledek i reakce na něj předčily naše očekávání. Snad můžu prozradit, že i autor byl velmi spokojený.

Klicperovu divadlu jsi nabídl text hry Soudce v nesnázích. Jak jsi ho objevil? Co tebe osobně na této hře láká?

Součástí té dramaturgické poloviny mé práce je číst hry. Neustále. A vloni v zimě jsem takhle, podle lákavě napsané synopse, narazil na čerstvě přeloženého Soudce v nesnázích.

Hra mě bavila, ale věděl jsem, že na ni v Chebu nemáme vhodné obsazení. Ovšem ve stejné době jsme s Klicperovým divadlem řešili titul pro mé hostování, měla to být komedie, a já si mezi jinými texty vzpomněl právě na Soudce, poslal jsem ho do Hradce a on už tu zůstal…

Mé oblíbené hlášky ze „SOUDCE“?

Zabraly by celý rozhovor!

Jaká byla vlastně tvá cesta „za uměním“?

Přímá a jasná? Režisérem od malička?

Ani ne, nikdy jsem třeba nechodil do dramaťáku, i když teď si vzpomínám na některé pozoruhodné herecké kreace na základní škole (trpaslík Bručoun třeba), takže jsem k divadlu začal zřejmě tíhnout mnohem dřív, než jsem si to začal uvědomovat. Na gymnáziu jsem se spolužáky založil amatérský spolek, který pak kupodivu vydržel fungovat ještě pár let po maturitě, pro něj jsem nejdřív psal, režíroval i hrál, pak odpadlo psaní, pak „herectví“a zůstala mi jen režie. A jednou mě napadlo zkusit DAMU, protože toho o divadle přece vím spoustu. Vůbec jsem nepočítal, že bych u přijímaček uspěl, ale vzali mě. V prváku jsem samozřejmě pochopil, že o divadle nevím nic, ale nějak jsem to dohnal…

Od té doby jsi režíroval v různých českých divadlech a nakonec jsi zakotvil na své domovské scéně v Chebu, kde působíš jako kmenový režisér a dramaturg. Jak k té spolupráci došlo? Jak je ti „tam na západě“? A v čem je síla chebského divadla?

S Chebem jsem spolupracoval už na konci školy na mezinárodním projektu Quartet, kam mě doporučila má báječná ročníková vedoucí Jarka Šiktancová. To bylo přesně touhle dobou před pěti lety. Pak z té spolupráce vyplynula hostovačka, moje vůbec první režie v profesionálním divadle, a z té následně nabídka angažmá na volné místo dramaturga a režiséra. Po Vánocích to budou tři roky, kdy jsem v Chebu nastoupil, a rozhodně nelituju.

V Chebu je kvalitní a moc fajn soubor, v divadle se dobře pracuje i žije, a říká to vlastně - 10 -

POT&LESK Je s podivem, že se tato hra na českých jevištích zatím neobjevila. Proč? Myslíš, že tu Wing Pinera zkrátka zválcoval Feydeau?

Určitě, protože Soudce je v první řádě konverzační komedie, a ta není českému herectví a vůbec způsobu divadla úplně vlastní, mnohem víc nám tradičně vyhovují feydeauovské situační komedie, tíhneme víc k fraškovitosti než k salonní konverzaci. Ale já věřím tomu, že jednou se konečně i ta konverzačka pořádně prosadí a že kromě obligátního „Jak důležité je míti Filipa“ se u nás budou hrát i jiné kusy, jako je třeba právě Soudce v nesnázích.

č. 2 - říjen 2013 Matěj Anděl (Cis) a Helena Plecháčková (soudcova žena Agáta)

Jako první mě napadá: „A že jsem jiný než její první manžel? Jsem živý, to zaprvé!“ Jaké spolupracovníky sis zvolil? Jaká byla cesta k výtvarnému a hudebnímu konceptu inscenace?

Kombinuji tradiční i nové spolupracovníky.

S autorem scény Karlem Čapkem jsme se poznali na mé diskové inscenaci a od té doby spolu děláme pořád. Naopak s Andreou Královou, autorkou kostýmů, spolupracujeme poprvé, znal jsem její práci především z Chebu, kde se pravidelně objevuje, už nějakou dobu jsem ji chtěl oslovit a teď jsme konečně našli vhodný titul. S Jiřím Hájkem jsme se potkali poprvé, dostal jsem na něj několik tipů nejen z Hradce. A Martin Pacek, choreograf a pohybář je můj pedagog a teď už i spolupracovník, tohle je naše čtvrtá společná práce, nepočítám-li školní projekty.

Která replika či situace ze Soudce tě nejvíc rozesměje?

Jako první mě napadá: „A že jsem jiný než

její první manžel? Jsem živý, to zaprvé!“

A pak ještě spousta dalších, ale to by celé místo na rozhovor zabraly jen citace.

Mám pocit, že zkoušet komedii je nejnevděčnější disciplína – tvrdá dřina, jejímž cílem je zdání lehkosti. Co je z pohledu režiséra na zkoušení komedie nejtěžší?

Máš naprostou pravdu, komedie je dril, rutina, půlhodinové pilování sekvence dvou pohledů, protože tenhle žánr potřebuju maximální přesnost, především v timingu – načasování akcí, pohledů, replik. Což je všechno, jen ne zábava. Pro herce je to navíc dost svazující, především v konverzační komedii, mají mnohem méně svobody než jindy, protože na jejich přesnosti závisí ostatní kolegové.

A druhá věc je ta, že komedie se rozžije až s publikem, její atmosféra, účinek, vznikají až v kontaktu s obecenstvem. Zkoušíme gagy a nemáme jistotu, jak je diváci přijmou. Navíc po šesti týdnech opakování už ani ty nejlepší nápady pro nás zúčastněné nejsou vtipné, nesmějeme se jim a podléháme skepsi, že na premiéře bude dvě hodiny hrobové ticho.

Poprvé pracuješ se souborem Klicperova divadla. Jak se ti v Hradci Králové zatím líbí?

Měl jsi příležitost vidět už nějakou naši inscenaci? A jak se cítíš mezi našimi herci?

Líbí se mi tu moc, nechci se dotknout ostatních měst, kde jsem hostoval, ale Hradec je jednoznačně prostředí, které je z nich nejvíc k životu. A v divadle se cítím moc fajn, prvních pár zkoušek jsme se navzájem všichni oťukávali, ale teď se mi zdá, že se spolu máme dobře. Mě rozhodně zkoušení baví a užívám si ho, tak doufám, že herci to nemají o moc jinak…

Jako úplně první hradeckou inscenaci jsem viděl Světáky, když hostovali v Praze, a byl jsem naprosto unešený, dodneška si ten zážitek vybavuju. A za chvíli se chystám na Sexmisi, mám ten film spojený s dětstvím, kdy jsem na něj potají mžoural přes peřinu, aby si naši nevšimli, ale oni si pochopitelně všimli, a já dodneška nevím, jak to dopadne, tak se těším, že se mi to dneska všechno osvětlí.

- 11 -

Kromě režie na DAMU jsi vystudoval souběžně také mediální studia na UK. Máš tedy žurnalistiku v záloze? Pomohlo ti někdy toto druhé studium v divadelním světě?

Pomohlo. Osvobozující bylo a je, že jsem se nepohyboval v jednom světě, nebyl zavřený v divadelním ghettu, ale měl i jiné zájmy a kolegy a přátelé. Teď už se věnuju především divadlu, ale stejně je pro mě osvěžující, když občas uniknu do akademického světa, kde se na věci dívám z jiné perspektivy. Člověk nezakrní, nestane se fachidiotem, když se věnuje ještě něčemu dalšímu než jen své práci, i proto ostatně také překládám.

Se svými přáteli jsi v roce 2009 založil Divadlo NaHraně, které působí v Divadle Kampa.

Pokračujete ještě v činnosti? Chystáte něco nového?

Ano, pořád hrajeme, v tuhle chvíli dvě inscenace – komedií Patricka Barlowa Mesiáš

POT&LESK

č. 2 - říjen 2013 v mojí režii jsme zahajovali činnost a pořád ji i po čtyřech desítkách repríz máme na repertoáru, hráli jsme ji před třemi lety v open air programu tady na festivalu. A Jan Frič, stálý hradecký host, u nás loni udělal velmi pozoruhodnou autorskou verzi Romea a Julie. Když všechno dobře dopadne, měli bychom mít na jaře další premiéru, která naváže na Mesiáše, ale víc zatím nemůžu prozradit.

Matěj Anděl (Cis) a „Soudce“ Jan Vápeník

Musím čtenářům prozradit tvou v podstatě odbornou zálibu v „perverzi“ normalizačních televizních seriálů. Jak je to tedy s tvým vztahem k soudruhu Pláteníkovi či Anně Holubové?

Soudruh Pláteník mě úplně nebere, ale k Anně Holubové mám velmi kladný vztah, přímo kladný poměr. A taky k primáři Sovovi. A Janu Hamrovi. A spoustě dalších figur, těch zajímavých i těch obskurních. Souvisí to se zmíněnými mediálními studii, druhou profesí jsem televizní historik, věnoval jsem se dějinám vysílání u nás se specializací na normalizaci a seriály, diplomku jsem psal o Jaroslavu Dietlovi (mimo jiné i o Anně Holubové). Takže mám dost nakoukáno, chvilku jsem spolu se svým kolegou a šéfem Petrem Bednaříkem, shodou okolností rodákem z Hradce, o seriálech učil, mám vydáno i pár odborných článků. Nějak mám rád tu estetiku, umakartové ubrusy, esenbácké uniformy, vyblité barvy východoněmecké filmové suroviny…

Režíruješ často komedie situační i konverzační, překládáš chytré a vtipné hry Toma Stopparda... Jaký druh humoru má ovšem rád Šimon Dominik – divadelní, filmový a televizní divák? Máš nějaký oblíbený kousek?

Těch by bylo. Miluju Monty Pythony, Cimrmany, Karla Poláčka, Jaroslava Žáka (jeho nedávno znovu objevené satiry na únorový převrat jsou fenomenální), britské sitcomy, starou Českou sodu, Formanovy rané filmy, Svatbu jako řemen, Kulový blesk, Billyho Wildera. A Toma Stopparda, jak jinak, ten už mi asi navždy zůstane, A jak bys ty osobně pozval čtenáře časopisu POT&LESK na svou hradeckou inscenaci?

Pozval bych čtenáře na jejich oblíbené herce, kteří už teď jsou na zkouškách neuvěřitelně vtipní, a to nám zbývají ještě tři týdny.

Za rozhovor děkuje Jana Slouková

Arthur Wing Pinero SOUDCE V NESNÁZÍCH Režie: Šimon Dominik. Dramaturgie: Jana Slouková. Scéna: Karel Čapek. Kostýmy: Andrea Králová. Hudba: Jiří Hájek.

Překlad: Jiří Josek. Hrají: Jan Vápeník, Helena Plecháčková, Matěj Anděl, Pavlína Štorková, Vojtěch Dvořák, Filip Richtermoc, Jan Bílek, Lubor Novotný, Maxime Mededa, Miroslav Zavičár, Marta Zaoralová a Lenka Loubalová.

PREMIÉRA 26. ŘÍJNA 2013 NA HLAVNÍ SCÉNĚ - 12 -

POT&LESK

č. 2 - říjen 2013

JIŘÍ HÁJEK:

Komedii vnímám jako vůbec nejtěžší žánr

Jiří Hájek je člověk, který dokáže proměnit v hudbu cokoliv. Dokonce i nehorázný život jepičí a motýlí rej či mravenčení. Vím to, protože jsme se v loňské sezoně společně podíleli na Morávkově inscenaci Ze života hmyzu na Provázku. Přes samou tvorbu jsme se však nestihli ani pořádně dát do řeči. Naštěstí Klicperovo divadlo je přístav talentů a místo překvapivých setkání. POT&LESK zas dobrá záminka k rozhovoru s tímto sympatickým mladým mužem, který je tentokrát autorem hudby k inscenaci Šimona Dominika Soudce v nesnázích.

Víš, co mě překvapilo, když jsem se dívala na tvoje stránky? Že jsi dřív než konzervatoř a AMU vystudoval tesařinu. No co, i biblický Josef byl tesař, ale jak daleko je od dřeva k notám?

Jo, jo… Josef, Harrison Ford a já, všichni jsme tesaři. Toto povolání je zřejmě dobrou průpravou pro svět showbyznysu :-) Když člověku zbudou všechny prsty, může i na něco hrát… Je to tak, že pocházím z prostředí, kde se nikdo aktivně hudbě nevěnoval, a protože já se naopak na základní škole věnoval úplně všemu krom učení, moc možností jsem při výběru budoucího povolání neměl. Tak tedy tesař. Start mých hudebních tužeb se však váže k dětskému karnevalu někdy v roce 1985. Hrála tam nějaká otřesná kapela, ale naprosto mi učaroval bubeník, z dnešního pohledu dost špatný. A bylo rozhodnuto, už nechci být Vinnetouem, nýbrž bubeníkem.

Protože však středisková obec socialistického

střihu nebyla zrovna líhní bubenických hvězd a pedagogů (všichni znali jen Víťu Vávru, ale ten byl v Praze :-)), musela stačit omlácená pionýrská kytara. Tu jsem záhy vyměnil za elektrickou, ale ta už byla zavěšena proklatě nízko.

Druhá věc, která mě zaujala: že jsi založil po Revoluci kapelu Oplzlé návrhy, kdes hrál na kytaru a dokonce i zpíval. Co to bylo za formaci a proč ses nevydal tímhle směrem?

Tohle už vlastně patří do dětství. Ve škole jsme založili kapelu a rozdělili si, kdo bude na co hrát.

Problém byl, že nikdo na nic neuměl, ale aspoň jsme měli všichni startovací pozici :-). Po Revoluci nás pak uchvátili kapely jako Faith No More a už to jelo. Byli jsme ostří jako břitva a dost zarputilí. Nicméně, krásné období, protože jsme tomu všichni věřili. Prostě rock‘n roll. Jenže mi to pak přestalo stačit a postupné jsem se začal zajímat o jazz a klasickou hudbu. Tak jsem se rozhodl, že půjdu na konzervatoř, což jen dokazuje moji tehdejší nevědomost a naivitu. Bylo mi dvacet, neuměl jsem noty a pracoval jsem na stavbě jako tesař, pokud jde o budoucnost ve světě klasické hudby naprostej loser :-). Okolí se mi trochu vysmálo, ale byl jsem na sebe docela přísnej, takže všechno nakonec klaplo, vystudoval jsem kytaru na konzervatoři a následně pak skladbu na HAMU. Děláš hudbu koncertní i scénickou. Která tě víc baví?

Poslední dva, tři roky se můj život hodně vychyluje k té scénické. Dostávám nabídky na divadelní a filmovou hudbu, takže mi na tu koncertní ani nezbývá moc času. Nicméně mám jedno takové pravidlo. Řekl jsem si, že každý rok musím napsat alespoň jednu skladbu takzvaně pro sebe.

- 13 -

Vlastně na tomto procesu není vůbec důležité, jestli se dílo bude někde hrát, ale sám fakt, že ho píšu. Taková vnitřní meditace, návrat k sobě samému, nezávisle na obrazu nebo dramatické situaci odehrávající se na jevišti. Ať to třeba potom klidně leží v šuplíku. Scénickou hudbu mám však strašně rád. Rád dělám různé věci a toto je přesně platforma, kde je všechno možné. Navíc i do svých koncertních skladeb jsem si vždy jen tak pro sebe importoval jakýsi mikropříběh, takže se mi to celé vlastně tak trochu propojuje.

Jaká specifika má podle tebe hudba psaná pro divadlo? Speciálně činoherní?

Na tuto otázku by každý skladatel asi odpovídal různě, ale já mam pocit, že divadelní hudba je prostě samostatná disciplína. Člověk si přečte scénář, vidí návrhy scény, kostýmů, ale stejně tak nějak pořád úplně neví, co bude :-). Film se natočí a obraz, který dostanu, je neměnný, s tím pak dál pracuju. Divadlo je však jiné. Je to organismus, který neustále tak trochu žije vlastním životem. Také různí režiséři mají pro hudbu jiné cítění a pracují s ní odlišným způsobem. Někdo ví naprosto přesně, co chce a důsledně to pak vyžaduje, jiný naopak očekává hlavně můj přínos. Ani jedna z cest však není špatně, protože jde o celek, o finální vyznění celého představeni.

Scénická hudba má sloužit a je to tak naprosto správně. Na práci v divadle je pro mne nejkrásnější pocit, že jsem něčeho součástí, že tvořím „něco s někým“. Divadlo je velice nakažlivé a lehce se mu dá propadnout.

Kdy jsi začal psát pro činohru?

K činoherní hudbě jsem se dostal přes balet a operu, které jsem psal ještě za studií na HAMU. Toužil jsem si vyzkoušet také činohru.

POT&LESK

č. 2 - říjen 2013

Jedna z mých životních filozofii je, že když člověk něco chce, má o tom mluvit nahlas, protože jinak nikdo neví, že to chce. Tak jsem o tom sice mluvil, ale vlastně jsem neměl s činoherní hudbou žádnou zkušenost, takže to bylo vlastně docela drzé. Ne všichni mají odvahu a také možnost dát příležitost někomu novému, kdo vlastně ještě nic neudělal. Nejodvážnějším se pak ukázal Daniel Špinar, který mi nabídl spolupráci na Maškarádě právě v Klicperově divadle. Od té doby jsme zde spolu ještě udělali Morgianu a Žebráckou operu. Nicméně Maškaráda je prostě moje první divadelní láska a na první lásku vzpomínáte s trochou nostalgie i ve chvílích, kdy už dávno žijete s někým jiným.

Co však zůstalo a naopak se ještě prohloubilo, je pozitivní vztah ke Klicperovu divadlu a jeho souboru. Říkám to záměrně, protože z jiných zkušenosti vím, že divadlo bohužel nemusí vždy nutně znamenat soubor, ale třeba plejádu sólistických národních umělců z mýdlových oper.

Jedna z věcí, která je na hradeckém divadle krásná, je pravě soudržnost a sounáležitost

lidí, kteří spolu divadlo dělají. Navíc mám rád Gočára, takže sem moc rád jezdím. Hradec je prostě dobrá štace :-).

V Klicperově divadle máš za sebou také inscenace s režisérem Fričem nebo Františákem. Naposledy tě oslovil Šimon Dominik a děláš pro něj hudbu k inscenaci Soudce v nesnázích. Jak k tomu došlo?

V podstatě tak trochu paralelně dvojí cestou. Šimon hledal někoho na hudbu a dostal na mě tip od našeho společného kamaráda. Pak vše konzultoval s dramaturgyní Janou Sloukovou, se kterou jsem se už v Hradci pracovně potkal na několika inscenacích. Předtím jsme se se Šimonem neznali, takže naše spolupráce je taková hezky nová a vzájemně neokoukaná.

Na jakou hudbu se můžeme těšit?

Já osobně vnímám komedii jako nejtěžší žánr vůbec. Rytmus a načasovaní point jsou zde zásadní. Pokud opět porovnám s filmem, tak to, co jde v temporytmu vyřešit střihem, na diva-

a v o g r u t a Z dram šuplíku ačování)

a pokr (myšlenky n

Tentokrát poslyšte, jak o hercích smýšlí Miroslav Rutte. Divadelní kritik a esejista, co také nějaké to drama i scénář napsal, též s poezií měl pletky a možná i s nějakou tou subretou. Jenže ona mu dala asi kvinde, jinak by nesoudil o hercích a herečkách tak přísně. No, řekněte: „Herci jsou rodu mužského i ženského, kteří dávají básníkovým představám tělo a hlas. Hrají nejen na jevišti, ale i za kulisami, nejen své postavy, ale i sami sebe. Důsledkem toho je, že dramatické napětí neochabuje ani v zákulisí. Zvyk naslouchati nápovědovi způsobuje, že nikde nebují tolik afér a pomluv jako mezi herci. A nikde se na ně tak snad nezapomíná. Jsou nestálí

dle musí herci „uhrát“, a to je hodně náročné.

Hudba jim musí pomáhat, držet rytmus a tempo, nebo navozovat pocit určité situace. O hudbě se těžko mluví, ale mám představu orchestrálního zvuku. Hudby, která by měla být nezatěžkaná, jiskřivá, průzračná a vtipná. To se ale lehce říká, ale už podstatně hůř píše do not, tak uvidíme :-).

Jaké divadlo se ti líbí? Jaké divadlo máš rád?

S divadlem je to jako s holkama, taky vlastně nevím, jestli jsem na blondýny, brunety nebo zrzky. Vždycky je v tom mnoho aspektů a vlastností, které člověk vysílá do světa. Takže pokud bych měl tuto uměleckou disciplínu připodobnit k ženám, tak mám rád divadlo poučené a inteligentní, zároveň však dráždivé, provokující, živočišné a vzrušující. Takové, které nebere ohledy ani zajatce a míří přímo na komoru. A pokud bych si mohl ještě něco přát, tak ať je oděno do šatu dnešní doby. Až budu chtít jít do muzea, tak půjdu do muzea a ne do divadla...

Lucie Němečková

ve své nenávisti i lásce, ve svém obdivu i pohrdání. Neustálé přetváření charakteru, k němuž je nutí řemeslo, formuje i jejich vlastní povahu. Milují stejně veselou družnost jako tajná spiknutí, jsou současně velkodušní i malicherní, urputní i poddajní. Jejich duševní teplota je stále nad normál, protože bez vnitřní horečky by nebyli schopni míti tolik různých tváří.

V hovoru užívají s oblibou čísla množného, říkajíce: My, kdo děláme divadlo, My průkopníci, My nedocenění. Ale ve skutečnosti se to čte: Já, kdo dělám divadlo, Já průkopník, Já nedoceněný: neboť ať mluví o čem mluví, mluví vždy o sobě, a ze všech bližních miluje nejvíce sebe.

Pokud jde o autory, cení si jich především podle rolí, jaké pro ně psali. Proto žádná herečka není upřímně nadšená pro Rollandovy „Vlky“ a žádný herec pro „Dům žen“. Z rolí mají v lásce nejvíce tu poslední, ale nejžádoucnější se jim zdá ta, v níž vynikl jejich soupeř. Kritiky pokládají za tvory více méně škodlivé, kteří vždy křivdí, pokud nechválí. Mají-li úspěch, jsou vždy přesvědčeni, že je to pouze jejich zásluhou.

Mají-li neúspěch, je to vždy vinou někoho druhého: neboť herci jsou tvorové pověrčiví a věří ve zlá znamení a v zlé úmysly.

Zvláštní znamení, podle něhož je spolehlivě poznáte, je nespokojenost. Spokojený herec, kdyby se vyskytl na této zemi, patřil by k sedmi divům světa.“ P.S. Co třeba příště o dramaturzích?

Pavlína Štorková a Jan Sklenář

ŽEBRÁCKÁ OPERA Václava Havla

na jevišti Klicperova divadla 24. října v 19 hodin - 14 -

Lucie Němečková

POT&LESK

č. 2 - říjen 2013

CO NÁM ŘÍKAJÍ DIVADELNÍ HVĚZDY? Milí čtenáři, zvláště vy, esoterického ražení, nevolejte už věštcům, rozbijte křišťálové koule, sbalte taroty a pověste kyvadla na hřebíček. V tomto čísle POT&LESKu vás totiž čeká speciální divadelní horoskop, ve kterém zjistíte vše, co vás v říjnu čeká a nemine – a co by vás v našem hledišti taky rozhodně minout nemělo! Astroložka, numeroložka, věštka a prorokyně Yannina Klicperra vám nyní poodhalí roušku říjnových astrálních tajemství.....

BERAN První říjnový týdne sice nebude v lásce nic moc, ale ve zbytku měsíce si to bohatě vynahradíte, milí Berani. Venuše vám bude přát, budete se cítit přitažliví a opačné pohlaví vám bude projevovat pozornost. Pokud toužíte po novém vztahu, ideální doba na to bude kolem poloviny října. K protějšku buďte velkorysí. Vezměte jej do Studia Beseda na inscenaci Divadla Viola Malý princ.

Vaše vysněná polovička, zvláště, je-li narozena ve vodním znamení, roztaje a dá průchod svým zesíleným emocím. Přízeň hvězd a úspěch zajištěn!

BÝK Tento měsíc pro vás bude po pracovní stránce velmi úspěšný, milí Býci. Začátkem měsíce se budete práci věnovat naplno a po 16. říjnu se dostaví vlna úspěchů, která bude trvat po celou druhou polovinu měsíce. Dostanete nabídky na spolupráci se zahraničím a budete mít odvahu riskovat, což vám přinese zisk. Pojďte se na případnou zahraniční misi východním směrem připravit do Studia Beseda 23. října. Inscenaci Ruská zavařenina k nám přiveze ostravská Aréna.

BLÍŽENCI Milí Blíženci, ve volném čase si budete užívat rušný společenský život, který vás bude bavit hlavně v první části měsíce. I když jindy se snažíte ve volných chvílích vzdělávat a rozšiřovat si obzory, nyní se uvolníte a budete se bavit, což vás kupodivu obohatí mnohem víc. Nezanedbávejte vzdělání potomků. Seznamte je zábavnou formou například s dějinami divadla v Hradci Králové a okolí na Povídání v Podkroví 15. října! Hostem Lenky Jaklové bude totiž Alexandr Gregar, autor knihy Město a (jeho) divadlo!

RAK V partnerském životě se v říjnu dočkáte obrovské dávky romantiky a budete si to užívat, milí Raci! Platí to hlavně v případě, že jste nezadaní nebo jste teprve v začátcích. Starší páry však díky říjnovému sextilu Měsíce s Venuší také oživí svůj vztah, a to především, pokud společně zavítají do Klicperova divadla na představení Co na světě mám rád – jazzový večer Jiřího Suchého a Jitky Molavcové z Divadla Semafor!

Semaforské šlágry a legendární humor rozproudí nejen každého pamětníka!

LEV Milí Lvi, každým dalším dnem měsíce října se bude ukazovat, jak vám záleží na vaší pověsti. Jakékoliv negativní in-

formace o vaší osobě se vás budou hluboce dotýkat. To se může podepsat na vaší otevřenosti a schopnosti komunikovat. Klidu na duši vám nepřidají ani skrytí nepřátelé, kteří se budou snažit o to, abyste ve vašich plánech neuspěli. Měli byste se snažit brát život s větší lehkostí. Zajděte se do divadla pobavit nějakou klasikou! Co třeba Lijavec z Divadla Járy Cimrmana 18. října?

PANNA Základním kamenem říjnové stability je dostatek odpočinku a relaxace, milé Panny. Uvědomte si, že odpočívat nemusí pouze vaše tělo, ale také psychika.

Najděte si proto dost času na vaše zájmy a věnujte se čemukoliv, při čem zapomenete na starosti. Jděte například na nějaký pěkný koncert – konjunkce Marsu s Neptunem 20. října k tomu nabízí ideální podmínky a Karel Plíhal na hlavní scéně Klicperova divadla zase skvělou příležitost.

VÁHY Začátek týdne bude kariérně příznivý a vyplatí se vám pracovat naplno.

Všechno důležité, co plánujete pro tento měsíc, milé Váhy, byste měli stihnout do 15. října, pak už bude trochu náročnější prosadit si to, co potřebujete. Po 8. říjnu se vám dokonce díky vašemu šarmu povede dostat k utajovaným informacím! Postavení planet naznačuje, že se tak stane nejspíš 10. října při návštěvě představení Divadla Petra Bezruče Mrzák Inishmaanský, kde vám utajované informace předá Norbert Lichý alias Johny Pateena Mika! ŠTÍR Milí Štíři, snažte se víc spoléhat na intuici a vnitřní pocity než na myšlení a rozum. Důvod k tomu je prostý. Zejména v prvních dvou říjnových dekádách se vám můžou hlavou honit černé myšlenky, které budou přitahovat spíše problémy. To by se navíc mohlo odrazit i na způsobu vaší komunikace s okolím. Proto než něco řeknete, nechte si to projít vaším intuitivním sítem.

Vše se uvolní ke konci měsíce, kdy se vám začne opravdu dařit! Do té doby srovnejte ony černé myšlenky s někým, kdo je má ještě černější, například s Richardem Krajčem v dramatu Deštivé dny 13. října na hlavní scéně Klicperova divadla!

STŘELEC Zřejmě nejjasnějším popisem říjnové situace Střelců je přísloví „každý chvilku tahá pilku“. Jinými slovy řečeno, nevyhnou se vám slabší chvilky, přestože

- 15 -

většina měsíce nabízí různorodé možnosti na všech úrovních. Záleží tedy jen na vás, na co se konkrétně zaměříte. Vyhýbejte se přílišnému spoléhání na štěstí a současně nejednejte z pocitu, že jste lepší než ostatní. Pokud se těmto dvěma věcem vyhnete, bude to dobré. Špatné ovšem bude, pokud se vyhnete inscenaci Zlatá šedesátá 27. října na hlavní scéně.

Přijdete tak o skvělou inscenaci Divadla Na zábradlí vycházející z deníků Pavla Juráčka!

KOZOROH Milí Kozorozi, ve vztahu to může čas od času zajiskřit ohledně témat, na kterých se nedokážete shodnout. Je to škoda, protože jinak byste mohli prožívat citově stabilní období. Možná je nejvyšší čas na to, abyste si uvědomili, že každý musí v partnerském svazku někdy ustoupit. Také se vyhýbejte nečekaným překvapením, které by partner mohl vnímat spíše jako naschvál.

Proto mu vstupenky na inscenaci Magor do Studia Beseda na 22. října věnujte s předstihem a vysvětlením, že nejde o urážku, ale o neobvyklý pohled na básníka a inspirátora Ivana Martina Jirouse z brněnského Divadla U stolu!

VODNÁŘ Nečeká vás jednoduché období, milí Vodnáři, a proto je důležité, abyste se hned od začátku měsíce zaměřili na podstatné a důležité záležitosti. Neztrácejte energii zbytečnostmi. Pokud nebudete mít zrovna dobrou náladu, tak si ji nevylévejte na lidech kolem vás. Snadno byste řekli nebo učinili něco, co nejde vzít jednoduše zpátky. A vůbec se snažte soustředit na vše, co říkáte. Pomoci vám k tomu může 19. října inscenace Divadla Pod Palmovkou Králova řeč, „logopedický drama“, známé též ze stejnojmenného úspěšného filmu.

RYBY Milé Ryby, první polovina měsíce se ponese v poklidném duchu. Navíc, pokud budete spoléhat na intuici a stabilní city, můžete prožít úspěšné období.

Tyto dny přejí uměleckým výtvorům nebo bádání nad záhadami mezi nebem a zemí.

Ani druhá polovina měsíce nebude k zahození. Jenže se zvyšuje riziko problémů a neshod souvisejících s nedorozuměním v oblasti praktických věcí. Také můžete zapomínat na udržování pořádku. Bádat o uměleckých výtvorech můžete i ve foyer Klicperova divadla.

Přijďte se podívat 12. října na vernisáž obrazů Martina Němce!

Vypracovala Jana Slouková

POT&LESK

č. 2 - říjen 2013

NA KAFI s Lenkou

Podzim je tady, a jak všichni víme, tohle období může být všelijaké. Buď se zavděčí nám i básníkům, počasí je vlahé a stromy se zbarví do neuvěřitelných barev. Sama vzpomínám na modřínový hájek, který se změnil ve zlatou pohádkovou kulisu. Stála jsem a zírala s pusou dokořán. Podzim se ovšem může zavděčit také psychiatrům a jejich depresivním klientům. Ochladí se prudce, obloha ztmavne, spustí se mžení i lijáky, vítr stane se naprosto nesnesitelným. A člověku nezbývá, než smířit se s oběma možnostmi.

Pokud jde o mne, čas mezi létem a zimou stává se pro mne obdobím vnitřních bojů. Bojuji sama se sebou a nakonec podléhám.

Moje první válka je zcela jasná. Po období lenosti, kdy dělám víceméně co chci, to jest nezřízeně dlouho spím, čtu a chodím k vodě, uklízím, jen když se mi chce, to jest jen velmi málokdy, a klidně chodím kolem dveří, které již mnoho měsíců volají po natření, já ovšem neslyším a lenoším dál, tedy po tomto sladkém nicnedělání se spustí divadelní sezona a já MUSÍM. Tahle bitva je tedy prohraná jaksi předem, příkazem mravním, příkazem shora, prostě nutností. Čtené zkoušky utečou jako voda a člověk musí do prostoru, popojít po jevišti, sem tam nějaký ten schod vyběhnout a hledat, jak vytvořit figuru, která snad zaujme, hledat vyváženost mezi tím, co si umění žádá a co tělo a duše vydrží.

Další souboj vedu se svými plynovými kamny. Můj byteček je podkrovní, otevřen vlivům počasí ze všech stran, a jakmile se ochladí, pocítím to okamžitě. Navlékám triko a tenké tepláčky, později svetr a oteplováky, tlusté ponožky a šálu. A stále nechci topit, protože je mi jasné,

že jak jednou kamínka zapnu, plynoměr se roztočí, peníze poletí kolem mne vzduchem a já sama sobě vyčítám, že se chovám jak ožralý milionář, jak říkávala moje maminka. Též zapínání kamen je pro mne velký problém, neboť rok co rok musím vyhledat manuál, který mi poradí, kterak to spáchat. Za rok totiž zapomenu mnohem důležitější věci, než jak spustit nenáviděné topení. Tenhle boj prohrávám ve chvíli, kdy začnu pokašlávat, byt se stane nevlídným a mne už nebaví navlékat na sebe v obýváčku zimní bundu a kulicha.

Podzim mi způsobuje ještě jeden problém, který musím řešit. Jakmile se zkrátí dny a ubyde slunečního svitu, propadne se moje nálada do deprese. Svět pro mne zčerná, stávám se nejhorším člověkem ve Střední Evropě, chce se mi plakat a moje myšlenky se zabývají chmurnou budoucností v nemoci a bez peněz, ba dokonce se zaobírají smrtí. Rozum mi velí zůstat v klidu, vždyť kdekdo snáší tohle období stejně těžce jako já, podzim už je takový. Ale já, bohužel, vím, že mám k depresi sklon a když to trvá dlouho, dokážu své trápení dohnat k dokonalosti. A proto také mám doma léky, které pomohou. Stačí přidat si půlku pilulky, ale já bojuju a stále doufám, že to zvládnu rozumem, že to přejde samo, jakmile na chvilečku vysvitne sluníčko, že to rozchodím v lese na houbách, zkrátka vedu souboj sama se sebou. Když zjistím, že jsem nejhorší na celém světě, že mne nikdo nemá rád a smrt mám v podstatě na jazyku, takže se začnu litovat až k pláči, je zřejmé, že poslechnu příkazu své lékařky, přidám si půlečku prášku a ono se to trošku zlepší, zdá se, že někteří mě přece jenom mají rádi, najdu opět schopnost radovat se, a to vše i přesto, že je jasné, že můj další podzimní boj je prohrán.

Milí čtenáři, doufám, že nemáte takové podzimní problémy jako já, nejste líní ani o prázdninách, netrpíte depresí, a hlavně máte tolik peněz, že klidně topíte, sotva zaleze sluníčko, a chodíte doma i za třeskuté zimy v pohodlných letních šatičkách. Není-li tomu tak, navlečte se jako pumpa, pořiďte si antidepresiva a podlehněte lenosti.

- 15 -

Vaše Lenka

POT&LESK

Milí čtenáři, diváci, milí příznivci našeho snažení!

Naše dramaturgyně Jana Slouková (prý taktéž z iniciativy nové redaktorky POT&LESKu Lucie Němečkové) mne oslovila s prosbou, zda bych neuvedla ještě nějakou novou rubriku, která by dokázala zase o pár krůčků přiblížit zářivé osobnosti našeho kulturního stánku. Přemýšlely jsme mnoha směry, dokonce i kulinářský koutek byl ve hře, ale nakonec jsem si uvědomila, kolem čeho se velmi často vedou řeči v dámské šatně. Kromě mužů, dětí a jídla, samozřejmě! Možná neuvěříte, ale jsou to knížky. A jak tak sleduji svoje kolegyně, nevěřím, že mladší generace nečtou, nevěřím, že knihy už nejsou tak důležité jako kdysi, nevěřím, že snad dokonce přestanou být součástí našeho života. Naopak pozoruju, jak rády si knížky půjčujeme, kupujeme, jak rády o nich povídáme. A to už vůbec nemluvím právě o naší dramaturgyni, která musí nejspíš číst rychlostí blesku, protože jest možno ji spatřit snad každý druhý den se síťovkou,

č. 1 - září 2013

či nějakou podivnou hadrovou taškou plnou knih, kterak peláší mezi knihovnou a divadlem, celá natěšená, co že si to zase přečte. Ona to má samozřejmě v náplni práce, přesto je její nadšení pro literaturu očividné.

Ano, přiznám se, mám trošku strach, jak si s tímto úkolem poradím, chtěla bych vždy přidat ke čtenářským zážitkům svých kolegů něco málo ze svých zkušeností s četbou, ale je to přece jenom jiný novinářský obor než postřehy „Na kafi“. Tak mi držte palce, abych se ptala a psala natolik zajímavě, že Vás to bude bavit a třeba i navádět ke čtení.

Přemýšlely jsme, jak novou rubriku nazvat, a napadl nás termín známý spíše z oboru výtvarného a sběratelského, a sice EX LIBRIS. Pokud vím, znamená to „z knih“. A já už jdu pomalu vyhlížet, kterého kolegu či kolegyni brzy oslovím, usadím a vhodně volenými otázkami zcela omámím a donutím hovořit na vznešené téma „LITERATURA“.

Lenka

- 17 -

POT&LESK Budu osobní. Nemůžu jinak. Omlouvám se. Marie Šobková, které nikdo neřekne jinak než prostě Maruška, patřila a patří mezi (nejen) moje nejklíčovější spolupracovníky a nejmilejší lidi v divadle.

Těch korektur, co jsme nadělaly! Těch programů!

Těch probdělých nocí, co jsme prožily nad Hadriánem! Těch šibeničních termínů, co jsme se snažily pokořit! A vždycky se nám to nakonec podařilo. Především díky Maruščině přesnosti a píli a ohromné vůli a nápadům a trpělivosti a vůbec. Za tu dobu, co se potloukám českými a moravskými divadly, jsem měla tu čest už s mnohými grafiky a grafičkami. Musím říct, že s Marií to byla vždycky jedna z nejpříjemnějších a nejprofesionálnějších spoluprací. A přiznám se, že taky kvůli ní se do Klicperova divadla pořád ráda vracím.

Skoro nehorázná otázka na začátek našeho rozhovoru. Jak dlouho už vlastně jsi v Klicperově divadle?

Milá Lucie, především si myslím, že ta otázka není nehorázná, mě se to nijak nedotýká, možná to není v české kotlině standardní, ale já jsem na svoji kariéru v Klicperově divadle dokonce hrdá! Přišla jsem rok po sametové revoluci. Je to už pár let :-).

Nějak mi to ani nepřijde, moje pracovní dny jsou tak nabité, že to nestíhám a ani nemám důvod sledovat a počítat. Je nás tady v divadle takových docela dost. Nikdy jsem neměla tendenci měnit zaměstnání jako ponožky. Navíc sledovat ten úžasný vývoj svého divadla přímo z předních řad je přece pro každého víc než motivující.

Jak ses do divadla dostala a co jsi dělala předtím?

Tak před TÍM jsem dělala v podstatě to samé, ale v komerční sféře. Po revoluci měl můj mateřský podnik problém se zachováním svého propagačního oddělení. V podstatě se rozpadal na malé segmenty, uvažovala jsem v té době dokonce, že budu ve své profesi soukromě podnikat. Nakonec vše dopadlo jinak. Dostala jsem nabídku pracovat v Klicperově divadle. Moc se mi nechtělo, divadlo jsem měla ráda vždycky, ale pracovat tam... Nakonec jsem si řekla, že se jen dojdu zeptat a domluvila jsem si schůzku s panem ředitelem Zemanem. A za měsíc jsem opustila své bývalé kolegy a nastoupila. Čím vším jsi v divadle prošla? Co všechno jsi kdy v Klicperáku měla na starosti?

Tak to se musím hlavně zmínit o začátku, o tom, že první týden v Klicperově divadle byl pro mě horor!

Porevoluční dědictví, to byla taková hrůza! Všude špína, příšerné vitríny, interiéry se snad ani tak nazvat nedaly, nepříjemné úřednice. Celý týden jsem

č. 2 - říjen 2013 chodila uličkami starého města domů s pláčem, rozhodnutá, že tady teda nikdy nezůstanu. Stýskalo se mi po mém pracovním koutku, po mém stole, po všech a po všem. Seděla jsem v tmavé místnosti, kde blikal a rachotil starý xerox, na kterém jedna kolegyně množila fermany a neustále na mě mluvila a mluvila a mluvila. A pan ředitel čekal a chtěl, aby se honem vše proměnilo. To nešlo! Ale vše se postupně zlomilo, pomalu, těžce, ale přece. A začalo to být vidět. Tak jako když se začíná stavět na zelené louce. Zůstala jsem. Snažila jsem se pomoci zvednout úroveň propagace všemi svými zkušenostmi a schopnostmi. Přestěhovala jsem se do Studia Beseda, dům nic moc, mírně se rozpadal, ale v krásných starých klenbách mojí kanceláře jsem se mohla víc soustředit a inspirovat. A dostala jsem svůj první počítač, začalo mě to moc bavit, bylo to zajímavé, jiné. Jak se divadlo postupně vybavovalo technikou, nutilo mě to vzdělávat se i po této stránce. Takže jsem se stala svým kolegyním a kolegům IT poradcem :-). A tak je to i dnes.

Je mi tady dobře Říká grafička Marie Šobková, která bezesporu patří k lidem, kteří jsou duchem i duší Klicperova divadla.

A co máš pod palcem teď? „Pod palcem“ mám veškerou kreativní propagační a výstavní činnost, fotografie, tiskoviny /ty termíny!/, web, komunikaci s médii, a v neposlední řadě tvář našeho milého měsíčníku POT&LESK! Nesmím zapomenout na festival Divadlo evropských regionů a jeho devatenáct ročníků. U všech jsem byla!

Zhruba v polovině jeho existence se zrodil festivalový časopis HADRIÁN. Každý rok deset dní, deset nocí, téměř nonstop! Kolik šéfredaktorů se vystřídalo! Jednou kolabovaly počítače, příště redaktoři.

Poznala jsem spoustu úžasných a schopných lidí.

A ten příjemný pocit, když pak z okna vidím, jak si ho lidi kupují! Takže práce mám dnes opravdu dost, ale je to prima... Čím tě prostředí divadla přitahuje? Jaké divadlo máš ráda?

Divadlo mě vždycky přitahovalo hlavně svojí vůní.

Ta vůně se navíc znásobila obrazy v naší galerii,

ZLATÁ ŠEDESÁTÁ Divadlo Reduta - ND Brno / Divadlo Na zábradlí Praha Neděle 27. 10. v 19 hodin na hlavní scéně!

- 18 -

terpentýnem, oleji, to mám moc ráda. Líbí se mi moderní divadlo, které mi něco sdělí.

Musím se v něm ale vyznat. Teď je to například náš současný Richard III., nebo Žebrácká opera. Nádhera, všichni jsou skvělí!

Pod kůží mám ale také Tarantovu Tu poslední krásku jihu, Zvoníka u Matky Boží, Deákovu Dvojí hru. Morávkova Hamleta, Maryšu... Tak takové divadlo mám ráda.

Grafika, propagace… to jsou dneska stěžejní obory. Stíháš sledovat všechny technologické inovace? Jak se v tomto ohledu třeba proměnila tvoje práce, když jsi nastupovala a jak je to ted?

Vše se vyvíjí neskutečně rychle, nedá se být stále in. Ale snažím se držet tempo. Samozřejmě vše se změnilo výrazně. Jsem kreativní člověk, začínala jsem se štětečky, ATO pery, tuží, vše byla ruční a krásná práce. Kdo uměl, uměl... Dnes je to hodně usnadněné, s počítačem je práce rychlejší, písmenka naskakují každému sama :-), ale ten cit, bez něho to ani dnes prostě nejde. Je to jiné, můj počítač mi velmi pomáhá, nabízí možnosti obrovské, ale stejně si žije svůj vlastní život, je geniální a já se před ním tiše skláním.

Kde a jak dobíjíš baterky?

Tak v současné době dobíjím baterky se svým novým psem, vlastně psí holčičkou, je jí 11 měsíců a je z útulku. Mája se jmenuje. Miluju ji. Je to odrostlé štěně, malá černá kudrnatá holka. Zlobí a zároveň nabízí takovou lásku! Kromě toho už pravidelně v době divadelních prázdnin připravím vše pro novou sezonu a odletím, vždy koncem srpna, dobít baterky za svojí rodinou do Spojených států.

To je zase dobíjení velkou dávkou svobody, která je tam v lidech a všude, i ve vzduchu. A k tomu bílý písek a vlny Atlantiku...

Co tě v Klicperáku ještě pořád drží?

No ten duch asi. Mám ráda Klicperovo divadlo, všechny jeho proměny, jeho slávu, všechny lidi tady.

A hlavně mám ráda svoji práci, je smysluplná a je to pro mě velký koníček zároveň. Je mi tady dobře.

Lucie Němečková

POT&LESK

č. 2 - říjen 2013

16. listopadu 2013 ožije nočním životem přes 80 divadel a souborů z 21 českých a moravských měst!

Brno | České Budějovice | Hradec Králové | Cheb | Karlovy Vary Liberec | Litvínov | Louny | Mladá Boleslav | Most | Olomouc | Ostrava Ostrov | Pardubice | Praha | Příbram | Slavičín | Šumperk Uherské Hradiště | Vysoké nad Jizerou | Zlín

16. 11. 2013 V KLICPEROVĚ DIVADLE

18.00 hodin Komentované prohlídky nových interiérů Klicperova divadla, které se spolu jednotným stylem provedení propojily s hledištěm hlavní scény. Galerie U Klicperů nabízí dvě výstavy: Novou stálou expozici obrazů, grafik a sochařských prací. Druhá výstava představí obrazy akademického malíře, ale také hudebníka, MARTINA NĚMCE.

21.30 hodin Koncert uměleckého souboru Klicperova divadla. Zazní oblíbené písně jak ze současného repertoáru Klicperova divadla, tak i ty, které žijí dál v paměti herců i diváků z našich dávnějších inscenací.

23.00 hodin Autogramiáda hereckého souboru Klicperova divadla včetně šance vyfotografovat se se svými oblíbenci. Pamětní fotografie pak budou pro zájemce připraveny během několika minut.

24.00 hodin Ukončení Noci divadel 2013 v Klicperově divadle.

Po celou dobu akce od 18.00 do 24.00 hodin je otevřen divadelní butik se svojí pestrou nabídkou divadelní literatury, unikátních suvenýrů, plakátů a dárků.

Stejně tak bude k dispozici kompletní sestava obchodního oddělení, u které zakoupíte vstupenky na představení dle aktuálního programu až do konce prosince, a také dárkové vánoční kupony a kuponové předplatné. Na místě můžete uzavřít sezonní předplatné 2013/14! V provozu budou i bufety v dolním a horním foyer.

Těší se na vás také Divadelní klub a Jazz Restaurant Satchmo.

- 19 -

Připojte se ke společnému potlesku, který proběhne souběžně v deseti evropských zemích!

POT&LESK

č. 2 - říjen 2013

ANKETA POTLESKU SVÉM O Y D K Ě N E T ALI JS

Milí čtenáři, tentokrát jsem nažhavila diktafon a vydala se ve volných chvílích během zkoušky na „odchyt“ vašich oblíbených herců, a to těch, kteří právě zkouší komedii Arthura

LH

VĚKU?

Wing Pinera SOUDCE V NESNÁZÍCH. Anketní otázka vyšla ze samotné zápletky hry - v ní si totiž jedna z postav ubere ze svého věku pět let a vznikne z toho pěkná polízanice. O tom, zda někdy měli potřebu lhát o svém skutečném věku, jsem se zeptala také našich protagonistů. Rozproudila se velká debata a nakonec jsme došli k závěru, že o svém věku jsme alespoň jednou v životě lhali téměř všichni! Ještě, že nejsme na divadle a nepíšou se o nás veselé komedie….

Budu těžce neoriginální, myslím, že jako každej z nás – lhal jsem o svém věku, když jsem chodil do hospody a nebylo mi osmnáct, to jsem měl tendenci si věk přidávat.

Většinou to nějak prošlo. Pak mi ale jednou odmítli nalít, ale to už mi bylo pětadvacet.

Chtěli po mně občanku ve stánku na Letný, kde ve frontě přede mnou byly ty patnáctiletý děti na bruslích, který si tam dávaly ty piva. To mi přišlo komický. Od té doby jsem se přestal holit. (Šimon Dominik, režisér) Nějak jsem nikdy neměl potřebu lhát o svém věku. Nikdy jsem si nemusel ani přidávat, ani ubírat, kvůli ženám už vůbec ne, protože moje fanynky byly už od mého mládí převážně v kategorii šedesát plus, takže namísto lhaní o věku beru raději nohy na ramena (Jan Vápeník)

Jsem rád, v jakém jsem věku, jsem rád za to, co jsem prožil a nic bych na tom neměnil. Rozhodně nepatřím mezi ty lidi, kteří si říkají, že kdyby jim teď mohlo být dvacet, žili by jinak. Já si myslím, že bych žil stejně.

Navíc teď prožívám nejharmoničtější období v životě a mám pocit, že jsem k tomu musel nějak dospět. A vzhledem k tomu, že mi je pořád pětadvacet, ani na svém věku nemusím nic měnit!!! Ovšem ano, lhal jsem kdysi o svém věku, když mi bylo třeba třináct a chtěl jsem chodit na filmy od patnácti, nebo potom když mi bylo šestnáct a chtěl jsem chodit na filmy od osmnácti, tak to jsem určitě o svém věku lhal. Vypadal jsem starší, takže se na to nikdy nepřišlo. (Lubor Novotný)

To se ptáš docela dobře, protože v poslední době mi každý říká dědečku, zvlášť, když se objeví nejrůznější děti - a to mě teda dost štve. Nemělo by mi to vlastně vadit, protože já mám opravdu vnoučata, ale když ti to říká každej, tak v tu chvíli bych si teda svůj věk rád změnil. Ale barvit se nebudu! A na kolik bych si ten svůj věk stáhnul? Nooo, dobrý to bylo v takových pětačtyřiceti, to byla bezvadná doba… ale ubrat si dvacet let, to asi bohužel nejde. (Jan Bílek) Lhal jsem v kině. Byly to filmy pro lidi, kteří mají osmnáct let, takže jsem musel lhát, abych se tam mohl dostat. Bylo to těžký, ale dostal jsem se tam. Film za to stál. Byl to film pro dospělý. (Maxime Mededa)

Přemýšlím, jestli jsem někdy o svém věku zalhala? No, spíš už je to takové, že když přijedu na casting na nějakou roli maminky - a víme, jak jsou v reklamách všechny maminky mladý - tak rovnou při vstupu už říkám: „A je mi….. nooo…. to vlastně není potřeba asi vědět, že jo…. ale vypadám mladě.“ A samozřejmě, že mě nikdy nevyberou, protože už jsem na ty reklamy stará.

(Helena Plecháčková)

Já jsem se svým věkem spokojenej. Nepotřebuju ho zalhávat, protože lidi mi hádají tak o těch pět let míň a to mi tak vyhovuje!

No a samozřejmě, když jsme jako mladí kupovali alkohol, tak jsem lhal, že mi je osmnáct. K otázce věku mám ještě poznatek, že do třicítky si člověk přidává a po třicítce si ubírá… (Filip Richtermoc)

Za odpovědi děkuje, o svém věku v hospodách taktéž lhala a nyní by někomu takových svých deset let klidně věnovala Jana Slouková

- 20 -

POT&LESK

č. 2 - říjen 2013 Juliusz Machulski / Scénář a režie: Šimon Caban

SEXMISE DERNIÉRA!

poslední příležitost pátek 8. listopadu v 19 hodin!

3/2014!

u 201 n o z e s a n é platn

t před

uzavíra e t e ž ů m ě t Stále ješ

95 512 857, 4 l. te , la d a div , í Klicperova n le ě 9-12 a 13-18 d á d o -p o p ím n o d n e o ř tev v obch ivadlo.cz, o d Informace o v o r e p c li k in predprodej@ so 9-12 hod

Najdete nás

teru!

a Twit u k o o b e c a ké na F

ta

Další číslo POT&LESKu vychází začátkem listopadu na webových stránkách Klicperova divadla.

Najdete zde i všechna archívní čísla!

Klicperovo divadlo, o.p.s., podporují:

Internetový časopis POT&LESK vydalo Klicperovo divadlo o.p.s. Hradec Králové. Redakce: Ladislav Zeman, Jana Slouková, Lucie Němečková, Lenka Loubalová. Grafická úprava: Marie Šobková. Foto: archiv Klicperova divadla. Obchodní oddělení a předprodej vstupenek: Švehlova 624, otevřeno po-pá: 9-12 a 13-18 hodin, so: 9-12 hodin, e-mail: predprodej@klicperovodivadlo.cz; telefon: 495 512 857. Veškeré další podrobnosti o Klicperově divadle /hrací plán, výstavy v galerii U Klicperů, foto nejen z inscenací, zajímavé rozhovory, a také archivní čísla POT&LESKu/ najdete vždy na www.klicperovodivadlo.cz.

- 21 -