Pot&Lesk č. 1 - září 2013

Internetový časopis Klicperova divadla v Hradci Králové - sezona 2013/2014 - č. 1

POT&LESK

Klicperovo divadlo se po rekonstrukci představuje ve zbrusu novém provedení!

Divadelní sezona 2013/14 v plném proudu, začínáme zkoušet nové premiéry!

KLICPEROVO DIVADLO HRADEC KRÁLOVÉ

POT&LESK

č. 1 - září 2013

Obsah

ČASY SE MĚNÍ

3 – Ladislav Zeman: „Rekonstrukce není

„Sem pojďte blíž, lidé, dny i týdny jdou, a mraky se toulají a vlny se dmou….“

rozmar letošního léta“

5 – „Kdo prošel Klicperákem, je do konce

života odšpuntovanej!!!“ – rozhovor s novou členkou redakce POT&LESKu Lucií Němečkovou

6 – Zveme vás na X. podzimní festival Čekání na Václava

8 – Galerie U Klicperů vystavuje vizuální básně Václava Havla ANTIKÓDY

9 – Kam SESTUPuje ORFEUS? O první

premiéře sezony a režii Martina Glasera

8 – Antikódy Václava Havla

11 – Když SOUDCE uvízne V NESNÁZÍCH...

o nové premiéře v režii Šimona Dominika

13 – Kostýmní výtvarnice Andrea Králová: „Chci, aby to vždycky všem slušelo“

14 – „Soudce v nesnázích je komedie, jaké

mají naši diváci rádi“ říká překladatel Jiří Josek

15 – „Chytit vlnu“ – povídání s novou posilou souboru Matějem Andělem

17 – Na kafi s Lenkou 18 – Dramaturgův šuplík 19 – Zeptali jsme se herců: Jaký byl váš největší prázdninový zážitek?

19 – Jak bylo o prázdninách

4 – David Drábek se ženil u Budislavi

Všechny vstupenky si můžete zarezervovat on-line na www.klicperovodivadlo.cz a zakoupit v předprodeji Klicperova divadla – Švehlova ul. 624 v Hradci Králové, telefon: 495 512 857, e-mail: predprodej@klicperovodivadlo.cz , otevřeno po-pá 9-12 a 13-18; so 9-12 hodin Také v nové divadelní sezoně můžete dostávat POT&LESK do své mailové schránky!

Pošlete svůj e-mail na naši adresu: redakce@klicperovodivadlo.cz -2-

Ano ano, úvodní verš písně Golden Kids (a shodou okolností i celé naší nedávné inscenace Světáci) jsem si nevybrala náhodou. Časy se skutečně mění a dokladem toho je rozhodně zářijové číslo POT&LESKu, které jste právě otevřeli.

Změn, které se nás i vás v tomto čase týkají, je totiž hned několik. Z redakce a také z Hradce Králové odešla naše milá kolegyně Magdalena Frydrych Gregorová, a proto jí zde i za vás, milí čtenáři, mohu poděkovat a popřát dobrý nový začátek a šťastný profesní i rodinný život v Praze. Novou posilou našeho redakčního týmu se stala Lucie Němečková, bývala dramaturgyně Klicperova divadla, působící nyní v Brně. Jste na ni zvědaví? Neváhejte a přečtěte si rozhovor s ní hned v tomto čísle!

Nové jsou také některé rubriky, kterými vás chceme po celou nadcházející sezonu čtenářsky oblažovat – začínáme seriálem „Z dramaturgova šuplíku“, který vás jistě potěší a pobaví. Zároveň vás už teď mohu navnadit, že hned v říjnovém čísle předvedeme s plnou parádou další novou rubriku, zatím s pracovním názvem Ex Libris!

Nové je také foyer Klicperova divadla.

Přijďte se na něj co nejdříve podívat a být tak jedním z prvních příchozích a do sálu průchozích návštěvníků! O jeho podobě i složité rekonstrukci vám v POT&LESKu pohovoří ředitel Klicperova divadla Ladislav Zeman.

Novým právoplatným členem našeho hereckého souboru se stal Matěj Anděl – o jeho cestě k divadlu i zkoušení Richarda III., kde se vám poprvé představil v roli vévody Buckinghama, vám povyprávěl v obsáhlém rozhovoru.

Nové jsou i dvě připravované inscenace – Williamsův Sestup Orfeův v novém překladu a úpravě a Pinerův Soudce v nesnázích v české – a tedy nové – premiéře!

A co je ještě nového? 7. září se oženil umělecký šéf David Drábek! Svatba to byla krásná, v přírodě na skále u Budislavi, a celá nálada toho dne byla stejná jako nebe – blankytná a bez mráčku! Přejeme proto Davidovi i jeho ženě Henrietě mnoho štěstí a zasloužených (nejen divadelních) potlesků!!!!

Vážení a milí čtenáři, užijte si toto zářijové číslo a ať vás v životě provázejí pouze samé příznivé novinky!!!

Za redakci Jana Slouková

POT&LESK

č. 1 – září 2013

Ladislav Zeman: „Rekonstrukce není rozmar letošního léta“ Každý jsme byli o prázdninách někde: v Chorvatsku, v Mexiku, na Maledivách, na Stříbrňáku... Takovou dovolenou, jakou strávil pan ředitel Zeman, si ovšem užil málokdo. Poslyšte!

Prý jste měl zajímavou dovolenou. Na maltě. Místo plavek v montérkách. Co vás to napadlo?

Divadelní prázdniny na stavbách při postupných rekonstrukcích areálu Klicperova divadla trávím už třiadvacet let. Čili není to můj rozmar letošního léta, ale důsledek koncepce, s kterou jsem se na začátku roku 1990 zúčastnil konkurzu na ředitele Klicperova divadla. Mojí vizí bylo rehabilitovat hradecké divadlo samozřejmě především umělecky, ale pak také stavebně a společensky. Na nové divadlo v Hradci Králové už nebylo a není ani pomyšlení a to Klicperovo, za chvíli slavící 130 let od otevření, jsme chtěli proměnit v jakési přirozené kulturní centrum města. Už tehdy jsem po četných konzultacích s architekty i politiky věděl, že

to bude nepřetržitá práce tak nejméně na dvacet let, rozdělená podle přílivu financí na etapy, které se budou realizovat vždy od července do září. A tak tomu skutečně bylo a je. Mimochodem, ty moje vize se už dávno bohatě naplnily...

Co všechno se vlastně to letošní léto rekonstruovalo?

Dělal se celý vstupní, dolní a horní foyer, spojovací koridory, schodiště, osvětlení, šatny, nová občerstvovací centra, klimati-

zace, Galerie U Klicperů... Všechno bude úplně zbrusu nové.

Kdy TO začalo a jak TO šlo?

Ta letošní rekonstrukce začala hned ráno 1. července, tedy vzápětí po skončení XIX. festivalu Divadlo evropských regionů. Venku se ještě gruntovalo po dlouhé poslední festivalové noci a my už jsme vyklízeli foyery, probíhaly první demontáže vybavení, osvětlení, bufetů a všeho možného tak, aby se staveniště předalo k rekonstrukci. Což se také v pořádku stalo. Vlastní průběh je (a byl) napínavý jako vždy! Kdo někdy dělal rekonstrukce starých historických budov, tak ten jedině ví, o čem je řeč. A my jich už zrekonstruovali osm, včetně nového Studia Beseda.

Takže všechno podle plánu nebo se něco zadrhlo?

Rekonstrukce je a byla náročná, všechno šlo sice podle plánů, stejně se téměř denně někde něco zadrhlo. Ani projektant nemůže předem odhalit všechna překvapení,

která na vás čekají, až obnažíte zdi, stropy, podlahy, instalace, konstrukce... Proto se všichni jistí dodatky k projektům, a z nich vyplývajících finančních nákladů, že skutečnost bude známa až po odkrytí skutečného stavu věcí... Termín předání v prvním zářijovém týdnu byl splněn, ale jistě nás pak ještě nějakou dobu čekají dokončovací práce všeho druhu. A my pak budeme za provozu instalovat zcela novou náplň všech foyerů, Galerie U Klicperů apod. Bude se -3-

to realizovat průběžně po celou divadelní sezonu. Chceme připomenout historii hradeckého divadla od roku 1885, kdy bylo otevřeno, pak od vzniku profesionální činohry v roce 1949 a současnost, kterou datujeme od převratu v roce 1989.

Co byste ještě rád na Klicperově divadle zvelebil?

Teď bude hlavním tématem průběžná údržba a opravy, vždyť ty první „nové“ realizace jsou už přes dvacet let staré... Stejně tak je tomu s technologiemi, divadelním vybavením – světel, zvuku, jeviště, počítače, tiskárny, atd... Znovu se musíme soustředit na inovace sociálních zařízení, hereckých šaten a zázemí vůbec. Už jsme to sice dvakrát dělali, ale opotřebovanost kdečeho volá po dalším zákroku... Vím taky dobře, že už to bude práce pro nějakého mého nástupce...

Potud ona rehabilitace stavební. A co ta umělecká a společenská?

Důležité je především to, jaké jsme divadlo, a jaké děláme inscenace! To prokazujeme už druhé desetiletí a je to nad všechny zlaté klece! A zajímá to více jak 120 tisíc diváků za sezonu, z toho mám největší radost... To máte: Divadlo jako umění – nějakých 380 představení ročně, doma i na zájezdech, pak dva festivaly, Galerie U Klicperů, spoustu dalších pravidelných akcí, publikační činnost včetně internetového POT&LESKu... K tomu starost o soubor a o všechny lidi kolem, co to dělají se mnou a spolu s námi všemi, a pak jsou taky ty baráky...

Lucie Němečková

POT&LESK

č. 1 – září 2013

-4-

POT&LESK

č. 1 – září 2013 Vážení čtenáři, mou milou povinností je představit vám nyní Lucii Němečkovou, naši novou POT&LESKovou kolegyni. Lucie není v Klicperově divadle nějakým nováčkem, ona sama zde před několika lety působila jako dramaturgyně, a každý rok se mezi nás vrací během festivalu Divadlo evropských regionů – buď jako dobrá rádkyně a znalkyně frankofonní divadelní scény, či jako věrná dopisovatelka našeho festivalového zpravodaje Hadrián. Nyní se stává „čerstvým brněnsko-pražským vánkem“ našeho hradeckého redakčního kroužku a jsem moc ráda, že ji mohu v krátkém rozhovoru představit i vám…

Na kterou z inscenací, na kterých jsi u nás pracovala, nejvíce a nejraději vzpomínáš?

To je těžké, na všecky mám krásné vzpomínky!

Ale asi nejvíc vzpomínám na Hmyz. Ze života obludného hmyzu byla jedna z mých prvních inscenací a byl to fakt hukot, protože jsem dělala s pěti režiséry najednou. Stalo se třeba, že jsem ve stejném čase byla na generálce u Jařaba a zároveň na první čtené u Morávka a projížděčce u Vangeli. Už ani nevím, jak jsem to dokázala.

„KDO PROŠEL KLICPERÁKEM, JE DO KONCE ŽIVOTA ODŠPUNTOVANEJ!!!“

Stíháš sledovat naše inscenace z poslední doby? Která tě vyloženě zaujala a proč?

Nestíhám bohužel úplně všechno, co bych chtěla, ale spoustu inscenací jsem i tak myslím viděla, hlavně díky festivalu. Úplně nejvíc mě dostal Richard III. Zažila jsem orgie na jevišti i v hledišti. Divadlo jako afrodiziakum.

Lucie Němečková: Můj život v umění Její kroky k divadlu vedly přes striptýz.

Již ve dvou letech talentovaně ztvárnila plačící dítě v ochotnickém představení Furiantů tak, že si slzy utírala zvednutím košilky, jež byla jejím jediným kostýmem. Nečekaný úspěch ji zaskočil natolik, že propříště už přijímala jen oblečené role. Vytvořila například hlavní postavu hry pro mládež Včelka Linda a své zkušenosti s létáním zúročila později, když 2x zaskakovala v Klicperově divadle roli Anděla v Morávkově Maryši (za Marcelku Holubcovou, protože Morávek říkal, že prý mají stejnou figuru). Navštěvovala Lidovou hereckou konzervatoř v Hradci Králové, ale herečka nikdy být nechtěla. Toužila stát se prodavačkou, učitelkou, doktorkou.

Nejradši všechno najednou. Dala se tudíž na divadelní vědu. Chtěla snít o divadle. Odjela do Liberce dělat dramaturga. Každý rok dávala výpověď.

Nakonec vydržela sedm let. Pak absolvovala tříměsíční stáž ve francouzském divadle v Tours. Když se vrátila, ředitel Zeman byl takřka jediný, kdo se zajímal, co všechno tam viděla. Vyzval ji ke spolupráci na festivalu Divadlo evropských regionů. Nakonec dělala i dramaturga Klicperova divadla. Klíčové bylo její seznámení s Morávkem, který ji také loni pozval do Husy na provázku poté, co sezonu a půl experimentovala s Divadlem na Vinohradech. Podílela se na mnoha inscenacích, ale za svůj největší dramaturgický počin považuje narození dcery Sofie. Festivalu Divadlo evropských regionů zůstává stále věrná. Sama založila další dva festivaly: Tvůrčí Afrika a Nad Prahou půlměsíc. Taky jedno divadelní sdružení českých Afričanů s názvem Divadlo bez hranic. Tu a tam vede rozhovor pro Divadelní noviny nebo napíše nějaký ten článek, občas i něco přeloží.

Od této sezony se stává pravidelnou korespondentkou měsíčníku POT&LESK.

Lucie, co se ti vybaví, když se řekne Hradec Králové?

Ledacos, já jsem totiž z Východních Čech, takže s Hradcem mě pojí určitě můj první divadelní zážitek (Divadlo Drak, Popelka), první (a zatím jediné) recitační úspěchy v Puškinově památníku (po letech jsem zjistila, že jsem se do krajského kola probojovala mj. s jistým Pavlem Horákem a Petrou Špalkovou) a taky mé amatérské divadelní začátky v rámci tzv. lidové konzervatoře, kterou pořádala Mirka Císařová a učil tam samozřejmě prof. Císař, ale taky Josef Vinař, Petr Kracik, Jarda Dušek. Mým nejoblíbenějším hradeckým souborem byl tenkrát punkový Pepa Veselý, kovralu v Klicperáku jsme se smáli. Dneska už všechny tyhle juvenilní zážitky přebijí spíš ty novodobější, spojené s mým angažmá v divadle.

Už bez kovralu.

Jak dlouhou dobu jsi vlastně strávila v Klicperově divadle a jak na tento čas vzpomínáš?

Víš, co je zvláštní? Že jsem v Klicperáku vlastně nebyla dlouho, jen dvě sezony, ale byly tak intenzivní, že mám pocit, že jsem tady byla snad odjakživa. Stihla jsem ještě konec Morávkovy éry, sezony 2000/2001 a 2001/2002 a dodnes na to vzpomínám jako na nejšťastnější roky u divadla. Bylo mně kolem třicítky, ještě jsem neměla rodinu, jenom to divadlo a spoustu energie.

Pamatuješ si na svůj první dojem, který jsi měla bezprostředně po příchodu do našeho divadla?

Já jsem nejdřív začala s divadlem spolupracovat externě na festivalu. A vždycky, když jsem přijela, tak jsem měla pocit, že se něco slaví. Kolikrát se i fakt slavilo, ale hlavně při veškerém tom pracovním frmolu bylo tak nějak o poznání veseleji a přívětivěji než v Liberci, kde jsem dělala dramaturga předtím a kde skoro pořád pršelo.

A taky mi zaimponovalo, když mi pan ředitel řekl, že když s ním chci mluvit, že se nemusím objednávat a můžu přijít rovnou, kdy chci. To jsem z Liberce neznala.

-5-

Kam tě od té doby osud zavál? Kde momentálně působíš?

Pokud jde o divadlo, jsem teď na půl úvazku v Huse na provázku.

Letos jsi během festivalu působila v redakci zpravodaje Hadrián. Jak hodnotíš festivalovou atmosféru a jaký jsi měla největší divácký a nedivácký zážitek?

Měla jsem pocit, jako kdybych se vrátila o deset let zpátky. Tím chci říct, že jsem díky festivalové atmosféře omládla, což hodnotím více než pozitivně samozřejmě. Nejsem sentimentální. Mým největším diváckým zážitkem byl už zmiňovaný Richard (nemažu med kolem huby) a Pitínského Princ Bhadra a princezna Vasantaséna. Nedivadelní zážitek: jednoznačně Dal makhani v nepálské restauraci u divadla.

V čem myslíš, že je největší síla Klicperova divadla?

Já myslím, že tam je něco ve vzduchu. Prostě když do Klicperáku člověk přijde, pořádně se nadechne, něco se stane, co nedokážu vysvětlit, ale nemůže jinak, než vydat ze sebe maximum.

Vyplivneš ze sebe najednou ten špunt, jak říkala Andrejka Marečková. Kdo prošel Klicperákem už je do konce života odšpuntovanej.

Byla jsi pravidelnou čtenářkou našeho magazínu POT&LESK? Pamatuješ si na nějaké číslo, článek, který tě opravdu pobavil?

Nedá se říct, že pravidelnou, spíš občasnou. Teď jsem ale vytvořila světový rekord v jednorázovém čtení POT&LESKu. Zhltla jsem najednou všechna čísla. Strašně oceňuju ten nápad a smekám před tím, že jste každý měsíc schopni vyprodukovat v běžném provozu tak nabitá čísla. Až jsem se trochu lekla. Ale jdu do toho s vámi!

Co bys vzkázala našim – a teď už i tvým - čtenářům do nové sezony?

Chceš-li dožít příštích prázdnin ve zdraví a klidu, holduj divadlu, POT&LESKu a jiným vitamínům!

Za rozhovor děkuje Jana Slouková

POT&LESK

č. 1 - září 2013

UŽ BRZY SE DOČKÁME!!!

Rozmilí čtenáři, jistě jste si užili v plné parádě nejen prázdniny a dovolené, ale ještě před nimi také náš velkolepý červnový festival Divadlo evropských regionů!

Ano, divadlo opět na deset dní ovládlo nejen hradecké oficiální scény, ale i přilehlá zákoutí, parky a prostory starého města, hradecké publikum s potěchou a jásotem přivítalo nejen hosty domácí, ale i zahraniční, a kdo náhodou nebyl ukojen zážitky divadelními, užil si hudební produkce na Letní scéně, či alespoň pobesedoval se známými i neznámými v některém z pověstných občerstvovacích stanů.

Jak ale všichni vy, pravidelní čtenáři POT&LESKu či naši pravidelní návštěvníci víte, hned na začátku sezony pro vás chystáme v Klicperově divadle festival další. 28. září vypukne již desátý ročník přehlídky ČEKÁNÍ NA VÁCLAVA, která vám během jednoho měsíce představí další náklad skvělých inscenací „malých-velkých“ divadel napříč Českou republikou! Že jste ještě neměli čas podrobně se seznámit s jejím programem? A že ještě nemáte objednané a nakoupené vstupenky?

V tom případě je zde článek přímo pro vás! Průvodce letošním „Václavem“ totiž začíná!!!

v režii Michala Taranta je pro hradeckého diváka o to zajímavější, že hlavní roli u našich nejbližších kolegů nazkoušel v alternaci herec Tomáš Lněnička, který Nikolu Šuhaje ztvárnil před mnoha lety v legendární inscenaci Klicperova divadla. „Konkurenčním“ představením ve Studiu Beseda pak bude inscenace pražské Violy OBLEČU TĚ DO HVĚZD, ve které Luděk Munzar za doprovodu klavírního mága Emila Viklického připomene osobnost velkého básníka Františka Hrubína.

Klicperova divadla Divadlo Ungelt a s ním úžasnou sestavu v čele s Martou Kubišovou a Anetu Langerovou, které s živou doprovodnou kapelou účinkují v komorním muzikálu TOUHA JMÉNEM EINODIS – nevšedním příběhu o životě baronky Sidonie Nádherné.

V neděli 29. září k nám pro změnu zavítá Nová scéna Národního divadla v Praze s projektem ANTIKÓDY – multimediálním pohybovým představením na motivy

ANTIKÓDY

ZAHÁJENÍ FESTIVALU

v sobotu 28. září rozsvítí prostory hlavní scény Klicperova divadla i Studia Beseda.

Právě tam se od 17. hodin uskuteční představení ...A NA HRUŠCE SEDÍ DIKTÁTOR - groteska o světě, v němž žijeme, v podání skvělých herců Anny Polívkové a Miroslava Táborského. Ještě tentýž večer od 19. hodin přivítá hlavní scéna

stejnojmenné sbírky experimentální poezie Václava Havla. K tomuto představení se váže také slavnostní výstava, kterou uvidíte ve foyer divadla, a které věnujeme v tomto POT&LESKu speciální pozvánku.

Ve čtvrtek 3. října se na jevišti hlavní scény rozezní slavné písně z muzikálu BALADA PRO BANDITU – její inscenace z Východočeského divadla v Pardubicích -6-

MRZÁK INISHMAANSKÝ Nenechte si ujít neděli 6. října od 17. hodin ve Studiu Beseda - Divadlo Husa na provázku k nám po obrovském úspěchu na letošním červnovém festivalu přiveze znovu svou inscenaci TICHÝ TARZAN, ve které září Ivana Hloužková v hlavní roli. Čiperní diváci jistě poté stihnout přeběhnout na hlavní scénu, kde se tentýž den od 19. hodin uskuteční představení Dejvického divadla RACEK – slavná hra Antona Pavloviče Čechova v plné síle a provedení jednoho z nejlepších hereckých souborů v republice v čele s Ivanem Trojanem, Miroslavem Krobotem či Davidem Novotným!

V pondělí 7. října do Studia Beseda opět zavítá Lukáš Hejlík se svým projektem Listování, v rámci kterého hravou scénickou formou představuje nejrůznější bestsellery světové a české literatury. Tentokrát se bude věnovat vtipné a romantické knize Daniela Glattauera DOBRÝ PROTI SEVERÁKU. Taktéž ve Studiu Beseda, ale v pátek 10. října, se u nás představí tradiční a oblíbený host, ostravské Divadlo Petra Bezruče se svým MRZÁKEM INISHMAANSKÝM – ano, s toutéž hrou Martina McDonagha,

POT&LESK která se s obrovským úspěchem donedávna hrála také na našem jevišti. Přijďte tedy porovnat tutéž předlohu s jiným provedením!

V neděli 13. října ovládnou jeviště Richard Krajčo a David Švehlík s inscenací DEŠTIVÉ DNY – americkým příběhem o síle přátelství. K nalákání jistě poslouží i to, že Richard Krajčo získal za svůj výkon Cenu Thálie 2012! Ještě nemáte dost?

V úterý 15. října vás v tom případě přivítáme pro změnu na naší třetí scéně – V Podkroví. Tam si Lenka Jaklová přivede a vyzpovídá milého hosta – Alexandra Gregara, významnou postavu nejen východočeské divadelní scény, a také autora nové knihy MĚSTO A (JEHO) DIVADLO, která popisuje divadelní tradici Hradce Králové od dávné historie až do současnosti. Ve středu 16. října se do Studia Beseda vrátí Divadlo Viola, tentokrát s divadelní adaptací jedné z nejslavnějších knih světové literatury – Exupéryho MALÝM PRINCEM v provedení Daniely Kolářové a Tomáše Pavelky.

Co by to zároveň bylo za festival Čekání na Václava bez tradičního milovaného

č. 1 - září 2013 ZLATÁ ŠEDESÁTÁ

hře, kterou v roce 2009 proslavil stejnojmenný film. Hlavní roli koktajícího panovníka ztvární Martin Stránský.

V neděli 20. října rozezní prostory hlavní scény KAREL PLÍHAL, další z tradičních a oblíbených hostů festivalu Čekání na Václava.

KAREL PLÍHAL

hosta – Divadla Járy Cimrmana. Tentokrát k nám zavítají v pátek 18. října se svým LIJAVCEM. Sobota 19. října bude patřit další pražské scéně – Divadlu Pod Palmovkou a jejich inscenaci KRÁLOVA ŘEČ, tedy divadelní

Středa 23. října nám představí inscenaci z ostravské Komorní scény Aréna RUSKÁ ZAVAŘENINA - skvělou komedii Ludmily Ulické v režii Ivana Rajmonta.

V neděli 27. října uvidíte na hlavní scéně skvělou inscenaci režiséra Jana Mikuláška ZLATÁ ŠEDESÁTÁ, která sklidila obrovský úspěch v Divadle Reduta Brno, a nyní se spolu s celým tvůrčím týmem přestěhovala do nového působiště – pražského Divadla Na zábradlí.

A také státní svátek 28. října můžete oslavit divadlem – samotný závěr festivalu patří totiž velké a našimi diváky milované legendě, Divadlu Semafor, které k nám zavítá s inscenací CO NA SVĚTĚ MÁM RÁD – autorským projektem Jiřího Suchého a Jitky Molavcové s velkou dávkou slavných semaforských šlágrů, improvizace a legendárního humoru!

V úterý 22. října si určitě nenechte ujít inscenaci brněnského Divadla u stolu MAGOR, inspirovanou komplikovaným vztahem básníka Ivana Martina Jirouse a jeho dcery Františky.

Ufff, no uznejte, milí čtenáři, není to krásně vyčerpávající a skvělý program pro první sychravé dny? Co tedy dodat závěrem? Užijte si festival ČEKÁNÍ NA VÁCLAVA, přehlížejte nevlídnosti podzimu a mějte se divadelně!

Jana Slouková

MAGOR -7-

POT&LESK

č. 1 - září 2013

GALERIE U KLICPERŮ Z V E M E

V Á S

N A

V Ý S T A V U ! ! !

VÁCLAV HAVEL – vizuální básně

A N T I K Ó D Y Šedesátá léta. Václav Havel sedí za psacím strojem a píše.

Myšlenky se na papíře skládají do obrazů. Mikrodramata mezi pákami psacího stroje. Člověk a doba. Člověk! ČLOVĚK? /člověk/. /č/ /l/ /o/ /v/ /ě/ /k/. Č! L! O! V! Ě! K! Spolu se zahájením nové sezony v Klicperově divadle a slavnostním odhalením nové podoby jeho foyer se dočkáme i další výjimečné události. Vy, návštěvníci Klicperova divadla, budete mít totiž jedinečnou příležitost zhlédnout výstavu série Antikódů Václava Havla v jejich nově připravené závěsné interiérové verzi přímo v prostorách našeho foyer. Po úspěšné venkovní prezentaci těchto děl na piazzettě Národního divadla proběhne navíc v této podobě výstava úplně poprvé!

Projekt, který vznikl ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla, bude mít svou vernisáž 14. září 2013 od 18. hodin a její pre-

zentace potrvá až do 10. října 2013. Současně se v divadelním butiku bude prodávat nové vydání knižní podoby vizuální poezie Havlových Antikódů obohacených o autorovu dosud nepublikovanou esej - toto dílo vydala Knihovna Václava Havla v péči editorky Lenky Jungmannové.

V rámci festivalu Čekání na Václava však také plynule přejdeme z Antikódů v podobě instalační a knižní do Antikódů divadelních – v neděli 29. září 2013 uvedeme multimediálně-pohybové představení Laterny Magiky – Nové scény Národního divadla Praha ANTIKÓDY v režii Braňo Mazucha.

Přijďte se podívat na typogramy v digitálním věku v podobě laterny magiky 21. století!!!

Za redakci všechny zve Jana Slouková

-8-

! t e š u e zko

POT&LESK

č. 1 - září 2013

m á n í č Za

KAM SESTUPUJE ORFEUS? Poslední srpnový týden si školáci teprve chystali aktovky a jejich maminky obléhaly obchodní domy za účelem nákupu sešitů, voskovek a plastelíny, ale my v Klicperově divadle už jsme měli napilno.

Bezprostředně po slavnostním zahájení sezony jsme se totiž vrhli do práce na první premiéře, která nás čeká už 12. října.

Ano, bude to americká klasika Tennesseeho Williamse plná hlubokých citů i nenávistí Sestup Orfeův. Režisér Martin Glaser před námi předstoupil s novým vlastním překladem i úpravou této hry, a naši herci se vrhli do čtení. A o čem vám tedy budeme hrát? Hlavní hrdinkou tohoto příběhu je Lady Torrancová (Kamila Sedlárová), Italka, žijící na americkém jižanském maloměstě spolu se svým starším vážně nemocným manželem, obchodníkem Jabem (Hynek Pech). Jeho zdravotní stav, na který dohlíží přísná Ošetřovatelka (Kristýna Kociánová), je příčinou mnoha spekulací, kterým se s gustem oddávají místní drbny Dolly (Isabela Smečková) a Bella (Martina Nováková), uzurpující své manžely Čudlu (Petr Vrběcký) a Šmejda (Josef Čepelka). Do jejich „místní zvyky a čest“ bránící skupiny patří se svými ostrými jazyky i Sestra a Eva, Jabeovy příbuzné (Martina Eliášová a Marie Kleplová). Výtečným soustem je pro ně místní rebelka Carola Cutrerová (Natálie Holíková), dívka umíněná a programově provokující, jejíž bratr David (Tomáš Lněnička) byl kdysi milencem Lady. Brzy však dojde na pořádné rozčeření maloměstského nedýchatelna – to když se ve dveřích hned za paní Vivi Talbottovou (Zora Valchařová-Poulová), lehce poblázněnou vizionářkou a malířkou, jinak manželkou drsného šerifa Talbotta (František Staněk), objeví mladík s kytarou a bundou z hadí kůže Val Xavier (Jakub Tvrdík). Muž s pochybnou minulostí a tajemnou přítomností totiž přinese neklid nejen do atmosféry v městečku, ale i do duše samotné Lady… Vyvede Orfeus svou Eurydiku z podsvětí?

Více se dozvíte v příštím čísle POT&LESKu! Bude to nejen rozhovor s režisérem a hlavními představiteli, ale taky zajímavé povídání s výtvarníkem kostýmů Tomášem Kyptou!!!

-9-

H R A SESTUP

POT&LESK

č. 1 - září 2013

ORFEUV O

SESTUP ORFEŮV má v bohaté tvorbě TENNESSEEHO WILLIAMSE (1911 – 1983) přímo klíčové místo. Na její zárodečné podobě, hře Bitva andělů, pracoval pod odborným dohledem více než rok v rámci stipendia pro autory, a na konci roku 1940 přišlo její slavnostní uvedení v Bostonu. Drama vrcholilo scénou požáru, který však byl

Marlon Brando a Anna Magnani v hlavních rolích filmu

ze strany inscenátorů proveden s takovou péčí a věrností textu, že

Sestup Orfeův v režii Sidneyho Lumeta

celá scéna byla zakryta neprůhledným oblakem dýmu a premiérové obecenstvo bylo doslova vykouřeno z divadla. Po premiéře byl autor vyzván, aby tuto scénu přepracoval, abonenti dostali od divadla omluvné dopisy, ale přesto ho po pár dnech šetrně upozornili, že hra je stažena z repertoáru. Přesto to bylo drama, na němž Williamsovi mimořádně záleželo. „Vy asi nevíte, že jsem do té hry vložil celé své srdce!“ Williams se k Bitvě andělů znovu vrátil. Definitivní zpracování dokončil v roce 1957 a nazval Sestup Orfeův. „Proč jsem na této hře tak tvrdošíjně lpěl? Vlastně celých sedmnáct let? Nic není nikomu dražší než citový záznam jeho mládí, a stopu srdce nošeného na dlani najdete v tomto dokončeném dramatu, které nyní nazývám Sestupem Orfeovým. Na povrchu to bylo a stále je vyprávění o chlapci s horkou krví, který zabloudí do konvenční jižní obce a udělá tam poprask jako liška v kurníku.“ (připravila Jana Slouková)

- 10 -

POT&LESK

č. 1 - září 2013

KDYŽ SOUDCE UVÍZNE V NESNÁZÍCH…

Režisér Šimon Dominik, scénograf Karel Čapek a kostýmní výtvarnice Andrea Králová představují vizuální koncept inscenace

- 11 -

Týden po rozjezdu čtení první inscenace – dramatu Sestup Orfeův, se do divadla a pracovního procesu vrátil i zbytek našich herců, tedy těch, jejichž jména figurovala na obsazení druhé letošní plánované inscenace – stylové komedie britského dramatika Arthura Wing Pinera SOUDCE V NESNÁZÍCH, kterou pro naše divadlo našel a zrežíruje Šimon Dominik.

Zatímco americká klasika titulu prvního sází na dramata lásky a vášně, britská komedie titulu druhého svádí od první stránky souboj s bránicemi čtenářů a brzy snad i diváků. Jaká komediální zápletka nás tedy čeká? Ctihodný policejní soudce Posket (Jan Vápeník) se ožení s mladou vdovou Agátou (Helena Plecháčková), která je sice dostatečně krásná a šaramantní, ale přesto si neváhala pro získání této skvělé partie poněkud „zfixlovat věkový handicap“, tedy místo šestatřiceti se vydávala za jednatřicetiletou. Když se však přiblížila kýženému sňatku, pochopila, že nezbyde nic jiného než lhát také o věku svého syna z prvního manželství. Z devatenáctiletého mladíka Cise (Matěj Anděl) se tak musel stát čtrnáctiletý chlapec. Cisovy pudy však poněkud předbíhají jeho věk, takže mladičká učitelka na klavír Beatie (Marta Zaoralová), neodbytná komorná Pophamová (Lenka Loubalová), Posketův kolega ze soudu a milovník žužu Bullamy (Jan Bílek) i komorník Wyke (Miroslav Zavičár) se nestačí divit.

Pravdu zná kromě Agáty jen její věčně hladová sestra Charlotta (Pavlína Štorková), která má však vlastních problémů dost – rozešla se se svým vyvoleným, trucovitým „sakra kapitánem“ Horácem Valem (Vojtěch Dvořák). A když svůj příjezd do města ohlásí Posketův dávný přítel a shodou okolností také kmotr malého Cise, plukovník Lukyn (Filip Richtermoc), je o zábavu postaráno. Agáta za doprovodu Charlotty musí vyrazit do vykřičeného podniku U princů, najít Lukyna a poprosit ho o diskrétnost, netuší však, že častým hostem a dobrým známým hoteliéra Achilla Blonda (Lubor Novotný) i číšníka Isidora (Maxime Mededa) je její nezdárný synek Cis. A co víc, že k Princům zrovna ten večer vytáhl svého ctihodného nevlastního otce na flám…

Co všechno se semele nejen U princů, ale také u policejního soudu na Bulbarry Street se dozvíte v příštím čísle POT&LESKu a od 26. října na scéně Klicperova divadla!

H R A SOUDCE POT&LESK

č. 1 - září 2013

V NESNÁZÍCH „Inscenace této hry v londýnském Národním divadle v roce 2012.“

Byla poprvé uvedena v londýnském divadle Court Theatre 21. března 1885. Po několika vážných hrách to byl první pokus britského dramatika s portugalskými kořeny ARTHURA WING PINERA (1855 – 1934) o frašku. Setkala se s velkým úspěchem diváků i kritiky a stala se obrovským kasovním trhákem. Mezi její nejúspěšnějí uvedení v Anglii patří také nastudování v Terry´s Theatre (1892), Arts Theatre (1943), St. Martin´s Theatre (1944), Old Vic Theatre (1959), Cambridge Theater (1969), Savoy Theatre (1997) a naposledy v londýnském Národním divadle (2012).

Kritiky oceňují na této hře především důmyslnost stavby, vynalézavost a ryzí zábavu, která komedii řadí k tomu nejlepšímu z žánru klasických frašek francouzského typu, tedy her „zuřivě a důmyslně konstruovaných”. Herec John Lithgow, který soudce Posketa ztvárnil v posledním londýnském uvedení, byl opěvován „za úchvatné ztvárnění své role soudce Posketa v této rychlé a skvěle vykreslené dobové frašce viktoriánského Londýna”. V roce 1917 vznikla na motivy této hry také hudební komedie, která se pod názvem The Boy dočkala v Londýně osmi set uvedení. V roce 1934 byl natočen úspěšný film, který scénář zpracoval pod názvem Those Were the Days.

(Připravila Jana Slouková)

- 12 -

POT&LESK

č. 1 - září 2013

ANDREA KRÁLOVÁ: „Chci, aby to vždycky všem slušelo“ Andrea Králová? To jsou kostýmy pro divadlo, film i televizi, interiéry, happeningy, módní přehlídky, obrazy, keramika, loutky i výuka na KALD DAMU... Konkrétně třeba: Modrý tygr, Pouta, Mistři, Knoflíkáři, Protektor, El Paso, taky výtvarné pojetí Muzea hudby s Davidem Vávrou aj. interiérové realizace, módní přehlídka Sukně v akci, MAŘÍŽ – malování originální autorské keramiky, opera Šárka v Plzni, Večer tříkrálový ve Stavovském, Sněhurka-nová generace v Minoru, Pérák v Meetfactory, spolupráce s režisérem Czesanym, Bartošem, Čermákovou, Pařízkem, Tycem, Kodetovou, Pokorným, Bambuškem, Drábkem... Momentálně: Kostýmy pro inscenaci Šimona Dominika Soudce v nesnázích, Klicperovo divadlo!

Soudce v nesnázích není, pokud vím, vaše první spolupráce s Klicperovým divadlem. V roce 2007 jste už dělala kostýmy pro Drábkovu inscenaci Macbetha. S jakými vzpomínkami, pocity se do Hradce teď vracíte?

Já se do Hradce vracím vždycky ráda, a to nejen pracovně, ale soukromě.

Ráda jezdím třeba na festival, ale i na jednotlivá představení sem do Klicperova divadla nebo do Draku, ráda koukám na ty krásný modernistický baráky tady a tak....

Jako kostýmní výtvarnice znáte spoustu divadel, spoustu krejčoven.

Jaké jsou vaše dosavadní zkušenosti s tou hradeckou?

Zatím jen ty nejlepší....

Víte, že tak trochu na vás, kostýmní výtvarníky jako dramaturg žárlím?

Všimla jsem si, že dramaturgické rozklady herci občas poslouchají na půl ucha, ale když se začne mluvit o kostýmech, tak „ani špendlik“, vždycky zpozorní. Na druhou stranu to pak vaše profese odnáší v závěru zkoušení, kdy některým protagonistům pořád to či ono nepasuje, škrtí, dělá blbou figuru...

Jednoznačně nejhorší jsou subrety, ty si ještě v šále po třetím zvonění cpou na uši k baloňáku z padesátých let štrasové náušnice, aby jim to slušelo, a pak ty malé televizní pseudohvězičky, ale to bych tady radši nerozváděla...

Já většinou pracuju se spřízněnými režiséry i herečkami, kteří ví do čeho jdou a nemají problém se nějak nechat tvarovat nebo hyzdit, některé z toho mají naopak potěšení ....a ostatně o mě je známo, že chci, aby to vždycky všem slušelo, i když tak nějak po mém, trochu zvráceně....

Se Šimonem Dominikem, který inscenaci Soudce v nesnázích režíruje, budete dělat poprvé. Jak jste se seznámili? Odhaduju, že nějak přes Cheb, kde jste dělala s režisérem Zdeňkem Bartošem... Je to tak?

Ano, známe se z Chebu z divadla a mé spolupráce se Zdeňkem Bartošem tam.

Předpokládám, že mne Šimon přizval ke spolupráci na základě mých realizací v tamním divadle. Tak uvidíme, jak to zaklapne tady. Doufám samozřejmě, že dobře. „Soudce“ je komedie z roku 1885. Takže viktoriánské kostýmy nebo spíš posun do současnosti?

Domluvili jsme se, že u téhle anglické konverzačky nemá smysl dobově vystřelovat někam daleko. Bude to v podstatě dobovka, za mě a kostýmy spíš náznak dobovky, oproštěný o přesné střihy a tehdejší nutné krinolínové výplně, které by zabraňovaly herečkám množství požadovaných pohybů na jevišti.

Nicméně určitý dojem historismu ve formě kostýmů zůstane, měl by ale být narušen či oživen nadsazenou barevností a výrazným, opakujícím se dekorem. Vybrala jsem britskou kostku v nejrůznějších variantách a velké květinové motivy, kostýmy, ale i masky by měly působit poněkud přehnaně až „cirkusově“, ale myslím, že to tahle „ztřeštěná“ komedie unese.

Co nebo kdo vás při navrhování kostýmů nejvíc inspiruje?

Nejvíc asi režisér a jeho inscenační záměr, pak určitě i daná nebo „zvolená“doba, ve které se bude děj odehrávat. Zároveň ale musím vždycky pro sebe najít nějaký výtvarný klíč, kterým všechno zaklenu nebo propojím do kompaktního celku.

Lucie Němečková - 13 -

POT&LESK Dneska se skoro každý chlubí tím, že umí anglicky. Umět a „umět“ však není totéž.

Jiří Josek je jedním z mála, kdo opravdu UMÍ. Ale paradoxně se ani moc nechlubí. Jeho skvělé, vytříbené překlady totiž mluví samy za sebe. Za Hamleta dostal dokonce v roce 1999 Cenu Josefa Jungmanna. Kromě překládání také režíruje a vlastní a provozuje nakladatelství Romeo. Šimon Dominik právě v Klicperově divadle zkouší jeho zbrusu nový překlad hry Soudce v nesnázích.

č. 1 - září 2013 inspiroval i dalšího autora, k němuž bývá přirovnáván, Francouze Georgese Feydeaua, který svého slavného „Brouka v hlavě“(1907) umístil do podobně skandálního hodinového hotýlku, v jakém se odehrává „Soudce“.

Hra „Soudce v nesnázích“ může obsahovat jisté autobiografické momenty. Pinerův otec byl advokát a sám Pinero v advokacii od svých deseti let vypomáhal. Právnickou kariéru ale opustil a zběhl k divadlu. Po sérii nepříliš úspěšných her ho právě tato hra proslavila. Je to rovněž první hra v řadě mnoha dalších, kterou sám režíroval.

JIŘÍ JOSEK:

„Soudce v nesnázích je komedie, jaké mají naši diváci rádi“ Pinero napsal údajně celkem 57 her, a přestože většina z nich byly veselohry, dramatikovou ambicí bylo psát seriózní realistická dramata v Ibsenově stylu. Pohříchu právě za některé tyto hry sklízel posměch dalšího svého slavného vrstevníka G.B.Shawa. Byl ale i průkopníkem absurdního dramatu.

Jak se překladatel Shakespeara, Kerouaca, Doctorowa, Saroyana, Ginsberga, Albeeho... potkal s Pinerem?

Je to zásluhou dramaturgie Národního divadla v Londýně, která tuto hru uvedla na repertoár a vyslala přes satelit do celého světa. Poslední dobou pro tyhle přímé přenosy hry překládám, titulkuju a pak v pražském kině Aero nasazuju.

Sir Arthur Wing Pinero. Můžete tohoto u nás poněkud neznámého autora trochu představit?

Bylo to mé první setkání s tímto autorem a vlastně docela náhodné, takže zdaleka se nemůžu pasovat na experta přes něj. Pinero je vrstevník Oscara Wildea, narodil se o rok později než on a přežil ho o 34 let. Hru „Soudce v nesnázích“ (The Magistrate) napsal v roce 1885 a přepracoval ji v roce 1887. Vzhledem k tomu, že Wildeovy nejslavnější komedie vznikly později, tak by se o něm dalo mluvit jako o Wildeově předchůdci. Možná dokonce

Dočetla jsem se, že Pinero byl populární také tím, že psal krásné role pro herečky. Ony se mu zato prý zhusta odměňovaly tím, že si své role přizpůsobovaly na tělo, čemuž se autor pochopitelné bránil. Někdy i úskokem. Je tento autorův souboj s herečkami pravdivý?

Bohužel o tom nic nevím, protože jsem se k takovému materiálu nedostal. Budu vděčný za tip, kde se o tom dočíst. Nicméně jedním z nejdůležitějších témat, kterými se ve svých hrách včetně této zabývá, je příběh ženy s temnou minulostí. Řada kritiků v tom směru propírá Pinerovo vlastní manželství.

Ten Pinero mě fakt zajímá! Dívala jsem se do databáze Divadelního ústavu a nenašla jsem jedinou inscenaci tohoto autora v našich divadlech od roku 1945. Soudce v nesnázích v Klicperově divadle bude tedy první inscenací tohoto autora v novodobých dějinách...

Předpokládám ale, že předtím se nějaké jeho hry hrály, neboť jsem našla dva české překlady Druhá paní (Bozděchová) a Vzorná - 14 -

domácnost (Mušek). Máte o starších českých uvedeních nějakou povědomost?

Zabrouzdal jsem si na síti a v archivu Národního divadla našel zmínku právě o této hře. Pod názvem „Policejní soudce“ ji 10.9.1890 uvedlo Národní divadlo v režii Josefa Šmahy. Roli Posketa ztvárnil tehdy František Kolár, Agátu hrála Otýlie Sklenářová, v epizodní roli strážníka Harrise hrál Jindřich Mošna. Hra se ale hrála pouze čtyřikrát. Achillem Blondem byl Karel Mušek, který možná hru přeložil. Překlad se ale zřejmě nedochoval. „Druhá paní“ (The Second Mrs. Tanqueray, 1893) je titul, který se řadí k dramatikovým „vážným“ kreacím a bývá označován za počátek „nové“ realistické dramatiky v Anglii.

Pokud vím, Pinero byl velmi populární ve své době (v roce 1917 prý vznikla hudební verze Soudce), jeho hry se později hrály jen zřídka. Teď však jsou znovu v oblibě. Jak se vám líbila nedávná inscenace z londýnského Národního divadla? Čím je viktoriánská komedie svůdná i pro české publikum v roce 2013/14?

V Londýně měla tato hra obrovský úspěch. Její velkou předností je to, že dává velký prostor hercům, čehož londýnští interpreti využili dokonale. Herecké výkony byly úchvatné. Pozoruhodná byla i scénografie i režijní vedení. Inscenátoři hru doprovodili vloženými songy, které mě osobně zas tak nezaujaly, i proto, že podle mě spád hry poněkud retardovaly. Z překladatelského hlediska bylo zajímavé konfrontovat původní text originálu s dramaturgickými úpravami pro londýnskou inscenaci. Podle mého soudu někdy inscenátoři škrtli místa, kterých mi bylo líto a které se v hradecké inscenaci zřejmě objeví.

Pro Angličany je hra jistě svůdná i tím, že si v ní dělají legraci sami ze sebe a ze svých národních klišé. Ale myslím si, že hra má spoustu předností i pro nás. Kromě toho, že nabízí opravdu skvělé příležitosti pro herce, je to prostě jedna z řady potřeštěných komedií hraničících s absurdním humorem, jako jsou „Brouk v hlavě“ nebo „Charleyova teta“ apod., tedy komedií, jaké mají naši diváci rádi.

A jak se těšíte na hradeckou premiéru? Jak vůbec prožíváte premiéry svých překladů?

Každá premiéra je svátek i dobrodružství, protože jí vrcholí často hektické období příprav a zkoušek. Pro překladatele prvně uváděného textu je samozřejmě napínavé zjišťovat, zda a jak to, co předal mailem či na papíře, bude fungovat od živých lidí na živé lidi. Na premiéru se těším moc a držím palce jak Šimonovi Dominikovi, tak všem zúčastněným.

Lucie Němečková

POT&LESK

č. 1 - září 2013

Matěj Anděl se stal od letošní sezony právoplatným členem Klicperova divadla. Vám, našim čtenářům a divákům, však rozhodně není neznámý – vídáte ho totiž už v inscenaci Richard III. jako vévodu Buckinghama. Nebo Beckhama? S Matějem jsme vyrazili udělat rozhovor na lavičku do parku, kde nás kromě sluníčka přivítala i krásná červená vážka, která nás neváhala provázet celým rozhovorem. Snad vás tedy výsledek našeho snažení bude bavit stejně jako ji!

v mém životě. Kluci hrajou dodnes, mají Anděla za Objev roku, Žebřík za Objev roku, natočili v Americe desku, ale já už s nimi vystupuju jen jednou za čas jako host. Už v prváku na DAMU bylo jasné, že divadlo a muzika se nedají najednou stíhat, a že ztrácím na obou stranách. Bylo to jedno z nejstrašnějších rozhodnutí v mém životě, pět kluků sedělo u becherovky a všichni jsme brečeli, ale divadlo zvítězilo. Ale stejně vím, že mě muzika bude provázet celým životem, miluju ji!

Nedávno jsi dokončil svou absolventskou sezonu v Divadle Disk.

V jakých rolích tě tam diváci mohli vidět a jak vůbec na Disk vzpomínáš?

Na Disk vzpomínám moc rád. Bylo to super, protože společně s celou bandou poprvé pravidelně hraješ, buduješ si své publikum! Nejzásadnější pro mě byla inscenace Punkrock, tam jsem hrál hlavní roli, psychicky labilního Williama. Bylo tam spoustu možností herecky se ukázat. Pak bylo bezva zkoušení s Honzou Fričem, ten dělal hru Petra Kolečka Buchty a bohyně. V ní jsem hrál majitele hudebního vydavatelství a šovinistickýho hajzla. Bavilo mě jít proti svému naturelu. A taky jsem hrál v Grázlech – adaptaci Schillerových Loupežníků od Davida Šiktance.

Chytit vlnu!

Matěji, jak se žije s andělským příjmením?

Dobře, nemůžu si stěžovat. Horší je to s Matějem – „Matěji, proč tě holky nechtějí?“ – to začalo už ve školce a naposledy jsem to slyšel minulý týden.

Pořád jsem ještě nevymyslel, co se na tohle dá říct. (smích) Jinak mě samozřejmě pronásleduje Anděl na horách. Ale v pohodě, to jméno je krásný a většina lidí na něj reaguje hezky. Pravda, velkou nevýhodou bylo, že jsem byl všude první v abecedě, ale člověk si zvykne, navíc se toho dá i využívat.

V Praze jsi v poslední době nazkoušel také několik dalších projektů. Můžeš nám je přiblížit a třeba i naše čtenáře pozvat?

Nejnověji je to Golem, unikátní interaktivní divadlo. Ve střední Evropě se nikdy nic podobného nedělalo. Hra se odehrává v opuštěné vile v Praze na Štvanici.

Divák je skutečně součástí děje, prochází celým domem a jakoby náhodou naráží na různé kousky děje, ze kterých se postupně poskládá celý příběh. Je to intenzivní a originální zážitek, určitě ho všem doporučuju. Hrajeme to každý den až do 21. září. Potom hraju ve dvou inscenacích v Celetné. Pod režisérem Štěpánem Páclem a jeho sdružením Masopust ve hře Vytrvalý princ. Míla König byl za roli v ní dokonce nominován na Thálii. Před prázdninami měla premiéru Čupakabra, hra Lenky Lagronové, zvláštní mix komedie, detektivky a thrilleru z mysliveckého prostředí.

Poprvé ses objevil v Klicperově divadle jako uchazeč na našem konkursu na herce. Jak na to zpětně vzpomínáš?

O konkursu jsem se tehdy dozvěděl od spolužačky, která na něj ovšem sama nakonec nikdy nedorazila. Samozřejmě se u nás v ročníku mluvilo o tom, že se chystá konkurs do Klicperova divadla. Tak jsem vyrazil. Bylo mi před tím úplně špatně. Chtěl jsem si dát alespoň polívku, ale vůbec jsem ji do sebe nemohl dostat, navíc mi do ní spadla moucha, takže jsem snědl jen asi dvě lžíce. Byl jsem strašlivě nervózní. Naštěstí vy v porotě jste byli naprosto v pohodě.

Potom jsi ještě jako host nazkoušel roli Buckinghama v Richardu III. Jaká pro tebe byla první spolupráce s Davidem Drábkem?

Bylo to pro mě rozhodně něco úplně jiného, než na co jsem byl zvyklý. Bál jsem se, jestli rovnou z DAMU budu schopen naskočit do zaběhnutého systému špičkového divadla. Bylo to ale moc fajn. David mě sám nenápadně nasměroval tam, kam potřeboval, a přesto jsem měl dojem, že všechno objevuju sám.

V Richardovi III. také výborně bubnuješ v „pekelné kapele“. Jak je to s tvojí hudební kariérou?

Hudba mě provází odmala. Bráchové, bratranci… hráli jsme si spolu odmalička na kapelu, tehdy jsem bubnoval na kbelíky, hrnce a pokličky. Pár let jsem dokonce chodil na bicí do ZUŠky. Po několika punkových kapelách jsme potom dali dohromady skupinu Goodfellas, která byla a je zásadním milníkem - 15 -

POT&LESK Jaká byla tvá cesta k divadlu? Přímá a od dětství jasná, nebo jsi to vzal nějakou oklikou?

Herectví mě vždycky přitahovalo. Tušil jsem, že je to asi jediná práce, ve které bych mohl jednou vydržet. Podal jsem si přihlášku na konzervatoř, ale protože jsem byl tehdy puberťák strašnýho kalibru, vůbec jsem se nepřipravil. Během gymplu jsem pak hrál v poloprofesionálním divadle Dagmar v Karlových Varech, kde jsem získal první zkušenosti. Na DAMU jsem se dostal až na třetí pokus, ale díky tomu jsem nabral i skvělou dvouletou zkušenost jako kulisák v pražském divadle Minor. Tam jsem poprvé potkal i Davida Drábka, i když tam si mě ještě nevšiml. (smích) Jak s tebou DAMU zatočila a jak jsi zatočil ty s ní? Kdo tě během studia nejvíc ovlivnil?

Myslím, že na DAMU je nejdůležitější, že člověk pozná sám sebe. Vyřeší si mindráky z minulosti, někdo si je naopak prohloubí. Nejvíc mě asi ovlivnila Eva Spoustová. Učila nás mluvu, ale zároveň byla takovým ročníkovým psychologem. Řeší problémy hodně alternativně, to mi vyhovovalo. A obrovsky mě ovlivnila i Eva Salzmannová jako můj herecký pedagog. DAMU mi každopádně tvrdě ukázala, že si musím ujasnit priority v životě. Například když jsem měl kvůli té kapele v prvním semestru absence jako čtvrťáci.

Jsi hrdý Žižkovák, ale také hrdý Karlovarák. Jak to tedy je s tím tvým původem?

Narodil jsem se v Praze na Žižkově. Respektive v Podolí, protože na Žižkově není porodnice, takže rodilej Žižkovák je jedině ten, kdo se narodil doma v ložnici. Vyrostl jsem pak v Karlových Varech, kam jsme se odstěhovali, když mi bylo asi pět. A po maturitě jsem se vrátil zase zpátky na Žižkov. Takže jsem hrdý patriot – Žižkovák i Karlovarák.

Jaké divadlo se tobě coby divákovi nejvíc líbí?

Já mám rád hustý, drsný divadlo, divadelní depku. Mám rád, když jdu z divadla rozebranej. Líbili se mi Bratři Karamazovi v Dejvicích i kdysi v Disku od Dana Špinara, kde Vojta Dvořák hrál Míťu. Taky mě hodně bavil NoD Quijote v režii Jana Nebeského. Nikdy taky nezapomenu na Othella od britského sou-

č. 1 - září 2013 boru Cheek By Jowl. To už je asi deset, patnáct let. Hráli ve staroangličtině se simultánním překladem a na jevišti Stavovského divadla měli jen velké dřevěné bedny. Nedávno mě nadchl Král Lear v Národním divadle od Jana Nebeského. I když jsem samozřejmě chápal jen asi třetinu. A pak se mi hodně líbil i jeho Eyolfek, kterého režíroval v Dlouhé.

Jak probíhala tvoje adaptace do Klicperova divadla a v čem myslíš, že je naše největší síla? Žádná šikana v šatně nebyla, naopak. (smích) Všichni mě přijali neuvěřitelně srdečně. Tohle je rodina. A s tím je myslím spojená i síla Klicperova divadla.

Všichni tu drží spolu, dramaturgie, umělecký šéf, zázemí, soubor je silnej a vyrovnanej. Velkým kladem také je, že tu dělají mladí lidé, nebojíme se dělat odvážné divadlo. A jsou tu i skvělí diváci, kteří mají ke svému divadlu vztah.

Co dělá Matěj Anděl, když zrovna nehraje? Úplně nejradši bych ve volném čase jenom surfoval. Na moři, samozřejmě. Byl jsem teď v létě v Portugalsku a pochopil jsem, že kdykoliv budu mít dost peněz a aspoň volný víkend, pokusím se tam odletět. Na surfování je krásná ta brutální síla oceánu, vlna a pocit, že jsi jenom ty, prkno a oceán. A pak ta komunita kolem! Člověk si vyčistí hlavu a přitom fyzicky maká. Lepší už je akorát sex, ale jenom některej. (smích) No a rád si taky občas zahraju s kapelou.

Teď zkoušíš roli mladíka Cise v komedii Soudce v nesnázích. Co ale tebe samotného spolehlivě rozesměje? Černej a suchej humor. Některým fórům, který mě napadají, se směju jenom sám v duchu, protože je radši ani neříkám nahlas, málokdo by to vzal. Miluju Monty Pythony, starou Českou sodu, a tak.

Jaké je největší přání Matěje Anděla?

Save the whales! (smích). Ne, asi vím. Největší moje přání je, že nechci v životě ničeho litovat. Že chci žít život naplno, pořádně a správně. Abych se v šedesáti na sebe mohl podívat do zrcadla, otočit se zpátky za svým životem a vědět, že ničeho nelituju a že jsem si to užil.

Ptala se Jana Slouková

- 16 -

POT&LESK

č. 1 - září 2013

Milí laskaví čtenáři, přiznávám se, že píšu pod tlakem.

Je možná jeden z posledních krásných slunných dnů, a včera jsem se přesvědčila, že houby začínají vystrkovat hlavičky. A tak bych to chtěla stihnout i dnes, vyrazit s vnučkami do lesa pod Orličkami, ale je mi jasné, že nenapsané „Kafe“ by nade mnou viselo jako Damoklův meč a já bych si houbaření neužila. A dnes je termín k odeslání a večer nebude čas, protože budu čistit ty stovky hub, které najdu.

Přestože jsem letos nebyla u moře, ba dokonce jsem ani nepřekročila hranice naší krásné vlasti, prázdniny považuji za jedny z nejkrásnějších. Nejspíš za to mohlo počasí, které samo o sobě vyvolávalo pocit, že se pohybuji někde v tropickém pásmu. Nejdůležitější ovšem jsou lidé, kterými se obklopíte, a v tomto směru jsem se měla božsky. Začátek a konec prázdnin jsem prožila u naší vlásenkářky Blanky na chalupě. Tato zázračná žena má čtyři dcery, tři z nich ji už obdařily vnoučátky, a tak chalupa je plná postelí, dětských postýlek, židlí, stolů a křesel, též plyšáci a nafukovací hračky zdobí všechny stěny v ložničce. Když vstoupíte do místnosti s malými okny, ocitnete se v prostoru, který připomíná čarodějnickou sluj. Pocit ještě umocňují všudypřítomné kočky, jednu chvíli jich tam měla majitelka jedenáct! Některé kočičky na sebe nevraží, proto je jim žrádlo servírováno na kobce kamen, či dokonce na skříni.

Jeden z kocourů zásadně odpočívá v troubě kachláků, v nichž se samozřejmě v létě netopí. Tolik tedy první dojem. Potom ovšem usednete na jednu z židlí, k jednomu ze stolů, a vše se změní v ráj. Blanka o mne pečovala jako o batole, krmila mne neuvěřitelnými dobrotami a vytrvale mne porážela v kartách. hrály jsme žolíky, buď ve dvou, nebo se sousedkou Maruškou, která po třiceti letech vzala čertovy obrázky do ruky a okamžitě mě porážela taky.

NA KAFI s Lenkou

Musím se zmínit o tom, že první týden s námi byla na chaloupce taky Blančina kamarádka Iva, která se přijela vlastně rozloučit. Byla těžce nemocná a měla před sebou poslední dny života. Chovala se nesmírně statečně, byla vtipná a milá, ale její trápení bylo příliš zjevné, než aby bylo možné ho přehlédnout. Nebyla vůbec na obtíž, jenom jsme my, starší a zdravější, měly před očima něco, o čem nerady přemýšlíme, čeho se bojíme...Do čtrnácti dnů odešla.

Pak jsem strávila tři týdny ve svých milovaných Luhačovicích. Vedra byla úmorná, procházek bylo tedy méně, čas u bazénu jsme trávili pod slunečníky a opět jsme mastili karty. Tentokrát, jako vždy v lázních, hráli jsme „prší“. Byla jsem poměrně úspěšná, což mi zvedlo sebevědomí. Kdykoli jsme se odhodlali k nějakému pohybu, ať již to byl bowling nebo tanec, stávali se z nás lidé mokří skrz na skrz, s vlasy urousanými a jak jsme sotva popadali dech, byli jsme blízci naprostému kolapsu. Personál zdravotního oddělení na nás opět mohl ruce nechat, kuchaři nás rozmazlovali dobrotami a Luhačovice nás hýčkaly ve své lázeňské náruči. Přijeli se za mnou podívat i někteří z těch, kteří již v lázeňském domě nepracují, což mne potěšilo a dojalo. Zkrátka všechna setkání na Moravě stála za to.

Konec prázdnin opět u Blaničky, pár dní na Biřičce a pak již sbohem prázdniny.

Když jsem poseděla u klubu na zahrádce, cítila jsem se jako v Paříži. Náhodou totiž přišli kamarádi muzikanti, harmonika, basa, kytara, saxík a klarinet, tancovali jsme na kočičích hlavách před divadlem, zpívali jsme a byl to důstojný začátek sezony. A pak jsem měla v noci sen, o který se s Vámi musím podělit. Byl úzkostný, jak už je u mne zvykem, protože jsem v něm přišla o kabelku s doklady i s klíči, a bloudila jsem bezradně Hradcem. A najednou stojím na mostě a koukám, co se to děje v temných vodách. Na břehu se shromažďují nádherné dívky a mladé ženy v bílých županech, které odhazují, a všechny nahaté skáčou šipkou do vody, kde pak dovádějí s velkými rybami, nejspíše delfíny. Mezi nimi plavou na nafukovacích křeslech staří pánové s doutníky v ústech. Pánové jsou v plavkách. Je to obrázek jako od Bohumila Hrabala, je to nádhera a když pomalu mířím k domovu, potkávám skupinky dalších a dalších žen v bílém, které spěchají k Labi. Po probuzení jsem šťastná ze dvou důvodů. Jednak, že jsem si sen zapamatovala, a pak také, že mám doma kabelku s klíči i s doklady. Nevím, co ten sen znamenal, ty župany byly asi vzpomínkou na rekreanty v lázních, kteří takové fasovali, možná to bylo takové fantaskní přivítání do divadelního reje, možná by mi Freud vysvětlil, jaké hrůzy v sobě skrývám. Leč rozhodla jsem se, že se psychiatrům svěřovat nebudu a budu tuto noc považovat za poctu Bohumilu Hrabalovi.

Na shledanou v divadle, přátelé!

Vaše Lenka

- 17 -

POT&LESK

č. 1 - září 2013

a v o g r u t a Z dram líku šup kračování)

a po (myšlenky n

Znáte to, jednou za čas doma vysypete skříň a co z ní na vás vypadne, to buď skončí v koši nebo naopak ve vašem soukromém zlatém fondu. Stalo se mi o letošních prázdninách obojí. S tím prvním vás obtěžovat nebudu, o to druhé bych se s vámi naopak chtěla podělit. O co jde? O Divadelní přírodopis z Dvaceti kázání o divadle, co napsal někdy ve čtyřicátém roce kritik Miroslav Rutte.

Ještě v dobách bujné mladosti jsem si z nich opsala několik myšlenek, o jejichž dosahu, pravdivosti a všehomíru jsem snad myslím ani nemohla mít tenkrát jako začínající dramaturg tušení, nicméně zaimponovaly mi, snad nadhledem, snad humorem, jako bych tušila, že se budou jako životabudiče hodit, hlavně ve chvílích, kdy člověka (a stane se) napadne: Mám já ten divadelní život zapotřebí? Nebylo by líp u pošty? Posuďte sami. Dnes třeba o divadelních ředitelích a uměleckých šéfech: „Šéf je divadelní tvor, jenž bývá chválen zpravidla až po smrti. Pokud úřaduje v divadle, je dobře mysliti si o něm to nejhorší. Jeho osudem je, že buď vládne nebo je ovládán.

Vládne-li, mluví se rozhořčeně o jeho tyranii. A je-li ovládán, mluví se s pohrdáním o jeho neschopnosti. Je tím více milován i nenáviděn, čím větší je osobností. Uspořádati občas na něho štvanici patří k divadelnímu bontonu, který z důvodů tradičních se doporučuje zachovávat.

Na šéfovi se požaduje, aby hájil uměleckou svobodu, aniž by jí sám příliš užíval. Má to být člověk silný a chladnokrevný, aby odolal všem svodům divadelní politiky, ale současně obratný politik a plnokrevný divadelník, aby rozuměl hercům a jejich osobité povaze. Má mít divadelní jed v krvi a zároveň být proti němu imunní. Má být rozumný v blázinci a klidný v bouři. Obecenstvo, kritika i herci na něm požadují, aby splnil každému jejich představu divadla: jelikož pak zpravidla jedni se dovolávají tradice a druzí pokroku, je na něm, aby dovedl hrát klasické hry jako průbojné a bouřliváky jako klasiky; jinak si není jist svou kůží. Šéf má mít bystrý smysl pro dobu i věčnost, pro básníky i pro divadelní obecenstvo. Má tříbiti jeho vkus a zároveň být shovívavý k jeho nevkusu, protože hlas lidu je také hlas boží. Má dělat z umění kasu, což je asi totéž jako kvadratura kruhu. Ať činí co činí, nikdy se nezachová a je vždy bit za to, co nečiní. Je terčem, do něhož se všichni s oblibou strefují.

Ale po smrti má naději na bustu a zlatá písmena v dějinách, ovšem nezapomene-li včas zemříti.

Někteří zlomyslní přírodopisci tvrdí, že tento divadelní druh ve své původní podobě vyhynul. Jisto je, že ho nelze uměle vypěstit v žádné líhni, dokonce ani v politické: je to jeden z nemnoha případů, kdy úřad nedává rozum, ale kdy teprve rozum dává úřadu jeho pravou hodnotu a čest.“ Tak je to. A příště třeba zas pro změnu o hercích!

Lucie Němečková

NOC H C Ý L V I OŽ MRTVOL untry show o c í n iz v le e vt Rodrigueze Beverlyho ida Drábka v a D ii ž e r av

PĚT HRAJEME O BESEDA VE STUDIU 19!

19. ŘÍJNA V - 18 -

POT&LESK

č. 1 - září 2013

ANKETA POTLESKU Každý rok po návratu do divadelní sezony obcházím naše herce s diktafonem a jedinou otázkou – jak prožili prázdniny a o jaký zážitek se s vámi, milí čtenáři, chtějí podělit. Někdo je sdílnější, někdo má zážitky nepublikovatelné, na někoho jsem během prvního týdne nenatrefila či natrefila, ale bez diktafonu v pohotovostním režimu. Přináším vám proto alespoň pár prázdninových historek a tipů na vaši příští dovolenou!

T ŠÍ Ě V J E N Š Á V JAKÝ BYL TEK? I Ž Á Z Ý V O PRÁZDNIN

Můj největší prázdninový zážitek byl, když jsem byl v Bregenz na opeře, Kouzelné flétně Wolfganga Amadea Mozarta. Jeviště je tam v Bodamském jezeře a diváci sedí na břehu. Je to něco tak kouzelnýho a nádhernýho, že se to nedá ani vypovědět. Už jsem tam byl potřetí. (Hynek Pech) Po čtyřech letech jsem měl více než necelý týden volno v kuse, čehož jsem náležitě využil a odletěl do Portugalska, kde jsem už jednou před šesti lety byl, tenkrát s bratránkem a tehdejšími přítelkyněmi. Navíc jsem se tak vrátil na místo, kde jsem si před šesti lety odštípl kus kloubu a nemohl si to tam tehdy vůbec užít. Tentokrát se mi ale nic nestalo a po šesti letech jsem si užil surfování! Miluju to, bylo to nejlepší! A zajímavej moment byl, že jsem tam přiletěl prvního srpna, stál jsem po kolena ve vodě, koukal na vlny oceánu a říkal jsem si „Jo, dneska první den v Portugalsku a zároveň jsem dnes první den oficiální zaměstnanec Klicperova divadla. A to je super!!!“ (Matěj Anděl) Můj největší prázdninový zážitek je, že jsem se dostal k pamětem svého dědečka, které si psal od svých osmnácti let až do smrti. Je to takový „knížkoidní“ hustě popsaný zápisník - zpětně od chvíle, kdy se děda narodil, potom seznámení s babičkou, jak utekl z Reichu, schovával se během války… napsal si prostě kroniku svého života. Napadlo mě, že by se to dalo zinscenovat. Proto to mám teď doma, chci to postupně přepsat, dát do kupy. Rád bych potom našel někoho, kdo by z toho udělal pěknou divadelní hru, ale je to asi otázka ještě několika let. (Jan Vápeník)

Mám letos strašně nudný zážitky! Celé prázdniny jsem pracoval. Vysmýčil jsem po šesti letech celý svůj byt, takže jsem třeba našel předměty, které tam zůstaly po panu Lněničkovi, který tam bydlel před osmi lety, ale věci mu zůstaly pod postelí, například květináče nebo půllitr s ženským poprsím.

Pozoruhodný zážitek také byl, když jsem jel k rodičům mé drahé polovičky pomoct s malováním. Chtěl jsem se samozřejmě předvést. Maloval jsem obývák celý den, ale neoškrábal jsem před tím omítku, takže do rána se sloupal celý strop a omítka popadala. Takže jsem se opravdu moc nepředvedl. (Lubor Novotný)

Největší prázdninový zážitek pro mě byla svatba Kristýnky Hochmanové, dcery naší inspicientky Pavlíny Hochmanové, bylo to v kempu na Velkém Vřešťově a bylo to nádherné.

(Kamila Sedlárová)

Mým největším prázdninovým zážitkem bylo pracovní setkání s Gary Oldmanem. Bylo to moc hezký a každému bych přál něco takového zažít. Pořád jsem si představoval, jak proběhne naše setkání a připravoval si, jak se mu budu představovat, měl jsem deset různých scénářů - a pak jsem na takové potemnělé chodbě vylezl ze dveří, nějakej člověk vylezl z potemnělých dveří proti mně, málem jsme se srazili čely - a on to byl Gary Oldman.

Na place to potom bylo opravdu hezké a každému bych přál, aby ho takhle rozmazlovali, hýčkali, aby si ho takhle vážili a když se třeba zkouší, aby bylo na place takovéhle ticho, jaké bylo tady, protože tam byl jenom pan režisér, Gary Oldman a já. (Ondřej Malý)

- 19 -

POT&LESK

č. 1 - září 2013

ANKETA POTLESKU Mám vlastně strašnej prázdninovej zážitek, ale hrozně ve mně utkvěl, tak jsem ráda, že se o něj můžu podělit. Stalo se to zrovna po nádherném týdnu u známých, kde jsme relaxovali na zahradě s bazénem, byly tam i dvě feny, takže můj Antar byl spokojenej. Pak jsme se vrátili do mého nového bytečku – jsem totiž přestěhovaná! V půl čtvrté ráno, když jsem si libovala, jaký je tu krásný klid, mě vzbudil dívčí řev, strašnej křik. Tak jsem vykoukla z okna, a tam probíhala nějaká velmi agresivní hádka, vypadalo to úplně strašně.

Nejdřív jsem měla šok, ale potom jsem si řekla, že ještě jednou ten chlap na tu ženskou vztáhne ruku, volám policii, což jsem taky udělala. Vykoktala jsem to ze sebe v hrozném stresu, naštěstí přijeli opravdu rychle, takže jsem ráda, že jsem tu situaci zachránila – vidíš, ještě teď mám z toho husinu.

(Marta Zaoralová)

T ŠÍ Ě V J E N Š Á V JAKÝ BYL TEK? I Ž Á Z Ý V O PRÁZDNIN

Když jsem viděl v Itálii delfíny! – a vůbec celá naše dovolená v Itálii, náš mobilheim se stal centrem celého zájezdu! (Miroslav Zavičár)

Můj největší prázdninový zážitek? Do Luhačovic jezdím už asi čtrnáct let a vždycky cestou zabloudím. Letos mně bylo jasné, že už zabloudit nemohu, protože tam jedu přece počtrnácté, takže to musím zvládnout! Opravdu jsem krásně v Olomouci najela na dálnici na tranzit, což se mi mnohdy nepodařilo, a jela jsem a jela jsem, strašně hezky mi to jelo, bylo to rychlý, dálnice byla úžasná. Pak tam byla odbočka na Přerov a já jsem si říkala „Nenene, do Přerova nepojedu, tam není dálnice, tam bych musela okreskama, pojedu hezky dál, a až bude odbočka na Zlín, tak si odbočím.“ Jenomže to jsem samozřejmě měla už dávno po těch čtrnácti letech tušit, že žádná odbočka na Zlín neexistuje, a že se musí přes ten Přerov jet, takže když jsem pochopila, že přede mnou už je jenom Frýdek-Místek a Ostrava, tak bylo jasné, že musím teda někam zahnout, aspoň jsem si uvědomovala, že doprava, tak jsem zabočila a na pumpě v Hranicích na Moravě se zeptala, kudy do Luhačovic, tam ani nevěděli, co jsou Luhačovice, tak dobře, zkusila jsem něco většího - Zlín. Dámy se začaly velice smát a poslaly mě po okreskách zpátky do Přerova, takže já jsem si hodinu jela nádherně po dálnici zcela zbytečně. Pak už jsem to trefila, ale musím říct, že jsem se opět přesvědčila, že člověk není nikdy dost chytrej. (Lenka Loubalová) Měl jsem hezké prázdniny, byl jsem celou dobu na chalupě, ač to nemám rád už třicet let, ale je to dědičný, po rodičích mé ženy… Museli jsme zkracovat stromy. Sedm stromů nám vyrostlo do výše asi třiceti metrů a sousedi mají novou střechu a báli se, takže jsme si museli najmout požárníka, který nám stromy zkrátil. Tak to asi tak byl můj největší zážitek. (Jan Bílek) - 20 -

POT&LESK

č. 1 - září 2013

A L D A V S DO DI

Á V E M ZVE

sek

Brou j e ř d n O alaš

Radek B

N Y L I R A M děcko)

é (Překrásn odin! h 9 1 v a n j 0. ří 19. zíří a 1 Další číslo POT&LESKu vychází v říjnu na webových stránkách Klicperova divadla.

Najdete zde i všechna archívní čísla!

Klicperovo divadlo, o.p.s., podporují:

Internetový časopis POT&LESK vydalo Klicperovo divadlo o.p.s. Hradec Králové. Redakce: Ladislav Zeman, Jana Slouková, Lucie Němečková, grafická úprava: Marie Šobková. Foto: archiv Klicperova divadla. Obchodní oddělení a předprodej vstupenek: Švehlova 624, otevřeno po-pá: 9-12 a 13-18 hodin, so: 9-12 hodin, e-mail: predprodej@klicperovodivadlo.cz; telefon: 495 512 857. Veškeré další podrobnosti o Klicperově divadle /hrací plán, výstavy v galerii U Klicperů, foto nejen z inscenací, zajímavé rozhovory, a také archivní čísla POT&LESKu/ najdete vždy na www.klicperovodivadlo.cz.

- 21 -