Jak šneček Krasík poznal koně-nekoně
62
Dobrodružství šneka Krasíka
Jak šneček Krasík poznal koně-nekoně Kde se to stalo: ve vesnici Bořitov Kdy se to stalo: před více než sto padesáti lety
áno bylo nádherné, slunečné a vonělo čerstvě posekanou loukou. Když se šneček Krasík probudil, ani nemusel vystrkovat hlavu z ulity a cítil, že dnes bude hezký den. Miloval tyto chvíle. Šimrající paprsky slunce a bzukot včel, louky, lesy a hory, radost, odpočinek i dobrodružství. Chvilku se ještě převaloval v ulitě, ale pak už se podíval na svět a byl rád, že se nemýlil. Viděl nádhernou louku s kopečky čerstvého sena, okraj krásného lesa, kde poletovaly nezbedné sýkorky, a v dálce k nebi čněla kostelní věž z blízké vesnice Bořitov. Muži s kosami a ženy s hráběmi kráčeli po silnici a vesele si povídali. Krasíka ale nezajímalo, o čem mluví, jen se rozhlížel, zda nablízku neuvidí nějakého nového kamaráda. Dosud přece každý den potkal někoho zajímavého a prožil nějaké dobrodružství. Díval se před sebe, na jednu stranu, na druhou stranu, ale udělal chybu, že se neohlédl. Najednou se zem 63
Jak šneček Krasík poznal koně-nekoně
zatřásla a těsně u něj zadupala těžká koňská kopyta. Stačil kousek a jistě by ho rozdupala. „Pomoooooooc!“ zakřičel Krasík, neboť jen co ho kopyta minula, převalilo se kolem něj ještě mohutné kolo obrovitánského vozu. Kůň zastavil, zastavil i vůz, a Krasík s úlevou vydechl. Když se však chtěl zase nadechnout, do nosu ho udeřil nějaký puch. Tak hrozný puch šneček Krasík ještě nikdy necítil. Až ho z něj štípaly oči. To tak páchl hnůj z chléva, kterého byla na voze celá hromada. „Koníku, nemůžeš dávat pozor? A proč jsi prošel tak blízko mě?“ zavolal Krasík. Černý hřebec s hustou hřívou se podíval dolů a místo odpovědi vycenil zuby v koňském úsměvu. Krasík si pomyslel, že to kůň asi nemá v hlavě v pořádku, a tak se s ním dál mluvit nepokoušel. Z vozu na zem seskočil sedlák, vzal vidle a začal hnůj shazovat.To se už opravdu nedalo vydržet! Páchlo to stále víc a víc, ale Krasík na útěk nepomýšlel. Šnečkové totiž utíkat neumí, lezou jen pomalu, pomaličku.Teď však hrozilo, že Krasíka zašlápne sedlák, co s vidlemi chodil sem a tam. „Šnečku, vylez si na mě,“ promluvil černý kůň. „Jak mám na tebe vylézt? Jsi tak vysoký, to by mi trvalo dlouho.“ Krasík byl bezradný. „Vylez mi na kopyto a uvidíš,“ vybídl ho kůň. Krasíkovi se to nezdálo, ale co měl dělat? Nechtěl skončit
64
Dobrodružství šneka Krasíka
pod podrážkou sedlákovy holínky, a tak poslechl. Chvilku to trvalo, než se dostal k zadnímu kopytu, ale jakmile na něj vylezl, kůň prudce kopl nohou. Krasík vyletěl do vzduchu a spadl na koňskou hřívu přesně mezi koňské uši. „Jak se ti líbí na mé hlavě?“ zasmál se kůň. „To je výška, to je výhled!“ Krasík byl nadšením celý bez sebe a už mu ani nevadil ten divný koňský úsměv. „Ale co řekne tvůj sedlák, když mě tady uvidí?“ zeptal se. „To není můj sedlák. On mě jen chytil,“ odpověděl kůň. „Ukradl tě jinému sedlákovi?“ Krasík začal tušit nové dobrodružství. „Ne, já jsem nikdy žádného pána neměl.“ „Jak je to možné? Každý kůň má přece svého pána.“ Krasík byl stále zvědavější a zvědavější. „Já jsem nikdy žádného neměl, protože já nejsem kůň. Já jsem takový kůň-nekůň,“ řekl kůň-nekůň, ale Krasík neměl tušení, co tím myslí. Napadlo ho, že koníkovi přeskočilo. Když sedlák vykydal všechen hnůj na zem, sedl si na kozlík a zakřičel: „Hyje!“ Kůň-nekůň zabral a už táhl prázdný vůz. A že s ním běžel! Jestli jste někdy viděli běžet koně, tak tento utíkal mnohem, mnohem rychleji, než ten nejrychlejší kůň světa. Krasík dostal strach. Svět kolem něj se rozmazal a vypadalo to, že se snad každou chvíli rozsype či zmizí. Kůň nezpomalil, ani když běžel do kopce, pouze u kostela
65
Jak šneček Krasík poznal koně-nekoně
mu sedlák přitáhl otěže, a když zastavili, pohrozil prstem: „Vím dobře, co jsi zač. Pokud mě nebudeš poslouchat, zavolám faráře. Ten už bude vědět, co s tebou! Ani svěcenou vodu nebude potřebovat! Kdepak voda, k vodě tě nepustím, ani ke svěcené!“ Pak se znova rozjeli a zastavili až v obrovské stáji. Byla tak velká, že do ní vjeli i s vozem, a všude bylo plno hnoje. Sedlák začal hnůj nakládat, aby odvezli další fůru, a o nic jiného se nestaral. „Tak co? Líbila se ti jízda?“ zeptal se Krasíka tenhle kůň-nekůň. „Na pevné zemi se cítím lépe, chtěl bych dolů,“ přiznal Krasík, stále ukrytý v černé hřívě. „Tady? Ve stáji? Nechceš raději ven na slunce?“ vyzvídal kůň-nekůň, ale Krasík trval na svém. Kůň-nekůň tedy sklonil hlavu až k zemi a Krasík slezl. Pomalu, pomaličku se vydal k otevřeným vratům. Času měl dost, den sotva začal. Zatímco Krasík urazil jen malý kousek, kůň-nekůň se s plným vozem otočil hned několikrát. Vždy byl zpátky tak rychle, že se Krasík nestačil divit. Sotva odběhl s plným a těžkým nákladem, už byl s prázdným vozem zpět. Když nastal večer, do stáje přišel hospodář se služebnou. Služebná byla mladá chudá dívka, tenká jako osika, a jistě byla ráda, že má u sedláka práci. „Madleno,“ řekl sedlák, „dej koni seno, ať se nažere. Hodně práce udělal, vyčistili jsme celou stáj. Ale pama-
66
Dobrodružství šneka Krasíka
tuj si, vodu mu dát nesmíš. Ani kapku!“ Služka Madlena byla překvapená. Vždyť kdo to kdy slyšel nedat zvířeti po celodenní dřině napít? Sedlák se však tvářil přísně a služebná se mu bála odporovat. Souhlasila tedy. Krasík to všechno viděl i slyšel, protože se z velké stáje ještě pořád nedostal, i když lezl celý den. „Šnečku, donesl bys mi aspoň kapku vody? Mám takovou žízeň,“ začal kůň-nekůň prosit, když se blížil večer, sedlák i služka Madlena odešli a do stáje se začalo vkrádat šero. „Ale kde teď seženu vodu?“ dumal Krasík, neboť mu bylo koně-nekoně líto. „I dveře do stáje jsou už zavřené, nevejdu se pod ně a nedostanu se ven. Ale víš co? Kamarádi si mají pomáhat. Alespoň to zkusím, i kdybych se měl vrátit až za svítání,“ rozhodl se Krasík a vyrazil směrem k vratům. Vtom se však vrata se zavrzáním otevřela. Stála v nich služka Madlena a nesla kbelík. Musel být pořádně těžký, jistě plný vody. Když to kůň-nekůň uviděl, podivně se usmál. Oči mu zářily radostí a Krasík si myslel, že hned začne pít. Nadarmo mu však Madlena strkala vědro až k nosu, darmo ho prosila: „Koníku, napij se, musíš mít žízeň.“ Kůň-nekůň, přestože ještě před chvílí prosil alespoň o kapku vody, ani neusrkl. „Tak dobře, to vědro tady nechám. Napiješ se, až budeš sám chtít. Přijdu brzy ráno, dříve než vstane sedlák, a vědro vezmu pryč, aby neviděl, že jsem ho neposlechla,“
67
Jak šneček Krasík poznal koně-nekoně
pohladila služka Madlena koně-nekoně po šíji a vyšla ven. Jen co za sebou zavřela vrata, kůň-nekůň sklonil hlavu a vypil všechno na jeden doušek.Teprve když na dně nezůstalo nic, podíval se na Krasíka a zasmál se. Byl to hlasitý a podivný smích, až z něj naskakovala husí kůže. Pak se kůň-nekůň otřásl a cosi zahučelo, jako by z útrob země zahoukalo najednou tisíc sov. Kůň-nekůň se zahalil do podivné mlhy, a jen co se rozplynula, stál tam místo něj vodník. Šneček Krasík na něj překvapeně zíral. „Jsem vodník Toník od Porčova Mlýna,“ usmál se. „To víš, my vodníci umíme ledacos. Moc nás tu už nezbylo, tak mám velký revír. Když chci jít z Býkovic do Bořitova, k Oborskému rybníku či Lysickému potoku, proměním se v koně, abych tam doběhl rychleji.Ale včera v noci mě chytil sedlák. Musí to být chytrý chlap. Poznal, že nejsem obyčejný kůň. A zřejmě se trochu vyzná i v kouzlech, když ví, že se musím napít vody, abych se zase proměnil ve vodníka. Proto mi po celém dni těžké práce nedal ani hlt,“ vysvětlil vodník Toník, co byl ještě donedávna černým koněm-nekoněm. „Vodníku, prosím tě, neubližuj mi,“ lekl se šneček Krasík a strachy se celý třásl. Vodník Toník byl vysoký, celý zelený, na sobě měl zelený frak, dokonce i klobouk měl zelený. „Proč se bojíš? Neublížím ti. Vždyť jsi mi chtěl pomoci, a dokonce jsi řekl, že jsme kamarádi. Kamarádi si musí
68
Dobrodružství šneka Krasíka
pomáhat,“ zasmál se vodník Toník a nabídl Krasíkovi, že ho vezme ven. „Ve stáji je teplo, ale za chvíli tu bude pěkný nepořádek,“ dodal významně. Sotva to vodník dořekl, zatleskal, a maštal byla zase plná hnoje. Vše, co s hospodářem vyvezl během dne ven, bylo rázem zpátky. Krasíkovi se z toho zápachu až zatočila hlava, ale to už ho vodník Toník zvedl ze země a vyšli spolu ven. Pomalu a opatrně, aby je nikdo neviděl, se plížili záhumenky a zahradami, až vyšli na vyvýšeninu nad vesnicí, kde stojí bořitovský kostel. Byla už noc s oblohou plnou hvězd, když vodník položil Krasíka do trávy. „Odtud budeš mít krásný výhled do okolí. Já už musím jít, aby mě lidé neviděli.Ale jsem moc rád, že jsem tě potkal,“ rozloučil se vodník Toník a Krasík si pomyslel, že vodníci jsou podivná stvoření. Ale ať jsou jací jsou, každý tvor touží po svobodě a vodníkovi bude jistě lépe v rybníce či u potoka, než aby den za dnem dřel jako kůň. A protože už byla noc, Krasík se stáhl do své ulity a šel spát. Kdoví, na jakém místě a v jaké době se zase probudí.
69
Jak šneček Krasík poznal koně-nekoně
Když se vydáš na výlet do Bořitova, můžeš navštívit starý kostel, o němž se píše v pohádce. Je to velmi, velmi starý kostel, neboť má již přes osm set let. Uvnitř uvidíš malby starých mistrů malířů. Pokud si je prohlédneš pozorně, najdeš tam namalovaného draka. I když je kostel starý, lidé na tom místě bydleli již mnohem dříve. Ba mnohem dříve, velmi, velmi dávno. Jací to byli lidé, kdy a jak tam žili? To se dozvíš, pokud se projdeš po naučné stezce. Ta začíná právě u kostela.
70