České století

18 38

41 48 52

68 76 89 92

Nový cyklus České století vstupuje do kontextu událostí z československé historie, o kterých již byly natočeny hodiny materiálů, kde známe jejich vývoj, klíčové postavy i hybatele děje skryté v pozadí. Tento cyklus však není jen dalším projektem, který chce faktograficky přiblížit historii naší země a rekonstruovat ji. Chce naopak autorsky, stejně jako Česká televize, nabídnout přidanou hodnotu, dát podnět k zamyšlení i sebereflexi, být originální a zkoumat věci do hloubky. Divák Českého století tak nemůže být pasivním konzumentem obsahu, tvůrci cyklu jsou na něj totiž kladeny mnohem větší nároky.

S historickými postavami prožívá děj, sdílí jejich pocity, pochyby, odhodlání i obavy. Optikou každodennosti sleduje pozadí vývoje naší země a rozhodování jeho hybatelů.

Kromě nesmírně zajímavého námětu je příslibem vysoké kvality složení tvůrčího týmu v čele s režisérem Robertem Sedláčkem a autorem scénáře, spisovatelem Pavlem Kosatíkem.

A bezpochyby také hvězdné herecké obsazení.

Ivan Trojan jako brigádní generál František Moravec, jedna z nejkontroverznějších osobností českých dějin, plukovník Emanuel Moravec v podání Daniela Landy či Tomáš Garrigue Masaryk ztvárněný Martinem Hubou. Zájem budí také obsazení rolí polistopadových českých prezidentů, které si na rozdíl od postav z dvacátých let velmi dobře pamatuje většina z nás – Václava Havla Markem Danielem a Václava Klause Jaroslavem Pleslem. Česká televize podporuje kvalitní, odvážné a inovativní projekty. Autorský cyklus České století je přesně takový a já věřím, že mu nedělní prime-time bude slušet.

K významným československým nebo českým historickým událostem vzniklo v posledních dvaceti letech relativně málo děl. Snímků z nedávné doby o velkých politických osobnostech, jako byli Masaryk nebo Beneš, je jako šafránu. Ve světě je přitom reflexe dějin skrze filmy běžná věc. Vzpomeňme jen z poslední doby na snímky o Margaret Thatcherové, královně Alžbětě II, princezně Dianě nebo Lincolnovi. Jsem proto rád, že letos po pět nedělních večerů můžeme divákům nabídnout cyklus, který v žánru hrané tvorby přináší autorský pohled na historii naší země a alespoň trochu splácí dluh, který v tvorbě filmů na základě literatury faktu osobně pociťuji. České století je podle mého názoru výjimečný počin hned z několika důvodů: ukazuje totiž hybatele klíčových událostí republiky a nabízí divákovi interpretaci motivů vedoucích k rozhodnutím, jež ovlivnily životy milionů lidí, uvádí jednotlivé skutečnosti do kontextu a tím je vymaňuje z učebnicové plochosti. Věřím, že přesně takovéto autorské zkoumání a nahlížení na dějinné události optikou, která může být kritická, může být kontroverzní, nikdy však podbízivá a povrchní, je jedním ze zásadních poslání moderního veřejnoprávního média. České století jde pod povrch, nepřináší jasné a jednoznačné poselství, neboť ani sama historie taková není. Jsem přesvědčen, že se tento cyklus zařadí do zlatého fondu České televize. Nejen z důvodů, které jsou stručně vyjmenovány v předchozích řádcích, ale také pro neobyčejné umělecké kvality – od scénáře Pavla Kosatíka přes režijní práci oceňovaného Roberta Sedláčka až po autentické herecké výkony předních českých herců.

Petr Dvořák generální ředitel České televize

Milan Fridrich ředitel programu České televize

České století je otevřená série autorsky zpracovaných televizních dramat, která se vracejí ke klíčovým událostem českých dějin z pohledu jejich hlavních aktérů. Televizní cyklus, vytvořený podle scénáře spisovatele Pavla Kosatíka, nabídne nezvyklý pohled na mezní okamžiky moderních dějin naší země v letech 1918 až 1992. V každém z devíti dílů se zaměří na jedno datum a klíčové aktéry, jejichž tehdejší rozhodnutí měla mít osudové důsledky pro celý národ i pro ně samotné. Každý hráč měl v rukou nějaké karty a rozhodoval se, jaký trumf vynese. Autoři Českého století nehodnotí, jestli šlo o dobrý, nebo špatný tah, spíše je zajímá osobní příběh „národního“ aktéra své doby. „Cyklus České století nebude usilovat o rekonstrukce nejpravděpodobnějšího průběhu tehdejších událostí, nýbrž o vytvoření situací, v nichž diváci budou moci studovat a spoluprožívat s historickými postavami jejich pocity, pochyby, odhodlání i obavy. Vybírá si napínavé konflikty, jejichž důsledky se dramaticky promítaly do života lidí a ovlivňovaly směřování našeho národa na dlouho dopředu,“ prozrazuje režisér cyklu Robert Sedláček.

Jaký byl Edvard Beneš, když se na něj „nikdo nedíval“ a on se rozhodl odvést špinavou práci za všechny Čechy a po osmi stech letech vykonat „konečné řešení“ nad Němci? Co se honilo hlavou Gottwaldovi, když stál na zahradě vládní vily a přemýšlel o tom, že nechá zavraždit své nejbližší soudruhy? Na co myslel Petr Zenkl, když se z Hradu díval na Prahu, ve které se nenarodil, ale dvakrát ve zlomových letech byl jejím nejvyšším reprezentantem a umožnil komunistům vraždu demokratického Československa? Na co myslel Dubček, když bulimicky zvracel do záchodu mezi jednáními s Brežněvem v Moskvě? Jak vlastně vzniká přátelství, když vedle sebe stojí lidé jako Václav Havel a Pavel Kohout a zakládají Chartu 77 jako přátelé…?

Bulvární, hloupé otázky?

Naprosto bez skrupulí hodnotíme Palackého, Masaryka, Borovského, Máchu… Říkáme „ten to myslel takhle a v tomto se fatálně mýlil“ a nečervenáme se přitom studem, jenž by měl normálně přepadnout chytrého člověka po komplexním hodnocení někoho, koho nikdy nepotkal. Do vzdálenější historie už nemá ani smysl tato měřítka vypravěčské etiky vůbec vkládat; tam postavy skutečně vystupují jen jako v pohádkách (jsou nositeli dobra nebo zla a zprostředkovateli absolutních závěrů).

Používání historických postav a situací je nejoblíbenější forma sofistikovaného oblbování v přítomnosti. Mrtví lidé, co už se nemohou bránit zařazování a klasifikaci svým reálným životem, a činy, které jakékoliv zařazování zpochybňují. Lidé s chybami a slabostmi nebo bez chyb a slabostí, jež jim byly přisouzeny, abychom jejich život mohli zpracovat v použitelný symbol pro přítomnost. To není kritika, která má předznamenávat projekt očišťující toto všechno a jasněji vidoucí minulost.

Nikoliv. Je to konstatování nevyhnutelnosti, s níž autor musí přistupovat k minulosti a jejímu výkladu.

Všichni umřeme a náš život, myšlenky a osud budou interpretovány podle potřeb a doby těch, kteří si nás všimnou a vyhodnotí nás jako „interpretace vhodné“.

Vybrali jsme si několik okamžiků novodobých českých dějin a chceme je interpretovat očima naší přítomnosti.

Hodnotou naší přítomnosti je relativizace. Myslíme si, že pravdu nemůžeme nikdy poznat a prezentace historických faktů je ve skutečnosti obrazem hierarchie hodnot vypravěče. Obrazem našich hodnot je naše dosavadní práce. 20. století je stoletím Sigmunda Freuda a psychoanalýzy. Oba jsme autoři, kteří ve vleku této optiky interpretování faktů asi umřeme.

To nejzajímavější a pro společnost i nejpodstatnější, co můžeme nabídnout, je interpretace klíčových

historických okamžiků novodobých dějin optikou možných motivací a psychologickou daností konkrétních lidí (Beneše, Moravce, Gottwalda, Zenkla, Dubčeka, Havla, Husáka), kteří zavlekli (nebo regulovali vlek dějin?) tuto zemi do různých ideových příběhů.

A dokážeme to udělat tak, že těmto lidem budeme rozumět naší optikou. Porozumíme jejich hrdinství, strachu, vychcanosti, schopnosti předvídat, společenské velikosti i soukromé prozaičnosti. Filmové zamyšlení se nad tím, co zbude z člověka, jenž přijal nějakou funkci (ať už institucionální, nebo historickou), a nakolik jeho vlastní já po takové funkci lačnilo a čeho všeho byla dosažená funkce pro sledovanou postavu katalyzátorem.

Spolu s herci v hlavních rolích umožníme divákovi studovat a zamýšlet se nad „psychologií dějin“, nad úlohou jednotlivce v dějinách – v našem přiznaně přítomném pohledu.

Vycházeli jsme ze dvou východisek, dvou inspiračních zdrojů – filmu „Konference ve Wannsee“ a klasického amerického filmu „Dvanáct rozhněvaných mužů“. Jde o to vykreslit ty postavy (a pohříchu jsou to skutečně vždy muži), co sedí u stolu a mění životy miliónů (českých) lidí. Jsou to stejní hrdinové i sráči jako zbytek populace, ale shodou (?) okolností byli zrovna při tom.

Jak vypadá takové jednání o životě a smrti ostatních?

Co dělají ti chlapi o přestávce? Volají domů nebo žvaní o obecných věcech? A kdo z nich žvaní o obecných věcech, aby nemusel myslet na dopad své odpovědnosti na to vše, a kdo volá domů (i obrazně), protože se trápí svou rolí, o kterou nestál?

Tak tohle nás zajímá a chtěli bychom to předat i divákovi.

Deset dramatizací klíčových okamžiků novodobých českých dějin, nezbaběle neobjektivním způsobem.

Někoho si vážíme, někoho vůbec. A skrze sugestivně interpretované osobnosti našich dějin chceme nabídnout divákovi naději, že to lepší v lidech nějakým záhadným způsobem dlouhodobě nakonec vítězí, navzdory depresi za všech časů upatlané přítomnosti. V gestech a okamžicích ukázat lidem, že legendární postavy jsou zase jenom lidé, co se potí, spekulují, žijí paradoxy, chodí na záchod a žvaní o banalitách, sami zmatení z toho, kam je dějiny předsunuly, a řídí se jediným možným principem, kterým je „mravní zákon ve mně“, jakkoliv špatně a sobecky nakonec třeba jednají.

Pavel Kosatík, Robert Sedláček

18

„Byl jsem teď v Holandsku. V Německu. Všecko jsem tam viděl. Vojáky, demonstranty, rekruty.

Je v tom rozdíl. Ti čeští a rakouští se při tom vždycky ožrali, kdežto Němci nastupovali do vlaků s vážností, jako by se už viděli ve Valhale.“ Tomáš Garrigue Masaryk (Martin Huba) citace ze scénáře

41

38

„Slíbím taky, že nová vláda uskuteční svobodný volby. Budu pořád opakovat to „svobodný“, aby lidi měli dojem, že co se chystá, bude jiný než dřív.“ Klement Gottwald (Jiří Vyorálek) citace ze scénáře

48

„Když se probouzí vlastenectví, probouzí se zvíře v nás“ Robert Sedláček *1973, Zlín

velmocí. Každá z velmocí, ať už západní nebo východní, nás chápala jako své předmostí a tak se k nám také chovala. My na to musíme nějak reagovat a naše reakce jsou vždycky směrem dovnitř, reakce velkých národů směrem ven. Česká mentalita není expanzivní.

Vystudoval dokumentární tvorbu na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze. V roce 2006 za svůj autorský hraný debut Pravidla lži z prostředí terapeutické komunity získal Českého lva za scénář. Československé historii se věnoval i ve svých dokumentech Tenkrát, František Čuba: Slušovický zázrak, V hlavní roli Gustáv Husák a dalších. Je autorem snímků Muži v říji, Největší z Čechů a Rodina je základ státu. České století je o reflexi naší minulosti. Dá se říct, že v něm reflektujete i českou mentalitu nebo je podle vás česká mentalita jenom taková floskule? Úplná floskule to není, protože česká mentalita je vztah lidí žijících na určitém území, který na jiném území vnímají. Jsme tím, čím jsme. Ale to, co se o nás říká, to je mentalita lidí, kteří jsou v Čechách a na Moravě.

A o tom je náš cyklus, o střetu a zájmech velmocí. Naše mentalita vychází z toho, že jsme byli bitevním polem

V jednom rozhovoru jste řekl: „vlastenectví je past, které neuniknu“. Proč jste se pustil do projektu, který je primárně o vlastencích, nebo také o lidech, kteří si mysleli, že vlastenci byli. Můžeme to brát jako nějakou formu autorské terapie?

Vlastně ano. Mně to vlastenectví něčím zavání, když vidím ty vlaječky, ať už je to u sportu nebo u vojáků.

Když jsem dlouho pryč z České republiky, tak se mi po tom stýská. Vyvolává to ve mně emoci. Je to jeden z motivů, jak iracionálním lidem gumovat hlavy, takže se toho i bojím. Proto spolupracuji s Pavlem Kosatíkem – jsem přesvědčený, že řeší stejný problém, že mu to páchne jako každému svobodnému intelektuálovi.

Je to náš jazyk, kterým jsme poprvé vyjádřili své city.

Terapie je dobré slovo, moderní. Něco podobného chci umožnit i divákovi, který nemá problém kdykoliv se nadchnout, když mu před očima někdo zamává vlajkou s národními symboly. Já romanticky naznačuji, že to může být i nebezpečné, když ve vás někdo probouzí vlastenectví. Když se probouzí vlastenectví, probouzí se zvíře v nás. Říkal jste, že o dějinách točíte bez ideologie. S jakou optikou jste tedy přistupoval k událostem Českého století, které byly ideologií doslova prosáklé.

Jde v něm primárně o moc a každá moc je spojena s ideologií. My nejsme schopni vidět dobu, ve které žijeme, ale i ta je prodchnuta ideologií. Řekli jsme si, že to musí primárně fungovat jako drama, nezpochybňujeme, kde je dobro a zlo. Pavel Kosatík

řekl, že aby to fungovalo jako shakespearovské drama, nemusí divák vědět, kdo byl Richard III, nemusí znát ty podrobnosti. Náš divák nemusí např. vědět, kdo byl Gottwald a kdo Beneš, aby pochopil tu dramatickou situaci. Hledali jsme takové momenty, kdy se některé zájmy prohlašují za dobro, spravedlnost a hodnotu.

My odhalujeme, že to tak vždycky není a že ono prohlašování jsou jenom fráze. A pokud se nám toto podařilo, je to pro někoho, kdo se orientuje v historii, bonus. Myslím tím to, že ty postavy skutečně existovaly.

Na prvním místě jsme řešili dramatické konflikty.

Ideologii jsme nechávali v mluvě hrdinů podle toho, jaké ideologie používali, aby se dostali k moci, nebo se u ní naopak udrželi.

Kde je pro vás ta zásadní hranice mezi uměleckou interpretací a „dějinným výkladem“? Nebojíte se, že si České století někteří diváci vyloží jako dokumenty, nebo jako „rekonstrukce“?

Samozřejmě že se bojím. Divák si to vždycky usnadňuje, takže tomu dá nějakou nálepku. Tomu se bránit nemůžeme. My jsme udělali všechno proto, aby to nemohlo být považováno za rekonstrukci. Bránili jsme se použití dokumentárních záběrů. Dokonce i rozhlasová vystoupení jsem nechal předělávat herci, aby v tom nebyl žádný audiovizuální dokument. A také proto, aby to diváka netáhlo k tomu myslet si, že to takto bylo. My se držíme historické pravdy, jak chodili, jak mluvili a co si oblékali. Ale zároveň přiznáváme, že hrajeme na hřišti, na kterém byli jenom aktéři.

Dokumenty k věcem, které dokumentujeme, neexistují.

Proto to nemůže být dokument. Pracuje s okamžiky, které nejsou zdokumentovány, ba co víc, jsou rozdílně interpretovány i účastníky, kteří se jich zúčastnili.

Dějinný výklad je všechno, co je za dějinný výklad považováno.

Doufám, že náš projekt vzbudí rozumnější nevlasteneckou polovinu v divákovi a inspiruje ho udělat si vlastní interpretaci nebo si udělat pořádek v té nejbolestnější interpretaci našich dějin. Historická pravda neexistuje. Dějiny jsou pohádka pro dospělé a každá moc je používá jako pilíř k vlastní pravdě, ke své interpretaci. Já bych byl nerad pilířem nějakého dějinného výkladu, který si každý udělá sám. S Pavlem Kosatíkem máme k dějinám velkou úctu, což plyne z jeho publikační činnosti a z mé dokumentární práce.

Bereme tu historii vážně, když říkáme, že žádný jednoznačný výklad není.

Razíte teorii, že u herců je důležité, aby v životě něco prožili. Co pro vás jako režiséra musí prožít člověk, který ztvárňuje Beneše, Gottwalda, Havla nebo Emanuela Moravce?

Musí prožít vzestupy a pády a musí si z obojího něco vzít. Musí vědět, že jako jedinec jsme každý jenom hříčka osudu a každý je nahraditelný. Okamžiky, kdy jsme na výsluní, jsou jenom náhody, kdy nedostali šanci jiní, možná lepší, než jsme my. Daleko přirozenější je rýt hubou v bahně. Zdali si z toho herci něco vzali a prožili, tak to zkoumám kromě jejich životopisů a životních drah. Je to brána k tomu, abychom mohli začít tvořit výjimečné postavy z historie. Přes jejich existencionální zkušenost. Protože jsme ze svobodných povolání a profesí, jsou ty pády častější než v méně svobodných povoláních. Já myslím, že všichni herci, které jsem si vybral, to splňují.

Máte rád a také točíte filmy, které „nutí myslet“.

Na co by měli myslet diváci Českého století při jeho sledování?

Na to, že ten film je určen jako manuál k vlastnímu přemýšlení. My jsme se s Pavlem Kosatíkem trápili a trápíme při realizaci proto, abychom na stůl vnímavému a citlivému divákovi přinesli materiál k přemýšlení, k jeho individuální interpretaci dějin.

Aby nebyl manipulovatelný a aby věděl, že je to složitější.

Hlavní události našich dějin se de facto odehrály v několika místnostech. Jak jste se s tím jako režisér vypořádal, nebál jste se toho, že se vyprávění o zásadních okamžicích československých dějin smrskne na pár mluvících hlav a několik zakouřených zasedaček?

Bál a dopadlo to tak. Ono se to tak opravdu u nás takto událo, protože nejsme expanzivní národ. Můj oblíbený film Dvanáct rozhněvaných mužů (1957) připomíná naše dějiny. České dějiny ovšem nejsou americký film, dobré nebo jednoznačné konce aby člověk pohledal.

Změnilo natáčení Českého století váš pohled na nějakou historickou osobnost? A jak jste pracoval s obecně zažitým vnímáním těch dobrých a zlých?

Neříkal jste si někdy například, že byste mohl konkrétního státníka ukázat v příznivějším světle, ať už z osobních, nebo jiných důvodů?

Nezměnilo, naopak. Já se tou historií poctivě zabývám patnáct let a spíše jsem se jenom dozvídal věci, které jsem netušil. U toho natáčení funguje to, že mám historika na telefonu a řešíme, kdo mohl do místnosti donést kafe a zda někdo kouřil nebo nekouřil a jestli Gottwald kouřil taky cigarety. Největší překvapení bylo, že mi život dal možnost modelovat jejich portréty. To je překvapení, ze kterého se vzpamatovávám ještě teď. České století je o vypjatých momentech. Který moment v naší české potažmo československé historii vnímáte jako nejvypjatější?

Nejvypjatější je Mnichov, tam šlo o invazi. Tam se nekontroloval vůbec nikdo. Byla to situace, kterou nešlo ustát. Sesypal se každý. Jsem šťastný, že jsem v té době nežil, že jsem nebyl vystaven zkouškám, kterými si ta generace musela projít a vybrat si, komu dát za pravdu.

Rok 1938 byl nejtěžší.

„Celá historie jsou naše představy o tom, jaká ta minulost mohla být“ Pavel Kosatík *1962, Boskovice

nastavit textu a postavám od začátku měřítko, rodí se mi až při psaní. U těch scénářů to bylo podobné: napřed jsem psal Mnichov, Únor a zabití Slánského a až pak jsem si troufl na Havla nebo na Masaryka.

Absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Působil jako redaktor v několika nakladatelstvích a v redakci Mladé fronty Dnes, Reflexu a Hospodářských novin. Od roku 1996 je na volné noze.

Původně se věnoval vědeckofantastické literatuře, dnes je uznávaným autorem biografických a literárněhistorických knih, tematicky ukotvených především v novodobé české historii. Mimo jiné je autorem knih: Osm žen z Hradu, „Člověk má dělat to, nač má sílu“ – Život Olgy Havlové, Ferdinand Peroutka – Pozdější život, Ferdinand Peroutka – Život v novinách, Čeští demokraté, České snění, České okamžiky a Česká inteligence. Je autorem scénáře k televiznímu cyklu České století.

Režisér Sedláček v jednom rozhovoru říkal, že velkým problémem během natáčení pro něj bylo přeskakování mezi různými historickými obdobími. Jak jste při psaní scénáře postupoval vy, bral jste to chronologicky, nebo jste napřed sáhl po oblíbených obdobích? A co pro vás bylo nejkomplikovanější?

Já nikdy nic nedokážu psát od začátku. Všechny knížky, co si pamatuju, jsem začal od prostředka a k začátku jsem se pak snažil nějak prokousat. Nejsem schopen

V minulosti jste už napsal několik scénářů, nicméně se jednalo o dokumenty. Našla by se u hraného cyklu nějaká specifika, která vás překvapila?

Hlavně mi udělalo až dětskou radost, že jsem se na dva tři roky vymanil z názorového psaní. Vyjádřit všechno dialogem mi nepřišlo lehčí, než když jsem to předtím popisoval jako literární vševěd-vypravěč, ale moje duše si při tom zpívala skoro celou dobu. Věta v knížce a ve filmovém dialogu má jinou funkci, hraje se tam s jinými druhy významů. Ale ta jinakost mě těšila, psalo se mi to sice dlouho, ale dobře.

Někteří říkají, že mapování historie, ať už ve filmu, nebo v literatuře, je vždy odrazem doby, ve které dílo vzniklo. Souhlasíte s tím? A co se podle vás nejvíce odráží v Českém století?

Souhlasím, samozřejmě. Hodně lidí si myslí, že se dá minulost takzvaně rekonstruovat, ale kdyby o tom chvilku přemýšleli, zjistili by, že to není možné, stejně jako se nedá zastavit čas. Celá historie jsou jenom naše představy o tom, jaká ta minulost mohla být. Nedělejme si iluze, že jsme schopní pochopit beze zbytku, o co minulým lidem šlo. Většina z nich například byli křesťané, většina z nás křesťané nejsou, takže je evidentní, že na porozumění například v tom máme slabší aparát.

Obecně asi platí, že si člověk vybírá z minulosti jen to, co je mu k nějakému praktickému užitku. Já tam hledám odpovědi na to, proč je současná česká společnost v krizi. Neplánoval jsem si, co tam v případě Českého století najdu, takže jsem zvědavý, jaká vyjde tajenka, až to bude celé natočené.

Ještě chci dodat, že kromě té diktující doby také existuje něco jako vnitřní svoboda tvůrce. Když se dívám na Vávrovy Dny zrady, cítím, že se z nich dozvídám trochu o Mnichovu, ale hlavně hodně o tom, co to byla normalizace, v které to točil. Třeba i České století jednou někomu přijde jako své době poplatné, to se ukáže. Ale v každém případě jsme při práci měli svobodu vnější, nikdo nám ani náznakem do ničeho nemluvil a nic nám nenakazoval.

Jinak jsem měl možná trochu štěstí v tom, že jsem nechtěl hrát „dobré“ ani „špatné“ postavy. Proč točit filmy o tom, že Masaryk byl dobrý a Gottwald špatný?

To v nějakém smyslu ví každý, a kdo ne, tomu není pomoci. Kdybych hodnotil, kdo jaký je, zbavil bych té povinnosti diváka, byl by to potom opravdu jen „divák“, co dostane všechno navařené a jenom to sní. Snažil jsem se hrát všechny ty lidi jako hříčky jednoho a téhož osudu – a tím se vyhnout pokušení, že je budu kádrovat.

Prostřednictvím scénáře jste do filmu přivedl mnoho osobností z historie, jejichž filmovou podobu diváci uvidí poprvé. Cítil jste kvůli tomu větší zodpovědnost?

Myslíte, že prostřednictvím toho, jak jste tyto postavy napsal, můžete změnit nahlížení na ně? Přece jenom, televize je silné médium…

Kdyby ten seriál někoho přiměl k přemýšlení třeba o Masarykovi, který je dnes passé, vůbec bych se nezlobil. Ale to neznamená, že jsme mu postavili pomník, naopak si myslím, že jsme s ním zacházeli docela tvrdě. Chtěli jsme ukázat, že problémy, kterými žil, byly složitější a hlavně drsnější, než se jeví nejen jeho současným kritikům, ale také mnohým obdivovatelům.

Národního hrdinu můžete zlikvidovat i tím, že ho vyzdvihnete na piedestal. Takže nám šlo o to, ustát v Českém století u všech postav tu hranu mezi neúctou a patosem a donutit diváka, aby si musel odpovědět na otázku: Co bych na místě těch lidí dělal já?

Jaká osobnost, případně událost z československé historie vám přišla na převedení do scénáře nejkomplikovanější a proč?

Byl to ten poslední díl o dělení federace v letech 1990–1992, připojený dodatečně navíc, původně těch dílů mělo být jen osm. Nestojí v něm proti sobě silné postavy v dramatickém smyslu: nebylo to A proti B, nešlo o to, že by Mečiar chtěl rozdělit stát a Klaus mu v tom bránil. Vlastně skoro všem se situace vymkla z rukou, nikdo nedělal, co chtěl, skoro nikdo ani nevěděl, co chce, všichni za měnící se situací nějak klopýtali. Téma pro absurdní drama, ale my jsme v posledním dílu nemohli uhnout z žánru. Navíc ten děj bylo těžké sevřít do několika klíčových epizod.

Vzpomeňte si jenom, kolik tenkrát při všech těch jednáních různí představitelé ČR a SR vymetli hradů a zámků. Vždy se někde sešli, vydali komuniké, že se nedohodli, a za týden pokračovali někde jinde. Tak to šlo skoro celé ty dva roky.

Kde je podle vás hranice mezi reflexí skutečných činů a slov dané historické postavy a její umělecké interpretace?

Ta hranice podle mě neexistuje a musí se řešit případ od případu. Možná byste byli zaskočeni, jak je podstatných historických pramenů ve skutečnosti málo.

Nikde si nepřečtete, co si povídali Mečiar s Klausem v červnu 1992 ve vile Tugendhat nebo kdo koho z Dubčekova vedení v Moskvě v srpnu 1968 přesvědčil, aby otočili, když Kriegel jediný neotočil. Prameny většinou fixují jenom výsledky: když někdo sedne a dá něco na papír, ať je to zápis ze schůze, anebo dopis příteli, dělá to proto, že si předtím něco sesumíroval.

Ale pravda je taky to, co takové kontrole uhýbá.

Pohnutky nedáváme na papír, a pokud o nich vůbec mluvíme, tak s někým „nehistorickým“: s partnerem, s tím, kdo je zrovna po ruce, se psem.

Historiografie má v takových případech prázdné ruce.

Když nemáte pramen, musíte to přiznat. Ale logika filmového vyprávění je naštěstí jiná, tam ani nemůžete na deset minut zhasnout a říct pardon. Nabijete své postavy fakty, ale pak už je vedete jako postavy dramatické.

Shaffer si kdysi přečetl všechno o Mozartovi a Salierim a pak o nich napsal hru, která neodpovídá skutečnosti skoro v ničem, ale má vlastní, nový smysl: divák tam rozpozná svou situaci.

Scenáristé mají ke svým postavám často až osobní, řekněme mateřský vztah. Jak to má scenárista, který je zároveň historikem a píše o lidech, kteří ať už v dobrém, nebo špatném ovlivnili chod našich dějin?

Jestli rozumím, ptáte se na tzv. autorskou objektivitu.

Já na ni moc nevěřím a ani mě neláká. Člověk má své sympatie a antipatie a jako autor si jich musí být vědom.

Když je přesvědčen o svých objektivistických ctnostech, dojde obyčejně k tragédii, protože neví, co činí.

Co byste vzkázal lidem, kteří vám po zhlédnutí Českého století vytknou, že to tak nebylo a interpretace určitých částí historických událostí je pro ně nepřípustná?

Asi nic, na to má každý člověk právo.

Myslíte si, že stále existují tabuizovaná témata české historie, a pokud ano, pokusil jste se tato tabu v Českém století zbořit?

Možná, že neexistují tabu, ale podle mě je u nás problém se zacházením s historií jako takovou. Ono to nefunguje tak, že se v dějinách něco vybádá, odněkud ze tmy někdo něco vyhmátne a pak už na to pořád svítí světlo a ono to beze změny platí. Na ty hlavní věci si každá generace musí přijít znovu. Před sto lety mnozí lidé chápali, o co šlo třeba Masarykovi v hilsneriádě, ale kdyby se dneska ukázalo, že to mladším generacím nedochází nebo je to nezajímá, vznikl by problém hlubší než jen ten, že někdo něco nezná. Totéž s komunismem, že. Říkal jste, že se s Robertem Sedláčkem nepoplácáváte po ramenou, když se vám něco povede. Dovedete si představit situaci, kdy byste se s ním po tom rameni poplácal? Co by to muselo být?

V tomto máme asi podobnou povahu. Myslím, že by nás to začalo bavit ve chvíli, kdy by se kocábka potápěla.

Co by nám podle vás mělo přijít na mysl jako první, když se řekne České století a co první napadne vás? Že tam někde musí být schovaná odpověď na otázku, jestli jsme nebo můžeme být pospolitost a jaký má smysl náš stát.

18

„Nechceme žít ve střední Evropě, v Rakousku, ve kterém Němci získají vedoucí postavení.

Nechceme, aby české země byly roztrženy a podřízeny zčásti Berlínu a zčásti Vídni, tak jak se to plánuje na německém císařském dvoře.“ Tomáš Garrigue Masaryk (Martin Huba) citace ze scénáře

68

41

„Vymklo se to.

Je to stát ve státě.“ Rudolf Slánský (David Novotný) citace ze scénáře

52

18

ČT1 – 27. 10. 2013, 20.00

Režie Robert Sedláček Scénář Pavel Kosatík Vedoucí výroby Martin Lubomírský Kamera Michal Krejčí Zvuk Martin Večeřa Architekt Martin Kurel Stavba Pavel Dvořák Kostýmy Tomáš Chlud Masky Martin Valeš Střih Josef Krajbich Hudba Michal Rataj Kreativní producent ČT Jan Lekeš Hrají Martin Huba (Tomáš Garrigue Masaryk) Miroslav Donutil (David Lloyd George) Martin Finger (Edvard Beneš) Daniela Kolářová (Charlotte Garrigue – Masaryková) Igor Bareš (František Thun) Jiří Bábek (Jan Masaryk) Jaromír Janeček (Jan Herben) Ivana Uhlířová (Olga Masaryková) Pavel Rímský (Robert Cecil) Ivo Novák (Robert Seton-Watson) Jaromír Nosek (Henry Wickham Steed) Jan Grygar (Přemysl Šámal)

Veliké bourání „Jsme na prahu revoluce světové. Evropa a svět vstupují do nového stadia vývoje, v kterém se rozhodne, kdo bude držet moc.

Jestli staré feudální teokracie nebo systém moderní, který ctí lidskou svobodu.“ Tomáš Garrigue Masaryk (Martin Huba) citace ze scénáře V roce 1914 odjel Tomáš Garrigue Masaryk z Prahy, opustil Rakousko-Uhersko a vydal se na cestu, která nevedla zpět. Na cestu za osvobozením Čechů a Slováků z područí rakouské říše. Na cestu za zničením rakousko-uherského mocnářství. Nebyl to jednoduchý sen a Masaryk nebyl jednoduchý člověk. Dnes už největší událost našich dějin, rok 1918, vnímáme spíše jako legendu, jako velký příběh o zrození Československa. Ale je tu i realita: Masarykova cesta za vítězstvím. Jak vypadala nejen z politického, ale i lidského pohledu.

Jaké otázky i námitky ji sledovaly. S čím se musel Masaryk politicky i lidsky vyrovnávat, s čím se trápil, v co doufal? Čemu až do krajnosti věřil? První díl televizního cyklu České století dramaticky vypráví o zásadní otázce naší novodobé státní existence – jak, proč a proti čemu Československá republika vznikla. A o postavě nejdůležitější – o prvním československém prezidentovi.

38

ČT1 – 3. 11. 2013, 20.00

Režie Robert Sedláček Scénář Pavel Kosatík Vedoucí výroby Martin Lubomírský Kamera Michal Krejčí Zvuk Martin Večeřa Architekt Martin Kurel Stavba Pavel Dvořák Kostýmy Tomáš Chlud Masky Martin Valeš Střih Josef Krajbich Hudba Michal Rataj Kreativní producent ČT Jan Lekeš Hrají Daniel Landa (Emanuel Moravec) Martin Finger (Edvard Beneš) Monika A. Fingerová (Hana Benešová) Radim Novák (Jaromír Smutný) Karel Dobrý (Lev Prchala) Luboš Veselý (Vojtěch Luža) Miloslav Mejzlík (Ludvík Krejčí) Marian Roden (Hubert Ripka) David Suchařípa (Silvestr Bláha) Miro Grisa (Karel Husárek) Václav Knop (Jaroslav Stránský) Matěj Dadák (Prokop Drtina) Martin Stránský (Sergej Vojcechovský) Hanuš Bor (Petr Zenkl) Jiří Vyorálek (Klement Gottwald Jan Budař (Václav Kopecký)

Den po Mnichovu „Stát má armádu na to, aby lidem, co se na to nehodí, ukázala, že umírání má smysl.“ Emanuel Moravec (Daniel Landa) citace ze scénáře Příběh o setkání dvou osobností a dvou naprosto odlišných myšlenkových světů. Chladný kalkulátor a horkokrevný bijec.

Edvard Beneš a Emanuel Moravec. Diplomat a legionář. Zatímco Beneš mezinárodní diktát akceptuje, většina představitelů československé armády volá po krvi. Jako svého mluvčího vyberou plukovníka Moravce, který patří k nejradikálnějším z nich. Chtějí válku. Totální, krvavou a zničující. Beneše však tato představa děsí, v jeho světě se jedná, dohaduje, intrikuje, a i když se prohrává, mrtvých je vždycky pomálu. Představa starobylé Prahy proměněné v ruiny Göringovým letectvem je pro prezidenta nepředstavitelná.

Navíc před sebou vidí celoevropskou válku, v níž Německo skončí v troskách…

41

ČT1 – 10. 11. 2013, 20.00

Režie Robert Sedláček Scénář Pavel Kosatík Vedoucí výroby Martin Lubomírský Kamera Michal Krejčí Zvuk Martin Večeřa Architekt Martin Kurel Stavba Pavel Dvořák Kostýmy Tomáš Chlud Masky Martin Valeš Střih Matouš Outrata Hudba Michal Rataj Kreativní producent ČT Jan Lekeš Hrají Martin Finger (Edvard Beneš) Ivan Trojan (František Moravec) Monika A. Fingerová (Hana Benešová) Richard Syms (Winston Churchill) Jiří Bábek (Jan Masaryk) Michal Dlouhý (Emil Strankmüller) Aleš Procházka (Sergěj Ingr) Hartmut Krug (Jaksch Wenzel) Marian Roden (Hubert Ripka) Pavel Batěk (Karel Paleček) Andreas Kaulfuss (Eugen de Witte)

Kulka pro Heydricha „Diskuse jsou kořením demokracie.“ Edvard Beneš (Martin Finger) citace ze scénáře

Hlavní postavou tohoto dílu je spolu s prezidentem Benešem šéf československé exilové rozvědky v Londýně František Moravec.

Jeho rozhodnutí zlikvidovat Heydricha rozbouří hladinu adrenalinu londýnského odboje, orientovaného především na vyjednávání a politicko-strategické cíle přímo v Británii (v Čechách se válka nerozhodne, říkají). Moravec touží po činu, k čemuž je však prezident Beneš hluchý; na výzvy prostě neodpovídá, jako by je neslyšel. Vraždy nepatří do jeho myšlenkového světa, jakkoli cynický dokáže být k lidským osudům. Krok za krokem pak sledujeme zrod Benešova klíčového rozhodnutí z dob druhé světové války. Aby se nemohl opakovat Mnichov, je nutné „zjednodušit“ národnostní strukturu obyvatelstva vyhnáním (ještě neví přesně kolika) milionů sudetských Němců. Aby toto bylo možné (tedy aby s tím nakonec souhlasily velmoci), je třeba vytvořit situaci, která z Československa jasně vytvoří nikoli jen oběť nacismu, ale spolubojovníka v boji proti němu.

Vražda tyrana tento propagandistický záměr splňuje.

48

ČT1 – 17. 11. 2013, 20.00

Režie Robert Sedláček Scénář Pavel Kosatík Vedoucí výroby Martin Lubomírský Kamera Petr Koblovský Zvuk Martin Večeřa Architekt Martin Kurel Stavba Pavel Dvořák Kostýmy Tomáš Chlud Masky Martin Valeš Střih Matouš Outrata, Josef Krajbich Hudba Michal Rataj Kreativní producent ČT Jan Lekeš Hrají Jiří Vyorálek (Klement Gottwald) Jan Budař (Václav Kopecký) Jan Novotný (Edvard Beneš) David Novotný (Rudolf Slánský) Jaromír Dulava (Antonín Zápotocký) Marian Roden (Hubert Ripka) Václav Knop (Jaroslav Stránský) Radek Holub (Alexej Čepička) Jiří Štrébl (Václav Nosek) Hanuš Bor (Petr Zenkl) Matěj Dadák (Prokop Drtina) Monika A. Fingerová (Hana Benešová) Vladimír Koval (Valerian Zorin) Jiří Bábek (Jan Masaryk) Radim Novák (Jaromír Smutný) Jiří Havel (Jan Šrámek) Jiří Čapka (Adolf Procháhka) Rita Jasinská (Marta Gottwaldová) Miroslav Babuský (Jan Jína) Vilém Udatný (Ivo Ducháček) Martin Veliký (Július Ďuriš) Peter Varga (Julius Firt) Karel Zima (Bohumil Laušman) Matúš Bukovčan (Štefan Kočvara) Tomáš Kraucher (Vladimír Krajina) Jan Holík (František Hála)

Všechnu moc lidu Stalinovi „My všichni si to přejeme.

Vše proběhne přesně podle ústavy.“ Klement Gottwald (Jiří Vyorálek) citace ze scénáře

Únor roku 1948, velká chvíle premiéra Klementa Gottwalda.

Dvanáct demokratických ministrů jeho vlády podává demisi s vidinou, že Gottwald padne a prezident Beneš jmenuje prozatímní úřednickou vládu, která zemi dovede k předčasným volbám, v nichž už by komunisté rozhodně nevyhráli. Během několika rozhodujících dnů se ale tento taktický manévr ukazuje jako politická hloupost a hrubé podcenění protivníka. Demokratickým politikům, včetně Beneše, pozdě dochází, že Gottwald se do Moskvy skutečně jezdil učit, „jak jim zakroutit krkem“, jak prohlásil v prosinci 1929 v prvorepublikovém parlamentu. Naivita stárnoucích demokratických politiků, postupující nemoc a deprese prezidenta Beneše proti cynismu, sebevědomí a bohorovnosti Gottwalda a jeho soudruhů v nerovném souboji s osudovým koncem…

52

ČT1 – 24. 11. 2013, 20.00

Režie Robert Sedláček Scénář Pavel Kosatík Vedoucí výroby Martin Lubomírský Kamera Michal Krejčí Zvuk Martin Večeřa Architekt Martin Kurel Stavba Jiří Utitz Kostýmy Tomáš Chlud Masky Martin Valeš Střih Matouš Outrata Hudba Michal Rataj Kreativní producent ČT Jan Lekeš Hrají Jiří Vyorálek (Klement Gottwald) David Novotný (Rudolf Slánský) Radek Holub (Alexej Čepička) Jan Budař (Václav Kopecký) Jaromír Dulava (Antonín Zápotocký) Petra Jungmanová (Milada Horáková) Andrej Bestchastny (Anastas Mikojan) Vladimír Koval (Valerian Zorin)

Zabíjení soudruha „Klémo, strana mě pověřila odpovědností za tvoje zdraví.

Takže konám.“ Rudolf Slánský (David Novotný) citace ze scénáře

Gottwald je čtvrtým rokem u moci. Mohl by být šťastný, ale není.

Utápí se ve strachu a v alkoholu. Rusové se k němu i k nejvyšším představitelům země chovají jako k pomocnému personálu, nejde to přehlédnout. Teď se v řadách českých soudruhů začíná šířit strach, bude třeba obětovat jednoho z nich, aby dokázali, že nepřátelé socialismu nejsou trpěni ani ve vlastních řadách. Bude třeba čistit, protože v Sovětském svazu už se začalo. Tehdejším politikům – Gottwaldovi, Zápotockému a Čepičkovi – pomalu dochází, že pokud nezabijí Slánského, jsou v ohrožení sami.

Bratrovražedný boj, doprovázený rozkladem osobností na vrcholu komunistické moci, začíná.

Filmy z cyklu České století, které budou vysílány na podzim 2014

68

Musíme se dohodnout Nejoblíbenější čeští politici od dob Masaryka jako sluhové Moskvy. Jednání Dubčeka a Svobody v Moskvě. Brežněv a Dubček v nerovném souboji.

76

Je to jen rock´n´roll Postupný proces vzniku Charty 77. Havel a Kohout. A spolu s tím soudní proces s „druhou kulturou“. Rocková skupina jde natvrdo sedět za sprostá slova ve svých textech. Komunisté chtějí zašlapat marginální underground a dočkají se intelektuální, organizované opozice. Poprvé za třicet let svého teroru.

89 Poslední hurá

Komunisté v poslední fázi rozkladu.

Povolat do Prahy tanky? Spustit masové zatýkání deseti tisíc vytipovaných nepřátel státu? Nebudou disidenti komunisty věšet v pomstychtivých politických procesech?

Takové je dilema funkcionářů KSČ.

V Laterně se strukturuje Občanské fórum jako strana. Staří komunisté to vzdávají, ať se stane, co se má stát…

92 Ať si jdou

Když v listopadu 1989 lidé na náměstích zvonili klíči, asi nikoho nenapadlo, že prvním velkým výsledkem revoluce, který se bude týkat všech lidí, bude rozpad společného státu. Co ten stát vlastně drželo pohromadě, pokud ho rozložila svoboda? A jak k tomu rozpadu došlo? Klaus proti Mečiarovi, starší bratr proti mladšímu, a jejich velká hra, v které šlo o životy (viz Jugoslávie), moc i majetek.

18 38 41 48

52 68 76

Kontakt pro média Jakub Fürst +420 732 582 839 jakub.furst@ceskatelevize.cz

89 92 Fotoservis Pavel Král pavel.kral@ceskatelevize.cz ftp://ceskatelevize.cz/fotoservis

Autoři fotografií © Karel Cudlín © Zuzana Páchová © Dan Materna (© Idnes.cz) © Dagmar Vyhnálková