HBO: Hořící keř by Médiář

Premiéra: 27. ledna 2013 ________________________________

A) Vyšetřovací spis Název: ________________________________________ Agnieszka Holland Režie: ________________________________________

B) Trestní spis

2/146

HOŘÍCÍ KEŘ -------------

O filmu ---------

Třídílné drama, jež pro společnost HBO Europe realizovala polská režisérka Agnieszka Holland, je dosud nejrozsáhlejším a nejnákladnějším projektem v historii evropské HBO. Vrací se do přelomového období našich novodobých dějin, které v českém hraném filmu dosud nebylo zpracováno. Začíná rekonstrukcí alarmujícího činu mladého studenta Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Jana Palacha, který se 16. ledna 1969 na pražském Václavském náměstí zapálil na protest proti sovětské okupaci a o tři dny později svým zraněním podlehl. Na příběhu statečné advokátky Dagmar Burešové, která Palachův odkaz hájila v předem prohraném soudním sporu, sleduje proměny československé společnosti po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Ukazuje počáteční vzdor Čechů a Slováků vůči okupantům, který vyvrcholil masovou manifestací při Palachově pohřbu. Zobrazuje i postupnou rezignaci většiny národa pod tlakem strachu a sílících perzekucí. ---------- Premiéra úvodního dílu dramatu Hořící keř proběhne na filmovém kanálu HBO v neděli 27. ledna 2013 ve 20 hodin. Další díly budou uvedeny během následujících nedělních večerů 3. února a 10. února ve stejném vysílacím čase.

xxxxxxxx Dvoudílné Třídílné drama, jehož scénář napsal Štěpán Hulík (1984), vypráví o následcích Palachovy oběti a počátcích normalizace v posrpnové ČSSR. Jeho hlavní postavou je skutečně existující advokátka Dagmar Burešová (Tatiana Pauhofová), která zastupovala Palachovu matku Libuši (Jaroslava Pokorná) a bratra Jiřího (Petr Stach) ve zdánlivě beznadějné soudní kauze. Důvodem žaloby blízkých mrtvého studenta bylo skandální nařčení od poslance Viléma Nového (Martin Huba). Ten Palachův čin zlehčoval na stranickém mítinku v České Lípě lživým prohlášením o takzvaném studeném ohni a zrůdném spiknutí, do něhož byl důvěřivý student údajně nevědomky vmanipulován. Film připomíná i sebeupálení Jana Zajíce z února 1969, které ve stále ochromenější české společnosti vzbudilo mnohem vlažnější reakce než oběť Jana Palacha. Zobrazuje také dění mezi odbojnými studenty, kteří se snažili udržet poslední zbytky ideálů pražského jara a veřejně protestovali vůči jejich systematickému oklešťování. Poukazuje rovněž na kolaborantské aktivity příslušníků StB, kteří se Palachův odkaz rozhodli vymazat z národního povědomí a začali tvrdě trestat jakékoli projevy nesouhlasu s oficiálním trendem návratu do sovětského područí. ---------

3/146

O filmu ---------

-----Drama Hořící keř je unikátní v mnoha ohledech. Rekonstruuje reálie z konce šedesátých let, což kladlo mimořádné nároky na řemeslnou stránku filmu. Úvodní sekvence Palachova sebeupálení, k němuž došlo v horní části Václavského náměstí, se natáčely ve Střešovické vozovně a byly dotvořeny pomocí triků ve studiu UPP. Autenticky zpracované retro zobrazuje také další pražská a mimopražská prostředí (včetně skutečného domu Palachovy rodiny ve Všetatech), ale i dobové oblečení, televizní či lékařskou techniku a řadu jiných prvků tehdejší každodennosti. Film pracuje i s archivními dokumenty, mimo jiné se záběry masových shromáždění během Palachova pohřbu. Originál posmrtné masky, o jejímž vzniku vypráví jedna z klíčových sekvencí, pro natáčení poskytl její autor, známý český sochař Olbram Zoubek. Třídílný film se navíc opírá o přesvědčivé herecké výkony. Kromě výše uvedených představitelů hlavních rolí další klíčové postavy ztvárnili Ivan Trojan, Vojtěch Kotek, Ivana Uhlířová, Alois Švehlík, David Novotný, Igor Bareš, Miroslav Krobot a řada dalších špičkových českých i slovenských herců. Drama vypráví o individuální statečnosti, ale i o lámání charakterů a následné mravní devastaci, s níž se česká společnost potýká i ve svobodných dobách. Zdůrazňuje roli jedinců, kteří riskují existence či dokonce obětují životy kvůli vlastnímu svědomí a zdánlivě nesplnitelným ideálům. Kronika s existenciálním přesahem, jejíž epilog připomíná masové protesty z ledna 1989 během tzv. Palachova týdne, je cenným svědectvím, přispívajícím k pochopení československých dějin během uplynulého půlstoletí. Prolíná se s nadčasovou výpovědí o zvrácenosti totalitních diktatur a nesamozřejmosti svobody.

4/146

5/146

Premiéra: 27. ledna 2013 ________________________________

Obsazení a štáb

OBSAZENÍ A ŠTÁB -----------------

Dagmar Burešová, advokátka – Tatiana Pauhofová Libuše Palachová, Janova matka – Jaroslava Pokorná Jiří Palach, Janův bratr – Petr Stach major VB Jireš – Ivan Trojan poručík VB Boček – Denny Ratajský náčelník VB Horyna – Alois Švehlík major StB Dočekal – Igor Bareš Ondřej Trávníček, studentský vůdce – Vojtěch Kotek Vladimír Charouz, šéf advokátní kanceláře – Adrian Jastraban Pavel Janda, koncipient Dagmar Burešové – Patrik Děrgel Radim Bureš, manžel Dagmar Burešové – Jan Budař Ilona Palachová, Jiřího žena – Hana Marie Maroušková Hana Čížková – Emma Smetana Vilém Nový, poslanec – Martin Huba

scénář – Štěpán Hulík režie – Agnieszka Holland producenti HBO Europe – Antony Root, Tereza Polachová producenti nutprodukce – Tomáš Hrubý, Pavla Kubečková kamera – Martin Štrba střih – Pavel Hrdlička zvuk – Petr Čechák kostýmy – Katarína Hollá architekt – Milan Býček výkonný producent Etamp – Jan Bílek masky – Zdeněk Klika hudba – Antoni Komasa-Łazarkiewicz

Tajné

Vlaďka Charouzová, členka studentského svazu – Jenovéfa Boková JUDr. Sládeček, Dagmařin kolega – Stanislav Zindulka JUDr. Knapp, Dagmařin kolega – Ondřej Malý MUDr. Ziková, Janova ošetřující lékařka – Taťjana Medvecká soudkyně Orlová – Ivana Uhlířová JUDr. Sýkora, Nového advokát – David Novotný Luděk Pachman, šachový velmistr – Jiří Bábek soudruh Hazura, svědek v procesu s Novým – Pavel Cisovský průvodčí Jiřička – Miroslav Krobot Zuzanka Burešová, Dagmařina dcera – Michaela Procházková Lucinka Burešová, Dagmařina dcera – Tereza Korejsová Jan Palach – Lukáš Černoch

8/146

9/146

SYNOPSE -----------------

1. díl

Před očima desítek náhodných svědků se 16. ledna 1969 na Václavském náměstí zapálí mladý student. Okolnosti jeho činu vyšetřuje major Veřejné bezpečnosti Jireš (Ivan Trojan). Od svého nadřízeného má direktivu zastavit další „živé pochodně“. Zpráva o Palachově sebeupálení se rychle rozšíří mezi jeho kolegy – studenty Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Patří k nim i Ondřej Trávníček (Vojtěch Kotek), který je stoupencem radikálních protestů. Těžce popálený mladík je převezen do nemocnice, kde o něj pečuje doktorka Ziková (Taťjana Medvecká). O Janově stavu se dozví jeho bratr Jiří (Petr Stach) a následujícího rána i jeho matka (Jaroslava Pokorná), která šokující zprávu zjistí ve vlaku do Prahy. Oba nejbližší příbuzní těžce popáleného mladíka navštíví u jeho lůžka. Do událostí mezitím vstoupí advokátka Burešová (Tatiana Pauhofová), její nadřízený doktor Charouz (Adrian Jastraban) a kolegové z advokátní kanceláře. Kriminalista Jireš se snaží za každou cenu zjistit, zda byl Palach členem organizované skupiny a zda jeho čin někdo zopakuje. Palachovu známou, studentku Hanu Čížkovou (Emma Smetana), nevybíravým způsobem přiměje, aby Janovy eventuální následovníky odradila v televizním vystoupení. To způsobí, že klíčové závody nevstoupí do připravované stávky. V neděli 19. ledna Jan Palach umírá a jeho pohřeb se změní v masovou demonstraci. V novinách se objeví zpráva o skandálním prohlášení Viléma Nového (Martin Huba). Palachova matka a bratr se kolaborantského poslance rozhodnou zažalovat pro urážku na cti. Doktorku Burešovou osloví, aby je zastupovala. Ta je však zprvu odmítne s tím, že nemají šanci na úspěch.

10/146

2. díl

Druhá část začíná rekonstrukcí sebeupálení Jana Zajíce z konce února 1969. Advokátka Burešová se ujímá zastupování Palachovy matky a bratra a s pomocí mladého koncipienta Pavla (Patrik Děrgel) začne pátrat po důkazech Nového lživých výroků. Shánění potřebných svědků však provázejí nejrůznější komplikace. Poslanec Nový se vyhýbá převzetí soudní obsílky a začátek procesu opakovaně oddaluje. Advokátka Burešová se prostřednictvím svého kolegy dostane ke spisu, který osvětluje poslancovu minulost. Z něj vyplývá, že Nový byl kdysi zatčen v rámci stalinských čistek a z hrozícího trestu smrti se pravděpodobně vykoupil navázáním spolupráce se sovětskou KGB. Bezskrupulózní příslušník StB major Dočekal (Igor Bareš) mezitím vyvíjí nátlak na pozůstalé po Palachovi i na další aktéry Nového kauzy. Palachova matka je sužována anonymními telefonáty a StB rozpoutá také akci, jejímž cílem je odstranění Palachova hrobu z Olšanských hřbitovů. Doktorka Burešová navštíví Nového v jeho vile právě v okamžiku, kdy na zahradě probíhá bujará pitka se sovětskými důstojníky. Major Dočekal se sejde se šéfem Burešové, doktorem Charouzem. Vyhrožuje mu ohledně jeho dcery Vlaďky (Jenovéfa Boková), zadržené při protirežimní demonstraci v srpnu 1969, a získá jej ke spolupráci. Major Jireš, jemuž se estébácké metody stále zřetelněji příčí, s celou svou rodinou emigruje.

11/146

SYNOPSE -----------------

3. díl

Osm měsíců po Palachově smrti se rozbíhá soudní přelíčení s Vilémem Novým, kterého zastupuje arogantní a sebejistý advokát Sýkora (David Novotný). Palachova matka je během kratičkého soukromého rozhovoru s obžalovaným prominentem šokována jeho bohorovností. Manžel doktorky Burešové, pediatr Radim Bureš (Jan Budař), vzhledem k estébáckému nátlaku čelí stupňujícím se problémům v zaměstnání. Po sérii šikan je vyhozen z nemocnice a skončí jako obvoďák. Nekompromisní advokátka se svým koncipientem pokračují ve shánění důkazů a svědků. Mnozí z nich se však obávají reakcí utužujícího se režimu. Z kanceláře doktorky Burešové se ztratí důležitý spis, který odcizil její šéf Charouz, aby líčení zkomplikoval. Vyjde najevo, že stranického mítinku v České Lípě se zúčastnil štáb Československého rozhlasu, který Nového vystoupení natočil. Nalezená nahrávka poslouží jako klíčové svědectví. Navzdory důkazům o lživosti poslancových tvrzení však zmanipulovaná soudkyně (Ivana Uhlířová) vynese verdikt, v němž obžalovaného osvobodí. Estébácké šikany vedou k odstranění Palachova hrobu, který údajně přitahoval nežádoucí pozornost. Za asistence příslušníků StB proběhne kremace Palachových ostatků... Epilog. V roce 1989 se Palachova tvář vrací na letácích, které občany vybízejí k demonstraci u příležitosti dvacetiletého výročí jeho činu. Lednové protesty na Václavském náměstí, jež trvaly několik dnů, předznamenaly pád komunistického režimu.

12/146

13/146

Premiéra: 27. ledna 2013 ________________________________

Hlavní historické postavy

HLAVNÍ HISTORICKÉ POSTAVY ------------------------------

Tajné

Titul: Jméno: Příjmení: Narozen/a: Zemřel/a:

JUDr. Dagmar Burešová 19. října 1929, Praha --

Dagmar Burešová vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Od roku 1952 pracovala v advokacii, specializovala se na občanské a pracovní právo. Zastávala různé funkce v profesních organizacích (od roku 1963 byla členkou výboru Městského sdružení advokátů v Praze a od roku 1968 dva roky členkou výboru Ústředí československé advokacie). Přednášela na katedře pracovního práva PF UK v Praze. Publikovala v odborných časopisech, zejména v Bulletinu československé advokacie. Nadaná advokátka nikdy nebyla členkou žádné politické strany. Zastupovala také osoby pronásledované režimem. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let hájila matku a bratra Jana Palacha v soudní při s Vilémem Novým. Po roce 1968 zastupovala v pracovněprávních sporech kritiky komunistického režimu (například Karla Kyncla, Milana Kunderu či Ivana Medka). Státní bezpečnost nebojácnou právničku sledovala řadu let v akci s krycím názvem „Dáma“. V prosinci 1989 byla Dagmar Burešová jmenována ministryní spravedlnosti v české vládě. V červnu 1990 byla zvolena poslankyní České národní rady, jejíž byla následně dva roky předsedkyní. Poté provozovala v Praze advokátní kancelář. Od roku 1998 byla členkou správní rady Česko-německého fondu budoucnosti. Angažovala se také v obnoveném skautském hnutí. V letech 1990–1992 byla starostkou českého Junáka, poté byla zvolena čestnou starostkou. V roce 2002 prezident republiky Václav Havel propůjčil JUDr. Dagmar Burešové Řád Tomáše Garrigua Masaryka IV. třídy. V roce 2007 byla v rámci soutěže Právník roku, kterou každoročně pořádá Česká advokátní komora, uvedena do „právnické síně slávy“.

16/146

Titul: Jméno: Příjmení: Narozen/a: Zemřel/a:

-Vilém Nový 16. května 1904, Jihlava 1. března 1987, Praha

Komunistický novinář a politik Vilém Nový prožil velké pády i vzestupy. V meziválečném období působil jako stranický funkcionář na Moravě. V letech 1939–1945 byl v londýnském exilu. Po návratu do vlasti byl do roku 1946 vedoucím tajemníkem Krajského výboru KSČ v Ostravě. Postupně se dostal mezi členy stranického vedení. V listopadu 1945 byl kooptován za člena ÚV KSČ. V letech 1946–1948 byl poslancem Ústavodárného Národního shromáždění a v letech 1948–1949 poslancem Národního shromáždění ČSR. Od roku 1948 byl také šéfredaktorem deníku ÚV KSČ Rudé právo. V listopadu 1949 politickou kariéru Viléma Nového zastavilo zatčení Státní bezpečností. Vězněn byl až do roku 1954. Ve vyšetřovací vazbě byl jako konfident s krycím jménem „Nechleba“ nasazován na spoluvězně (například na bývalého ministra zemědělství Josefa Smrkovského). Po rehabilitaci působil v letech 1963–1968 jako rektor Vysoké školy politické ÚV KSČ. V letech 1964–1968 byl poslancem Národního shromáždění a v letech 1969–1976 poslancem Federálního shromáždění. V roce 1966 se vrátil do širšího stranického vedení, když byl na XIII. sjezdu KSČ zvolen členem ÚV KSČ. Dva roky předtím byl Vilému Novému udělen Řád republiky, v roce 1973 Řád Vítězného února a v roce 1974 Řád Klementa Gottwalda. Po srpnové okupaci patřil Vilém Nový k hlavním kritikům reformního hnutí a obhájcům kolaborace se sovětskou stranou. Podle nedávno zpřístupněných ruských dokumentů byl jedním z informátorů sovětského velvyslanectví v Praze. Po sebeupálení Jana Palacha v lednu 1969 nechvalně proslul jako rozšiřovatel lživé teze o údajném studeném ohni. Dcerou Viléma Nového je bývalá televizní hlasatelka Kamila Moučková, která se s otcem po srpnové okupaci názorově rozešla a později se stala signatářkou Charty 77.

17/146

HLAVNÍ HISTORICKÉ POSTAVY ------------------------------

Titul: Jméno: Příjmení: Narozen/a: Zemřel/a:

-Jan Palach 11. srpna 1948, Praha 19. ledna 1969, Praha

Jan Palach vyrůstal ve Všetatech u Mělníku, vzdálených padesát kilometrů od Prahy, kde se narodil 11. srpna 1948, tedy několik měsíců po komunistickém převratu. Otec Josef Palach ve Všetatech provozoval cukrářství a jeho manželka Libuše se starala o domácnost. Rodiče se aktivně účastnili místního života: docházeli do Sokola a hráli ochotnické divadlo, otec byl členem národně socialistické strany a matka členkou evangelického sboru. Své syny – Jana i prvorozeného Jiřího (narozeného v roce 1941) – se snažili vychovávat v duchu prvorepublikových tradic. Na začátku padesátých let museli Palachovi stejně jako většina živnostníků zavřít cukrářství a později i výrobnu. Otec pracoval jako dělník v Brandýse nad Labem a maminka nastoupila jako prodavačka do stánku na všetatském nádraží. I přes tyto zkušenosti vstoupila Libuše Palachová v roce 1957 do komunistické strany, neboť takto chtěla zajistit, aby její synové mohli později studovat. V roce 1962 zemřel Josef Palach na srdeční infarkt. Protože syn Jiří byl již dospělý, maminka zůstala doma pouze s Janem. Na základní škole se Jan Palach věnoval šachu a knihám. Miloval dobrodružné a historické romány. Rád sportoval, chodil do sokolovny a běhal. V září 1963 začal studovat v Mělníku gymnázium, které tehdy neslo název Střední všeobecně vzdělávací škola. Podle vzpomínek tamních profesorů patřil k průměrným žákům, vynikal však v dějepise, zeměpisu a občanské výchově.

18/146

2 Po maturitě v červnu 1966 chtěl mladík studovat milovanou historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Nebyl však pro velký počet uchazečů přijat, a proto se zapsal ke studiu na Vysoké škole ekonomické. Na této škole strávil dva roky a zapojil se aktivně do studentského života. V létě 1967 se zúčastnil pracovního zájezdu do Kazachstánu a o rok později byl organizátorem brigády do oblasti Leningradu. Na jaře 1968 pomáhal zakládat nezávislou Akademickou radu studentů. Jako student VŠE prožil také období pražského jara, které pro něho znamenalo zásadní zlom. Již předtím se sice zajímal o politiku (svým přátelům například rozdával strojopisné texty, mezi nimi dopis Alexandra Solženicyna, texty Ludvíka Vaculíka či přepisy projevů ze sjezdu spisovatelů), v roce 1968 se však jeho zájem o věci veřejné vystupňoval. Na jaře 1968 se zúčastnil řady diskusních mítinků. Většinu osudového léta 1968 Jan Palach strávil na zá jezdu v Sovětském svazu, odkud se vrátil 17. srpna. Doma na něho čekala radostná zpráva – jeho žádost o přestup na FF UK byla schválena. Ve Všetatech se také dozvěděl o srpnové okupaci Československa. Okamžitě se vypravil do Prahy, kde strávil několik dnů. Po návratu do Všetat psal s kamarády na ulicích nápisy proti okupantům. Na podzim 1968 se poprvé a naposledy podíval na Západ. Odjel do Francie, kde dva týdny pomáhal při sběru hroznů. Po návratu z Francie nastoupil Jan Palach na FF UK v Praze. Podle vzpomínek svých přátel se na podzim 1968 zúčastnil několika pouličních demonstrací. V listopadu 1968 se také aktivně zapojil do okupační stávky, která skončila neúspěchem. Právě tehdy nastal zlom v jeho chování. Z pramenů je jasné, že delší dobu přemýšlel o radikálním činu, který by vyburcoval veřejnost z letargie. Zvažoval různé formy protestu. Dokládá to jeho návrh na obsazení hlavní budovy Československého rozhlasu a vysílání výzvy ke generální stávce, který na počátku ledna 1969 poslal studentskému vůdci Lubomíru Holečkovi na studentském shromáždění. V souvislosti s neúspěchem okupační stávky v něm navrhl, aby se iniciativy chopila malá skupina studentů, která strhne k odporu širší veřejnost. V tomto dokumentu se také objevují teze, které -------

19/146

HLAVNÍ HISTORICKÉ POSTAVY ------------------------------

Jan palach

Palach později použil i v proslulých dopisech, které podepsal jako „Pochodeň č. 1“. Mezi požadavky nechybí například zrušení cenzury. Jan Palach na svoji výzvu patrně nedostal žádnou odpověď. I proto se zřejmě rozhodl pro jinou formu protestu. Měla daleko více šokující podobu než násilné obsazení budovy, zároveň však nevyžadovala složitou přípravu. Jak vyšetřovatelé Veřejné bezpečnosti později zjistili, k přípravě Janu Palachovi stačilo několika hodin. Student se pod rampou Národního muzea na Václavském náměstí v Praze zapálil 16. ledna 1969 krátce před půl třetí odpoledne. Motivy svého činu vysvětlil ve čtyřech téměř stejných dopisech, které adresoval svému spolužákovi z VŠE Ladislavu Žižkovi, studentskému vůdci z FF UK Lubomíru Holečkovi a Svazu československých spisovatelů. Čtvrtý dopis odnesl na místo protestu v aktovce. Uvedl v nich, že je členem skupiny, která se rozhodla pro sebeupálení, aby probudila veřejnost z letargie. Vznesl dva požadavky související se svobodou slova – zrušení cenzury a zákaz rozšiřování Zpráv, které vycházely od konce srpna 1968 jako tiskovina okupačních vojsk. Žádal, aby lidé zahájili na podporu těchto požadavků časově neomezenou stávku. Pokud by nebyly požadavky do 21. ledna 1969 splněny, měly vzplanout další „živé pochodně“. Palach na koleji patrně formuloval i koncept dopisu, v němž vysvětloval svůj čin. Oproti konečné verzi obsahuje několik dalších požadavků, kromě jiného odstoupení prosovětských politiků z funkcí. Z místa činu byl mladík odvezen do Legerovy ulice, kde na oddělení léčby popálenin strávil poslední tři dny svého života. Jeho zdravotní stav byl velmi kritický, neboť utrpěl popáleniny druhého a třetího stupně na téměř pětaosmdesáti procentech těla, což je v naprosté většině případů neslučitelné se životem. Přesto se Jan Palach, kterému byly podávány analgetika pro utlumení bolesti, zajímal o ohlasy svého činu. V neděli 19. ledna 1969 Palachův ošetřující lékař zavolal jeho známé z kolejí Evě Bednárikové a požádal ji, aby okamžitě přišla do nemocnice, protože s ní chce pacient mluvit. Podle její výpovědi popálený mladík požádal, aby přivedla studentského vůdce Lubomíra Holečka. Když se s ním do nemocnice vrátila, měl je umírající student údajně požádat, aby vyřídili vzkaz ostatním členům skupiny, aby se neupalovali. ---------------

20/146

4 Zůstane již patrně otázkou, zda se ve skutečnosti jednalo o Palachovo autentické přání. Pětidenní lhůta ke splnění požadavků se totiž naplňovala a obava z opakování činu vedla zřejmě Holečka k výkladu, který měl pomoci zachránit další potenciální „živé pochodně“. Vzhledem ke kritickému stavu byl Palach navíc schopen pouze kratších výroků, nikoliv uceleného projevu, který Holeček emotivně přednesl na následné tryzně. Po odchodu Bednárikové a Holečka z pokoje se Palachův stav výrazně zhoršil a krátce poté, 19. ledna 1969 v půl čtvrté odpoledne, konstatovali lékaři jeho smrt. Večer bylo tělo převezeno do budovy Soudního lékařství, kde se podařilo sochaři Olbramu Zoubkovi sejmout posmrtnou masku. Uskutečnila se zde také soudní pitva, podle níž byl bezprostřední příčinou smrti „vznikající zápal plic v důsledku popálenin“. Palachův čin vyvolal obrovský zájem v Československu i za hranicemi (vyslovili se k němu s respektem například generální tajemník OSN U Thant, italský premiér Mariano Rumor, indická předsedkyně vlády Indira Gándhíová a papež Pavel VI.). O sebeupálení českého studenta vyšlo obrovské množství článků, zpráv, reportáží a komentářů. Domácí veřejnost byla jeho radikálním protestem šokována a otřesena. Pouze část se ale rozhodla aktivně podpořit Palachovy požadavky. V centru Prahy se v poslední třetině ledna 1969 uskutečnilo také několik živelných demonstrací, které byly ve večerních hodinách rozehnány. Jednu z nejviditelnějších akcí představovala hladovka, kterou 18. ledna 1969 zahájila skupina mladých lidí pod rampou Národního muzea. V mrazivém počasí zůstali pod stany čtyři dny, poté byla hladovka násilně ukončena. Dne 20. ledna 1969, den po smrti Jana Palacha, prošel Prahou pietní průvod, kterého se zúčastnilo několik desítek tisíc lidí. Akce organizovaná Svazem vysokoškolského studentstva Čech a Moravy začala na Václavském náměstí a skončila před budovou FF UK. Z jejího ochozu promluvilo několik řečníků. Podobné tryzny se uskutečnily také v dalších městech Československa. Hlavním místem se stalo okolí sochy sv. Václava, kde byla umístěna řada letáků, Palachových portrétů či svíček. Studenti i další lidé zde drželi čestnou stráž se státní vlajkou. Na kašně před Národním muzeem byla vystavena posmrtná maska Jana Palacha, kterou studentům věnoval sochař Olbram Zoubek. Pohřeb Jana Palacha, který se uskutečnil v neděli 25. ledna 1969, -----

21/146

HLAVNÍ HISTORICKÉ POSTAVY ------------------------------

Jan palach

uspořádal Svaz vysokoškolského studentstva Čech a Moravy. Původně se jako o místě posledního Palachova odpočinku uvažovalo o Slavíně, ale státní úřady k této volbě souhlas nedaly. Nakonec byly vybrány Olšanské hřbitovy. Rakev s Palachovými pozůstatky byla vystavena od pátku 24. ledna 1969 v Karolinu, kam se jim přišly poklonit desetitisíce osob. Ve stejný den se ve Všetatech uskutečnil smuteční průvod, kterého se zúčastnila většina místních obyvatel. Na smuteční tryzně v Karolinu vystoupili 25. ledna 1969 se smutečními projevy rektor Univerzity Karlovy Oldřich Starý, děkan FF UK Jaroslav Kladiva, studenti Zdeněk Touš a Michael Dymáček. Promluvil zde také ministr školství Vilibald Bezdíček, který byl společně s ministrem sportu Emanuelem Bosákem jediným zástupcem české vlády na pohřbu. Ze známých státních a stranických představitelů se pohřbu kromě nich nezúčastnil již nikdo. Po obřadu byla rakev přenesena do pohřebního vozu, za nímž se seřadil průvod, který prošel přes Ovocný trh a Celetnou ulici na Staroměstské náměstí a zastavil se před budovou FF UK na náměstí, které bylo již 20. ledna 1969 na počest Jana Palacha spontánně přejmenováno. Poslední rozloučení na Olšanských hřbitovech se usku tečnilo již pouze za účasti rodiny, pozvaných hostů a novinářů. Nad hrobem kázal evangelický farář Jakub S. Trojan, který zdůraznil význam oběti Jana Palacha. Vyšetřovatelé Veřejné bezpečnosti zkoumali okolnosti činu Jana Palacha podrobně několik měsíců. Zajímali se především o možnou účast dalších osob na jeho sebeupálení. Vyslechli řadu svědků, vyžádali si několik znaleckých posudků a napsali pro vedení ministerstva vnitra mnoho zpráv. Příslušníci Správy vyšetřování Veřejné bezpečnosti – kapitán Jiří Ryant a major Miroslav Novák – v červnu 1969 zastavili trestní stíhání vedené proti neznámé osobě s odůvodněním, že se nepodařilo získat žádné konkrétní důkazy o existenci skupiny, o níž se Jan Palach zmínil ve svých posledních dopisech. Podle jejich názoru se jednalo pouze o účelové tvrzení, které mělo zesílit účinek šokujícího činu. ----------------

22/146

6 O vyšetřování se od počátku zajímalo také vedení Stát ní bezpečnosti, které však jeho postup a závěry patrně neovlivnilo. Nový zájem tajné policie nastal teprve v souvislosti s prvním výročím Palachova činu. Příslušníci StB se zaměřili nejen na kontrolu předchozího vyšetřování, ale snažili se také získat materiály pro účelovou politickou propagandu. Kontaktovali některé svědky, jejichž výpovědi tajně nahrávali. Zabývali se i okolnostmi vydání a distribuce gramofonové desky nazvané Kde končí svět, na níž byly kromě několika starších básní zveřejněny také projevy řečníků z Palachova pohřbu. Příslušníci tajné policie se také každoročně snažili zabránit veřejnému připomenutí Palachova činu. Matku a bratra Jana Palacha v říjnu 1973 donutili k souhlasu s exhumací pozůstatků a s likvidací hrobu na Olšanských hřbitovech. Urna se zpopelněnými ostatky byla až do počátku devadesátých let uložena v urnovém háji ve Všetatech. Přestože byla Státní bezpečnost doslova posedlá předsta vou o existenci skupiny „živých pochodní“, nezískala žádné věrohodné důkazy. V souvislosti s výročím Palachova činu vyhlašovaly bezpečnostní složky pravidelně pohotovost. Velkou pozornost také věnovaly situaci ve Všetatech. Obava z možných pouličních demonstrací se ovšem naplnila až po dvaceti letech během tzv. Palachova týdne. U příležitosti dvacátého výročí protestu Jana Palacha svolalo na 15. ledna 1989 několik opozičních skupin (České děti, Charta 77, Mírový klub Johna Lennona, Nezávislé mírové sdružení a Společenství přátel USA) vzpomínkové shromáždění k soše sv. Václava v centru Prahy. Ohlášená akce však byla úřady zakázána a představitelé opozičních skupin byli zadrženi. Lidé ale na Václavské náměstí přesto přišli a demonstrace pokračovaly i v několika následujících dnech. Většinou byly razantně rozehnány za pomoci vodních děl a pohotovostních jednotek. Na konci Palachova týdne 21. ledna 1989 znemožnily úřady ve spolupráci s bezpečnostními složkami také konání pietního aktu u Palachova hrobu ve Všetatech. Václav Havel a Dana Němcová byli v souvislosti se svými výzvami v západních rozhlasových stanicích obviněni z podněcování a ztěžování výkonu pravomoci veřejného činitele. Havel byl odsouzen k nepodmíněnému trestu devíti měsíců odnětí svobody. Společně s ním byli souzeni také další opoziční aktivisté, kteří byli zadrženi na Václavském náměstí. Opozičnímu hnutí se podařilo v rámci kampaně za jejich propuštění prolomit určitou izolaci od většinové společnosti. Získaná podpora inspirovala Václava Havla po jeho propuštění k napsání petice Několik vět. Protirežimní demonstrace v lednu 1989, během nichž bezpečnostní složky zadržely více než čtrnáct set osob, z tohoto důvodu předznamenaly pád komunistického režimu. ------------

23/146

HLAVNÍ HISTORICKÉ POSTAVY ------------------------------

Jan palach

Jeho vedení se v tomto období ocitlo pod velkým mezinárodním tlakem. Ve stejném období, kdy byla rozháněna pokojná opoziční shromáždění, vrcholila vídeňská schůzka Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Československá delegace byla opakovaně kritizována za nedodržování svých mezinárodních závazků v oblasti lidských práv. Teprve po listopadu 1989 bylo možné svobodně připomínat odkaz Palachova činu. Již 20. prosince 1989 bylo po něm opět pojmenováno náměstí před hlavní budovou FF UK v Praze (poprvé bylo náměstí Krasnoarmějců spontánně přejmenováno po Janu Palachovi již v lednu 1969). Na budovu fakulty byla také umístěna pamětní deska, kterou vytvořil sochař Olbram Zoubek. Její součástí je i replika Palachovy posmrtné masky. Symbolický návrat se uskutečnil 25. října 1990, kdy byla urna s Palachovým popelem slavnostně převezena ze Všetat na Olšanské hřbitovy. Ve stejném roce také vyšla v Praze kniha Jiřího Lederera o Palachově činu. Dne 28. října 1991 prezident republiky Václav Havel propůjčil Janu Palachovi a Janu Zajícovi in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. V roce 2000 vznikl před rampou Národního muzea pozoruhodný Palachův a Zajícův pomník.

24/146

25/146

HISTORICKÉ POZADÍ PŘÍBĚHU – REALITA VERSUS FIKCE -------------------------------------------------------

Každé zobrazení historické události je vždy souhrnem obrazů, které se k popisované realitě pouze přibližují. Tato banální pravda se pochopitelně také projevuje ve filmech zasazených do minulosti. Ačkoliv se tvůrci třeba i snaží o maximální věrohodnost, jsou omezeni zvoleným formátem, dostupnými informacemi, technickými možnostmi či vynaloženými prostředky. Filmoví tvůrci se při zobrazení historických událostí snaží dobovou atmosféru přiblížit pochopitelně také tím, že při natáčení využívají autentické rekvizity a dobové kostýmy. Pro zvýšení věrohodnosti se někdy snaží natáčet scény přímo na místech, kde se historické události odehrály. V případě Hořícího keře bylo možné v několika případech s úspěchem tuto možnost využít. Natáčelo se například v domě rodiny Palachových ve Všetatech, v hlavní budově Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, na Olšanských hřbitovech a v hotelu Merkur v České Lípě, kde Vilém Nový pronesl výroky zpochybňující motivy Palachova činu. Někdy však natáčení na autentických místech při nejlepší vůli nebylo možné. Týkalo se to také scény zachycující samotný protestní čin Jana Palacha. Scenáristovi se s pomocí archivních spisů sice podařilo tuto tragickou událost poměrně přesně rekonstruovat, původní místo Palachova činu se ale od ledna 1969 natolik změnilo, že by natočené záběry naopak působily nevěrohodně. Před budovou Národního muzea již desetiletí nejezdí tramvaje, byla zde vybudována magistrála a změnila se také podoba některých okolních domů. Proto byla tato scéna natočena na jiném místě a následně trikově upravena ve studiu. Pro zvýšení věrohodnosti se někdy tvůrci snímků, za chycujících historické události z období 20. století, snaží využít také dobové filmové záběry. Bylo tomu i v případě Hořícího keře, kdy režisérka Agnieszka Holland použila z těchto důvodů skutečné záběry z tryzny za mrtvého Jana Palacha a jeho následného pohřbu, které prolnuly do hraných scén. -------------

26/146

2 V několika případech bylo ovšem nutné především z důvodu zpřehlednění dějové linie naopak zjednodušit popis historických událostí a zmenšit počet osob, které se jich aktivně účastnily. Zatímco ústřední postavy matky a bratra Jana Palacha, JUDr. Burešové a její rodiny či Viléma Nového poměrně velmi věrně odpovídají svým reálným předobrazům, jiné figury vystupující ve filmové sérii představují naopak výhradně obecné typy (například studenti Čížková a Trávníček či vyšetřující policisté). Po dlouhém zvažování se scenárista i režisérka rozhodli také zjednodušit průběh soudního procesu, v němž na přelomu šedesátých a sedmdesátých let matka Jana Palacha společně s pěticí známých osobností (Vladimír Škutina, Pavel Kohout, Lubomír Holeček, Emil Zátopek a Luděk Pachman) žalovala Viléma Nového. V tomto případě tvůrci důraz položili na snahu Libuše Palachové obhájit čest jejího syna a zmíněná pětice, kterou Vilém Nový v únoru 1969 při svém skandálním vystoupení na schůzi v České Lípě také obvinil z podílu na Palachově smrti, ve filmové sérii nefiguruje. Některé události spojené s činem Jana Palacha se doposud vyšetřovatelům, ani historikům nepodařilo zcela objasnit. Například skupina následovníků, kterou Jan Palach zmínil v posledních dopisech, patrně vůbec neexistovala. Protože se v tomto směru však zřejmě již nikdy nedozvíme úplnou pravdu, ponechávají tuto otázku otevřenou také tvůrci Hořícího keře. V několika případech bylo z důvodů dramatizace nutné propojit určitou akci či událost s jinou postavou, než jak tomu bylo ve skutečnosti. V tomto směru jde především o poslední prohlášení Jana Palacha určené dalším členům jeho (domnělé) skupiny. Ve filmu je toto prohlášení přinucena veřejně přečíst studentka Čížková. Ve skutečnosti ovšem poslední Palachův vzkaz zprostředkoval veřejnosti studentský vůdce Lubomír Holeček, který vycházel z několika reálných výroků umírajícího studenta. Holeček však jejich smysl tehdy upravil tak, aby uklidnil napjatou situaci a předešel dalším případům sebeupálení. Také doposud nebyla zcela objasněna role Státní bezpečnosti či sovětské strany při vytváření dezinformací o tzv. studeném ohni. Ve filmu jsou proto tyto okolnosti rovněž pouze naznačeny.

27/146

TRIKOVÉ ZÁBĚRY -----------------

Hlavní kroky trikové realizace této sekvence: ----------------------------------------------------Film Hořící keř obsahuje sto osm trikových záběrů, realizovaných pomocí 2D technologií (s využitím 3D prvků) ve studiu UPP (obrazová postprodukce). Jejich náročnost byla dána faktem, že divák by trikově upravené pasáže neměl rozeznat. Veškeré záběry – dotvořené pomocí triků – by měl naopak považovat za reálně nasnímanou skutečnost. Tento typ triků má sloužit dramaturgii příběhu, vyprávění děje a vytváření atmosféry dané doby, kterou si mnoho diváků ještě pamatuje z vlastní zkušenosti. Triky na sebe nesmí upozorňovat, nejde o žádné „efekty pro efekt“. Z technologického hlediska byly triky ve filmu Hořící keř náročné i proto, že kamera, která snímala děj, byla stále v pohybu (někdy i velmi dynamickém) a často pracovala s malou hloubkou ostrosti. Zásadní trikovou sekvenci projektu tvoří třiašedesát záběrů Václavského náměstí z roku 1969. V této sekvenci bylo hlavním úkolem sladit hereckou akci s prostředím dobového Václavského náměstí. Využila se technologie tzv. klíčování, která umožnila vložit požadované pozadí za herce. Dobová pozadí vznikala technologií tzv. digitální dokreslovačky. Pro oživení zadních plánů příslušných scén byly vytvořeny a použity 3D modely aut, tramvají i davu lidí. Na několika místech byl také doplněn a upraven reálný oheň na postavě kaskadéra.

28/146

Tajné

1. Důkladná příprava, tj. vyhledání a studium dobových fotografií a dokumentárních záběrů. 2. Výběr místa natáčení ve spolupráci s architektem a produkcí. 3. 3D preview a příprava podkladů pro natáčení. 4. Zadání pro stavbu dekorace a tzv. klíčovacích pozadí. 5. Fotografování podkladů současného Václavského náměstí v potřebném osvětlení, atmosféře a úhlech (tyto fotografie sloužily jako podklad pro úpravy do dobového vzhledu). Využití pomocných fotografií dobových objektů (auta, tramvaje atd.). 6. Supervize při natáčení filmových podkladů a průběžné návrhy podoby prostředí. 7. Dotáčka pomocných vrstev – chodci, auta, tramvaje. 8. Vytvoření 3D prvků kompozice – 3D modely a animace aut, tramvají a skupin chodců. 9. Úpravy fotografií současného Václavského náměstí do dobového vzhledu tzv. digitální dokreslovačkou. 10. Digitální 2D kompozice všech potřebných vrstev – hraných scén, pomocných vrstev, upraveného pozadí a 3D prvků. 11. Barevné korekce.

29/146

Premiéra: 27. ledna 2013 ________________________________

Obsazení a štáb

PROFILY HERCŮ ----------------

Jméno: Tatiana Příjmení: Pauhofová Narozen/a: 1983

(Dagmar Burešová, advokátka)

Profily herců

32/146

Patří k nejvýraznějším slovenským herečkám, často je obsa zovaná do českých produkcí. Narodila se a žije v Bratislavě, vystudovala gymnázium a herectví na VŠMU. Od dětství se věnuje dabingu a práci pro rozhlas. V roce 1994 se objevila v seriálu Škriatok. Už v prvním ročníku VŠMU si ji režisér Juraj Nvota vybral pro hlavní ženskou roli v melodramatu Kruté radosti (2002). Pod jeho vedením pak natočila i filmy Muzika (2007) a Konfident (2012). České publikum si ji oblíbilo díky roli princezny Aničky v pohádce Čert ví proč (2003). Výraznou postavu ztvárnila ve vězeňském milostném dramatu Kousek nebe (2005). S režisérkou Agnieszkou Holland natáčela výpravný snímek Jánošík. Pravdivá historie (2009). V komedii Tomáše Bařiny Román pro muže (2010) si zahrála přímočarou striptérku. Od roku 2007 je členkou činohry Slovenského národního divadla, kde hrála Roxanu (Cyrano z Bergeracu), Irinu (Tři sestry), Markétu (Faust) nebo Stellu (Tramvaj do stanice Touha). Titulní role vytvořila v inscenacích Maryša a Manon Lescaut. Za své divadelní působení získala cenu Dosky (2006) a Talent roku (2010). Pravidelně se také objevuje na televizní obrazovce. Slovenské publikum ji mohlo vidět v seriálech Obchod so šťastím (2008), Nesmrtelní (2010), Kriminálka Staré Mesto (2010) nebo Horúca krv (2012). V české produkci natočila minisérii Vlna (2007), seriál Soukromé pasti (2008) a televizní snímek BrainStorm (2008). V první řadě seriálu Terapie (2011) z produkce HBO vytvořila jednu z klíčových postav, citově labilní zdravotní sestru Sandru, která se zamiluje do svého terapeuta. ------

33/146

PROFILY HERCŮ ----------------

Jméno: Jaroslava Příjmení: Pokorná Narozen/a: 1946

Jméno: Petr Příjmení: Stach Narozen/a: 1974

(Jiří Palach, Janův bratr)

(Libuše Palachová, Janova matka)

Pochází z umělecké rodiny, oba rodiče byli překladatelé, bratr Ivan je režisérem. Herectví na DAMU absolvovala v roce 1968, poté nastoupila do Realistického divadla v Praze, kde byla v angažmá až do roku 1998, kdy se už tato pražská scéna jmenovala Divadlo Labyrint. Nyní ji diváci mohou vidět v inscenacích Divadla v Dlouhé. Za roli čtrnáctileté Hedviky v Divoké kachně, režírované Janem Nebeským, získala Cenu Alfréda Radoka (2005). V roce 1999 absolvovala na DAMU postgraduální studium autorského divadla a pedagogiky. Před kamerou debutovala v roce 1965. Hrála výrazné vedlejší role především v televizních filmech a seriálech (F. L. Věk, Byl jednou jeden dům, Vlak dětství a naděje). V poslední době dostala vděčnou úlohu v populárním seriálu Okresní přebor (2010) a poté i v jeho filmové verzi Okresní přebor – Poslední zápas Pepika Hnátka (2012). Jedinou hlavní filmovou roli jí svěřila režisérka Agnieszka Holland ve svém krátkometrážním studentském snímku Hřích boha (1969). ------

34/146

Pochází z Jablonce nad Nisou. V roce 2001 absolvoval katedru alternativního herectví na DAMU. Od roku 1999 působí v divadle Minor. Kromě toho vystupuje v kabaretních, pantomimických a alternativních divadelních projektech. Účinkoval v melodramu Ten, který přežil Varšavu, uvedeném v roce 2005 v Rudolfinu. Miloš Forman si ho vybral jako jednoho z představitelů role Uliho v novém nastudování jazzové opery Dobře placená procházka (2007). Před kamerou debutoval rolí vojína Dubálka ve válečném dramatu Václava Marhoula Tobruk (2008). Objevil se i v několika seriálech (Bazén, Okresní přebor, Kriminálka Anděl), v televizním snímku Rytmus v patách (2009) a v okupačním dramatu Lidice (2011). ------

35/146

PROFILY HERCŮ ----------------

Jméno: Ivan Příjmení: Trojan Narozen/a: 1964

(major VB Jireš)

Pochází z herecké rodiny, jeho otcem je Ladislav Trojan, bratr Ondřej je režisér a producent. V mládí se hodně věnoval sportu, závodně hrál basketbal a aktivně sportuje dodnes. V roce 1988 absolvoval herectví na DAMU a nastoupil do Realistického divadla, které bylo před listopadem 1989 nejprogresivnější pražskou scénou. V roce 1991 se stal členem Divadla na Vinohradech, které o šest let později vyměnil za komorní prostor Dejvického divadla, kde je v angažmá dodnes (aktuálně hraje mimo jiné v inscenacích Černá díra, Muž bez minulosti, Dealer’s Choice či Ucpanej systém). V roce 2000 získal Thálii za titulní roli v inscenaci Miroslava Krobota Oblomov, která se hraje v Dejvickém divadle dodnes. Diváckou popularitu mu přinesla role nadstrážmistra Jarého v seriálu Četnické humoresky (2000–2007). Filmoví režiséři jeho talent dlouho přehlíželi, dokud ho David Ondříček neobsadil do generačního snímku Samotáři (2000), v němž Trojan exceloval a zařadil se k nejvyhledávanějším českým hercům. O dva roky později získal za roli otce adoptivních synů v dramatu Smradi svého prvního Českého lva za hlavní roli a v témže roce navíc obdržel ocenění i za vedlejší roli v tragikomedii Musím tě svést (2002). Třetí výroční filmovou cenu si odnesl v následující sezóně za roli v černé komedii Jedna ruka netleská (2003). Divácký úspěch měla i filmová verze divadelní hry Petra Zelenky Příběhy obyčejného šílenství (2005). Velkou hereckou výzvou pro něj byla role retardované titulní postavy v dramatu Václav (2007), která mu vynesla čtvrtého Českého lva. Herecký koncert předvedl v další filmové variaci divadelní hry, kterou natočil Petr Zelenka pod názvem Karamazovi (2008). Přímo pro Trojana byla napsána role kapitána Hakla v ambiciózní detektivce z padesátých let Ve stínu (2012), kterou režíroval David Ondříček. Ivan Trojan se často objevuje i v televizních filmech. Výrazné postavy ztělesnil především pod režijním vedením Jiřího Stracha ve filmech Operace Silver A (2007), BrainStorm (2008), Ďáblova lest (2009) a Ztracená brána (2012). Jeho manželkou je herečka Klára Pollertová-Trojanová.

36/146

Jméno: Vojtěch Příjmení: Kotek Narozen/a: 1988

(Ondřej Trávníček, studentský vůdce)

Vystudoval jazykové gymnázium v Praze 4 a Filmovou akademii Miroslava Ondříčka v Písku. Od osmi let se věnoval dabingu (namluvil například Harryho Pottera), od třinácti hrál v televizních filmech (Tuláci, Únos domů, Smrt pedofila) i v seriálech (Pojišťovna štěstí, Vyprávěj). Popularitu mu přinesla role Rendyho v teenagerské komedii Karla Janáka Snowboarďáci (2004). Na úspěšnou spolupráci s režisérem pak navázal filmy Rafťáci (2006) a Ro(c)k podvraťáků (2006). Hlavní mužskou roli mu svěřili Milan Šteindler v černé komedii O život (2008) a Alice Nellis v romantické komedii Perfect Days – I ženy mají své dny (2011). Průběžně se objevuje na divadelních scénách (Národní divadlo, Činoherní klub, Divadlo Palace). Věnuje se i režírování dabingu, organizuje festival Český Tučňák a připravuje svůj celovečerní režijní debut. ------

37/146

PROFILY HERCŮ ----------------

Jméno: Martin Příjmení: Huba Narozen/a: 1943

(Vilém Nový, poslanec)

Slovenský herec, režisér a pedagog pochází z rodiny herce a operní pěvkyně. Vystudoval bratislavskou VŠMU, prošel několika divadelními angažmá a poté na dvacet let zakotvil ve Slovenském národním divadle (1979–1999). Před kamerou debutoval v roce 1967 a během následujících dvaceti let vytvořil desítky rolí v televizních filmech a inscenacích. Po listopadu 1989 ho obsazovali především čeští filmoví režiséři. Objevil se například v dramatu Kuře melancholik (1999) a režisér Jan Hřebejk ho obsadil hned do tří filmů: Musíme si pomáhat (2000), Horem Pádem (2004) a Kawasakiho růže (2009). S Bohdanem Slámou natočil film Štěstí (2005) a s Janem Švankmajerem Šílení (2005). Za roli vrchního ve snímku Jiřího Menzela Obsluhoval jsem anglického krále (2006) získal Českého lva. V létě dokončil natáčení dalšího Menzelova filmu Sukničkáři (2013). Martin Huba je respektovaný činoherní a operní režisér, v současné době také vede katedru herecké tvorby na VŠMU. ------

38/146

Jméno: Jan Příjmení: Budař Narozen/a: 1977

(Radim Bureš, manžel Dagmar Burešové)

Herec, scenárista, režisér a muzikant vystudoval herectví na brněnské JAMU. Působil v řadě divadelních scén: v divadle Husa na Provázku, Klicperově divadle v Hradci Králové, v Divadle Na zábradlí nebo v brněnském Národním divadle. V posledních letech dává přednost práci pro film a televizi a vlastním hudebním projektům. Do filmového světa vstoupil impozantně rolí panice v tragikomedii Nuda v Brně (2003), za kterou získal dva České lvy jako herec i jako spoluautor scénáře. Další výroční filmovou cenu dostal o rok později za vedlejší roli ve snímku Mistři. Na úspěch Nudy v Brně se pokusil navázat další spoluprací s režisérem Vladimírem Morávkem a filmem Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště (2005). Dalším Českým lvem ocenili akademici jeho výkon ve snímku Václav (2007). Výrazné postavy hrál ve filmech Pravidla lži (2006), Vratné lahve (2007), Muzika (2007), Czech Made Man (2011), Lidice (2011) nebo Polski film (2012). Společně s kapelou Eliščin Band vydal tři desky: Uletěl Orlovi (2006), Proměna (2008) a Lehce probuzený (2012). Věnuje se i režírování hudebních klipů, psaní textů a skládání hudby. ------

39/146

Jméno: Patrik Příjmení: Děrgel Narozen/a: 1989

(Pavel Janda, koncipient Dagmar Burešové)

Rodák z Bohumína vystudoval herectví na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, nyní pokračuje ve studiu na pražské DAMU. Divadelní zkušenosti sbíral na scénách Národního divadla moravskoslezského nebo Divadla Petra Bezruče v Ostravě. Aktuálně ho lze vidět v inscenacích Švandova divadla na Smíchově. Před kamerou debutoval hlavní rolí ve filmu dont stop (2012), který se vrací do osmdesátých let k počátkům punku v Československu. ------

40/146

41/146

PROFILY HERCŮ ----------------

Jméno: Taťjana Příjmení: Medvecká Narozen/a: 1953

Jméno: Adrian Příjmení: Jastraban Narozen/a: 1969

(Vladimír Charouz, šéf advokátní kanceláře)

Slovenský rodák pochází z Banské Bystrice. Nejprve stu doval loutkoherectví na bratislavské VŠMU, po dvou letech přestoupil na brněnskou JAMU. Poté strávil deset let v angažmá v Moravském divadle Olomouc. První a hned hlavní roli mu svěřila režisérka Drahomíra Vihanová v psychologickém dramatu Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba (2000). Dále hrál v komedii Účastníci zájezdu (2006), dramatu Cinka Panna (2008) a pod vedením Agnieszky Holland v historickém snímku Jánošík. Pravdivá historie (2009). Diváci ho mohli vidět i v několika seriálech (Četnické humoresky, Strážce duší, Hop nebo trop, Ulice, Vyprávěj). ------------

(MUDr. Ziková, Janova ošetřující lékařka)

Divadelní a filmová herečka pochází z Prahy, herectví studovala na DAMU. Po absolvování školy v roce 1975 nastoupila do činohry Národního divadla, kde je v angažmá dodnes. Před filmovou kamerou debutovala jako dvacetiletá, poté na sebe upozornila v komedii „Marečku, podejte mi pero!“ (1976). V dobovém filmu Veronika (1985) jí hlavní roli svěřil Otakar Vávra. Za svoji dlouholetou kariéru vytvořila desítky různorodých postav v televizních filmech, inscenacích a seriálech (v posledních letech například v seriálech Pojišťovna štěstí, Poste restante, Cukrárna, Cesty domů, Základka nebo Obchoďák). Výraznou roli pokorné matky vytvořila ve slovensko-českém snímku Dům (2011). ------

42/146

43/146

PROFILY HERCŮ ----------------

Jméno: Emma Příjmení: Smetana Narozen/a: 1988

(Hana Čížková)

Studovala na Francouzském lyceu v Praze, Pařížském institutu politických věd a na univerzitě v Berlíně. Hrála Lizetku v televizním filmu Rytmus v patách (2009) natočeném podle předlohy Josefa Škvoreckého. Objevila se i v komedii Muži v naději (2011) a Jiří Menzel ji obsadil do svého nového snímku Sukničkáři (2013). Na TV Nova moderuje ranní a noční zprávy. ------------

44/146

Jméno: Igor Příjmení: Bareš Narozen/a: 1966

(major StB Dočekal)

Rodák z Olomouce vystudoval herectví na brněnské JAMU. V letech 1991–2002 působil v činohře Národního divadla v Brně, od roku 2005 je členem Národního divadla v Praze. První výraznou filmovou roli dala respektovanému divadelnímu herci režisérka Alice Nellis ve snímku Výlet (2002). Charakterově různorodé postavy poté vytvořil ve filmech Sluneční stát (2005), Krev zmizelého (2005), Hezké chvilky bez záruky (2006), Muži v říji (2009) nebo Můj vysvlečenej deník (2012). Vlídné, otcovské postavy, ale i drsné chlapské typy si zahrál v řadě televizních seriálů (Četnické humoresky, Zdivočelá země, Pojišťovna štěstí, Horákovi, Hraběnky, Znamení koně, Cesty domů, Život je ples). ------

45/146

PROFILY HERCŮ ----------------

Jméno: Miroslav Příjmení: Krobot Narozen/a: 1951

(průvodčí Jiřička)

Divadelní režisér, dramatik, herec a pedagog se výrazně podílel na utváření podoby současného českého divadla. Režii studoval na brněnské JAMU (absolvoval v roce 1975), přes oblastní divadla v Chebu a v Hradci Králové se dostal do pražského Realistického divadla, kde inscenoval na konci osmdesátých let přelomové inscenace (například drama Merlin aneb Pustá zem, kde se poprvé sešel s Ivanem Trojanem). V roce 1990 se stal kmenovým režisérem činohry Národního divadla. Po šesti letech odtud odešel na komorní scénu Dejvického divadla, kde spolu se svými studenty katedry alternativního a loutkového divadla DAMU založil nový soubor. Dodnes je zde uměleckým šéfem a divadlo si pod jeho vedením stále drží nejvyšší úroveň mezi českými scénami. V roce 2001 ho obsadil Petr Zelenka do hry Příběhy obyčejného šílenství, hereckou kreaci si pak Krobot zopakoval o čtyři roky později v její filmové adaptaci. Jeho první filmové účinkování bylo oceněno Českým lvem a z respektovaného divadelního režiséra se stal velmi vyhledávaný filmový herec. Objevil se ve filmech Účastníci zájezdu (2006), Tajnosti (2007), Na vlastní nebezpečí (2008), Venkovský učitel (2008), 3 sezóny v pekle (2009), Odcházení (2011) nebo Ve stínu (2012). Do hlavní role dramatu Muž z Londýna (2007), který byl uveden v hlavní soutěži MFF v Cannes, ho obsadil maďarský režisér Béla Tarr. Titulní roli Krobot vytvořil ve snímku Alois Nebel (2011), který byl zpracován rotoskopickou metodou. Výraznou postavu zarputilého otce hrál ve slovensko-českém dramatu Dům (2011). Hlavní roli dostal v komedii inspirované populárním seriálem Okresní přebor – Poslední zápas Pepika Hnátka (2012). V letošním roce se objeví ve snímku Alice Nellis nazvaném Revival. ------------

46/146

Profily tvůrců

47/146

PROFILY TVŮRCŮ -----------------

Jméno: Agnieszka Příjmení: Holland Narozen/a: 1948

(režie)

Polská režisérka a scenáristka pochází z Varšavy, z intele ktuálně zaměřené rodiny. Její matka pracovala jako novinářka a patřila k polskému undergroundu. Agnieszka Holland vystudovala režii na pražské FAMU (absolvovala v roce 1971). V sedmdesátých letech se zařadila mezi nadějné polské režiséry, sdružené kolem dramaturgické skupiny X Andrzeje Wajdy, pro jejichž tvorbu se vžilo označení „kino morálního neklidu“. Samostatně debutovala snímkem Provinční herci (1980), který byl uveden na MFF v Cannes, kde získal Cenu kritiky. Následovaly snímky Horečka (1980) a Osamělá žena (1981). Druhý z nich vznikl krátce před vyhlášením výjimečného stavu v Polsku a po násilném zvratu poměrů byl kvůli své kritičnosti okamžitě stažen z distribuce. Režisérka se rozhodla emigrovat, do většiny filmů, které poté realizovala v Německu nebo ve Francii, však pronikala „polská“ témata. Odrazila se například ve filmu Hořká sklizeň (1985), příběhu polského sedláka, který za války ukryje Židovku uprchlou z nacistického transportu. Snímek byl nominován na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film. V dramatu Jak zabít kněze (1988) se inspirovala skutečnou kauzou vraždy katolického kněze Jerzyho Popiełuszka, kterou v roce 1981 provedla polská tajná policie. Nominaci na Oscara za nejlepší scénář získala za dobové drama Evropa, Evropa (1990), absurdní kroniku o židovském chlapci, který prošel stalinskou převýchovou i elitní školou Hitlerjugend. V americké produkci natočila poetický snímek Tajemná zahrada (1993). Úspěch mělo koprodukční drama o prokletých básnících Úplné zatmění (1995), do kterého obsadila mladičkého Leonarda DiCapria. Následovala adaptace románu Henryho Jamese s názvem Washingtonovo

48/146

Agnieszka Holland

náměstí (1997), mystérium Třetí zázrak (1999) a podobně laděné drama Julie na cestě domů (2002). V té době už byla Agnieszka Holland etablovaná a respektovaná v západní Evropě i v Hollywoodu. Příležitostně se věnovala také režírování epizod ze známých seriálů (například JAG, Odložené případy, The Wire – Špína Baltimoru, Treme). Při natáčení životopisného snímku Ve stínu Beethovena (2005) se potřetí sešla s hercem Edem Harrisem. V roce 2009 společně se svou dcerou Kasiou Adamik realizovala koprodukční snímek Jánošík. Pravdivá historie, vyprávějící o legendárním slovenském zbojníkovi. Jejím nejnovějším celovečerním snímkem je drama V temnotě (2011) zobrazující osudy skupiny Židů, kteří se za války ukrývali v kanálech okupovaného Lvova. Také tato kronika – inspirovaná skutečnými událostmi – byla nominována na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film. V tvorbě Agnieszky Holland se odrážejí její židovsko-katolické kořeny, zajímají ji problémy víry a mystiky. Klíčový motiv její tvorby souvisí s otázkou, zda a jak dokáže člověk morálně obstát v kritické situaci. ------

49/146

PROFILY TVŮRCŮ -----------------

Jméno: Štěpán Příjmení: Hulík Narozen/a: 1984

Jméno: Martin Příjmení: Štrba Narozen/a: 1961

(scénář)

(kamera)

Pochází z Uherského Hradiště, vystudoval katedru filmových studií na FF UK a scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Podílel se na organizaci a dramaturgii Letní filmové školy v Uherském Hradišti a Festivalu nad řekou v Písku. Za knihu Kinematografie zapomnění (2011), v níž zmapoval stav českého filmu v období normalizace, získal cenu Magnesia Litera pro objev roku. S režisérem Tomášem Kudrnou chystají adaptaci románu Honzlová od Zdeny Salivarové. Drama Hořící keř (2013) je jeho první realizovaný scénář. ------

50/146

Rodák ze slovenských Levic vystudoval fotografii na Střední umělecko-průmyslové škole v Bratislavě a kameru na pražské FAMU. Jako samostatný kameraman debutoval v roce 1988, od té doby nasnímal téměř čtyřicet filmů. Je dvorním kameramanem slovenského režiséra Martina Šulíka. Točil s ním nejen filmy Neha (1991), Všetko čo mám rád (1992), Záhrada (1995), Orbis Pictus (1997), Krajinka (2000) a Sluneční stát (2005), ale i cyklus dokumentů Zlatá šedesátá (2009). Často spolupracuje i s Vladimírem Michálkem (Je třeba zabít Sekala, Anděl Exit, Babí léto, O rodičích a dětech, Posel). Snímal také filmy Hezké chvilky bez záruky (2006), Děti noci (2008), Pokoj v duši (2009) nebo Občanský průkaz (2010). S Agnieszkou Holland spolupracoval již na filmu Jánošík. Pravdivá historie (2009). Je držitelem dvou Českých lvů. ------------

51/146

PROFILY TVŮRCŮ ----------------Jméno: Pavel Příjmení: Hrdlička Narozen/a: 1973

(střih)

Absolvent katedry střihové skladby na FAMU často spolupracuje se svým generačním souputníkem Markem Najbrtem, režisérem celovečerních filmů Mistři (2004), Protektor (2009) a Polski film (2012). Střih měl na starosti také u snímků Ro(c)k podvraťáků (2006), O život (2008), Czech Made Man (2011) nebo Hranaři (2011). Stříhal také dokument Generace Singles (2011). Je členem hudební skupiny MIG 21, v níž hraje na trubku a na klávesy. ------------

52/146

Jméno: Katarína Příjmení: Hollá Narozen/a: 1963

(kostýmy)

Vyhledávaná kostýmní výtvarnice vystudovala katedru scénografie na DAMU (1984–1990). Je autorkou kostýmů pro dvacítku filmů, mimo jiné pro snímky Krvavý román (1993), Kolja (1996) nebo 3 sezóny v pekle (2009). Často spolupracuje s Janem Hřebejkem (Šakalí léta, Pelíšky, Musíme si pomáhat, Pupendo) nebo s Alicí Nellis (Tajnosti, Mamas & Papas, Perfect Days – I ženy mají své dny). Pravidelně také pracuje pro televizi, kostýmy navrhla například pro seriál Dobrodružství kriminalistiky (1989–1993) nebo pro snímek Zámek v Čechách (1993). Další polohu její práce reprezentují divadelní kostýmy. Nikdy se nenechala svázat angažmá pro jednu scénu, její kostýmy oblékají herci z divadelního spolku Kašpar, v Divadle pod Palmovkou nebo v Národním divadle. Několikrát spolupracovala s režisérem Davidem Radokem, který jí otevřel dveře do skandinávských divadel, především do švédských operních domů. ------------

53/146

PROFILY TVŮRCŮ ----------------Jméno: Milan Příjmení: Býček Narozen/a: 1963

(architekt)

Absolvent architektury VUT v Brně patří k nejvytíže nějším českým filmovým architektům. Podílel se na více než čtyřiceti filmech, seriálech a televizních snímcích. Do filmového světa vstoupil v roce 1993 spoluprací s Jiřím Menzelem na snímku Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina. Pracoval takřka na všech filmech Jana Hřebejka. Výpravu měl na starosti také ve filmech Báječná léta pod psa (1997), Rok ďábla (2002), Želary (2003), Mistři (2004), Obsluhoval jsem anglického krále (2006), Občanský průkaz (2010), Ženy v pokušení (2010) nebo Muži v naději (2011). Byl čtyřikrát nominovaný na Českého lva. ------------

54/146

Jméno: Zdeněk Příjmení: Klika Narozen/a: 1958

(umělecký maskér)

Jako umělecký maskér pracoval na čtyřicítce filmů, seriálů i televizních snímků. Patří ke stálým spolupracovníkům Jana Hřebejka (Nestyda, Kawasakiho růže, Nevinnost, Svatá čtveřice) nebo Jana Svěráka (Tmavomodrý svět, Vratné lahve). Podílel se i na filmu Václava Havla Odcházení (2011). Často spolupracuje se zahraničními produkcemi, které natáčejí v České republice. Pracoval například na dramatech Kafka (1991) a Proces (1992), na válečném filmu Stalingrad (1992) nebo na několika epizodách z koprodukční série televizních detektivek Maigret (1991–2005). -------

55/146

PROFILY TVŮRCŮ ----------------Jméno: Antoni Příjmení: Komasa-Łazarkiewicz Narozen/a: 1980

(hudba)

Rodák z Varšavy pochází z filmařské rodiny. Studoval hru na klarinet na varšavské hudební škole a poté skladbu na Hudební akademii v Krakově. První příležitost jako autor filmové hudby dostal už jako patnáctiletý. Ve dvaadvaceti letech spolupracoval s režisérkou Agnieszkou Holland na snímku Julie na cestě domů (2002), tehdy ještě pod pseudonymem Anton Gross. S režisérkou se pak sešel i při práci na filmech Jánošík. Pravdivá historie (2009) a V temnotě (2011). Skládá hudbu pro snímky polské i evropské produkce, hrané tituly i dokumenty. ------------

56/146

Profily producentů

57/146

PROFILY PRODUCENTŮ ----------------------

HBO Europe s. r. o.

Původní českou tvorbu společnosti HBO Europe odstartoval v roce 2004 pořad Na stojáka, který na tuzemské obrazovky přinesl dosud neznámý žánr „stand-up comedy“ a vyprofiloval řadu originálních bavičů. Další krok znamenaly dokumenty, vzešlé ze scenáristické soutěže. Vítězný snímek Erotic Nation (2009, r. Peter Begányi) ukazuje proměny slovenského národa v souvislosti s tamějším erotickým byznysem. Film Nebe Peklo (2010, r. David Čálek) vypráví o komunitě lidí, kteří objevili rozkoš v bolesti. Společnost HBO Europe se podílela také na dokumentu Ježíš je normální! (2008, r. Tereza Nvotová), na svědectví Vítejte v KLDR! (2009, r. Linda Jablonská) o diktatuře v Severní Koreji a na hudební road-movie For Semafor (2010, r. Miroslav Janek), která popisuje zrod alba s novými interpretacemi hitů Suchého a Šlitra.

Dokument Gen D (2012, r. Pavel Otto Bureš) si všímá tří lidí s neobvyklou chorobou, která inspirovala legendy o upírech. Snímek Cesta snu (2012, r. Vladimír Barák) vypráví o špičkovém českém badmintonistovi Petru Koukalovi, jenž musel překonávat zhoubnou nemoc. Dokument Malá Hanoj (2012, r. Martina Saková) mapuje osudy vietnamské menšiny v posttotalitních Čechách. Do sféry hrané tvorby společnost HBO Europe vstoupila celovečerním debutem režiséra Jaroslava Fuita s názvem Dvojka (2009), vyprávějícím o krizi mladého páru během jeho dovolené na severu Evropy. Podpořila i další celovečerní prvotinu, punkové drama dont stop (2012) režiséra Richarda Řeřichy. Dosud nejrozsáhlejším hraným dílem se stal pětačtyřicetidílný seriál Terapie (2011). Drama o osudech rozporuplného psychiatra a jeho pacientů vzbudilo pozitivní divácký ohlas i pochvalné reflexe kritiky. Pětatřicetidílná druhá řada Terapie II., v níž je psycholog Marek Pošta konfrontován s novými postavami, bude uvedena na podzim 2013.

Kronika Zachraňte Edwardse (2010, r. Dagmar Smržová) líčí osudy mladého páru, který navzdory lékařským doporučením přivedl na svět postižené dítě. Dokument Chrámy těla (2010, r. Ivan Pokorný) přibližuje kuriózní svět ženské kulturistiky, film Tantra (2010, r. Benjamin Tuček) nahlíží do praktik ovládání mysli i sexu na tantrických seminářích a portrét Rock života (2011, r. Jan Gogola ml.) mapuje osudy Oldřicha Říhy z legendární skupiny Katapult. Sonda Generace Singles (2011, r. Jana Počtová) přibližuje životy mladých mužů a žen bez stálých partnerů. Dokument Venku (2011, r. Veronika Sobková) sleduje osudy tří delikventů, kteří se pokoušejí zvládnout život na svobodě. Snímek Em a ON (2011, r. Vladimír Michálek) je nonkonformním portrétem písničkáře Xaviera Baumaxy a jeho kolegy. ---------

58/146

59/146

PROFILY PRODUCENTŮ ----------------------

nutprodukce

nutprodukce je produkční společnost z Prahy, která vznikla z potřeby mladých producentů (Tomáš Hrubý, Pavla Kubečková) pokusit se společně hledat nové přístupy k filmu a televizi. Za dobu své dvouleté existence získala nutprodukce Českého lva a nominaci na studentského Oscara za film Graffitiger (2010). Nedávno dokončila celovečerní dokumentární film Lukáše Kokeše a Kláry Tasovské Pevnost (2012), který pojednává o Podněstří – státu ve státě na hranici dnešní Evropské unie, kde se čas zastavil před dvaceti lety a život zůstal zakonzervován v podobě před rozpadem Sovětského svazu. Dokument získal hlavní cenu na loňském MFDF v Jihlavě. V realizaci jsou filmy Gottland, pásmo několika povídek natočených na motivy knižního bestselleru Mariusze Szczygieła a vytvořených sedmi mladými nadějnými dokumentaristy, nebo snímek Petra Hátleho Velká noc. Ten vzniká v koprodukci s HBO a zkoumá moderní fenomén nočního života a nespavosti. Mezi další připravované filmy patří například snímek Show! režiséra Bohdana Bláhovce, který se zamýšlí nad mechanismy fungování českého showbyznysu. Minisérii Hořící keř (2013) nutprodukce zrealizovala pro HBO Europe. Polskou režisérku Agnieszku Holland oslovila především kvůli její výjimečné schopnosti nahlížet historické příběhy originálně, pravdivě a bez patosu, její celosvětové proslulosti a v neposlední řadě i kvůli osobní angažovanosti v příběhu.

60/146

61/146

PremiĂŠra: 27. ledna 2013 ________________________________

Rekonstrukce

REKONSTRUKCE PROTESTU --------------------------

Pomocí archivních dokumentů a svědectví pamětníků 1 je možné šokující čin českého studenta Jana Palacha podrobně rekonstruovat. Dne 15. ledna 1969 se Jan Palach zúčastnil pohřbu svého strýce a následující den ráno odjel ze Všetat do Prahy. Na spořilovské koleje přijel 16. ledna 1969 patrně okolo osmé hodiny. Na pokoji napsal koncept a poté čtyři takřka identické dopisy, které podepsal jako „Pochodeň č. 1“. Z koleje Palach odešel okolo jedenácté hodiny. Není zcela jasné, co dělal v následujících hodinách. Patrně cestou do centra města vhodil do poštovní schránky tři ze zmíněných dopisů. Předtím zřejmě koupil známky a pohlednici Malostranského náměstí, na niž napsal adresu svého přítele Huberta Bystřičana a krátký pozdrav. Pohlednici podle všeho odeslal spolu s dopisy. Jisté je, že mezi jedenáctou hodinou a půl jednou zakoupil dvě umělohmotné nádoby, do nichž si nechal v Opletalově ulici načepovat benzín. S naplněnými nádobami a aktovkou v rukou zamířil zřejmě rovnou pod rampu Národního muzea. Pro svůj čin si vybral záměrně místo v centru Prahy, kde se po celý den nacházela řada lidí. Ke kašně přišel několik minut před půl třetí odpoledne.

2 Šokující protest viděla řada svědků, jejichž výpovědi se dochovaly ve vyšetřovacím spise Veřejné bezpečnosti a umožňují jeho přesnou rekonstrukci. Okolí místa vypadalo v lednu 1969 jinak než dnes. Hlavní budova Národního muzea byla integrální součástí Václavského náměstí, neoddělena magistrálou. Po celém náměstí vedla řada tramvajových linek, jedna ze zastávek byla hned vedle sochy sv. Václava. Jan Palach si u zábradlí kašny odložil kabát a z aktovky vyndal lahvičku s nápisem Éter. Otevřel ji nožem a dal si ji k obličeji. Poté se u kašny polil benzinem a zapálil. Přeskočil zábradlí, proběhl mezi zaparkovanými automobily směrem k pomníku sv. Václava. Poté byl málem sražen projíždějící tramvají. Zřejmě proto zahnul směrem k Domu potravin, poblíž něho padl na vozovku a byl zde náhodnými svědky uhašen jejich kabáty.

64/146

2 3 Na Palachovu výzvu otevřeli přihlížející aktovku zanechanou u kašny a přečetli si jeho dopis. Po několika minutách na místě zastavila sanitka ministerstva vnitra, která jela náhodou kolem. Popálený mladík, který byl stále při vědomí, byl nejdříve převezen do nemocnice na Karlově náměstí. Zde však nebyl službou přijat a sanitka byla poslána do Legerovy ulice, kde tehdy sídlila klinika plastické chirurgie Fakultní nemocnice na Vinohradech, jejíž součástí bylo oddělení pro léčbu popálenin. Přijat zde byl ve tři čtvrtě na tři odpoledne. Když byl odvážen do nemocničního pokoje, zdůrazňoval zdravotním sestrám, že není sebevrah, ale že se zapálil na protest podobně jako buddhisté ve Vietnamu. velký dav lidí. 4 Na místě Palachova činu se shromáždil Záhy přijeli také hasiči a vyšetřovatelé VB, kteří vyslechli první svědky a pořídili fotografie. U kašny objevili sedm střepů z lahvičky a ohořelou umělohmotnou nádobu. Na místě také našli dva papíry formátu A4, na nichž patrně svědek Palachova protestu tuší napsal „Zde se upálil 20letý student“. Příslušníci Veřejné bezpečnosti také zabavili Palachovy osobní věci, mezi nimi dopis, ve kterém vysvětloval svůj čin. Na jeho základě později rozhodli vyšetřovatelé o zahájení trestního stíhání pro trestný čin účasti na sebevraždě.

Již dvě hodiny po Palachově činu vydala Československá tisková kancelář krátkou zprávu o sebeupálení studenta filozofické fakulty, ve které byl Jan Palach uveden pouze iniciálami. Jen několik hodin po Palachově činu byla klinika obležena novináři, kteří se domáhali informací o jeho zdravotním stavu. Vedoucí oddělení popálenin Jarmila Doležalová proto rozhodla o uzavření kliniky a návštěvu povolila pouze Palachově matce a bratrovi Jiřímu. Do pokoje nevpustila ani vyšetřovatele Veřejné bezpečnosti, kteří chtěli zjistit podrobnosti o potenciálních Palachových následovnících. Převzala od nich pouze kotoučový magnetofon, na který měly být nahrány případné Palachovy výpovědi (tento přístroj však nebyl z nejasných důvodů zřejmě vůbec použit).

65/146

REKONSTRUKCE PROTESTU --------------------------

Podle vzpomínek zdravotního personálu trval Jan Palach po celou dobu na tom, že skupina jeho následovníků skutečně existuje. Na otázku, kdo jsou její členové, však odmítal odpovědět. Dne 17. ledna 1969 nahrála psychiatrička MUDr. Zdenka Kmuníčková na kazetový magnetofon (patrně jiný, než dodal technik VB) krátký rozhovor s popáleným studentem. Zopakoval v něm požadavky ze svého dopisu a zdůraznil, že svým činem chtěl probudit lidi. Ve stejný den navštívili Palacha na pokoji také jeho matka a bratr, kteří byli silně otřeseni. Oba byli následně hospitalizováni na psychiatrické klinice.

O ČEST JANA PALACHA – SOUDNÍ PŘE PODLE HISTORICKÝCH FAKTŮ ----------------------

Sebeupálení Jana Palacha vyvolalo v lednu 1969 různé reakce. Většina společnosti byla především šokována činem, jehož forma odkazovala na jiný kulturní okruh. Zástupci studentů se při jednáních s vládními představiteli snažili o splnění požadavků Jana Palacha, ovšem současně nevyzvali ke generální stávce. V řadě měst se po zprávě o Palachově smrti konaly tryzny, které měly podobu tichého protestu proti nastupující normalizaci. V centru Prahy se ve večerních hodinách uskutečnilo několik pouličních demonstrací, jejichž účastníci skandovali protisovětská hesla. Většina z nich byla násilně rozehnána bezpečnostními složkami. Vedení státu a komunistické strany se především snažilo uklid nit rozjitřenou situaci a udržet šokovanou společnost pod kontrolou. Politici sice většinou vyjadřovali lítost nad činem Jana Palacha, současně ale odmítali formu jeho protestu. Na několika jednáních se zástupci vysokoškoláků označili jejich požadavky za nesplnitelné. Dne 19. ledna 1969 byla vyhlášena pohotovost bezpečnostních složek, největší od srpnové okupace. Úřad pro tisk a informace vydal 20. ledna 1969 pokyn redakcím, aby publikovaly pouze oficiální sdělení. Vyhoštěno bylo šestnáct zahraničních novinářů. Ve stejný den se v Bratislavě uskutečnila schůze předsednictva Ústředního výboru Komunistické strany Slovenska pod vedením Gustáva Husáka. Usnesení, které předsednictvo na schůzi přijalo, bylo již nepokrytě výhružné. Na druhou stranu česká vláda souhlasila po dohodě s vysokoškoláky nejprve s uspořádáním pietního průvodu Prahou a poté i s veřejným rozloučením s Janem Palachem. Palachův čin odsoudili veřejně pouze straničtí konzervativci, zejména dogmatici z okruhu libeňské organizace KSČ, kteří hovořili o údajném zneužití Jana Palacha. Tuto lživou tezi rozvíjel veřejně také poslanec a člen ÚV KSČ Vilém Nový, který na konci ledna 1969 poskytl rozhovor zahraniční agentuře AFP, v němž poprvé veřejně vyslovil teorii o „studeném ohni“. Palach měl být údajně přesvědčen, že bude polit látkou, která sice hoří, ale přitom nepálí (ve skutečnosti žádná taková chemická látka neexistuje). Demonstrativní akce se však nepovedla a Palach se popálil. Odpovědnost podle Nového nesli „pravicoví“ spisovatelé a publicisté.

66/146

67/146

O ČEST JANA PALACHA – SOUDNÍ PŘE PODLE HISTORICKÝCH FAKTŮ ----------------------

Dopis prvního tajemníka KSSS Leonida Iljiče Brežněva a předsedy Rady ministrů SSSR Alexeje Nikolajeviče Kosygina, který 23. ledna 1969 zaslali Alexandru Dubčekovi a Oldřichu Černíkovi, jasně dokládá, odkud tento výklad o „zneužitém studentovi“ pocházel. Sovětští představitelé totiž vyslovili v dopisu velké znepokojení nad situací v Československu a Jana Palacha označili za oběť provokatérů. Vilém Nový opakoval zmíněný výklad o „studeném ohni“ také 20. února 1969 na veřejné schůzi poslanců s voliči, která se uskutečnila v českolipském hotelu Merkur. Tentokrát přidal ještě jména viníků, kteří měli Jana Palacha přesvědčit k jeho činu: spisovatelé Vladimír Škutina a Pavel Kohout, studentský představitel Lubomír Holeček, sportovec Emil Zátopek a šachista Luděk Pachman (v jeho případě to byla zřetelně msta za jeho snahu přimět členy údajné Palachovy skupiny, aby se neupalovali). Když se v sále ozvaly pobouřené hlasy a pískot, odvolával se stra nický konzervativec na údajné výsledky vyšetřování: „Soudruzi, co chcete slyšet, chtěli jste slyšet o Palachovi, no já vám říkám, co o tom vím. Já šel na ministerstvo vnitra, mluvil jsem s ministrem vnitra Grösserem a ptal jsem se ho, proč dosud nebyla vydána úřední zpráva o té smrti Palacha. Oni jenom prohlásili, že informace, tedy výroky, které já jsem uvedl, že nemám od nich, ale neřekli ani, že mám pravdu, ani že nemám pravdu.“ Výroky Nového vedly zmíněnou pětici v březnu 1969 k tomu, že na něho podala žalobu na ochranu osobnosti podle občanského zákoníku. Stejný krok učinila také Libuše Palachová, která si zvolila za svou advokátku JUDr. Dagmar Burešovou. Samostatně podané žaloby byly nakonec 20. května 1969 spojeny ke společnému projednání. Na jejich výsledku se zcela zásadně podepsalo „obnovení pořádku“, jak ironicky popsal postupnou restauraci autoritativního režimu publicista Milan Šimečka.

3 V létě 1969 se politická situace výrazně přiostřila v souvis losti s prvním výročím srpnové okupace. Pouliční demonstrace v Praze, Brně, Liberci a Bratislavě byly násilně potlačeny. Státní bezpečnost krátce poté zasáhla proti autorům a signatářům petice Deset bodů, v níž byla odsouzena srpnová okupace a následné politické ústupky. Hlavní postavou petice byl Luděk Pachman, který byl společně s Janem Tesařem a Rudolfem Battěkem zatčen. K procesu nakonec nedošlo a trojice byla po deseti měsících propuštěna. Pachman byl proto později k soudnímu sporu s Vilémem Novým přivezen z vazby s pouty na rukou. Přestože se ocitl v pozici politického vězně, ze sporu s Vilémem Novým na rozdíl od jiného žalobce neustoupil. Z původní napadené pětice nakonec odstoupil od žaloby sportovec Emil Zátopek se snahou o „sebekritiku“. Nový se v tomto období také snažil, aby o sporu rozhodoval nikoliv obvodní soud pro Prahu 7, nýbrž okresní soud v České Lípě, což se podařilo žalobcům překazit s odkazem na možnou podjatost (Nový byl poslancem za českolipský okres). Postupně byli vyslechnuti svědci, kteří se v únoru 1969 zúčastnili veřejné schůze v České Lípě. Z jejich výpovědí se žalobci dozvěděli, že její průběh byl natočen na magnetofonový pásek. Na konci července 1970 u soudu svědčil pracovník zemědělské redakce Československého rozhlasu Vladimír Hončík, který společně s kolegy náhodně schůzi natočil. Přestože žalobci získali jasný důkaz o nactiutrhačných výrocích Viléma Nového, nakonec soudní při nevyhráli. Naopak, soudkyně JUDr. Jarmila Ortová vynesla 30. července 1970 rozsudek, kterým jasně ukázala, že justice se opět stala pouhou služkou moci. Žalobu zamítla s odůvodněním, že Vilém Nový měl na kritiku činu Jana Palacha nejen právo, ale byla to i jeho povinnost. Žalobce, kteří měli podle rozsudku uhradit žalovanému náklady soudního řízení, pak označila za nepřátele socialismu.

Vilém Nový se nejdříve snažil soudní proces protahovat obstrukce mi, když nepřebíral řadu týdnů předvolání k soudu. Podle jeho vyjádření z poloviny května 1969 byly podané žaloby pouze projevem nátlakové akce, jejímž cílem mělo být „skandalizování a odstranění funkcionářů, oddaných KSČ, věci socialismu a spojenectví se SSSR“. Zdůraznil, že žalující navíc vycházeli pouze z tvrzení novinářů, kteří údajně hrubě zkreslili jeho výroky. Nový také poukazoval na skutečnost, že výroky pronesl jako poslanec a tudíž se na něho podle jeho slov měla vztahovat imunita. Obhájci žalobců však namítli, že podle stanoviska Nejvyššího soudu ČSR je k provedení sporu na ochranu osobnosti příslušný pouze soud a žádný jiný státní orgán nemůže tyto spory rozhodovat.

68/146

69/146

PremiĂŠra: 27. ledna 2013 ________________________________

HistorickĂŠ souvislosti

Cesta k pražskému jaru --------------------------

Po skončení druhé světové války se Československo sta lo obdobně jako Maďarsko, Polsko a některé další evropské země součástí zájmového prostoru Sovětského svazu. Nastolený politický systém měl formálně podobu parlamentní demokracie, ale ve skutečnosti byla politická soutěž výrazně omezena na několik povolených stran, které se společně podílely na vládě. Ve svých programech shodně požadovaly znárodňování, byť se lišily v jeho rozsahu. Zcela zásadně se také v souvislosti s druhou světovou válkou proměnila národní struktura. Již v roce 1944 byla Podkarpatská Rus přičleněna jako Zakarpatská Ukrajina k sovětskému území. Velký zlom rovněž znamenal poválečný „odsun“ naprosté většiny obyvatel německé národnosti.

Relativní uvolnění politických poměrů nastalo teprve pos tupně v polovině padesátých let. Proměnu předznamenala smrt Josifa Vissarionoviče Stalina a Klementa Gottwalda na jaře 1953. V tomto roce se také objevily největší veřejné protirežimní protesty, které vypukly po vyhlášení měnové reformy. Zásadním zlomem byl únorový XX. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956, kde nový nejvyšší představitel SSSR Nikita Sergejevič Chruščov odsoudil Stalinovu diktátorskou politiku. V Československu se jedním z dokladů dočasného uvolnění stal například studentský majáles, jehož se 20. května 1956 zúčastnilo jen v Praze na sto tisíc lidí. Jednotlivá hesla kritizovala politiky, organizace i cenzuru.

V roce 1946 potvrdili v parlamentních volbách dominantní pozici komunisté, kteří v tomto období hovořili o specifické československé cestě k vybudování socialistického státu. Podle jejich představitelů neměla slepě kopírovat sovětský model, ale naopak měla čerpat z domácích tradic. Ve skutečnosti již v prvních letech po válce docházelo k zneužívání bezpečnostních složek a justice proti politickým oponentům, kteří byli v řadě případů postiženi. Když komunisté v únoru 1948 naplno uchopili moc do svých rukou, rozpoutali čistky ve státní správě, armádě i na vysokých školách. Desetitisíce osob odešlo po únoru 1948 do exilu. Tisíce jiných bylo odsouzeno k trestům mnohaletého vězení a nuceným pracím. V letech 1948–1960 bylo dvě stě čtyřicet dva lidí v politických procesech odsouzeno k trestu smrti a popraveno, mezi nimi i někdejší vysocí komunističtí představitelé (popraven byl i bývalý generální tajemník KSČ Rudolf Slánský). V rámci protináboženského boje byly v roce 1950 zlikvidovány řeholní řády. Zakázány byly stovky časopiseckých a novinových titulů. Z veřejných knihoven byly vyřazovány knihy řady nepohodlných autorů. Nucená kolektivizace zcela proměnila sociální strukturu venkova. Soukromé podnikání bylo v Československu postupně takřka vymýceno (mezi postiženými živnostníky byla i rodina Palachových, která nesměla provozovat cukrářskou dílnu a obchod).

72/146

Monopol moci --------------

Po rozdrcení maďarské revoluce na podzim 1956 období rela tivního uvolnění ovšem skončilo i v Československu. Již v následujícím roce se po celém Československu odehrála nová vlna čistek. Znovu také stoupal počet politických procesů. Nové uvolnění nastalo teprve v první polovině šedesátých let. Při květnových amnestiích v letech 1960, 1962, 1963 a 1965 byla postupně propuštěna většina politických vězňů (je ale příznačné, že po návratu z vězení žili jako druhořadí občané, kteří obtížně sháněli zaměstnání a žili pod drobnohledem tajné policie). Výrazné oživení nastalo především v kulturní oblasti. Mezi jeho nejviditelnější projevy patřily filmy československé nové vlny. V akademických ústavech vznikaly první reformní plány, které měly vyřešit zhoršující se hospodářskou situaci. Pro vládu prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta ČSSR Antonína Novotného, který se dostal na vrchol mocenské pyramidy v období masových politických procesů, bylo typické střídání uvolnění s obdobím utahování šroubů. I z tohoto důvodů se proti němu postupně vytvářela vnitrostranická opozice, která v lednu 1968 dosáhla jeho odchodu z vedení KSČ. Příčin Novotného pádu bylo hned několik: hospodářská krize, slovenská otázka či spory s určitými skupinami obyvatel, mezi něž patřili vysokoškolští studenti. Do čela komunistické strany byl následně zvolen Alexander Dubček, s jehož jménem je spojeno krátké osmiměsíční období, kdy demokratizační reformy nabraly nevídaný spád: na konci března 1968 fakticky zanikla cenzura a média začala otevírat dosud tabuizované otázky nedávné minulosti. Také pod vlivem těchto zpráv musel Antonín Novotný odstoupit i z funkce prezidenta, v níž ho vystřídal Ludvík Svoboda, který byl značnou částí veřejnosti vnímán jako údajný stoupenec reforem (což se záhy v srpnu 1968 ukázalo jako velký klam).

73/146

Cesta k pražskému jaru --------------------------

V dubnu 1968 schválil ÚV KSČ Akční program, v němž komunistická strana představila své reformní plány. Mezi občany vyvolaly tyto změny spontánní nadšení a řadu aktivit, které již překračovaly představy vedení KSČ o budoucím vývoji. I největší komunističtí reformisté se nevraživě dívali především na vznik Klubu angažovaných nestraníků (KAN), Sdružení bývalých politických vězňů (K 231) nebo na snahy o obnovení sociální demokracie. Doslova zděšení mezi nimi vyvolal v červnu 1968 manifest Dva tisíce slov, jehož autorem byl spisovatel Ludvík Vaculík. Paradoxně veřejnost spojovala své naděje s politiky, kteří nebyli v naprosté většině schopni překročit svůj stín. Na jedné straně sice hlasitě hovořili o zrušení cenzury, na straně druhé již od května 1968 diskutovali pod tlakem Moskvy, ostatních sovětských satelitů a domácích konzervativců o tom, jakým způsobem udržet probuzenou společnost v příslušných mezích.

Srpnová okupace ------------------

V tomto období měli českoslovenští politici za sebou již opakované osobní jednání se sovětskými představiteli, kteří je vyzvali k zastavení reforem. Nátlak vyvíjelo také vedení dalších „bratrských“ komunistických stran, zejména polští a východoněmečtí představitelé. Alexandr Dubček sice slíbil zakročit, ale nepodnikl žádné viditelnější kroky. Diplomatický tlak byl proto vystřídán vojenským řešením: v noci na 21. srpna 1968 bylo Československo obsazeno vojsky pěti států Varšavské smlouvy. Několik čelných představitelů ČSSR včetně prvního tajemníka ÚV KSČ bylo uneseno do Sovětského svazu. Invaze však vyvolala celonárodní odpor, díky němuž se okupantům nepodařilo ustavit kolaborantskou vládu. Posledním vrcholem pražského jara se stal XIV. mimořádný sjezd KSČ v pražských Vysočanech, během něhož – i když nakonec krátkodobě – byli zbaveni veškerých mocenských pozic odpůrci reformního procesu. Z nepříjemné situace nakonec okupanty dostal prezident Ludvík Svoboda. Spolu s několika vybranými politiky odjel do Moskvy a přesvědčil unesené představitele KSČ, aby podepsali se sovětskou stranou kapitulační dohodu. Dne 26. srpna 1968 podepsala československá delegace v hlavním městě Sovětského svazu tzv. Moskevský protokol. V tajném dokumentu – kromě jiného – souhlasila se zrušením závěrů mimořádného Vysočanského sjezdu KSČ. Zavázala se v něm k čistkám ve vedení médií, faktickému obnovení cenzury i k tomu, že zabrání projednávání okupace v Radě bezpečnosti OSN. Když se politici vrátili do Československa, veřejnost jim příliš nedůvěřovala. Nechtěli totiž o výsledcích jednání otevřeně hovořit. Teprve Alexander Dubček si část veřejnosti opět naklonil, když občany v emotivním projevu ujistil, že v reformách se bude pokračovat, byť pomaleji. Jak se však v následujících týdnech ukázalo, reálná politi ka se již ubírala zcela jiným směrem. Z čela Národní fronty byl 6. září 1968 odvolán František Kriegel, jediný z unesených československých politiků, který tzv. Moskevský protokol odmítl podepsat. Svoji funkci zanedlouho ztratil také ředitel Československé televize Jiří Pelikán a ředitel Československého rozhlasu Zdeněk Hejzlar. Na podzim 1968 rezignoval sám na funkci tajemníka Ústředního výboru KSČ Zdeněk Mlynář, jeden z hlavních autorů Akčního programu.

74/146

75/146

Počátky normalizace -----------------------

Dne 18. října 1968 schválilo Národní shromáždění smlouvu o „dočasném pobytu“ sovětských vojsk, která legalizovala setrvání pětasedmdesáti tisíc sovětských vojáků v ČSSR. Proti byla pouze čtveřice poslanců (František Kriegel, František Vodsloň, Gertruda Sekaninová-Čakrtová a Božena Fuková), deset se zdrželo a několik dalších se jednání parlamentu vůbec nezúčastnilo. Další ústupek udělala československá vláda 8. listopadu 1968, když dočasně zastavila vydávání kritických časopisů Reportér a Politika. Nástup konzervativců byl dokonán na pražském zasedání Ústředního výboru KSČ ve dnech 14. až 17. listopadu 1968. Podařilo se jim nejen obsadit několik důležitých funkcí, ale také prosadit rezoluci, v níž byl stanoven další plán normalizace. Proti jeho závěrům protestovali nejhlasitěji vysokoškoláci, kteří ve dnech 18. až 21. listopadu 1968 zorganizovali okupační stávku na podporu tzv. studentského desatera, v němž kladli vedení KSČ řadu požadavků. Žádný z nich se však nepodařilo prosadit, a nejen mezi studenty se tak na konci roku 1968 začaly šířit pocity beznaděje. Silnou pozici v KSČ postupně v tomto období získával slovenský politik Gustáv Husák. V prosinci 1968 navrhl, aby byl předpokládaný kandidát na předsedu nového Federálního shromáždění Josef Smrkovský (dosavadní předseda Národního shromáždění) nahrazen slovenským zástupcem. Měl tak být podle jeho manipulativního výkladu dodržen federativní princip. Za Josefa Smrkovského, jednu z nejoblíbenějších osobností pražského jara, se sice manifestačně postavila veřejnost (o této události psal na počátku ledna 1969 také Jan Palach ve svém dopise, v němž navrhoval obsadit budovu Československého rozhlasu a vysílat výzvu ke generální stávce), avšak Smrkovský její podporu odmítl a na jeho místo byl zvolen Peter Colotka. Konzervativci si tak mohli připsat další vítězství, které bylo zpečetěno v dubnu 1969 volbou Gustáva Husáka prvním tajemníkem ÚV KSČ. Definitivní tečku za pražským jarem udělalo násilné potlačení pouličních demonstrací v srpnu 1969, na kterém se vedle bezpečnostního aparátu a Lidových milicí aktivně podílela také domácí armáda. Následovaly masové čistky v komunistické straně a opětovné prosazení autoritativního modelu vlády podle sovětského vzoru na dalších dvacet let.

76/146

77/146

PremiĂŠra: 27. ledna 2013 ________________________________

Rozhovory

ROZHOVORY S HERCI --------------------

Tatiana Pauhofová (Dagmar Burešová, advokátka)

rozhovory s herci

Co jste věděla o případu upálení Jana Palacha před natáčením Hořícího keře? ---------------------Jsem z rodiny, kde jsme byli vychováváni a vedeni k tomu, že „být v obraze“ je víc, než „vypadat jako obrázek“. Takže jsem se při vyslovení jména Jan Palach netvářila jako nachytaná na švestkách, při krátkém rozhovoru na tohle téma bych docela slušně obstála, ale během přípravy a natáčení filmu jsem se dostala k takovým informacím, o nichž se mi ani nesnilo. Jak se v průběhu práce na snímku měnil váš pohled na Palachův odkaz? ---------------------Nevím, jestli slovo „měnil“ je přesné, s přibývajícími informacemi jsem spíš ztratila odvahu vykřikovat velká slova. Palachova věta „Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí.“ – to je pro mě i dnes aktuální věc svědomí a odkaz, který bych na své cestě ráda sledovala (jinými prostředky než on, samozřejmě). V tomto případě spíš „pohled“ pokorně klopím, všechny ty události na mě působí dojemně, nezanedbatelně, děsivě, strašně, obdivuhodně, silně… Vlastně si to vůbec netroufám hodnotit, na to jsem příliš malý pán. Snad jen tentokrát zkusit nezapomenout…

80/146

81/146

ROZHOVORY S HERCI --------------------

Tatiana Pauhofová

Hrajete advokátku Dagmar Burešovou, která se ujala případu, v němž šlo o očištění jména Jana Palacha. Jste typ, který si pro takovou roli nastuduje množství informací, nebo spíš spoléháte na cit a intuici? ---------------------Jde o reálný příběh, který se odehrává na pozadí historických událostí, takže spoléhat se jen na cit a intuici by bylo příliš troufalé. Tím spíš, že jsem tu dobu nezažila. V roce 1989 mě nejvíc trápilo, že sice umím přečíst noviny, ale absolutně ničemu v nich nerozumím, a že se rozbitá kolena nehojí tak rychle, jak jsem si přála. Takže jsem považovala za povinnost odložit optiku dnešní doby a zkusit se v tom – pro mě zvláštním – období trochu zorientovat. Naštěstí žijeme v době, kdy se lze snadno dostat k množství informací, takže jsem nasávala, třídila, dozvídala se a nakonec použila cit a intuici. Jak vypadala spolupráce s režisérkou světového jména Agnieszkou Holland? Nechává hercům prostor, diskutuje s nimi, nebo je to generál, který velí vojsku? ---------------------Je to generál, který nechává volnost a prostor a rád vede s herci dialog. Fascinující kombinace. Lepší je to zažít než o tom mluvit. Agnieszko, děkuju! V Hořícím keři věrně ožila spousta reálných historických situací a postav. Jak jste emocionálně vnímala návrat v čase na přelom šedesátých a sedmdesátých let? ---------------------Chvílemi těžko, protože jsem se ani ve svém životě zatím nestihla naučit vyrovnat s pocitem bezmoci a nesvobody. Chvílemi až příliš emotivně, ale i radostně, protože lidé i tehdy uměli – alespoň někdy – žít naplno, radovat se a bavit. A možná v tom vakuu nesvobody a strachu ještě intenzivněji než dnes. A nesmím zapomenout, jak jsem si perfektně užila svou Simku, to je na silnici auto plné emocí!

1 Jaroslava Pokorná (Libuše Palachová, Janova matka)

Jaké jsou vaše vzpomínky na leden 1969, kdy se upálil Jan Palach? Jaký pocit vám uvízl v paměti? ---------------------V roce 1968 jsem skončila DAMU, získala jsem angažmá, ale svou hereckou kariéru jsem zahájila tím, že jsem otěhotněla, a tak jsem v lednu v době událostí kolem Palachova činu byla krátce před porodem. Bydlela jsem na okraji Prahy, termín porodu se blížil, a tak jsem skoro nevycházela a měla to všechno zprostředkované jen přes vyprávění lidí, a přes to, co tehdy ještě prošlo v televizi, rádiu a v novinách. Protože jsem ale hodně aktivně prožívala srpen 68, propadla jsem se tehdy v lednu, stejně jako většina národa, do naprosté bezmoci a zoufalství – a to jsme ještě nemohli tušit, jaká zvůle nás čeká v následujících „normalizačních“ letech. Hodně si pamatuji i na to, jak se vlastně okamžitě po Palachově smrti rozjela mašinérie lhaní a překrucování, která měla trvat ještě dalších neuvěřitelných dvacet let. Ostatně, o tom je vlastně Hořící keř.

Kam ve své filmografii řadíte účinkování v Hořícím keři? ---------------------Je to ta největší důvěra, jíž jsem se zatím dočkala, a obrovská pocta. Jsem vděčná. Tohle slovo to vystihuje nejvíc. Děkuji!

82/146

83/146

ROZHOVORY S HERCI --------------------

Role paní Palachové je emocionálně velmi intenzivní, co bylo na této úloze nejtěžší? ---------------------Určitě hned první natáčecí den – scéna ve vlaku, kdy se paní Palachová náhodou z novin dozví, co se jejímu synovi stalo. Měli jsme sice dvě čtené zkoušky, ale stejně jsem se strašně bála chvíle, kdy tahle scéna přijde. Hodně mi pomohla Agnieszka, dokázala mě uklidnit a můj strach a úzkost z té přetěžké scény rozptýlit. Bála jsem se hlavně toho, že nedokážu najít míru. Představit si, že jsem matka, která bezstarostně nasedne do vlaku s tím, že jede na schůzku se synem, aby spolu koupili kabát, a ve vteřině se jí zhroutí svět – to snad ani nebylo možné. Agnieszka ale říkala: „Neboj se, já všechno ,strážim‘.“ A opravdu, „strážila“. Ona tvrdí, že jsou dva typy herců. Jedni jsou nejlepší na první klapku, a pak už jde jejich výkon dolů, a pak druzí, kteří to mají přesně obráceně. No, a protože šlo o první natáčecí den, těžko mohla vědět, kam patřím já – a tak jsme to jeli několikrát. Nezbylo než zavřít oči a skočit do té ledové vody. A vidíte – já vlastně ani nevím, která klapka se nakonec použila… V době Palachova upálení jste s Agnieszkou Holland točila. Jaké bylo teď vaše setkání po letech? ---------------------Já jsem s Agnieszkou poprvé točila těsně po porodu, v nějakých třiadvaceti, a už tehdy to pro mě byl ohromný zážitek. Rok na to jsme se sešly ke spolupráci podruhé. Pak Agnieszka odešla a skoro celý život jsme se neviděly. Jednou jsem ji navštívila v Paříži, ale to bylo jen letmé setkání. A najednou jsme spolu stály na place a jako by ty roky neexistovaly – měla jsem pocit, že jsme včera dotočily a jedeme nanovo. Bylo mým snem se s ní ještě někdy v životě pracovně setkat a to, že se ten sen vyplnil, pokládám téměř za zázrak. Spolupráce s ní je fantastická. Ona je ten typ režiséra, který nechá herci možnost, aby hledal a nabízel. Dá mu svobodu cokoli říct, cokoli zkusit. Nádherná a inspirující spolupráce. Její podíl na úspěchu Hořícího keře je naprosto zásadní.

84/146

Jaroslava Pokorná

Petr Stach (Jiří Palach, Janův bratr)

Jak jste se na roli Jiřího Palacha připravoval? Měl jste možnost se s ním setkat? ---------------------Prolistoval jsem několik knih a pročetl materiály dostupné na internetu. Zajímavé pro mě byly stránky www.janpalach.cz. S panem Jiřím Palachem jsem se nesetkal, což bylo pro mě možná lepší. Nejspíš bych cítil příliš velkou zodpovědnost. Nebylo pro mě jednoduché ztvárňovat žijícího člověka, kterého si navíc vážím pro jeho obrovskou vnitřní sílu. Vydržel toho strašně moc. Třeba se ještě setkáme a snad mi nenafackuje. Jaká byla vaše osobní zkušenost ze setkání s režisérkou Agnieszkou Holland? ---------------------Pro mě to bylo setkání s velkou osobností. Osobností, která toho na poli kinematografie mnoho dokázala. Na poli světové kinematografie. Měl jsem z ní pocit svérázného člověka. Zároveň na mě působila v něčem naprosto normálně, lidsky. Před několika lety jsem se při práci setkal s jiným člověkem, který toho v oblasti filmu hodně dokázal – s Milošem Formanem. A pobavilo mě, že oba tito tvůrci

85/146

ROZHOVORY S HERCI --------------------

Petr Stach

1 Ivan Trojan (major VB Jireš)

neměli při práci rádi kompromisy. Prací doslova žijí. Zároveň jsou však schopni nadhledu a u obou mě překvapila značná schopnost sebeironie. Dokážou si ze sebe dělat legraci. U Agnieszky jsem si musel chvíli zvykat na to, že nechválí. Pokud mi po záběru nic neřekla, tak byla spokojená. Aspoň tak mi to vysvětloval asistent režie Martin Stádník. Většina scén, ve kterých hrajete, je emocionálně velice vypjatá, jaká se vás osobně dotkla nejvíce? ---------------------Scény na nádraží, v nemocnici, na hřbitově... Všechny byly velmi silné. Nejsem schopen se rozhodnout pro některou konkrétní. A myslím si, že ani z pozice herce nemám právo nějak hodnotit. Není to smyšlený příběh a je za ním mnoho opravdového lidského utrpení. Vážím si lidí, kteří to všechno dokázali přetrpět. Smekám před nimi.

86/146

Jaké jsou vaše osobní vzpomínky na tzv. Palachův týden v roce 1989? ---------------------Už 28. října 1988 bylo více demonstrujících než 21. srpna 1988. A při Palachově výročí se ten počet ještě zvýšil. Překvapující bylo, že jsme se dokázali sejít v několika dnech po sobě. Bylo to povzbuzující a nadějné. Takže vzpomínky krásné, jestli se to tak dá říct, protože obušky a vodní děla a následné represe vykonaly pochopitelně své. Prozatím. Nikdy vám nebylo jedno, kam se naše společnost ubírá, na konci osmdesátých let jste podepsal petici za propuštění Václava Havla i Několik vět. Jakou roli podle vás sehrál odkaz Jana Palacha na cestě Československa k demokracii? ---------------------Představitelé totalitní moci se těmi nejhoršími a nejodpornějšími prostředky pokusili jeho čin vymazat z naší paměti. V Palachově oběti se však ukrývá obrovská a strašlivá síla, díky které se jim to nepodařilo. I na lednových demonstracích v roce 1989 se ukázalo, že jeho odkaz je stále živý, že se ho komunisti a estébáci stále bojí a že ho nenávidí i po dvaceti letech. O půl roku později, 17. listopadu, už pravda a láska zvítězila. I díky Janu Palachovi.

87/146

ROZHOVORY S HERCI --------------------

Ivan Trojan

Režisérka Agnieszka Holland si prý vysloveně přála, abyste v Hořícím keři hrál. Jak jste si rozuměli? ---------------------Jako bychom se znali dlouho a dělali spolu poněkolikáté. Hodně se to pozná i na tom, že nám stačilo minimum slov, abychom si řekli, jak má ta která scéna vypadat. Mluvím samozřejmě za sebe, třeba to Agnieszka měla jinak. Pokud ano, já jsem to každopádně nepoznal. Na začátku jsem k ní cítil respekt, pak obdiv a nakonec vděčnost, že jsem u toho mohl být. K tomu porozumění určitě přispěli i autor vynikajícího scénáře Štěpán Hulík a kameramani Martin Štrba a Rafał Paradowski. Hrajete policistu, který vyšetřuje případ Palachova upálení. Jaký je to člověk? Bylo těžké k němu najít cestu? ---------------------Je to služebník režimu, jehož postupy se mu ale příčí. Takový je to člověk. Nejspíš měl kdysi jiné představy o své práci, ale vyvinulo se to jinak. Má ženu. Má děti. Má svědomí? Žije pod obrovským tlakem. Tím, že vyšetřuje smrt Jana Palacha, ví, jaká je pravda, zároveň však musí být velitelem zásahu proti lidem, kteří chtěli památku Jana Palacha uctít. Dál už se zajít nedá. Buď v sobě zabije poslední zbytky svědomí, nebo…

Vojtěch Kotek (Ondřej Trávníček, studentský vůdce)

Prakticky celý život jste prožil v demokracii, jaký byl pro vás návrat v čase do roku 1969? ---------------------Byl to pro mě šok. Spousta situací byla nových a těžko představitelných. Hraju vlastně mladého, nadšeného komunistu. Mohl by být klidně jedním z těch, pro které byl rok 1968 studenou sprchou. Chápal jsem ho jako člověka se srdcem na správném místě. S těmi „správnými“ ideály. Ale s velkými ambicemi, které mu mohly temnit mysl. Vžít se do situace člověka postaveného před tato rozhodnutí o životních postojích je pro mne – jakožto nezatíženého – komplikované. Ještě komplikovanější bylo to soudit. Od toho tu naštěstí nejsem já, ale divák. Moje postava je prostě přesvědčená o tom, že dělá to nejsprávnější, co je v dané chvíli možné. Celkově mě ale atmosféra a nálada hodně vtáhla a přenesla se i do mého soukromého života. Takový „banální“ příklad. V průběhu natáčení probíhalo mistrovství světa v hokeji. Naše reprezentace hrála s Ruskem a já na to koukal s kamarády v hospodě. Došlo k popichování mezi mnou a mým kamarádem Iljou, který je původem Rus, ale žije tady. Reagoval jsem úplně přemrštěně. Vznikla z toho hrozná hádka, do které jsme zatáhli minulost a nemohli jsme se z toho vymotat. V první chvíli jsem cítil skutečný vztek,

88/146

89/146

ROZHOVORY S HERCI --------------------

nenávist, bezmoc. Bylo to absurdní. Seděli proti sobě dva mladí čtyřiadvacetiletí kluci, oba vlastenci, a tloukli o sebe přes čtyřicet let starými argumenty. Bylo mi to pak hrozně líto. Jsem opravdu moc rád, že je tahle doba za námi. Na jednu stranu mě mrzí, že jsem byl této zkušenosti ušetřen, ale jakožto dítě revoluce mám dojem, že naše generace by měla umět – a možná je i povinna – ponechat některé křivdy minulosti a stavět znovu. Nezatíženě. Chystáte se na svůj celovečerní režijní debut. Jakou školou pro vás byla spolupráce s režisérkou Agnieszkou Holland? ---------------------Myslím, že Agnieszka klade velký důraz na obsazení. Jako by každý z herců měl v sobě základní esenci své postavy od přírody přítomnou. Ani v komparzu jsem nezahlédl jedinou rušivou tvář. Přišlo mi, že pak čeká na to, co jí herci, které si vybrala a kterým věří, nabídnou. Agnieszka prostě přijde na plac a řekne: „Tak hrajte!“ Byl jsem zvyklý, že mi režiséři spíše říkají, jak to bude. Odkud přijdu, kam si stoupnu, kam se podívám. Agnieszka se ráda nechá překvapit, inspirovat. Často si počká, co herec předvede, a pak teprve postaví kameru. Mám rád, když se staví situace a já dostanu prostor být součástí tvůrčího procesu. Nebo mi je alespoň dopřán ten pocit. Je totiž dost pravděpodobné, že mi to jen tak připadalo, a Agnieszka stejně všechno věděla dopředu.

Vojtěch Kotek

točili snad jedenáctkrát a já se musel po dobu zhruba tří hodin neustále udržovat v oněch vypjatých emocích. Mezi jednotlivými „jetími“ byly dlouhé prostoje, kdy se koordinoval komparz. Musel jsem se načasovat tak, abych s emocemi vydržel až do půlky dlouhého záběru. S nikým jsem nemluvil, nikdo nemluvil na mě. Jen jsem chodil po prázdných chodbách ve vrchním patře fakulty a soustředil se. Už se třeba schylovalo k ostrému jetí a já došel na startovní pozici. Slzy na krajíčku, ale vydržet! Vydržet až na poslední schod! Pojď! Cejtíš to! Je to tam! Dáš to! A najednou se ozvalo: „Aha, takže stop, nic, ještě hejbneme s lampou.“

Takže do určité míry to vlastně muselo být víc o technice. Ale když se moje postava dozví, že zrušili studentský svaz, šla skutečně jakákoli technika stranou. Je to situace, kdy Trávníček vtrhne do kanceláře, kterou prohledávají příslušníci. Rozhazují všude papíry. On nechápe proč. Nechápe, co se děje. Jeho práce je jeho život. Jeho kancelář – jeho svět. Jediné, co mi Agnieszka před prvním jetím řekla, bylo: „Moc se s tím neser.“ A panu komparzistovi, kterému jsem měl vyrvat papíry a složky z rukou, řekla: „A vy se hlavně nedejte.“ Vletěl jsem do kanceláře jako smyslu zbavený. Vůbec jsem neuvažoval nad tím, kde je kamera, nebo jestli si tuhle vyostřenou šarvátku může, nebo nemůže moje postava dovolit. Přišlo mi to jako jediná možnost. Střemhlav. „Protože když vám vyteče voda nad hlavu, je už jedno, jak vysoko.“ Závěrečná věta ze Zajícova dopisu na rozloučenou, která mi utkvěla v hlavě a stala se pro mne takovým mým soukromým mottem Hořícího keře.

Filmové herectví bývá často otázkou techniky. Dotkla se vás některá ze scén emocionálně natolik, že šla technika na chvíli stranou? ---------------------Asi by se nabízela situace, kdy se Trávníček dozví, že Jan Palach zemřel. Schází po schodech fakulty a proti němu se řine dav studentů. On jediný jde proti proudu. On jediný už ví. Dosedne na poslední schod a až tam se rozpláče. Všechno to pustí. Tahle situace pro mě byla emotivně, ale i technicky hodně náročná. Kvůli složité synchronizaci komparzu jsme to

90/146

91/146

ROZHOVORY S HERCI --------------------

Martin Huba (Vilém Nový, poslanec)

Martin Huba

jakou si jeho čin zasloužil. Chci věřit, že probudil u každého člověka jeho lepší a ušlechtilejší stránku. Z tohoto úhlu pohledu považuji jeho čin (při vědomí vší bolesti a zoufalství) za velmi užitečný, možná dokonce svatý. I proto, že při jeho hodnocení a chápání se dost výrazně vyčlenil určitý druh lidí, kteří nedovolili, aby je tahle lidská statečnost zasáhla. Vilém Nový byl jedním z nich. Agnieszka Holland a Táňa Pauhofová jsou dvě výrazné osobnosti, řekněte, jak se vám s nimi spolupracovalo? ---------------------Krom toho, že jsou obě výrazné osobnosti, nesou v sobě kód právě oné těžko popsatelné „svatosti“. Byl jsem velmi rád, že jsem tuhle mši v podobě Hořícího keře mohl odsloužit. I když v roli ďábla.

Jak jste se cítil v kůži Viléma Nového? Je vůbec možné vcítit se do myšlení takového člověka? ---------------------Možné to je, jen to není nijak příjemné. Hlavně proto, že je herec nucený – ať už chce, nebo ne – pokusit se „myslet“ jako postava a neustále hledá styčné body se svou životní zkušeností. V tomto případě se svými ne vždy dostatečně pevnými postoji, se svými ne vždy dost razantně formulovanými protesty. A to samozřejmě příjemné není. Říká se „…vše, co bylo, možné je…“. A Vilém Nový byl. Způsob uvažování, které reprezentuje, byl dost frekventovaný – tedy snažit se omlouvat svou neetičnost rádoby „etickými“ důvody. Nemyslím si, že bychom dnes na tento druh myšlení u politiků, manažerů, ale i obyčejných lidí nenarazili, lidé se stále snaží najít omluvu pro vědomě páchané svinstvo. I kvůli tomu lze chápat Hořící keř nejen jako dobový dokument, ale i jako apel na míru absence etiky v dnešní době. Jak vy osobně vnímáte čin Jana Palacha? ---------------------Chápu ho jako zoufalý čin statečného člověka, který si uvědomuje velmi omezené možnosti ovlivňovat osudové události. Míra zoufalství je, řekl bych, přímo úměrná míře statečnosti. Takže jsem přesvědčený, že Jan Palach byl mimořádně statečný člověk, protože jeho čin byl mimořádně zoufalý. Nicméně jeho zoufalství zasáhlo celou společnost s intenzitou,

92/146

93/146

ROZHOVORY S HERCI --------------------

Jan Budař (Radim Bureš, manžel Dagmar Burešové)

Měl jste možnost sejít se s předobrazem své postavy, doktorem Burešem? Hovořili jste spolu? Jak jste se připravoval na to, že budete hrát skutečného žijícího člověka, který ovšem není obecně známý? ---------------------Nesešli jsme se. Ale to, že hraji reálného člověka, pro mě bylo dost zajímavé. Málokdy se mi to poštěstilo. Tak doufám, že pan Bureš bude spokojený s tím, jak jsem ho ztvárnil. Mě být jím moc bavilo. Ten příběh je obdivuhodný a velmi silný. Jaká byla spolupráce s Táňou Pauhofovou a s představitelkami Lucinky a Zuzanky? ---------------------S Táňou už jsme hráli v několika projektech a mám to štěstí, že jsme většinou byli buď manželé nebo milenci, což je s herečkou a ženou, jako je Táňa, pro každého muže štěstí. A Lucinka a Zuzanka byly nejzábavnějšími a nejroztomilejšími členkami naší party. Je to nejspíš tím, že jsou malé děti, což – jak si jistě všichni pamatujeme – je nejkrásnější způsob bytí.

94/146

Taťjana Medvecká (MUDr. Ziková, Janova ošetřující lékařka)

Co pro vás znamená účinkování ve snímku Hořící keř? ---------------------Příležitost zúčastnit se projektu, který má smysl. Konečně! Třiadvacet let po revoluci se někdo pokusil napsat scénář o Janu Palachovi a nastupující normalizaci. Myslím, že mladý scenárista Štěpán Hulík odvedl obdivuhodný kus práce. Ta doba nebyla lehká ani úsměvná. Je moc důležité ji připomínat. Jakou profesní zkušeností bylo setkání s režisérkou Agnieszkou Holland? ---------------------Tou nejlepší možnou. Setkání s osobností. Neokázalou, vědoucí, dokonale připravenou. Jsem za možnost pracovat s paní režisérkou vděčná.

95/146

ROZHOVORY S HERCI --------------------

Adrian Jastraban (Vladimír Charouz, šéf advokátní kanceláře)

Jak na vás zapůsobilo téma filmu? ---------------------Po přečtení scénáře jsem si moc přál v tomto filmu hrát. Jan Palach a Jan Zajíc udělali něco, co sahá dál než lidská odvaha veřejně odporovat zlu. Je to oběť. Jsem přesvědčen, že je potřeba připomenout, co je k tomu vedlo a co naopak udělal se slušným člověkem strach. Zvlášť v období, kdy má komunistická strana, která se mimochodem nikdy od KSČ nedistancovala, stále větší vliv. Jakou profesní zkušeností bylo setkání s režisérkou Agnieszkou Holland? ---------------------S paní režisérkou jsem už měl možnost spolupracovat. Točil jsem s ní na Slovensku, pak v jejím rodném Polsku a teď konečně i v Čechách. Kontakt s ní je při práci velmi osobní a to mám rád.

96/146

Patrik Děrgel (Pavel Janda, koncipient Dagmar Burešové)

Jak na vás zapůsobilo téma filmu? Jaký byl generační střet s dobou, kterou jste nemohl zažít? ---------------------Nezávisle na tomto filmu se mi čas od času v hospodě stane, že se téma hovoru stočí na čin Jana Palacha. Byl to hrdina? Nebo se situace dala řešit i jinak? S takovými a podobnými otázkami se setkávám často. Už proto si myslím, že je tohle téma stale živé a že Palachův odkaz bude společnost dráždit tak dlouho, dokud budou lidi cítit potřebu měnit to, s čím nesouhlasí. Je úplně jedno, jestli je to v komunismu, či demokracii. To, že jsme jiná generace, nehraje roli. Jakou profesní zkušeností bylo setkání s režisérkou Agnieszkou Holland? ---------------------Je to jako by člověk dělal řidičák u Michaela Schumachera. Každá klapka je výzva, každý natáčecí den novou učebnicí filmování a každá její připomínka možností posunout se dál.

97/146

ROZHOVORY S HERCI --------------------

Emma Smetana (Hana Čížková)

Jak na vás zapůsobilo téma filmu, jaký byl generační střet s dobou, kterou jste nemohla zažít? ---------------------Téma filmu je naprosto klíčové z hlediska československé historie, a je pro mě nepochopitelnou záhadou, že se ho už v minulosti nikdo nepokusil filmově zpracovat. Za svoji generaci se zdráhám mluvit, nicméně téma hrdinství a oběti je, doufám, univerzálně čitelné a nekonečně inspirující. Jakou profesní zkušeností bylo setkání s režisérkou Agnieszkou Holland? ---------------------Tou nejlepší možnou. A to nejen z profesního hlediska, ale i z toho lidského. Agnieszka je vzácným snoubením humoru, inteligence, otevřenosti a dobrotivosti. K optimálnímu průběhu natáčení ovšem přispělo i to, že jsme všichni podvědomě cítili, že je Agnieszka latentní cholerik, a tak jsme se, takřka preventivně, chovali vzorně. I to je síla přirozených autorit, kterých jsem ve svém životě nepotkala mnoho.

98/146

rozhovory s tvůrci

99/146

ROZHOVORY S TVŮRCI ---------------------

Agnieszka Holland (režie)

V době Palachova sebeupálení jste studovala v Praze a aktivně jste se účastnila studentského hnutí. Co jste tehdy zažila? ---------------------Byla to pro mě první dospělá a snad vůbec nejdůležitější politická a společenská zkušenost. Zažila jsem svátek pražského jara, odbojnou náladu během invaze a bezprostředně po ní, čin Jana Palacha a pak i čin Jana Zajíce. Důvod těch dvou obětí byl podobný, ale jejich přijetí ve společnosti bylo krajně odlišné. Palach byl vnímán jako národní hrdina. O měsíc později, když se upálil druhý Jan, tedy Jan Zajíc, lidé už o něm nechtěli slyšet. Během toho měsíce jsem mohla pozorovat neuvěřitelnou změnu. Lidé pochopili, že nejsou schopni tak extrémní oběti. A proto rezignovali. Anatomie takzvané normalizace byla pro mě vždycky zajímavým námětem. Druhá důležitá otázka, která mě vždy zajímala, souvisí s psychologickým důvodem hrdinství. Jak dochází k tomu, že je nějaký člověk schopen jít proti proudu a altruisticky se obětovat? Sama jsem tehdy byla drzá, odvážná a zvědavá. To mě nasměrovalo k politické aktivitě mezi studenty a nakonec mě to přivedlo až do vězení.

Agnieszka Holland

Co vám běželo hlavou, když jste poprvé četla scénář Hořícího keře? ---------------------Ta látka mi připadala velice poutavá a pravdivá. Byla jsem si jistá, že ji napsal někdo, kdo tu dobu zažil. A byla jsem šokovaná, když jsem pak zjistila, že ji napsal velice mladý člověk. Proč jste se ujala jeho realizace? ---------------------Takovou příležitost jsem si nemohla nechat ujít. Natočit něco, co shrnuje mou osobní zkušenost a zároveň je důležitým i vzrušujícím příběhem pro spoustu lidí, snad i pro celý národ. A možná nejen pro něj. Jaké je základní poselství filmu Hořící keř? ---------------------Vypráví o tom, že osudy jedinců i národů jsou složité a staví nás před neřešitelné volby. Mým cílem však není sdělovat, nebo dokonce vnucovat lidem nějaké ideje. Nejdůležitější je poskytnout divákům silný a přesvědčivý zážitek. Do Prahy jste se profesně vrátila po čtyřiceti letech. Jak probíhala spolupráce s českými herci a s českou produkcí? ---------------------Bylo to krásné a dojemné. Po pár dnech jsem získala pocit, jako bych odjela zcela nedávno. S českým štábem se mi dělalo skvěle, byla to jedna z mých nejlepších pracovních zkušeností. A moc ráda bych si ji brzy zopakovala.

Co pro vás osobně znamená čin Jana Palacha? V čem vidíte jeho odkaz? ---------------------Vyjadřuje nesouhlas se zlem. Odmítnutí prohry. Víru v sílu jedince i za cenu oběti vlastního života. Lidstvo takové činy potřebuje, i když ne vždy je momentálně chápe.

100/146

101/146

ROZHOVORY S TVŮRCI ---------------------

Štěpán Hulík (scénář)

Proč jste se rozhodl napsat scénář o období palachiády, co bylo vaší motivací? ---------------------Palachův čin mě fascinoval. Nemůžu říct, že s ním ve všech ohledech souhlasím, ale Janovo odhodlání angažovat se v tom, co se dělo kolem něj, a odvaha dát do hry to nejcennější, co měl, se mě hluboce dotýkala a dotýká. Žijeme v době, kdy většina z nás zase propadá pocitu, že se věci okolo nás nedají změnit, že všechno se stejně rozhoduje jinak a jinde. Zdá se nám, že nemá smysl se jakkoli angažovat. Je to velmi podobné jako v měsících po srpnové invazi a potom v normalizačních letech. Palach svým činem v mezní podobě ukázal, že se mýlíme, když takhle uvažujeme. Ukázal nám, že se vždycky dá něco dělat. Zdálo se mi, že ten čtyřicet let starý příběh může být najednou velmi současný. Z jakých pramenů jste čerpal? Hovořil jste s pamětníky či s aktéry příběhu? ---------------------Chodil jsem do archivů, četl jsem dobové noviny, několikrát jsem si dlouze telefonoval s paní doktorkou Burešovou... Ale možná vůbec nejlepší vhled do normalizační doby mi poskytly rozhovory s pamětníky, které jsem dělal pro knížku o československém normalizačním filmu. Desítky lidí mně několik měsíců vyprávěly své příběhy z té doby. Zprostředkovaly mi normalizační éru přes drobné detaily, postřehy a osobní vzpomínky, přes svá tehdejší dilemata, pochybnosti i radosti. Najednou jsem měl pocit, že „tam jsem“.

102/146

Štěpán Hulík

Proč jste se rozhodl příběh opřít o postavu advokátky Dagmar Burešové? Co pro vás symbolizuje? ---------------------Palachův příběh nešlo vyprávět jako klasický životopis. U Palacha se vše podstatné soustředí do těch několika minut na Václavském náměstí, kdy Jan uskutečnil svůj záměr. Bylo nutné najít způsob, jak zachytit to, co ten čin opravdu znamenal, a také to, jak jsme s ním dokázali naložit my ostatní, jimž byl Janův protest adresován. Zdálo se mi, že příběh následného soudního procesu tohle všechno umožňuje. Navíc jsem měl pocit, že doktorka Burešová představuje jakousi symbolickou Palachovu následovnici. Stejně jako nebyl k tomu, co se dělo kolem něj, lhostejný Jan, nebyla lhostejná ani ona. Váš debutový scénář natočila režisérka světového jména Agnieszka Holland. Jak vypadaly vaše diskuse nad scénářem? ---------------------Agnieszka nikdy – myslím, že ani při natáčení – nejedná z pozice síly, nenařizuje nikomu, co má přesně udělat. Spíše navrhuje, ptá se, podněcuje. Takhle vznikal i scénář. Nesmírně jsem oceňoval, jak mě jako začínajícího autora dokázala respektovat a dodávat mi sebedůvěru. Ponesu si to s sebou jako vzor toho, jak by spolupráce scenáristy s režisérem měla vypadat. Proč jste zvolil titul Hořící keř? ---------------------Je mi jasné, že v ateistických Čechách bude asi málokdo znát biblický příběh o Mojžíšovi, jemuž se na poušti zjevil Bůh v podobě keře, který „hořel, aniž shořel“. Což je samozřejmě vzhledem k Palachově příběhu víc než symbolické. Ale i bez téhle znalosti je ten název zkrátka dokonale výstižný a svou expresivitou okamžitě v člověku vyvolává určitý pocit. Alespoň doufám...

103/146

ROZHOVORY S TVŮRCI --------------------Martin Štrba (kamera)

Jaká byla představa režisérky o snímání Hořícího keře a jak se vám s Agnieszkou Holland spolupracovalo? ---------------------Představa o snímání Hořícího keře se, myslím, rodila velice hladce v dialogu s Agnieszkou během příprav projektu. Hodně jsme se bavili o pohybu kamery v prostoru, o způsobu svícení, který je spíš minimalistický, ale promyšlený ve vztahu k téměř permanentnímu snímání na dvě kamery. Hodně pomohla naše předešlá společná zkušenost s prací na filmu Jánošík. Pravdivá historie. Cítil jsem, že Agnieszka ví, že to nepokazím. Už jsme věděli, co jeden od druhého můžeme čekat. To eliminuje pocit nejistoty a vytváří živnou půdu pro situace, kdy občas může jeden druhého něčím novým mile překvapit.

Jak byste charakterizoval vizuální pojetí snímku? ---------------------Snažili jsme se maximálně využívat přirozené světlo v kombinaci s minimalistickým umělým svícením. Vyžadovalo to pečlivější přípravu při vybírání lokací a interiérů. Agnieszka má úžasnou intuici a nos na správnou kompozici v obrazu, takže opravdu neprošel záběr, s kterým bychom nebyli oba spokojeni. Co se týče postprodukce, dá se říct, že byla poměrně náročná. Ve scéně upálení se trikově vytvářelo prakticky celé Václavské náměstí. V jiných scénách se používají i archivní materiály, které je potřeba pečlivě sladit s natočeným materiálem, aby nakonec všechno působilo jako organický celek.

104/146

Pavel Hrdlička (střih)

Byla pro vás práce na Hořícím keři v něčem nová nebo odlišná? ---------------------Agnieszka je ten typ režiséra, který točí s předem jasnou představou o výsledku. Ona jednotlivé scény vidí v hlavě. Pokud se jí podaří natočit svou vizi, ve střižně už pak nemusí hledat, jak a co chce vůbec říct, ale může se soustředit na broušení ideální podoby filmu. Nemusí hledat podstatu a to je fajn a osvobozující. Léta jsem se bál, že se mi podobný projekt do rukou nikdy nedostane, i když mám štěstí na skvělé filmy. Navíc Agnieszka je prostě nesmírně zkušená a její zkušenosti jsou i ze staré školy, takže pro mě to bylo velké obohacení. Jak vypadaly debaty s režisérkou Agnieszkou Holland nad střihem Hořícího keře? ---------------------„Pavlíku, to se ti moc povedlo, to je krásný, tady se mi to nelíbí, to by mohlo být takhle.“ – „Máš pravdu, Agnieszko, to je mnohem lepší, a tady bych navrhnul tohle.“ – „Máš pravdu, Pavlíku, to je krásný.“

105/146

ROZHOVORY S TVŮRCI --------------------Katarína Hollá (kostýmy)

Milan Býček (architekt)

Fasáda Prahy dnes vypadá docela jinak než před čtyřiceti lety. Jak bylo obtížné najít místa, která by odpovídala dané době? ---------------------Řada scén a situací z filmu Hořící keř je velice věrná skutečnosti. Snažili jste se tuto autenticitu podpořit i kostýmy? Měli jste možnost obléknout některé postavy přímo podle fotografií jejich předobrazů? ---------------------Od začátku jsme věděli, že se bude natočený materiál kombinovat s archivními záběry, proto jsme museli respektovat dobové reference. Navíc by bylo rušivé kostýmy jakkoli stylizovat, nic nesmělo diváka vyrušit. Domlouvali jsme se pouze na barevném řešení. Některé scény byly záměrně tlumené, jakoby zbavené barev, a tomu odpovídal i výběr kostýmů. Fotografie předobrazů jednotlivých postav byly jenom inspirací. Spíš bylo důležité důkladně poznat jednotlivé charaktery. S režisérkou jsme se shodly na tom, že vystižení postavy je důležitější než otrocká rekonstrukce. Nicméně jsem například u paní Burešové respektovala její styl v oblékání. Hledali jste oblečení z přelomu šedesátých a sedmdesátých let ve fundusech, nebo šili nové kousky? ----------------------

Jedním slovem – velmi.

Na jakých autentických místech spojených s případem Jana Palacha jste natáčeli? A která jste naopak museli oželet a nahradit? ---------------------Museli jsme při natáčení například nahradit originální místo Palachova upálení na Václavském náměstí stavbou dekorace fragmentů kašny pod muzeem a někdejšího Domu potravin. Stavbu jsme pak v postprodukci trikově „proměnili“ ve Václavák. Dekorace stála v prostoru vozovny Střešovice, kde je dlážděná plocha s kolejemi, které umožnily průjezdy tramvají. Naopak využít jsme mohli třeba autentické prostory na FF UK, v hotelu Merkur v České Lípě pro vystoupení poslance Nového a zejména dům Palachovy rodiny, jehož využití bylo pro štáb dost emotivním zážitkem.

Kostýmů jsme potřebovali tolik, že by nám nestačily ani zásoby barrandovského a televizního fundusu dohromady. Proto jsme dělali výkupy oblečení téměř po celých Čechách (Kladno, Plzeň, Klatovy, Žatec, Slaný...). A taky se šilo, respektive spíš přešívalo dobové oblečení, právě proto, aby byla zachovaná jeho autenticita. Materiály a způsob šití byly tehdy totiž dost jiné.

106/146

107/146

ROZHOVORY S TVŮRCI --------------------Zdeněk Klika (umělecký maskér)

Jak se „vyrábí“ člověk z konce šedesátých let? Dá se upravit každá tvář tak, aby působila pro danou dobu věrohodně? ---------------------Záleží na typu člověka, kterému děláme masku. Dnes je nejen jiná móda v úpravě vlasů nebo obočí, ale i v celkovém výrazu, navíc i tváře lidí se za těch více než čtyřicet let změnily. Na někoho můžete zkoušet dobový účes i líčení, například oční linky, a stejně nedocílíte úplně přesvědčivého vzhledu šedesátých let. Většinou se nám ale práce daří a u některých typů lidí je radost sledovat, jak se nám po učesání, a u mužů například po nalepení kotlet, mění pod rukama v bytosti z jiného století. Jak jste postupovali při vytváření masky představitele Jana Palacha? O jaké zdroje jste se mohli opřít? ---------------------Popáleniny lze vytvořit mnoha různými způsoby, záleží na stupni popálení a požadavcích scénáře. Kromě líčidel na barevné zpracování kůže se na plastiku popálenin a puchýřů používají speciální protetické materiály. Důležitá je konzultace s lékaři. Fotografie se z etických důvodů shánějí hůře, něco je ale dostupné na internetu. Pak už záleží na zručnosti, ale i na fantazii maskéra. Konkrétně u Jana Palacha jsem si vytvořil odlitek hercovy hlavy, abych si připravil pleš pod ohořelé vlasy a jednotlivé části spáleného obličeje, které jsem pak aplikoval na hlavu herce.

108/146

Antoni Komasa-Łazarkiewicz (hudba)

Jaké bylo zadání režisérky pro sklada tele a jaké měla na hudbu požadavky? ---------------------K hudbě v Hořícím keři přistupovala Agnieszka s velkým nasazením. Nechtěla způsobit postavám újmu tím , že by jejich emoce překryla hudebním doprovodem. Pro mě bylo nejtěžším úkolem najít řadu hudebních témat, která by zůstala „ni terná“, na rozdíl od „vnější“ výpravné hudby, jaká se běžně vyskyt uje v akčních filmech. A abych se hudebně co nejvíce přiblížil postav ám, bylo třeba pochopit jejich nejhlubší, skrytou motivaci. V takto komplexním příběhu to nebylo vždy snadné. Hudba je často určující pro atmosféru filmu. Jakými slovy byste charakterizoval atmosféru Hořícího keře? ---------------------K nejdramatičtější události dojde na samém počátku prvního dílu. Všechno ostatní se odehrává potom jak o následek této jediné události. Není to obvyklý způsob výstavby pří běhu a ovlivňuje to i hudbu. V první scéně jsem chtěl zasít zárode k všeho, co se v hudbě rozvine později. V Hořícím keři se uplatňuje řada rozmanitých postav a zápletek, ale všechno, co vidíme, vče tně odlehčenějších okamžiků, je pod vlivem traumatu dramatického úvodu. Ve vzduchu neustále visí nervozita, strach, pocit nátlaku a hro zba katastrofy, k níž ovšem nedojde. Chtěl jsem podchytit tuto nen ápadnou energii v pozadí a vyjádřit ji hudebním médiem.

109/146

ROZHOVORY S producenty --------------------------

Antony Root (viceprezident pro originální program a produkci HBO Europe a producent)

rozhovory s producenty

Jaké má společnost HBO Europe ambice na poli původní tvorby? ---------------------Pevně věříme, že pro úspěch ve středoevropském regionu musí být naše programy nápadité a odlišné od ostatních produkcí. V každé zemi, kde působíme, by měly posouvat očekávání diváků. HBO ve Spojených státech se výrazně profiluje v oblasti původních hraných seriálů, minisérií, komedií i dokumentů. Tím, že ve střední Evropě se pro začátek zaměřujeme na dramata a dokumenty, přejímáme část jejich velmi úspěšného programu. Začínáme s výrobou deseti až dvanácti dokumentů a čtyř až pěti hraných filmů ročně. Hranou tvorbu bude tvořit směs seriálů a minisérií. Jaké jsou podle vás hlavní charakteristicky HBO na televizním trhu a jaké nové trendy obnáší vaše strategie? ---------------------HBO je značka spojovaná se špičkovými pořady, které se zřetelně odlišují od programů jiných kanálů – ať už jde o stanice komerční, veřejnoprávní nebo tematicky profilované. Produkujeme originální hrané seriály i lokální verze mezinárodně prověřených scenáristických formátů. Tímto případem je třeba seriál Terapie, který zaznamenal velký úspěch v České republice i v celém regionu. Hořící keř je první minisérie vyrobená společností HBO Europe, v následujících měsících však oznámíme další novinky. Při rozhodování, jaké pořady hodláme vyvíjet a vyrábět, dbáme na to, že chceme vytvářet příběhy, které nevytváří nikdo jiný. Zásadně odlišný je i způsob, kterým je vyprávíme. A právě tím se HBO odlišuje od ostatních kanálů.

110/146

111/146

ROZHOVORY S PRODUCENTY --------------------------

Antony Root

Co byl hlavní faktor, který vás dovedl k rozhodnutí natočit Hořící keř? ---------------------Především jde o příběh, který hluboce rezonuje v českém publiku. Opírá se o vynikající scénář Štěpána Hulíka a realizovala ho jedna z nejlepších současných světových režisérek Agnieszka Holland, kterou k tomuto projektu navíc váže silné osobní pouto. Jsme rádi, že jsme na tomto třídílném filmu mohli pracovat s tak talentovanými lidmi a s tak výjimečným štábem. Téma Jana Palacha má silnou vazbu na české dějiny. Jak působí na vás jako na někoho, kdo nepochází z Čech? ---------------------Z roku 1969, kdy jsem chodil do školy, si velmi dobře pamatuji na zprávy o Palachově činu i na zděšení a úctu, jež vyvolal. Jeho konkrétní okolnosti jsou sice lokální, hodnoty toho příběhu jsou ale univerzální. Vypovídá o hrdinské sebeoběti, politických postojích, mravních střetech, zápasu dobra se zlem i o volbě, před kterou je někdy v životě postaven každý z nás – jestli udělat správnou věc za cenu rizika, či nikoli. Hořící keř má parametry velkého nadčasového dramatu. A fakt, že je založen na skutečných událostech, jeho atraktivitu násobí. Myslíte, že Hořící keř může oslovit i publikum mimo Českou republiku? ---------------------Věřím, že naše tvorba bude úspěšná jak ve středoevropském regionu, tak mimo něj. Doufám, že pomůže rozšířit distribuci našich filmů zejména v západní Evropě.

112/146

ROZHOVORY S producenty --------------------------

Tereza Polachová (producent HBO Europe s. r. o.)

Kam směřuje česká a slovenská originální produkce HBO? ---------------------HBO Europe se v České republice v posledních letech etablovalo jako producent kvalitních děl – dokumentů, ale především hraných filmů. Pokud jde o původní seriálovou tvorbu, seriály z naší produkce jsou podle mého soudu to nejlepší, co je v současné době na českých obrazovkách k vidění. Ročně vyrábíme tři až pět dokumentů a jeden až dva seriály. Investujeme i do koprodukcí celovečerních filmů. V budoucnu bychom v realizaci kvalitních děl rádi pokračovali. Chceme také navýšit objem naší původní tvorby. Odkazu Jana Palacha se filmaři zatím překvapivě vyhýbali. Bylo těžké prosadit toto téma do dramaturgického plánu placené televize? ---------------------Původní tvorba HBO se soustřeďuje hlavně na seriály a minisérie. Prosadit palachovské téma do programu komerční televize nebylo úplně jednoduché. Všichni jsme ale cítili, že jde o jedinečný scénář a výjimečně důležité téma. Proto se HBO rozhodlo tuto látku realizovat. Od přečtení původního scénáře do závěrečné klapky se nám to podařilo v rekordně krátkém čase.

113/146

ROZHOVORY S PRODUCENTY --------------------------

Tereza Polachová

Jak jste hledali pro tuto látku režiséra a proč padla volba právě na Agnieszku Holland? ---------------------Agnieszka Holland byla pro HBO i pro producenty jasnou volbou. Producenti, scenárista i já jsme její tvorbu znali a obdivovali jsme ji. Jde o světově proslulou režisérku, která má zkušenosti s tvorbou pro americkou HBO. Díky svým studiím na FAMU v šedesátých letech má navíc blízký vztah k Česku. Dobu, kterou film oživuje, zažila v Praze osobně. Proč jste zvolili pro Hořící keř formát třídílného filmu, který je u nás dost neobvyklý? ---------------------Formát minisérie se v původní tvorbě HBO vyskytuje dost běžně. Původní scénář Hořícího keře měl podobu standardního celovečerního filmu. Byl však natolik strhující, dějově košatý a plný zásadních informací, že nám přišlo škoda nedat tomu příběhu větší prostor. Místo jednoho proto vznikly hned tři celovečerní snímky v celkové stopáži kolem tří a půl hodiny. Doufám, že diváci ocení nejen jejich obsah, ale i jejich nadčasové poselství.

114/146

115/146

ROZHOVORY S producenty --------------------------

Tajné

Linda Jensen

Linda Jensen (CEO HBO Europe)

Jaké jsou ambice HBO Europe v oblasti původní tvorby? ---------------------Chceme produkovat takovou původní tvorbu, kterou můžeme přispět k současnému kulturnímu dění v zemích, kde působíme. Chceme vytvářet to, co nazývám „přelomovou“ tvorbou, tj. takovou tvorbu, která zanechá v divácích trvalý dojem. Hořící keř je toho skvělým příkladem.

Plánujete v brzké době expandovat se značkou HBO i na jiná teritoria? ---------------------Vždy se rozhlížíme po nových trzích a jsme připraveni expandovat, jakmile se naskytne ta správná příležitost.

Můžete shrnout, co považujete za největší úspěchy HBO Europe v posledních letech? V čem spatřujete hlavní specifika HBO na televizním trhu a jaké jsou nové trendy ve vaší strategii? ---------------------Úspěšný rozjezd strategie širokopásmového vysílání (HBO GO) a posílení původní tvorby. Nadále věříme, že tyto dva prvky jsou klíčem k úspěšné budoucnosti naší televize.

116/146

117/146

ROZHOVORY S producenty --------------------------

Tomáš Hrubý (producent nutprodukce)

Tomáš Hrubý

Jak probíhala vaše spolupráce s HBO Europe? Čeho si na ní nejvíce vážíte a případně co byste dnes udělal jinak? ---------------------S HBO Europe jsme sdíleli nadšení ze scénáře, z Agnieszky a z historicky zásadního tématu, ke kterému se Hořící keř vyjadřuje. Toto nadšení či přesvědčení nám pomáhalo překonávat všechny možné potíže a komplikace. HBO Europe do projektu investovalo naprosto bezprecedentní množství prostředků a zároveň k tvůrčímu procesu přistupovalo s respektem a pochopením. Díky takto velkorysému přístupu bylo možné celý projekt realizovat bez uměleckých kompromisů. To je v evropských podmínkách něco naprosto ojedinělého.

Můžete popsat svou dosavadní spolupráci se scenáristou Štěpánem Hulíkem a genezi vzniku a dalších osudů scénáře Hořícího keře? ---------------------Štěpánův scénář jsme si přečetli v období, kdy ho on sám považoval za nerealizovatelný, a kdy pochyboval, zda se vůbec má věnovat práci scenáristy. My jsme ho považovali za zdaleka nejlepší scénář, který jsme četli nejen od našich spolužáků z FAMU, a moc nám nebylo jasné, proč už dávno není natočený. Koho vlastně poprvé napadlo oslovit právě režisérku Agnieszku Holland a jaké byly hlavní důvody takového rozhodnutí? ---------------------Byl to výsledek dlouhého hledání společně s Pavlou Kubečkovou a Štěpánem Hulíkem. Chvíli trvalo, než jsme pochopili, že film v češtině nemusí nutně točit český režisér (pokud jsme nemohli najít žádného vhodného), ale že se můžeme poohlédnout i do zahraničí. Na Agnieszce se nám líbilo všechno. S Pavlou milujeme její televizní tvorbu (především seriál The Wire – Špína Baltimoru) a Štěpán je veliký fanoušek její filmové tvorby z osmdesátých a devadesátých let. A její osobní vazba k příběhu nám dodala odvahu, že by režisér jejího formátu mohl o takovou práci stát.

118/146

119/146

Premiéra: 27. ledna 2013 ________________________________

Živé pochodně PŘÍPADY PROTESTNÍCH SEBEUPÁLENÍ V SOVĚTSKÉM BLOKU _____________________________________________________

ŽIVÉ POCHODNĚ – PŘÍPADY PROTESTNÍCH SEBEUPÁLENÍ V SOVĚTSKÉM BLOKU ----------------

První případy sebeupálení jako radikální formy poli tického protestu jsou v moderních dějinách spojovány s buddhistickými mnichy v Jižním Vietnamu, kteří tímto šokujícím způsobem vystupovali proti tamnímu autoritativnímu režimu a snažili se dosáhnout větší náboženské tolerance. Dne 11. června 1963 se na rušné křižovatce v Saigonu upálil jako první z nich sedmašedesátiletý mnich Thich Quang Duc. Tuto událost zachytil přítomný americký fotograf, jehož šokující snímek doslova obletěl celý svět. Postupně se případy sebeupalování objevily také v dalších státech, včetně sovětského bloku, kde byla největší vlna vyvolána srpnovou okupací Československa. Některé z nich byly přímo inspirovány příkladem buddhistických mnichů, jejichž činy byly komunistickou propagandou často připomínány a jednostranně vykreslovány jako údajné protesty proti americkému imperialismu. Stejně jako buddhisté chtěly tyto „živé pochodně“ šokujícím způsobem otřást společností. Jejich cílem bylo zejména vyvolat odpor proti autoritativním režimům, které často označovaly za okupační. Jejich strategie, motivy i očekávání byly ovšem někdy velmi odlišné. Jako první osoba v sovětském bloku se 8. září 1968 zapálil polský úředník Ryszard Siwiec. Jeho protest však nevyvolal předpokládanou odezvu a téměř zcela zapadl. Naopak zcela mimořádný ohlas doma i ve světě měl čin Jana Palacha, o kterém dokonce referovala i oficiální média v jiných státech sovětského impéria. Po jeho vzoru se v následujících měsících zapálila řada osob v Československu (nejznámějšími z nich jsou Jan Zajíc a Evžen Plocek), některé také v zahraničí (například maďarský mladík Sándor Bauer či dvacetiletý židovský student z Lotyšska Ilja Rips). Pouliční nepokoje a vlnu dalších případů vyvolalo sebeupálení devatenáctiletého dělníka Romase Kalanty 14. května 1972, který se v Kaunasu upálil na protest proti okupaci Litvy. Velký ohlas ve východoněmecké společnosti získal případ evangelického duchovního Oskara Brüsewitze, který se 18. srpna 1976 zapálil na protest proti utlačování křesťanů v NDR a proti kolaboraci vedení církve se státem. Dne 23. června 1978 ukončil stejným způsobem svůj život rolník Musa Mamut na protest proti nové deportaci krymských Tatarů z jejich vlasti. Jiné živé pochodně v sovětském bloku získaly již pouze malý ohlas ve společnosti či dokonce zůstaly bez odezvy. Jednalo se většinou o osamělé činy jednotlivců, které se úřady často snažily utajit či vykreslit jako údajné činy psychopatů. O některých se širší veřejnost dokonce dozvěděla teprve po pádu komunistických režimů. Jejich tragické činy dnes připomínají pomníky či pamětní desky. Někteří protestující byli také posmrtně poctěni vysokými státními vyznamenáními, mezi nimi Ryszard Siwiec, Jan Palach a Jan Zajíc.

122/146

Titul: Jméno: Příjmení: Narozen/a: Zemřel/a:

-Ryszard Siwiec 7. března 1909, Dębica 12. září 1968, Varšava

Devětapadesátiletý úředník Ryszard Siwiec se 8. září 1968 polil rozpouštědlem na varšavském Stadionu Desetiletí a zapálil na protest proti účasti polských jednotek na okupaci Československa. Narodil se v haličské Dębici, která tehdy byla součástí Rakouska-Uherska. Rodina se na počátku dvacátých let přestěhovala do Lvova, kde Ryszard po absolvování gymnázia vystudoval ekonomii na Filozofické fakultě Univerzity Jana Kazimíra. Od poloviny třicátých let Siwiec pracoval jako úředník na finančním úřadu v Přemyšli. V období druhé světové války pracoval jako dělník na úpravě městské zeleně. Zapojil se do odboje. Po válce se stal spolumajitelem závodu na výrobu vína a medu. Po jeho znárodnění v něm nadále pracoval jako účetní. V roce 1945 se Ryszard oženil a s manželkou Marií měl pět dětí. Siwiec měl ke komunistickému režimu odmítavý postoj. Zastával konzervativní hodnoty, které vycházely z národních a křesťanských tradic. Miloval historické romány, zajímal se o heroický boj polského podzemí v období druhé světové války. V roce 1968 na něho zapůsobily studentské protesty. Po nocích psal pod pseudonymem Jan Polak na podporu stávkujících letáky. Na počátku dubna 1968 napsal závěť, kterou rodina dostala poštou až po jeho smrti. Z její první věty je zřejmé, že o radikálním protestu uvažoval již v této době. Definitivně se k sebeupálení rozhodl po srpnové okupaci Československa, které se účastnily i polské jednotky. Stejně jako značná část jeho krajanů, Siwiec tuto skutečnost považoval za národní potupu.

123/146

ŽIVÉ POCHODNĚ – PŘÍPADY PROTESTNÍCH SEBEUPÁLENÍ V SOVĚTSKÉM BLOKU ----------------

Ryszard Siwiec

Na svůj čin se pečlivě připravil a na magnetofonový pásek namluvil poselství s obviněním Sovětského svazu z imperialismu. Získal vstupenku na oslavy dožínek, které se na Stadionu Desetiletí odehrávaly za přítomnosti nejvyššího stranického a státního vedení Polska. Kulturnímu programu přihlíželo okolo sta tisíce osob, u nichž však protest nevyvolal reakci, kterou Siwiec očekával. Po uhašení byl okamžitě odvezen. Většina přihlížející byla jeho činem otřesena. V nemocnici byl celou dobu hlídán tajnou policií a za čtyři dny zemřel. O události se po několika dnech sice dozvěděla polská redakce Rádia Svobodná Evropa, ale její vedení nepovažovalo zprávu za důvěryhodnou. Teprve poté, kdy se upálil Jan Palach a kdy mnichovská redakce opět obdržela z Polska nový popis celé události, byla v březnu 1969 zpráva o sebeupálení ve Varšavě odvysílána. Na počátku devadesátých let se polskému režisérovi Macieji J. Drygasovi podařilo shromáždit výpovědi svědků a rodiny. Získal také archivní dokumenty z dobového vyšetřování a objevil filmový záběr hořícího Ryszarda Siwiece. V roce 1991 dokončil filmový dokument Slyšte můj křik (Usłyszcie mój krzyk) a rozhlasový pořad Závěť (Testament). Jeho zásluhou se Siwiecův protest stal známým v Polsku i v zahraničí. Ryszard Siwiec byl postupně posmrtně vyznamenán českým, slovenským a polským vysokým státním vyznamenáním. Ve Varšavě, Přemyšli a Dębici byly rovněž po roce 1989 odhaleny na jeho památku pamětní desky. V Přemyšli, kde Siwiec bydlel, je po něm pojmenován most. V roce 2009 byla po něm v Praze pojmenována také ulice, v níž sídlí Ústav pro studium totalitních režimů. Na stejném místě byl také v roce 2010 odhalen Siwiecovi pomník.

124/146

Titul: Jméno: Příjmení: Narozen/a: Zemřel/a:

-Sándor Bauer 21. února 1952, Budapešť 23. ledna 1969, Budapešť

Šestnáctiletý učeň Sándor Bauer se 20. ledna 1969 polil benzínem na schodech Národního muzea v Budapešti a zapálil na protest proti okupaci Československa, přítomnosti sovětských vojsk v Maďarsku a na podporu činu Jana Palacha. Sándor Bauer získal křestní jméno po nevlastním bratrovi, kterého odvlekla Rudá armáda na konci druhé světové války a rodina už ho nikdy nespatřila. V roce 1956 rozstřílely sovětské tanky byt, ve kterém Bauerovi bydleli. Z politických důvodů se Sándor nedostal na odbornou lesnickou střední školu a nakonec se učil automechanikem. Mladík miloval knihy a s přáteli rád diskutoval o politice. Podle maďarského historika Jánose M. Rainera, který prozkoumal archivní dokumenty o Bauerově protestu, se jednalo o „nevyrovnanou osobnost, která se silně zaobírala maďarským národem a jeho nezávislostí“. Mladík svůj čin provedl pod vlivem zprávy o Palachově sebeupálení, k jehož činu se přihlásil i v dopise adresovaném spolužákům. Podle tohoto textu se patrně považoval za leninistu, který vnímal podobu sovětského režimu za deformovanou verzi komunistického ideálu. Druhý dopis adresoval nejbližším příbuzným, které požádal o odpuštění. Pro svůj protest si Bauer zvolil obdobné místo jako Palach – schody před Národním muzeem v centru Budapešti. Podle policejního záznamu se 20. ledna 1969 ve třináct hodin polil benzínem a zapálil přímo nad pamětní deskou, věnovanou maďarskému básníkovi Sándoru Petőfimu. V rukou držel dvě maďarské vlajky, běžel po schodech a vykřikoval různá politická hesla. Mladíka, kterému shořel skoro celý oděv, po krátké honičce dostihli kolemjdoucí a uhasili jej svými kabáty. Podle očitého svědka Bauer odmítl ošetření a hovořil o důvodech, proč se zapálil. Zmínil se také „o českém bratru, který udělal to samé“. Okolo se postupně shromáždil dav čítající dvě stě až tři sta osob.

125/146

ŽIVÉ POCHODNĚ – PŘÍPADY PROTESTNÍCH SEBEUPÁLENÍ V SOVĚTSKÉM BLOKU ----------------

Sándor Bauer

Těžce popáleného Bauera odvezli do vojenské nemocnice, kde ho vyslýchali příslušníci tajné policie. Když prohlásil, že protestoval proti sovětské okupaci, byl 22. ledna 1969 přímo na lůžku zatčen. O den později mladík zemřel. Tajná policie donutila rodiče, aby pohřeb proběhl v tichosti. Vyšetřovala také jeho přátele, z nichž dva byli do března 1969 trestně stíháni za údajné neoznámení trestného činu. Zabavila Bauerovy osobní věci, deník i dopisy na rozloučenou. Maďarská tisková kancelář vydala 22. ledna 1969 krátkou zprávu, v níž bylo bez bližších podrobností uvedeno, že se jednalo o čin psychicky nemocného člověka, který nesouvisel s politikou. Na jejím základě o případu stručně informoval také československý tisk. Až do konce osmdesátých let se o Sándoru Bauerovi veřejně v Maďarsku nehovořilo a jeho čin upadl takřka v zapomnění. Teprve v roce 1989 o něm natočil režisér Zsolt Balogh hraný dokumentární film, kde byly použity výpovědi Bauerových přátel a očitých svědků. Na místě jeho tragického protestu byla v roce 2001 odhalena pamětní deska. V roce 2011 po něm byla pojmenována jedna z budapešťských ulic.

Titul: Jméno: Příjmení: Narozen/a: Zemřel/a:

-Jan Zajíc 3. července 1950, Vítkov 25. února 1969, Praha

Osmnáctiletý student Jan Zajíc se 25. února 1969 polil hořlavinou v jednom z domů na Václavském náměstí a zapálil na protest proti nastupující normalizaci. Navazoval přímo na čin Jan Palacha. Jan Zajíc se narodil v rodině prodavače a učitelky na základní škole. Maminka vychovala Jana a jeho dva sourozence v křesťanském duchu. Od poloviny šedesátých let navštěvoval mladík Průmyslovou a železniční školu v Šumperku. V období pražského jara se zajímal o politiku a po srpnové okupaci se zapojil do aktivního odporu. Po smrti Jana Palacha odjel Jan do Prahy, kde se zúčast nil hladovky, kterou držela mládež u Národního muzea. Dne 25. ledna 1969 byl také přítomen na Palachově pohřbu. Přesně za měsíc se rozhodl pražského studenta následovat jako „Pochodeň č. 2“, jak se sám označil v prohlášení adresované veřejnosti. Do hlavního města přijel ze Šumperka v doprovodu tří spolužáků, kteří mu nedokázali v jeho úmyslu zabránit. Vzhledem k tomu, že bylo Národní muzeum v tento den zavřené, rozhodl se polít hořlavinou a vypít žíravinu v jiném náhodně vybraném domě na Václavském náměstí, v jehož průchodu se nakonec také zapálil. Nakonec se mu nepodařilo vyběhnout ven a zemřel na chodbě domu, kam zřejmě v šoku doběhl. Ve zmíněném prohlášení se Jan Zajíc označil za člena Palachovy skupiny, ačkoliv se s pražským studentem osobně vůbec neznal. Obdobně jako jeho předchůdce chtěl svým činem vyburcovat veřejnost z pasivity, do které se několik měsíců po srpnové okupaci propadala v souvislosti se zahájenou normalizací. Zajícův pohřeb se ve Vítkově uskutečnil 2. března 1969 za účasti okolo osmi tisíc osob a stal se tichou manifestací odporu. Celkový ohlas jeho činu byl ovšem výrazně nižší než v Palachově případě. Zajícova rodina byla následně postižena. Teprve po roce 1989 bylo možné o jeho činu svobodně hovořit na veřejnosti. V roce 1991 obdržel od prezidenta republiky Jan Zajíc in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy. O jeho činu bylo natočeno několik filmových a rozhlasových dokumentů a také televizní film Jan. V roce 2000 byl na místě Palachova činu, kde v lednu 1969 držel Jan Zajíc s dalšími mladými lidmi hladovku, odhalen pomník věnovaný oběma českým živým pochodním.

126/146

127/146

ŽIVÉ POCHODNĚ – PŘÍPADY PROTESTNÍCH SEBEUPÁLENÍ V SOVĚTSKÉM BLOKU ----------------

Titul: Jméno: Příjmení: Narozen/a: Zemřel/a:

-Evžen Plocek 29. října 1929, Jihlava 9. dubna 1969, Jihlava

Devětatřicetiletý technik Evžen Plocek se 4. dubna 1969 polil ředidlem v domovním průjezdu na jihlavském náměstí Míru a zapálil na protest proti politickému vývoji. S Janem Palachem a Janem Zajícem se stal nejznámější živou pochodní v komunistickém Československu. Evžen Plocek se narodil v dělnické rodině. Vychováván byl v náboženském duchu, byl členem organizací Orel a Junák. Vyučil se nástrojářem. Od roku 1946 pracoval v národním podniku Pal (později Motorpal) v Jihlavě. Po absolvování vojenské služby se oženil, měl syna Jiřího. V polovině padesátých let Plocek vstoupil do komunistické strany a stal se předsedou závodního výboru ROH. V roce 1960 dokončil dvouletý dálkový kurz zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické v Praze a poté se stal vedoucím oddělení obchodně-technické služby. V období pražského jara patřil k zastáncům reformního hnutí. Na jaře 1968 se stal členem jihlavského Okresního výboru KSČ a krátce po srpnové okupaci se zúčastnil jako delegát XIV. mimořádného sjezdu KSČ ve Vysočanech.

souvisejicí aktivity

Po zahájení normalizace Evžen Plocek pociťoval velké zklamání. Na Velký pátek roku 1969 zhotovil několik letáků, na které napsal slova meziválečného teoretika italských komunistů Antonia Gramsciho „Pravda je revoluční“ (stejný citát nesl ve svém záhlaví právě zakázaný týdeník ÚV KSČ Politika). Plocek se v průjezdu z jednoho jihlavských domů polil ředidlem a poté se na náměstí zapálil. Zemřel o pět dnů později v jihlavské nemocnici. Dne 11. dubna 1969 se uskutečnil Plockův pohřeb, kterého se zúčastnilo okolo pěti tisíc osob. Celostátní tisk jeho činu nevěnoval – na rozdíl od Palachova činu – až na výjimky žádnou pozornost. Teprve po roce 1989 se o Plockově sebeupálení dozvěděla širší veřejnost. Jeho čin v Jihlavě připomíná pomníček na Masarykově náměstí.

128/146

129/146

SOUVISEJÍCÍ AKTIVITY -----------------------

Výstava Jan Palach 69 -------------------------Česká centra napříč celou Evropou od února do prosince 2013

Projekt vernyzustanu.cz -------------------------Projekt zachycuje autentické a ojedinělé výpovědi pamět níků Palachova činu a přináší působivá vyprávění osobností, v nichž nešťastná doba politických procesů, okupace sovětskými vojsky či následná normalizace zanechala nesmazatelné stopy. Požádali jsme osobnosti veřejného života, jako Madeleine Albright, Kamilu Moučkovou, Vlastu Chramostovou, Stanislava Milotu, Olbrama Zoubka, Věru Čáslavskou, Jiřího Stránského, Jiřinu Šiklovou, Palachovy spolužáky a mnoho dalších, aby se s námi setkali a vyprávěli nám svůj příběh. Výsledkem jsou rozhovory plné intimních vzpomínek, zážitků a prožitků, ilustrujících zásadní dějinné zvraty v období vlády komunistického režimu. Encyklopedii Věrný zůstanu pro HBO Europe vytvořila agentura 2FRESH na podporu dramatu Hořící keř. Tento projekt získal záštitu Magistrátu hlavního města Prahy a jejího primátora MUDr. Bohuslava Svobody.

130/146

KONTAKTY -----------

Oficiální stránka: www.hbo.cz Oficiální stránka projektu: www.vernyzusatnu.cz Další informace, zvukové a obrazové dokumenty o životě a činu Jana Palacha jsou dostupné v angličtině, češtině, francouzštině, němčině a polštině na internetovém portálu Univerzity Karlovy www.janpalach.cz www.janpalach.eu www.janpalach.com

Fotografie: pressroom.hbo.cz YouTube: HBO CZSK Facebook: HBO CZSK; Věrný zůstanu Twitter: HBO_CZSK Pavla Brožková, PR HBO Europe s. r. o. (pavla.brozkova@hbo.cz, + 420 602 110 101)

131/146

PremiĂŠra: 27. ledna 2013 ________________________________

Fotogalerie

134/146

135/146

136/146

137/146

138/146

139/146

Tajné

140/146

141/146

142/146

143/146

144/146

145/146