Fenomenologie, existencialismus a Havlův život v pravdě Karel Werner Fenomenologie je reakce na noetiku Immanuela Kanta (1724-1804): každou jednotlivinu čili věc známe jen jak se nám jeví, jako jev čili fenomén (Ding als Erscheinung); co je věc o sobě (Ding an sich) je nepoznatelné. Jev je dán smyslovým vnímáním, ale k tomu se přidruží rozum. S ohledem na určitou věc, jde o to rozumět o co jde, takže z vjemu vznikne pojem. Srovnáním mnoha jevů a shrnutím jejich mnohosti čili procesem abstrakce vznikne všeobsáhlý pojem svět, který existuje v prostoru a času a vykazuje řád vzniklý vývojovým dynamismem kosmu. To vše zůstáva v oblasti jevové. Stejně tak i otázka po příčině s celou filosofickou problematikou kausality. Odtud je snadný krok k fikci, když je kladena otázka po příčině světa a dojde ke skoku do oblasti víry ve všemohoucího boha stvořitele (‘nebeského otce’), který byl dosazen do kosmického kontextu analogicky z kontextu rodiny, kdy otec byl pro dítě všemocnou postavou. To je přežitek z předhistorické doby primitivního myšlení do doby starověku a raného středověku, kdy se tato víra stala ústředním dogmatem judaismu, křesťanské teologie a následného islámu — fiktivních věroučných systémů v jevové oblasti. Kant však našel svědectví o průniku oblasti o sobě do oblasti jevové v podobě svědomí čili v mravním zákonu v nás, jejž nazval kategorickým imperativem. Člověk vždy ví, jak má nebo jak by měl jednat, takže jeho jednání v souhlasu s jeho věděním by vždy bylo také v zájmu všeho lidstva a tedy v souhlasu s možným všeobecným zákonodárstvím. Toto vědění nevyplývá z jevové zkušenosti či z řádu vzniklého vývojovým procesem kosmu, z nějž jsou odvozeny přírodní zákony vědy. Přestože člověk ví, co je správné, má schopnost rozhodnout se jednat ve vlastním sobeckém zájmu namísto v zájmu lidstva. Z toho vyplývá, že má svobodnou vůli, nezávislou na vývojovém dynamismu kosmu, takže může své svědomí ignorovat nebo zatlačit do podvědomí. Vědění jak má člověk jednat čili etika pochází zjevně z oblasti o sobě, tedy z transcendentna čili z nepoznatelného absolutna. Kant však byl věřící křesťan a proto původcem mravního zákona v nás byl pro něj bůh. To však byl jeho filosoficky nezdůvodněný úsudek založený na víře; nevyplývá tedy z jeho jinak logického myšlenkového postupu. Existence mravního zákona a transcendentního absolutna, byť i v podstatě nepoznatelného, je jeho myšlenkovým postupem dostatečně oddůvodněna i bez zavedení ideje boha. Idea, že tu musí být ‘průtok’ z absolutna do jevové skutečnosti, zkonkrétnělý jako mravní svědomí v duševním prožívání individuálních příjemců, je z největších přínosů filosofie k sebepoznání člověka, který sám sebe jinak zná jen povrchně a v podstatě je sám sobě velkým mysteriem. Kant měl řadu pokračovatelů, kteří jej skoro bez výjimky kritizovali, i když z něj selektivně použili pojmy a termíny, z kterých vytvářeli vlastní systémy. Nejvíc byl v tom smyslu Kantovi poplatný G. W. F. Hegel (1770-1831), který na pouhém pojmu ‘o sobě’ založil svou spekulativní metafysiku pod názvem ‘Fenomenologie ducha’. Duch o sobě (Geist an sich) je kosmický subjekt , jenž se promění dialektickým procesem v přírodu, což je Duch pro sebe v jinobytí (Geist für sich in Anderssein), tj. objekt. Vyzrálý dějinným procesem, v němž dojde k vytvoření státu, umění, náboženství a filosofie, Duch se vrátí k sobě jako absolutní vědomí, Duch jako absolutno (Geist an und für sich). Jeho ztělesněním byl Hegelovi Pruský stát. Zřetel na jednotlivce, a tedy i mravnost, se z tohoto schematu zcela vytratil, jednotlivec je jen ‘pěšákem’ ve službě dějinného procesu v zájmu dosažení dokonalosti celku. To je také popis marxismu, nahradíme-li ducha zákonitostí dějinného procesu a Pruský stát beztřídní společností.
1
Zakladatel fenomenologie jako filosofického směru byl Edmund Husserl (18591938), který nevzal v úvahu Kantův průnik oblasti o sobě čili absolutna do oblasti jevové čili do lidského světa prostřednictvím svědomí individua, takže jeho systém postrádá závaznost etiky pro individuum. Jeho zkoumání je zaměřeno na zkušenosti jedince v bezprostředně zažívaném, přirozeném světě (Lebenswelt), v němž se člověk běžně pohybuje. Věda mu předkládá obraz racionálního světa na základě výzkumu ve speciálních vědeckých odvětvích. Tím je výsledný obraz světa roztříštěn a není v něm místo pro podstatné rysy lidského světa, jako jsou vztahy, účel, otázka po smyslu lidské existence a pojem zodpovědnosti. Husserl dále zkoumal podstatu vědomí a jevů a jejich pravdivosti. Při tom seznal, že poznání má charakter intencionality. Vědomí je vždy zaměřeno na něco, k čemu může vnímaná věc být užitečná. Husserl chce odzíráním od podobných nahodilých okolností objektu, tak zvanou fenomenologickou redukcí, proniknout k jeho podstatě přímým zřením (Wesensschau). Tak lze poznat pravdu. Vědomí subjektu má tedy na pravdě zásadní podíl. Takto poznaná pravda je intersubjektivní, neboť ostatní subjekty ji mohou poznat stejným způsobem. Přes abstraktnost procesu poznání jde tu o to dobrat se pravdy v životě. Mravní zásady vyplývají z ‘ducha doby’ (Zeitgeist) a z vlivu citů (jako soucit a sympatie) na volní proces. Je s podivem, že Husserl nepoužil Kantovu ideu přímého vlivu boha na jedince skrze svědomí, ač věřil v křesťanského boha — konvertoval z židovství na luteránství (1886). Snad si neuvědomil závažnost této Kantovy ideje (nebo ji přehlédl?), tak jako mnoho jiných vykladačů Kanta. Běh světa ovšem nevykazuje boží zásahy (jako by nebyl). Člověk je proto ovlivněn v etickém rozhodování vnějšími vlivy a svými city a odkázán na vlastní úsudek. Odtud není daleko k ateismu a materialismuu některých Husserlových pokračovatelů, jako byl Heidegger. Martin Heidegger (1889 -1976) vyšel z Husserlovay fenomenologie, ale brzy pokračoval vlastní cestou verbózního metafysika, který si pro svou analyzu pojmů, vyplývajících z toho, že vůbec něco je, vytvořil svéráznou terminologii: bytí — das Sein je abstraktní nedefinovatelný pojem, je však obecně používaný: ‘to a to je takové a takové’; jsoucno — das Seiende je konkrétní výraz vztahující se na každou jednotlivinu nebo událost; jsoucnost — das Dasein se vztahuje na jsoucno s vědomím sama sebe čili na člověka: být si vědom sama sebe znamená ‘existovat’, což je existenciální pochopení bytí, odtud ‘existencialismus’. Člověk (das Dasein) se nachází ve světě, tedy svět existuje, ale představa světa o sobě nemá smysl, bylo by to pouze jsoucno (das Seiende), které by ovšem o sobě nevědělo, že je, byla by to jen seskupetina elementů. Jsoucno s vědomím sama sebe (das Dasein) čili člověk, když si uvědomí, že je obklopen nevědomým jsoucnem, dodá tomuto jsoucnu smysl tím, že je chápe jako svět, vesmírnou soustavu. Vědomí člověka tedy vytváří svět. K čemu však tu člověk (das Dasein) vůbec je? Protože člověk jde nevyhnutelně vstříc smrti, jeho časovost dodává jeho existenci smysl, neboť se o ni musí starat. Věci jeho světa (das Seiende) dostanou smysl, když jsou příhodné (zuhanden) pro udržování a zhodnotnění jeho existence. Takto žít znamená realizovat vlastní jsoucnost (eigentliches Dasein), čili žít v pravdě. Zapomínat na svou časovost v povrchním žití (‘propadnout světu’) je nevlastní jsoucnost (uneigentliches Dasein). Na využívání příhodnosti věcí a událostí za účelem zhodnotnění vlastní existence nejsou zúčastněné etické zřetele. Ve starosti o vlastní jsoucnost, Heidegger se stal členem NSDAP, strany, která byla ‘příhodná’ tím, že byla stranou vládnoucí, a byl jmenován rektorem university ve Freiburgu. Ačkoli měl se stranou rozmíšky, protože chtěl nahradit
2
nacistickou ideologii svou vlastní filosofií a získat pro ni Hitlera (což nemělo naději, ježto jeho filosofii nikdo ve straně nerozuměl), zavděčil se straně tím, že podporoval čistku židovských akademiků a studentů a zákaz přístupu židům do knihoven, což údajně postihlo i Husserla, jeho učitele, ale to není zcela jisté. V soukromém životě byl Heidegger dvakrát ženat a měl četné aféry se svými studentkami, které byly příhodné pro zhodnotnění jeho existence. Náboženské příkazy (mravní články, desatera) nebyly pro zhodnotnění jeho existence příhodné. Roku 1919 opustil katolicismus, avšak několik měsíců před svou smrtí měl delší setkání s katolickým knězem s výsledkem, že byl pohřben s katolickým rituálem po boku svých rodičů. Zřejmě bylo příhodné smířit se s bohem pro případ, že by existoval. Karl Theodor Jaspers (1883-1969) je mezi phenomenalisty-existencialisty výjimkou, neboť neztratil výhled na transcendentno. Bytí je ovšem abstraktní pojem, jeho podstata je pro nás skryta v transcedentnu, avšak naše poznání je omezeno na immanentno. To platí o vědě stejně jako o filosofických závěrech. Také věroučné systémy teologie jsou v zajetí immanentna. Jestliže si vědec, filosof nebo teolog ve svém úsilí dobrat se pravdy uvědomí, že se octl na hranici své své diciplíny, otevře se mu výhled nebo tušení transcendentna. Může pak žít s vědomím transcendentna , takže se povznese nad svou disciplínu a nabude filosofickou víru, která mu umožní s této hranice učinit do transcendentna skok. Ale tento skok může být jen individuální: vědcova intuice, vhled filosofa nebo vize mystika jsou způsoby jedincova možného průhledu do nadpojmové reality. Jaspers nevěnoval přímou pozornost etickým otázkám, avšak jeho filosofie obsahuje jasné etické implikace, které jsou viditelné též v jeho soukromém životě i v učitelské a veřejné činnosti. Roku 1942 byl za nacismu jako nestraník zbaven pozice na universitě v Heidelbergu a obdržel povolení emigrovat, kterého nevyužil, protože se nevztahovalo na jeho židovskou manželku. Oba byli posléze určeni k deportaci, ale nedošla ně řada před obsazením Heidelbergu spojenci dne 30.3.1945. Roku 1946 vydal knihu Die Schuldfrage (Otázka viny), která neměla (a nemá ani dodnes) v Německu valnou ozvěnu. Jaspers přijal roku 1948 profesorskou stolici na universitě v Baselu. Existenciání filosofie, která se za války a po ní uchytila ve Francii, v jeho šlépějích nepokračovala. Jejím čelným přestavitelem se stal Jean-Paul Sartre (1905-1980), slavný též svými romány a dramaty. Ve filosofii vyšel z Kanta: vše, co člověk vnímá, jsou jevy, fenoména. Za nimi se skrývá jejich ‘bytí o sobě’. Vědomí však je rovněž ‘bytí o sobě’, neboť každý jednotlivý akt vědomí je nejen vědomím určitého objektu, ale předchází jej vědomí sebe (conscience de soi), které však je pouhý sled aktů vědomí. Tento sled končí smrtí, ale přesto je mu vnuceno svobodné rozhodování, jakmile si jeho vědomí samo sebe uvědomí, tj. objeví, že je člověkem vrženým do světa s odpovědností za sebe sama. Svou povahu čili esenci své osobnosti si jedinec vytváří svým konáním a tím také ovlivňuje celé lidstvo. Člověk se má ptát, co by se stalo, kdyby všichni lidé jednali jako on, což je opět ozvěna z Kanta ale bez boha nebo absolutna. Člověk je vržen do konfrontací a je na něm, jak se s nimi vypořádá. Nepomůže mu v tom ani svědomí dané bohem ani etika filosofů, jež nemá sílu závaznosti. V konfrontaci s ‘velkým zlem’ se s ním Satre vypořádal zapojením do podzemního odporu proti nacismu svým svobodným rozhodnutím. Tím si vytvořil integritu jako esenci své osobnosti. Jiní zvolili kolaboraci čili esenci slabošství. Po válce Satre měl sympatii pro komunismus jako slib sociální spravedlnosti, ale v tom se zpronevěřil tezím vlastní filosofie a též jinými způsoby narušil svou integritu. Do české filosofie uvedl fenomenologii Jan Patočka (1907-1877), který ke konci svých studií filosofie na Karlově universitě v roce 1929 pobyl na Sorbonně, kde tehdy přednášel Edmund Husserl, a roku 1933 studoval u Husserla a Heideggera ve Freiburgu. Ve
3
svém filosofování vyšel z Husserlova popisu zažívaného světa (Lebenswelt) se zřetelem na to, jakou pozici v něm zaujímá člověk, jehož zažívaný svět je v konfrontaci s racionálním světem vědy. Vědecký obraz světa je vytvářen na základě výzkumu, který postrádá celistvosti v důsledku specializace vědních oborů, jak již bylo zmíněno svrchu. Z vědeckého obrazu světa zmizela otázka po smyslu lidské existence a pojem zodpovědnosti. Při hledání odpovědi na tuto otázku se Patočka dal ovlivnit některými pojmy z Heideggerovy filosofie i jeho stylem, což ztěžuje pochopení jeho tezí, jak je vidět ze spisů o Patočkovi od pádu komunistického režimu podnes. Jejich vysvětlení jsou vágní a rozporná. Podíl na tom má též fakt, že Patočka nikdy nenapsal knihu nebo rozsáhlejší studii, v které by svou filozofii podal poněkud systematicky. Vypracovat ji z jeho četných spisů snad ani není možné. Svou odpověď na otázku po smyslu lidské existence Patočka formuloval na několika úrovních, které nejsou zcela ve vzájemné harmonii. Nejčastěji se poukazuje na jeho učení o třech existencionálních pohybech lidského bytí ve světě, což je jakási exkurze do filosofie dějin vzniklá rozpracováním Heideggerových myšlenek: 1) Pohyb zakotvení či zakořenění a přijetí druhými čili usazování ve světě. Člověk zažívá svou existenci v kontextu společnosti (rodu, kmene) a svého postavení v očích ostatních. 2) Pohyb angažovanosti, práce, odcizení a boje. Člověk se prosazuje, buduje svou pozici, zažívá odpor, přisvojuje si pravdu a vytváří ideologii, jež vede k nesvobodě a uchyluje se při prosazování svých pravd k násilí. 3) Pohyb průlomu a pravdy k obsažení celku světa svým pochopením. Člověku jako jedinci jde v jeho bytí o toto bytí. Nejde mu již o pozici, moc. Má zájem na bytí a na pravdě, hledá ji. Tak se člověk stane bytostí pravdy, bytostí hledající, klade otázky a filosofuje. Hledá absolutní smysl a tím slouží vyššímu principu čili transcendentnu, které se mu však nikdy plně nezjeví. Pravda je to, co člověka osvobozuje. Svoboda sama či možnost svobody je teprve co vůbec činí člověka člověkem. Určitou zkušenost svobody zažil každý člověk. I když ji potlačuje, dokazuje tím její hodnotu a moc. Zkušenost svobody je všeobecně lidská a umožňuje člověku život v pravdě nebo život ve lži, např. kompromis s diktaturou k vůli živobytí. Patočka však nikde nedefinoval etická kriteria jako pomůcku při tomto rozhodování. Pro Heideggera žít v pravdě znamenalo zhodnotnění jeho existence využíváním přihodných okolností uvnitř jeho světa, do nějž etika neměla průnik. Patočkova integrita osobnosti jej chránila před blatantním egoismem Heideggerova typu. Žít v pravdě bylo pro Patočku žít ve shodě s ideálem svobody a zodpovědnosti i v diktatuře nejen pokud se to týkalo jeho samého, ale i ostatních jedinců a skupin, takže se zúčastnil Charty 77 jako mluvčí, ochoten přinést za to oběť, i když podnětem pro Chartu byl protest proti režimu, když zakázal rockové skupině provozovat svobodně její druh hudby. Při tom nevzal v úvahu nedostatek mravní integrity členů této skupiny. Byla jeho následná oběť — smrt v důsledku výslechů STB — moudrá? Režim se pak jen utužil. Patočka byl dvakrát zbaven režimem pozice učitele na univerzitě, po léta však působil v podzemních seminářích. Václav Havel (1936 – 2011) vstřebal Patočkovu filosofii jen povrchně a nedůsledně. Život v pravdě mohlo pro něj být cokoliv, čím se člověk nebo skupina lidí vzbouří proti své manipulaci. Na rozdíl od Patočky, Havel byl obdivovatel rockových skupin (Velvet Underground, Rolling Stones) a o skupině Plastic People of the Universe se vyjádřil, že nechtěli nic jiného než žít v pravdě: hrát hudbu, jakou mají rádi, zpívat o tom, čím skutečně žijí, žít svobodně, důstojně a v bratrství. Ale to zahrnovalo též ideál ‘pravdivého’ a svobodného života ‘zhodnotněného’ drogami a volným životním stylem, který byl více méně sdílen i Havlem s jeho družinou dissidentů. Roku 1975 se komunistická vláda zavázala v
4
Helsinkách při podpisu Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě k dodržování lidských a občanských práv. Zvolit soudní proces se skupinou Plastic People jako podnět k protestu proti porušování těchto práv bylo typické pro Havla, ale v rozporu s duchem života v pravdě, jenž musí ideálně být prodchnut etikou celistvě. Havlův život v pravdě byl i napotom polovičatý, nenaplněný, ba i kompromisní. Vynesen do čela státu vůlí demostrujících davů lidu (“Havel na hrad”), Havel byl potvrzen jako president rozhodnutím totalitního orgánu ÚVKSČ a pak schválen formálním jednohlasným usnesením parlamentu vzešlého z nesvobodných voleb za diktatury podložené mocí tajné policie. Nelegální režim si tím osvojil zdání legality, což byla past, v níž se octl Havel se svou novou vládou. Následkem toho nedošlo k důsledné dekomunizaci (obdobné německé denacifikaci) a zločinná komunistická strana mohla zůstat zúčastněna dalšiho politického života. Činitelé zodpovědní za justiční vraždy a brutální rozsudky většinou unikli stíhání, stejně jako pachatelé zločinů proti dissidentům a nekomunistům. Nedošlo ani ke konfiskaci korupčně nabytých majetkových hodnot privilegovanými straníky, což jim umožnilo skupovat akcie odnárodňovaných podniků a prodávat je se ziskem zahraničním investorům. Obětem pronásledování a navrátilým uprchlíkům byly činěny překážky při pokusu o politickou kariéru. Navrátilcům po nějakou dobu zákon ani nedovoloval zakoupení majetku. Bylo to vše následkem Havlovy smiřlivosti nebo laxnosti anebo tu byla předbězná dohoda v zájmu ‘sametového’ přechodu? Byla poslední uliční konfrontace policie s davem sehraným divadlem? Budou někdy tyto otázky pravdivě zodpovězeny? Published in: Milan Kocourek (ed.), Z Londýna opět něco, co nevíte, Britská skupina SVU, 2016, 359-368.
5