Fenomenologie, existencialismus a Havlův život v pravdě Karel Werner Fenomenologie je reakce na noetiku Immanuela Kanta (1724-1804): každou jednotlivinu čili věc známe jen jak se nám jeví, jako jev čili fenomén (Ding als Erscheinung); co je věc o sobě (Ding an sich) je nepoznatelné. Jev je dán smyslovým vnímáním, ale k tomu se přidruží rozum. S ohledem na určitou věc, jde o to rozumět o co jde, takže z vjemu vznikne pojem. Srovnáním mnoha jevů a shrnutím jejich mnohosti čili procesem abstrakce vznikne všeobsáhlý pojem svět, který existuje v prostoru a času a vykazuje řád vzniklý vývojovým dynamismem kosmu. To vše zůstáva v oblasti jevové. Stejně tak i otázka po příčině s celou filosofickou problematikou kausality. Odtud je snadný krok k fikci, když je kladena otázka po příčině světa a dojde ke skoku do oblasti víry ve všemohoucího boha stvořitele (‘nebeského otce’), který byl dosazen do kosmického kontextu analogicky z kontextu rodiny, kdy otec byl pro dítě všemocnou postavou. To je přežitek z předhistorické doby primitivního myšlení do doby starověku a raného středověku, kdy se tato víra stala ústředním dogmatem judaismu, křesťanské teologie a následného islámu — fiktivních věroučných systémů v jevové oblasti. Kant však našel svědectví o průniku oblasti o sobě do oblasti jevové v podobě svědomí čili v mravním zákonu v nás, jejž nazval kategorickým imperativem. Člověk vždy ví, jak má nebo jak by měl jednat, takže jeho jednání v souhlasu s jeho věděním by vždy bylo také v zájmu všeho lidstva a tedy v souhlasu s možným všeobecným zákonodárstvím. Toto vědění nevyplývá z jevové zkušenosti či z řádu vzniklého vývojovým procesem kosmu, z nějž jsou odvozeny přírodní zákony vědy. Přestože člověk ví, co je správné, má schopnost rozhodnout se jednat ve vlastním sobeckém zájmu namísto v zájmu lidstva. Z toho vyplývá, že má svobodnou vůli, nezávislou na vývojovém dynamismu kosmu, takže může své svědomí ignorovat nebo zatlačit do podvědomí. Vědění jak má člověk jednat čili etika pochází zjevně z oblasti o sobě, tedy z transcendentna čili z nepoznatelného absolutna. Kant však byl věřící křesťan a proto původcem mravního zákona v nás byl pro něj bůh. To však byl jeho filosoficky nezdůvodněný úsudek založený na víře; nevyplývá tedy z jeho jinak logického myšlenkového postupu. Existence mravního zákona a transcendentního absolutna, byť i v podstatě nepoznatelného, je jeho myšlenkovým postupem dostatečně oddůvodněna i bez zavedení ideje boha. Idea, že tu musí být ‘průtok’ z absolutna do jevové skutečnosti, zkonkrétnělý jako mravní svědomí v duševním prožívání individuálních příjemců, je z největších přínosů filosofie k sebepoznání člověka, který sám sebe jinak zná jen povrchně a v podstatě je sám sobě velkým mysteriem. Kant měl řadu pokračovatelů, kteří jej skoro bez výjimky kritizovali, i když z něj selektivně použili pojmy a termíny, z kterých vytvářeli vlastní systémy. Nejvíc byl v tom smyslu Kantovi poplatný G. W. F. Hegel (1770-1831), který na pouhém pojmu ‘o sobě’ založil svou spekulativní metafysiku pod názvem ‘Fenomenologie ducha’. Duch o sobě (Geist an sich) je kosmický subjekt , jenž se promění dialektickým procesem v přírodu, což je Duch pro sebe v jinobytí (Geist für sich in Anderssein), tj. objekt. Vyzrálý dějinným procesem, v němž dojde k vytvoření státu, umění, náboženství a filosofie, Duch se vrátí k sobě jako absolutní vědomí, Duch jako absolutno (Geist an und für sich). Jeho ztělesněním byl Hegelovi Pruský stát. Zřetel na jednotlivce, a tedy i mravnost, se z tohoto schematu zcela vytratil, jednotlivec je jen ‘pěšákem’ ve službě dějinného procesu v zájmu dosažení dokonalosti celku. To je také popis marxismu, nahradíme-li ducha zákonitostí dějinného procesu a Pruský stát beztřídní společností.
1