SLAVNÉ DNY

25.12.1914 Vánoční zázrak Velké války

Po červnové vraždě arcivévody Františka Ferdinanda d’Este přineslo léto 1914 celému světu rychlý sled událostí. Téměř každé místečko na zemi postupně zasáhly události 1. světové války, a nejhůře na tom byl Starý kontinent. Evropské země v srpnu začaly vysílat své vojáky na frontu s nadějí, že se do Vánoc vrátí. Němci předpověděli, že jejich tažení na západ potrvá 42 dní a dlouhé války se nebáli ani civilisté - vždyť bylo právě po sklizni a tak nikdo příliš nepomýšlel na to, že by se měl bát budoucnosti či snad tuhé zimy ve válečném konfliktu. Jenže jak už to tak bývá, nic z informací naučených na vojenských akademiích nemohli vojáci uplatnit v praxi. Sen o manévrové válce s rychlými útoky se rozplynul během několika týdnů spolu se snem o tom, že vojáci stráví vánoční svátky doma s rodinou. Na frontách, táhnoucích se stovky kilometrů snad všemi světovými směry stáli branci v hlubokých zákopech pod nekonečnou dělostřeleckou palbou, a jejich poslední pozitivní myšlenky se schovávaly hlouběji a hlouběji do nitra jejich duše. Podzim byl nevlídný a podle všech předpovědí měla následovat tuhá zima. Na výdřevu zákopů a palivo mizely celé lesy v okolí bojových linií a pusté území nikoho se tak rozšiřovalo. Vojáci si začínali všímat, že v protějším zákopu, zahaleném mlhou, trpí jejich protivníci přesně tak, jako oni. Jelikož se fronta dlouhé týdny nepohnula z místa, vojáci postupně poznávali tváře naproti a místy vznikal tichý pocit soucitu a pochopení. Mezi zákopy na některých místech vznikaly nepsané dohody, aby se bojující mohli alespoň v klidu najíst a provést další základní potřeby. Pokud vojáci kolem poledne zahlédli kus látky visící nad protějším zákopem, byl to signál toho, že přišel čas oběda a také čas na pár minut odložit zbraně. Po této přestávce však opět nastoupil chladnokrevný souboj. Civilisté nedaleko bitevních polí sice sami žili ve velké nouzi, ale i tak se snažili vojákům za humny přilepšit. Na zlepšení péče o členy armády se podílela také celá řada civilních organizací všech zúčastněných zemí. A tak, když už bylo jasné, že Vánoce roku 1914 stráví miliony vojáků v příšerných podmínkách zákopů, začalo se pro ně v zázemí chystat přilepšení. Němci dostávali dýmku, jejich důstojníci dokonce krabičku doutníků, a vojáci Spojeného království čokoládu, karamelky, tabák a fotografii královské rodiny. To vše v malé plechové krabičce s přáním šťastného návratu domů.

Na západní frontě proti sobě stály státy, pro něž jsou nadcházející svátky těmi nejdůležitějšími. Vojáci se tak začali připravovat. Předávali si navzájem ručně vyrobená přání, nebo i drobné dárky. Sem tam se na okrajích zákopů objevily i svíčky, důležitý symbol Vánoc, a místy se z nich linul i zpěv koled v rodném jazyce armády. Napětí mezi zákopy jakoby polevilo, dělostřelecká palba postupně utichla. A najednou nad dřevěnými výztuhami vykukovaly hlavy vojínů, kteří byli tam dole už několik měsíců. Postupně na obzoru spatřovali lidské postavy pomalu kráčící k nim, přes území nikoho, přes místa, kam měsíce nevstoupila lidská noha a byly zasypávány granáty. Na některých místech fronty došlo i k bližším kontaktům. Vojáci si vyměňovali alkohol, tabák, ale také třeba knoflíky z uniforem. Ti, kteří na sebe ještě nedávno mířili smrtelnou zbraní si nyní ukazovali fotografie svých rodin a milých, zpívali a společně se modlili za rychlý konec probíhajícího konfliktu. Někde vojáci sehnali míč a zahráli si fotbal, jinde je doložený případ britského kulometčíka, který uprostřed území nikoho využil civilního povolání holiče a ostříhal německého vojáka. Tihle dva se zítra uvidí leda přes zaměřovač kulometu. K nejbližším kontaktům docházelo u belgického Ypres, jinde bylo příměří formálnější a sloužilo jen ke klidu na vlastním území. S tím, jak se válka prodlužovala, pokusy zopakovat události těchto svátků vymizely. Ačkoliv je tato událost často idealizována ve filmu i tisku, jedno je jasné - měla by nám v paměti zůstat jako spontánní projev lidskosti v nelidských podmínkách.

Michaela Kolářová, Sp

Je to

„Kdybys shodila tak ze tři kila, slušelo by ti to ještě víc.“ Přesně tahle věta odstartovala před dvěma lety něco, čemu jsem se konečně odhodlala říkat pravým jménem – porucha příjmu potravy. Těch zdánlivě nevinných pár slov, která pronesla moje blízká osoba, určitě nebylo míněno zle. Naopak si myslím, že mě měla povzbudit, abych ze sebe dostala to nejlepší. Jenomže já jsem si to ve své hlavě vyložila úplně jinak. Nedokázala jsem se na sebe podívat do zrcadla, protože jsem se přesvědčila, že jsem tlustá. A tlusté lidi přece nikdo nemá rád. To, co začalo drobnými restrikcemi a vynecháváním dezertu po obědě, skončilo chorobným počítáním kalorií a tresty v podobě cvičení. Ta dříve zmíněná tři kila pro mě najednou byla málo, chtěla jsem víc. Nejhorší na tom všem bylo, když za mnou někdo přišel a chválil mě, jak jsem pěkně zhubla. Kdybych přibrala, pochválil by mě snad někdo? Určitě ne. Navíc jsem cítila, že pokud bych hubnout přestala, stala bych se pro okolí zklamáním, a to určitě nedopustím. Sama jsem si jídlo rozdělila na “dobré” a “špatné”. Slova dobré a nízkokalorické se v mojí hlavě stala synonymy a podvědomě jsem si zakazovala vše, o čem jsem si myslela, že by mohlo narušit mou snahu zhubnout. Odříkáním jsem si ale akorát zadělala na větší problém a začaly přicházet záchvaty přejídání a následného zvracení. Na otázky okolí, proč prostě nezačnu jíst normálně, jsem nenacházela odpověď. Uvědomovala jsem si, že přejídat se a zvracet není normální. Věděla jsem, že si můžu nenávratně poškodit zdraví. Nepotřebovala jsem doktora k tomu, abych věděla, že mám bulimii. Jakmile jsem snědla nějaké “špatné” jídlo, okamžitě pro mě byl zkažený celý den. Tak například jsem si dala čtvereček čokolády, což je přece v pořádku. Až na to, že já jsem ten jeden malý čtvereček vnímala jako své osobní selhání. A když už jsem selhala, tak můžu sníst rovnou celou tabulku čokolády, vždyť to vyjde nastejno. Těchto záchvatů přibývalo a jedinou cestou, jak aspoň trochu ulevit svědomí, bylo zvracení. Člověk, který si sám něčím podobným neprošel, patrně nikdy nepochopí, kam až výčitky dokážou někoho s poruchou příjmu potravy dohnat.

jenom jídlo

Já jsem v sobě naštěstí našla dost síly na to, abych vyhledala odbornou pomoc a začala se léčit. Přesto bych ráda všem vzkázala, že nikdy není vhodná doba komentovat něčí váhu. Nemůžete vědět, zda si daná osoba zrovna neprochází něčím podobným jako třeba já. Kvůli médiím se většina lidí domnívá, že někoho takového pozná na první pohled, protože bude vyhublý na kost. Ve skutečnosti anorexií trpí pouze malá část lidí s poruchou příjmu potravy, takže vaše kamarádka může mít úplně normální váhu a zároveň se potýkat se závažnými problémy s jídlem. Nikdy nevíte…

Autor si nepřeje být jmenován