POEZIE

v z d á l e n ý

chlad podzimního rána mlhou a vzlyky nacucané prosklené oči po letech napraskly prozřením, anebo se možná jen opotřebovaly, copak já vím, proč si je u sebe každou noc nechával pozorovat hvězdy?

teplo podzimního večera pod svícnem bývá největší tma, ale pod tímhle kopcem ne, tvé hvězdy do umdlení rozjasňují nebe a kradou lidem z úst slova údivu i ta neřestná, protože jsou prostě podělaně krásné

tvůj úsměv to je polárka a po bradě ti láskyplně stéká mléčná dráha, hledá si chodbičky v záhybech kůže a stéblech trávy

stojíš tam dole, prsty ztuhlé nerozhodné drceny nočním mračnem nehty orosené, jak držíš ruku pevně nataženou vzhůru směrem ke mně, ne proto, abys polapil barevné listy plachtící v zástupech z dřevěných náručí vstříc troše svobody, ale abys ze skla na vrcholku utřel stékající vodu

mně je tam nahoře zima, i když teplotní inverze nemilosrdně prosakuje ránem a slunce zblázněně pálí, do skleněných sítnic, jako by snad moje oči mohly ještě více trpět

přemýšlím, proč tu ruku nestáhneš, a vím, že když pominu, že mi ji podáváš z druhého konce vesmíru, tak jsme si vlastně docela blízko

nejsme šeptáš zezdola zadušený strachem nebyli jsme a nikdy ani nebudeme

alespoň myslím, že jsem v tu chvíli zašeptala zpátky vždyť já to vím, vždyť já to sakra vím a pak se zase rozbrečela, protože mi konečně došlo,

že si ty nekontrolovatelně vytékající slzy stejně budu muset utřít sama

Jana Netušilová, sexta

Na

Na úvod tohoto textu bychom si rádi půjčili laskavé a vtipné motto Moniky Šimíčkové, učitelky angličtiny na našem gymnáziu. Převzala ho od jednoho chlapečka z ostravské základní školy z předměstí, který prohlásil: “Dneska jsme málo, ale zato samé chytré!” Podobnou logikou a krásnou hravou češtinou dáváme světu na vědomí: “Jsme sedm, ale zato se všichni těšíme!” A bojíme. A plánujeme. A zařizujeme. A zvažujeme. A vůbec... Sedm učitelů Masarykova gymnázia v Příboře žilo od jara 2021 do července téhož roku v nadějném očekávání - jak ta žádost Erasmu o stáže dopadne? Čekání se vyplatilo, dopadla výborně. A tak nás v následujících měsících přivítá pět zemí. Šňůru kurzů, kde se budeme vzdělávat a obohacovat na poli pedagogickém i lidském, startuje Mgr. Svoboda, který se v únoru vydá na dvoutýdenní kurz zážitkové pedagogiky na Kypr. Věrně ho v dubnu bude následovat Mgr. Svobodová mířící na Maltu, kde se bude dva týdny intenzivně věnovat práci na své angličtině. Mgr. Dejmková a kurz audiovizuální technologie v hodinách angličtiny v sladké italské Florencii. Mgr. Caloň a pilování angličtiny v Irsku. Mgr. Dejmek a kurz metodické práce na anglické konverzaci také v Irsku, stejnému tématu se Mgr. Šimíčková bude věnovat na Maltě. A Mgr. Ocásková míří za kurzem zapojování prvků ICT do výuky francouzštiny - kam jinam než do Francie. Všechny kurzy mají jeden velký cíl - posunout učitele, kteří je absolvují, k tomu, aby mohli lépe, radostněji, odborněji a s nadšením učit. Aby mohli inspirovat své kolegy a žáky. Aby se donutili vystoupit z komfortní zóny, což dva týdny v cizí zemi a cizí škole rozhodně jsou, a nadechli se “čerstvého evropského vzduchu”. Aby hořeli, nikoli vyhořeli. Držte nám palce a těšíme se na sdílení zážitků… Za tým erasmáků

M A Z U R K A

Stojím před Pavlem a pozoruju lidského hada v ledabylém oválu, už teď je mi vedro. Taneční mistr s partnerkou mají snahu, to se jim musí nechat. Pro mou smůlu ale nikdy se svými 160 centimentry neuvidím ani na to pódium. Zvedám ruce a překvapivě zjišťuju, že to není zas tak hrozný. Potí se mi dlaně. Po čtyřech krocích do stran a dvou natočeních, zopakovaných asi dvacetkrát, se z reproduktoru ozve věta “Táák, a teď to zkusíme s výměnou”. Jsem naivní. A to dost. Přecházím pro změnu za Pavla a myslím si, že jak se to zopakuje, tak šmitec. Žádný šmitec. “No, ale teď se měníme”. Otáčím se za zvukem hlasu za mnou. Další tanečník. Jak bychom si řekly s holkama, “celkem hot”. Je dost hot a kouká na mě jako na úplnou krávu. Vyděšeně se otáčím a podávám tomu “hot” ruce. Potí se mi zřejmě i uši a lokty. Dvakrát mu stoupnu podpatkem na nohu. Myslím, že od něj bych si nevysloužila ani “celkem ujde”. Postupně se protočím asi s polovinou sálu. Ještě nesčetněkrát pípnu omluvu za přišlápnutí. Konečně dohrává skladba. Vzpomenu si na hodiny angličtiny s paní Kalovou a její nehynoucí označení “samsink intrastink”. Asi tak bych to popsala. Cupitám za svým partnerem do své komfortní zóny...

Klára Stružová, Sp

Conovéhonajdete veškolní knihovně

Za okny bílá nadílka, pokud zrovna nebydlíte ve třetím patře činžáku, tak třeba i nějaké to voňavé polínko v kamnech - dokonalá atmosféra pro dobrou knihu. A přijít si pro ni můžete do školní knihovny, která je pravidelně zásobována novinkami, které možná neznáte. Což je rozhodně škoda.

Co nabízíme tentokrát?

Affinity Konar Mischling

Perla a Staša, dvě dvanáctileté dívenky obklopené hrůzami osvětimské “lidské zoo”. Laskavý “strýček” Mengele, který, fascinován dvojčaty, vícerčaty, lidskými trpaslíky, albíny a jinými zvláštnostmi přírody, obě dívky spolu s dalšími dětmi a dospělými používá jako pokusné králíky. Otřesný svět líčený nádherným jazykem. Autorka se k příběhu nechala inspirovat skutečným osudem dvou polských sester. Než román začala psát, téměř dva roky vůbec nepromluvila - než slova z hlavy pustila na papír. Silná, dojemná a krutá kniha, která nabízí mnoho otázek. A snad i jakýsi druh “happy-endu”, dá-li se to tak říci.

Jan Štifter Sběratel sněhu

Současný novinář a publicista Jan Štifter se ve svých prózách odráží o prostředí starého vybydleného domu zvaného Šmídovna. Lokace - České Budějovice. Tři časové roviny - 1930, 1956, 2017, ale jedno prostředí, kde žijí lidé tak trochu na okraji společnosti. Prostitutky, alkoholici, zloději, nešťastníci, děti. Znovu děti. Ty se prolínají příběhem vyvrženců každé doby, stárnou, aby se narodily nové. A na konci se čtenář dočká rozuzlení jedné dávné tragédie. Štifter mistrně udržuje čtenáře v napětí, ale zároveň mu dává ochutnat minulost tak, jak ji současný člověk nezná, ale umí pochopit. Skvělá knížka pro zimní počasí, jak napovídá sám titul...

Mgr. Lenka Ocásková

POKUD ČLOVĚK PO SOBĚ NEMŮŽE ZANECHAT STOPY, EXISTUJE VŮBEC?

Co je člověk, ne-li stopy, které za sebou zanechává? Ale co když se stopy za ním vytrácejí a mizí do ztracena, jako kdyby končily v nitru černých děr. Kde jen začít… na ten den si vzpomínám úplně přesně, jako by se to stalo včera, ale přitom to bylo tak dávno. Psalo se 29. července 1714, můj život se obrátil vzhůru nohama a jeho základy se rozpadly na prach. A mi nezbylo nic jiného, než se naučit plavat… plavat ve středu naprostého šílenství. Ptáte se, co se stalo? Ve chvíli čistého zoufalství jsem uzavřela dohodu… Dohodu, která ze mě učinila nesmrtelnou, nikdo si mě však nezapamatuje, do paměti se nikomu nezapíšu a nezůstane po mě jediná stopa… ne tenhle příběh mi nepatří, tohle je život Addie LaRue, který se zrodil z inkoustu americké autorky Victorie Schwab. Přísahám, že za tuto knihu dám ruku do ohně. Dlouho jsem nečetla fantastiku, která by mi doslova vyrazila dech, ale právě Victoria Schwab to dokázala. Autorka svým čtenářům představuje brilantně vymyšlený svět, který násobí okouzlujícím jazykem. A okořenila ho postavami, za které bych nejraději dýchala. Ta kniha patří přesně mezi ty kousky, které vás přinutí být celou noc vzhůru, a po dočtení budete chtít jediné - zapomenout na všechna ta slova a ponořit se do nich znovu, otočit Hermioniným převracečem času a zažít tak skvělý příběh podruhé. Nezapamatovatelná Addie je zkrátka nezapomenutelný poklad literatury.

STREET ART

aneb jeden neúspěch neznamená konec světa

Na škole se nám naskytla příležitost zúčastnit se streetartového výtvarného workshopu, neváhala jsem a se zájmem se zapsala, jelikož to bylo něco nového z oboru, který mě opravdu baví. Navíc, jak často se někomu z nás vyskytne příležitost legálně něco posprejovat? V tomto případě to něco bylo sice plátno, což není žádná část veřejného či neveřejného pozemku, ale i to se počítá za novou zkušenost. Celým workshopem nás provázel Nikola Vavrous aka Khoma, což byl už od pohledu milý, usměvavý a vlastně docela obyčejný pán ve věku kolem třiceti pěti let. Na začátku nám pověděl něco o sobě a o tom, co streetart vlastně je. Vyprávěl nám svůj příběh, jak a kdy se k takovému druhu umění dostal. No a teď se o něj s vámi chci podělit i já. Všechno začalo tvořením, kreslením či skládáním modelů z časopisu ABC doma po večerech, zatímco jeho spolužáci se zajímali převážně o motory a auta. Zásadní převrat však nastal v jeho dvanácti letech, kdy v jednom časopise zahlédl dvoustranu o graffiti, do které se snad na první pohled zamiloval. Jelikož internet v té době ještě neexistoval, nezbývalo mu nic jiného než další malůvky najít sám. Zavítal tedy na Havířovské nádraží, kde graffiti na vlacích opravdu nebylo málo. Začal se o tenhle barevný svět zajímat víc a víc a začal hledat místa, kde by svým fantaziím mohl popustit uzdu. Na uměleckou školu se nedostal, avšak s nástupem na střední se začal pohybovat v kolektivu nových lidí se podobnými zálibami. Nepřijetím na uměleckou školu se svého snu nevzdal a pokračoval dál v tom, co ho bavilo.

Před maturitou se připojil ke skupině kluků 34 crew, se kterými začal tvořit a zároveň chodil po úřadech s žádostmi o vyčlenění legálních ploch pro malování graffiti. Úspěšně. Vysokou školu ukončil bakalářskou prací, která rovněž zahrnovala jeho vášeň. Jeden z jeho úspěchů je taktéž vznik festivalu United Colours, který se u nás koná dodnes. V té době ho začaly také oslovovat firmy s nabídkami o vyzdobení prostorů. Jeho sen se stal skutečností. Bohužel, mnoho lidí si plete vandalismus se streetartem. Graffiti jsou sice všude kolem nás, ale ne každé se dá považovat za umění. Zeď počmáraná vulgarismy, jmény či krátkými větami jakýsi pouliční výtvor je, ale do umění to má rozhodně daleko. Celkově jsem velmi ráda, že jsem se takového workshopu mohla zúčastnit a zkusit něco nového. Myslím si, že by to mohlo bavit i lidi méně zaujaté uměním, svým způsobem jde i o formu zábavy. Khomova cesta k tomu, co ho baví, je opravdu zajímavá a ukázala mi, že i když se něco nepodaří na první pokus, nemusí to nutně znamenat, že už to dále nemá cenu.

Natálie Trýbová, 2.A