T
o, o čem tu chci vypravovat, se přihodilo již před více než sto lety. Tenkrát za letních večerů v městečku pod Blaníkem v zájezdní hospodě sedávala společnost. Scházela se tam denně, a pokud bylo pěkné počasí, pobývala venku. Bylo tam velmi milé posezení pod starou lipou, rozkládající své větve daleko a nízko, jako by chtěla obejmout všechny, kdo pod ní usedali. A když od západu zafoukal větřík, lístečky čechral a větvičkami si pohrával, když vzduch byl v době květu plný vůně, tak tu bylo velmi příjemně pod lipou. A tak i toho večera, kdy začíná toto vypravování, seděli lidé pod starým stromem. Byl tu starosta, rozšafný člověk, bohatý kupec, který moudře obec spravoval. Jemu po pravici seděl staroušek, postavy nevysoké, s vlasy bílými jako sníh. Jeho jasné oči bystře hleděly na svět. To byl učitel, který ve staré škole v městečku už padesát let mládež k dobrému vedl. Hospodáři a hospodyně, řemeslníci, živnostníci i jejich ženy, pokud se do obce odjinud nepřistěhovali - a těch bylo málo - všichni dřív bývali jeho žáky. Měli ho také rádi a dětem svým, které k němu do školy posílali, chválili svého učitele. Ale ani to potřeba nebylo. Všechny děti milovaly starého učitele, který jim uměl tolik pěk5