T
o, o čem tu chci vypravovat, se přihodilo již před více než sto lety. Tenkrát za letních večerů v městečku pod Blaníkem v zájezdní hospodě sedávala společnost. Scházela se tam denně, a pokud bylo pěkné počasí, pobývala venku. Bylo tam velmi milé posezení pod starou lipou, rozkládající své větve daleko a nízko, jako by chtěla obejmout všechny, kdo pod ní usedali. A když od západu zafoukal větřík, lístečky čechral a větvičkami si pohrával, když vzduch byl v době květu plný vůně, tak tu bylo velmi příjemně pod lipou. A tak i toho večera, kdy začíná toto vypravování, seděli lidé pod starým stromem. Byl tu starosta, rozšafný člověk, bohatý kupec, který moudře obec spravoval. Jemu po pravici seděl staroušek, postavy nevysoké, s vlasy bílými jako sníh. Jeho jasné oči bystře hleděly na svět. To byl učitel, který ve staré škole v městečku už padesát let mládež k dobrému vedl. Hospodáři a hospodyně, řemeslníci, živnostníci i jejich ženy, pokud se do obce odjinud nepřistěhovali - a těch bylo málo - všichni dřív bývali jeho žáky. Měli ho také rádi a dětem svým, které k němu do školy posílali, chválili svého učitele. Ale ani to potřeba nebylo. Všechny děti milovaly starého učitele, který jim uměl tolik pěk5
ného ve škole povídat. Jejich rodiče chodili často k učiteli pro radu, protože to byl člověk zkušený a rozvážný. Starosta sám, také jeho bývalý žák, o něm říkal: To je moje pravá ruka. Po starostově levici seděl pan fořt. Byl kostnatý, hubený, tváře měl zdravé, od větru a deště ošlehané, prošedivělý knír mu spadal přes horní ret. Na sobě měl zelený kabát a vysoké boty. V městečku o něm věděli, jak umí hromovat, až se to lesem rozléhá. To když mu báby chodí na klestí blízko k mlází, kde z jara bažanti na vejcích sedí, a když děti na houbách nebo na jahodách v lese plaší zvěř křikem - ale věděli také, že je dobrák od kosti a nikomu ublížit nedovede. Ještě tu u stolu seděl pan otec ze mlýna, přitloustlý s ducatými tvářemi, a vedle něho kovář, chlapík jako hora s rozložitými rameny. Rukávy košile měl vykasané, celý byl trochu umouněný, to jak rovnou od výhně odešel. Konečně šestým v kole byl sám hospodský, kulatý človíček s notným bříškem, který si rád v podvečer přisedl ke svým hostům. Říkával, že když se po celý den plahočí, chce večer také dělat pána. A ten odpočinek si opravdu zasloužil. Od božího rána bylo v zájezdní hospodě rušno. Stavívali se tu formani s těžkými povozy, byla to jejich pravidelná zastávka. Hospodský je všechny znal a oni znali jeho. Věděli, že tu budou dobře obslouženi, že je tu pivo jako křen a vždycky něco dobrého k obědu, svačině nebo večeři. Zůstal-li forman na noc v zájezdní hospodě, věděl, že se mu ve stáji o koně dobře postarají, a že i jemu dají pohodlný nocleh. Hospodská byla stejně jako její muž celý den na nohou. Vládla v kuchyni i ve špižírně a dohlížela i na to, jak se hostům jídlo nosilo. V kuchyni měla k ruce služku Márinku. Bába Chvátalka, která sloužívala v hospodě, ještě když byl nynější hospodský chlapcem, také pomáhala, jak mohla. Mnoho toho nezastala, ale snažila se, aby chleba zadarmo nejedla. Obsluhovat hosty pomáhal hospodskému i hospodské sirotek Václav, hodný chlapec, pěkně urostlý, silný a obratný. Jeho rodiče byli vzdálení příbuzní hospodské. Oba zemřeli, když bylo Vašíkovi pět let. Tehdy hospodská, žena zlatého srdce, přivedla osiřelého chlapce do hospody. Její muž s ní byl hned zajedno a chlapce si vzali za vlastního. 6