Broučci Karafiát

Broucci_29_TISK_Layout 1 9.9.2013 13:13 Page 5

Broučkovy studie

Slunko bylo u samého západu a svatojanští broučci vstávali.

Maminka už byla v kuchyni a vařila snídani. tatínek už také nespal. Ležel ještě v posteli a hezky si hověl. Brouček pak přelezl ze své postýlky na maminčinu, — tam se to pěkněji spalo, — lehl si pěkně na zádečka, zdvihl všecky nožičky do povětří a počal se houpat: houp, houp, houpy, houp. ale najednou se to jaksi moc rozhouplo, houpy, houp, a už ležel Brouček na zemi a křičel, co mu jen hrdlo stačilo. tatínkem to trhlo, takže byl všecek polekaný. »Zatrápený Broučku, copak musíš tak křičet?« — »ale tatínku, když jsem se tak udeřil!« — »a jakpak?« — »i, já jsem spadl z postele.« — »tak sis měl dát pozor!« — »ale, když mne to přece bolí.« — Maminka měla už zatím snídani hotovou a šla je budit: »Vstávejte, vstávejte, slunko již zapadá, budeme snídat. a copak ty, Broučku, už pláčeš? Sotva sis oči proloupl!« — »ale, když já jsem se tak udeřil, a tatínek chce, abych nekřičel.« — »i — jen pojď. Dřív než kočička vejce 5

Broucci_29_TISK_Layout 1 9.9.2013 13:13 Page 6

snese, všecko se ti to zahojí. Zatím se pěkně umyjeme a budeme snídat. Pojď!« a šli. Maminka Broučka pěkně umyla, Brouček přistavil ke stolu židle a maminka už nesla na stůl polívčičku. Sedli si, sepjali nožičky a tatínek se modlil: Ó náš milý Bože, povstali jsme z lože, a pěkně tě prosíme, dej, ať se tě bojíme, bojíme a posloucháme, a přitom se rádi máme.

Potom říkal Brouček ještě svou modlitbičku: »Požehnej nám, Pane Bože, prosíme tě pokorně,« — a pak už hned držel svou dřevěnou lžičku a znamenitě s ní zacházel. Však oni měli zelnou polívčičku a Brouček, i když měl všecky polívčičky rád, vždy a vždycky tu zelnou přece ze všech polívčiček nejraději. Snědl jí svůj plný talíř a maminka mu ještě ze svého přidala. ale tatínek, že už má čas, slunko že je dávno za horami. Honem dal mamince hubičku, nechal si od Broučka políbit ruku. — »a teď, Broučku, pěkně poslouchat, — ať mi pak maminka nemusí žalovat!« — »ne, tatínku! a já vás vyprovodím, ano?« — »tak pojď!« a šli, ba letěli, ale hezky nízko, aby Brouček nespadl, a jen tak 6

Broucci_29_TISK_Layout 1 9.9.2013 13:13 Page 7

daleko, co mohl Brouček cestu domů uhlídat, aby potom nezabloudil. Ještě to dost neuměl a tatínek mu řekl: »Jdi už zas, jdi a pěkně se uč lítat!« a Brouček šel. chaloupku měli vystavěnou ve stráni pod jalovcem a krytou suchým špendličím. Brouček si vylezl na stříšku, spustil se, letěl až k palouku a přes celý palouk až k dubu a zase zpátky až na stříšku, pak se zase spustil a letěl až k dubu a ještě zase zpátky. a když už byl všecek udýchán a křidélka ho bolela, sedl si a odpočinul. a zase se spustil a zase letěl až k palouku a přes celý palouk až k dubu a zase až na stříšku a zase se spustil a letěl až k dubu a zase zpátky, a ještě se spustil a letěl rovnou čarou pod dub ke kmotřičce. »kmotřičko, jestli pak už jste vzhůru?« — »i, Broučku, bodejť bychom nebyli!« — »a Beruška také?« — »Bodejť bych nebyla, Broučku. copak nám neseš?« — »Já? nic. ale, pane, to už umím lítat: Od našich až sem a zase k našim, a zase sem a zase k našim, a zase sem a jakoby nic. Že bys to nedovedla!« — — »i však já jsem beruška a nejsem žádný brouček. Vaše maminka, myslím, také moc lítat neumí.« — »Moc ne. ale, pane, já jsem dnes ráno spadl z postele.« — »a to jsi křičel, viď!« — »a jakpak to víš? copak jsi to slyšela?« — »i neslyšela, ale to já už vím, že jsi takový křikloun.« — »Že já jsem křikloun? Ó — ty Berouši!— — « a už zase Brouček letěl. Maminka už měla doma uklizeno a cídila právě okna, že se až až třpytila. »kdepak jsi byl tak dlouho, Broučku?« — »Byl jsem chvilku u kmotřičky pod dubem.« — »a copak jsi tam dělal?« — »nic. Já jsem tam byl jen tak u okna.« — »a copak ti dali?« — »nic. Já jsem nic nechtěl.« — »Ó, oni ti přece něco dali. Včera kmotřička povídala, že až tam přijdeš— — « — »Oni něco mají?« — 7

Broucci_29_TISK_Layout 1 9.9.2013 13:13 Page 8

»inu, to by byla kmotřička nepovídala.« — »Hm, nechť si to nechají.« — »Ó, však ty si tam pro to půjdeš!« — »Ó, nepůjdu!« — »Ó, půjdeš! a jakpak jsi daleko tatínka vyprovodil?« — »Ó, daleko! až k těm třem olším.« — »nu, to není daleko. to se budeš muset ještě moc učit, než budeš moci s tatínkem lítat a pěkně lidem svítit.« — »Ó! a copak se těm lidem musí svítit? Však my si svítíme sami!« — »inu, když oni mají noc, když my máme den. Oni teď spí.« — »a pročpak jim tatínek svítí, když oni spí?« — »i, holečku, to tak musí být, to už Pán Bůh tak chce, a ty také poletíš s tatínkem tam daleko a budeš pěkně svítit. Jen jdi a uč se lítat!«

to se Broučkovi líbilo, a už zase lítal. Vylezl si na stříšku, spustil se a letěl, — letěl v druhou stranu až ke kaštanům a hned zase zpátky až na stříšku. ale dál se mu jaksi nechtělo.

8

Broucci_29_TISK_Layout 1 9.9.2013 13:13 Page 9

Zůstal si sedět, a tu najednou vidí, že se jim počíná z komína kouřit. a už seděl na komíně: »Maminko, copak se vám na ohništi chytá?« — »i nic, holečku! Já si chci udělat na polévky jíšku.« — »a že vám to, maminko, zafouknu!« — »ne, ne, já nechci. necháš toho!« — ale Brouček přece foukal, a už by to byl málem zhasil, kdyby byla maminka honem nepřiložila trochu suchého chvojí. Plamen vyšlehl, za ním se valil kouř, a Brouček počne křičet, a křičí a křičí a leze ze stříšky dolů. »ach, maminko, maminko, ach, ach, maminko!« — »a copak zase, Broučku?« — »ach, maminko, když mně ten kouř vlezl do očí!« — »Vidíš, ty škaredý Broučku! Dobře tak, když nechceš poslouchat. nevíš, co ti tatínek přikazoval, a zač se ráno modlíme? Počkej, počkej, já to všecko povím.« — »ale, maminko, když mně vlezl ten kouř do očí a tak mne štípal« — »i to ti patřilo, a ještě dostaneš, až tatínek přiletí. to bude z tebe krásný Brouček!« — »ale vždyť já jsem vám to, maminko, nezhasil.« — »ale chtěls mi to zhasit a věděls, že to nechci. ne, vidíš, to ti nesmím prominout. copak by z tebe bylo! až jen tatínek přiletí. a kmotřičce to na tebe také povím a kmotříčkovi i Berušce.« — »ale, maminko, vždyť jsem vám to nezhasil a já už vám to víckrát nebudu zhášet. Prosím vás, maminko, neříkejte to!« — »ne, to já musím říci.« ale když Brouček moc prosil a prosil, a už zase plakal a pořád prosil a sliboval, že už bude poslouchat, tak si maminka dala říci, a že to nepoví. »nu tak. a už neplač! a dej si na sebe pozor! to by tě neměl nikdo rád. Brouček musí poslouchat. Vidíš, jak tatínek poslouchá.« — »tatínek? kohopak on poslouchá?« — »i, Pána Boha poslouchá. Vždyť víš, že každé ráno letí z domu, a je celý den pryč až do noci, a třeba že ho křidélka bolí, druhý den už hned zas letí, jen aby 9