O VODNÍKOVI A MEDVĚDÁŘI V LITOCHOVICKÉM MLÝNĚ
ýval v Litochovicích na Litoměřicku mlýn na labském rameni. Ale zrušili jej, když v r. 1845 tamtudy vedli trať železné dráhy z Prahy do Podmokel a zasypali to rameno. O litochovickém mlýnu dodnes si povídají, jak tam vodník chodíval. To začalo tak: Litochovický mlynář i jeho chasa často vídali u stavidel nebo u tůně nad mlýnem zeleného mužíka. Vysedával na stavidle nebo něco kutil u vody. Pan otec, hned jak jej ponejprv spatřil, přísně nakázal chase, ať mu nic zlého nedělají, ať ho nedráždí, že on se umí mstít. Kolo poláme, stavidla zbytečně vytahuje, i v mlýnici často něco zkazí. Lépe prý je s vodníkem být zadobře. A tak se stalo, že se vodník spřátelil s obyvateli litochovického mlýna. Nikomu neublížil. Ani děti se ho nebály. Koupaly se v řece a neměly strachu, že by jim vodník ublížil. Ba jednou dokonce, když malý synek mlynářův trhal květy svlačce ve vrbičkách a sklouzl do vody, vodník ho chytil a vynesl na břeh. To bylo tehdy, když už vodník chodil také do mlýna. Sám mlynář ho tam pozval. Viděl ho jednou, jak sedí na stavidle a ukusuje syrovou rybu. „A to ti chutná?“ povídá mlynář vodníkovi. „Tuže ne,“ šišlal vodní panáček — všichni vodníci šišlají — „ale ž nouže všečko muší chutnat. To še ví, že mám radši pečenou!“ Přijď si ji tedy upéci k nám do kuchyně!“ pozval pan otec vodníka. 7