Meč s fénixem „Věz, můj princi, že mezi roky kdy oceán pohltil Atlantis a roky, kdy byli synové Aryho na vzestupu, vládl zde věk, kdy se po zemi rozléhala zářivá království, jako modrá pokrývka mezi hvězdami. Nemedia, Ophir, Brythunia, Hyperborea, Zamora, se svými tmavovlasými ženami a pavouky zamořenými věžemi plných záhad, rytířská Xingara, Koth, který sousedil s venkovskou zemí Shem, Stygia, kde stíny strážily tajemné kobky, Hyrkania, se svými jezdci oblečenými do zlata, hedvábí a oceli. Ale nejpyšnějším královstvím byla Aquilonia, která neomezeně vládla západu. Pak přišel Conan. Černovlasý, se zlostným pohledem a mečem v ruce. Zloděj, plenitel a zabiják, s obřím smutkem i veselím. A pozlacené trůny byly rozšlapány pod jeho sandály.“
Z
1.
Nemedijské kroniky
a tmavými vežičkami a lesknoucími se citadelami leží přízračná temnota a ticho, které se za úsvitu vytrácejí. Tmavá ruka otevřela dveře, a do tajemného a klikatícího se labyrintu potemnělých uliček ve spěchu vyrazily čtyři postavy. Pospíchaly bez jediného slova, s plášti těsně přitaženými k tělu. Rozplynuly se ve tmě jako přízraky. Za nimi se v pootevřených dveřích rýsovala silueta muže. Zlověstné oči mu blýskaly do temnoty. „Utíkejte do noci, stvoření tmy,“ posmíval se jeho hlas. „Blázni. Vaše zkáza vás dohání jako lovecký pes, a vy nemáte ani tušení.“ S tím muž zavřel dveře, zamkl je na petlici a se svíčkou v ruce se vydal do chodby. Byl to zasmušilý obr, jehož tmavá kůže prozrazovala jeho stygijský původ. Vešel do místnosti, kde se na hedvábné pohovce jako velká, líná kočka rozvaloval vysoký a hubený muž oblečený v sametu a upíjející víno ze zlatého poháru. 5
„Dobrá, Ascalante...“ promluvil Stygijec. „Tvoji hlupáci se rozeběhli do ulic jako krysy ze svého doupěte. Pracuješ s podivnými nástroji.“ „Nástroji?“ odvětil Ascalante. „Oni myslí, že jejich nástroj jsem já. Už čtyři měsíce, od chvíle, co mě Vzbouřenecká Čtyřka povolala z jižních pouští, se skrývám v tomto tmavém domě, v samotném srdci nepřátelského území. V noci se plížím temnými uličkami a ještě temnějšími chodbami. A dokázal jsem to, co ti rebelští šlechtici nemohli. Pracoval jsem skrz ně a skrz další agenty, z nichž mnozí ani nikdy nespatřili můj obličej. Rozdělil jsem říši pobouřením a neklidem. Krátce řečeno, skrz stíny jsem vydláždil cestu k pádu krále, který se vyhřívá na slunci. U Mitry! Byl jsem státník předtím, než jsem se stal zločincem.“ „A ti hlupáci, co se domnívají, že jsou tvým pánem?“ „Budou si myslet že jim sloužím, dokud nebude náš současný úkol dokončen. Kdo jsou, aby se mohli rovnat Ascalantemu? Volmana, trpasličí hrabě z Karamanu, Gromel, obří velitel Černých legií, Dion, tlustý baron z Attalusu a Rinaldo, praštěný minstrel. Já jsem síla, která v každé ruce svírala hlínu i ocel. Až nadejde čas tak je rozdrtím. Ale to je budoucnost. Dnes zemře král.“ „Včera jsem viděl z města vyplouvat říšskou flotilu.“ „Plují k hranicím, kam se blíží pohanští Piktové. Díky silné kořalce, kterou jsem pro ně propašoval za hranice, abych je rozdráždil. Povedlo se mi to díky Dionově bohatství. Volmana mi zase umožnil zbavit se zbytku vojska, které ve městě zůstalo. Díky jeho vznešenému příbuzenstvu nebylo těžké přesvědčit krále Numu, aby si vyžádal přítomnost hraběte Trocera z Poitainu, senešala Aquilonie. Aby mu byla prokázána čest, bude kromě svých vojsk doprovázen i řískou eskortou a Prosperem, pravou rukou krále Conana. Ve městě tak zůstane pouze králova osobní stráž. Kromě Černé legie, samozřejmě. Skrz Gromela jsem podplatil lakomého důstojníka, aby stráž o půlnoci odvedl pryč od králových komnat. Potom, spolu s dalšími šestnácti zoufalými zloději, vnikneme do paláce skrz tajný tunel. Až bude dokonáno, tak nás možná lidé nepřivítají s jásotem. Ale Gromelova Černá legie bude stačit k udržení města a koruny.“ 6