Dáma s kaméliemi

I. Člověk může, podle mého mínění, vytvořit postavy jen po důkladném studiu lidí, právě tak, jako může hovořit cizí řečí, jen když se jí napřed důkladně naučil.

Nejsem ještě tak stár, abych si vymýšlel děj a postavy; spokojuji se tedy s pouhým vypravováním.

Zaručuji se čtenáři, že může být přesvědčen o pravdivosti tohoto příběhu. Všechny jeho osoby, až na hrdinku, dosud žijí.

Nestačí-li moje svědectví, mohou ostatně potvrdit většinu událostí, o nichž vypravuji, svědkové, kteří žijí v Paříži. Zvláštní shodou okolností mohu je já jediný vypsat, neboť mně jedinému byly svěřeny i ty nejzazší podrobnosti, bez nichž by nebylo moje vypravování ani zajímavé, ani úplné.

Nuže, slyšte, jak jsem se dověděl těchto podrobností: 12. března 1847 četl jsem v ulici Laffitte veliké žluté návěští, na němž se oznamovalo, že se bude konat dražba nábytku a množství vzácností z pozůstalosti po osobě, která nebyla v návěští uvedena. Dražba se měla konat v ulici ďAntin č. 9, 16. března od 12 do 5 hodin.

V návěští se pravilo dále, že 13. a 14. března lze si prohlédnout byt i nábytek.

Miloval jsem vždy zvláštnosti. Umínil jsem si, že si nedám ujít tuto příležitost a že se půjdu podívat, třeba bych nekoupil nic.

Nazítří jsem šel do ulice ďAntin č. 9.

Ačkoliv bylo časně, byli v příbytku již návštěvníci, ba i návštěvnice. Tyto pohlížely s údivem, ba s úžasem na přepych, jevící se před jejich očima, ačkoli byly oblečeny v aksamit a kašmír a před vchodem čekaly na ně elegantní povozy.

Pochopil jsem potom tento úžas a podiv, když jsem se také rozhlédl po bytě a poznal jsem snadno, že to je příbytek vydržované ženy. Ale zajímá-li co ženy ze společnosti — a takových tu bylo dosti — je to pohled na domácnost žen, jež stříkají svými povozy 5

bláto na jejich kočáry, které mají v Opeře a v divadle des Italiens své lóže vedle lóží jejich a které v Paříži vystavují nestoudně na odiv nadbytek své krásy, klenotů a skandálů.

Ta, u níž jsem právě byl, byla mrtvá, a mohly tedy vniknout do jejího pokoje i ty nejctnostnější ženy. Smrt očistila vzduch této skvělé stoky. Bylo-li třeba, omlouvalo je, že jdou na dražbu, nevědouce, u koho se koná. Četly návěští a chtěly si prohlédnout to, co se v něm slibovalo, aby si mohly napřed vybrat. Nic nebylo prostšího. Ale to jim nebránilo, aby nehledaly mezi všemi těmi poklady stopy života milostnice, o němž přece slyšely vypravovat tolik podivného.

Naneštěstí kněžka byla mrtvá a s ní její tajnosti. Dámy zde nalezly jen to, co bylo po smrti na prodej a nic z toho, co se tu prodávalo za života ženy, jež zde bydlela.

Bylo však dosti co kupovat. Zařízení bylo nádherné. Nábytek Bouleův a z růžového dřeva, sèvreské a čínské vázy, sošky z míšeňského porcelánu, atlas, samet a krajky, nic tu nechybělo.

Procházel jsem se bytem; šel jsem za vznešenými zvědavými dámami, které mne sem předešly. Vešly do pokoje potaženého perskými látkami; chtěl jsem tam rovněž vejít, když tu zase již vycházely. Usmívaly se a styděly se jaksi za neobyčejnou podívanou. Tím spíše jsem si přál vniknout do tohoto pokoje. Byl to pokoj toaletní, opatřený všemi, i nejtitěrnějšími maličkostmi, v nichž se projevovala marnotratnost zesnulé v nejvyšším stupni.

Na velikém, o stěnu opřeném stole, tři stopy širokém a šest stop dlouhém, leskly se všecky poklady od Aucoca a Odiota.

Byla to velkolepá sbírka tisícerých předmětů, nezbytných k toaletě takové ženy, u níž jsme právě dleli, a všecky byly buď ze zlata, nebo ze stříbra. Nicméně se mohla tato sbírka nashromáždit jen ponenáhlu a nedoplňovala ji láska jediná.

Mne neodstrašil pohled na toaletní pokoj vydržované ženy; bavilo mne prohlížet si všeliké jeho podrobnosti a povšiml jsem si, že toto nádherně ciselované nářadí mělo různé iniciálky a rozličné korunky.

Hleděl jsem na všecky ty věci, z nichž každá pro mne znamenala zprznění ubohé dívky, a pravil jsem si, že Bůh byl k ní mi6