Kapitola první PŘICHÁZÍM NA SVĚT
Prokázat, zda se co hrdina vlastního životopisu projevím já sám nebo zda to místo zaujme někdo jiný, bude úlohou těchto stránek. Abych začal s životopisem od samého začátku, uvádím, že jsem se narodil (jak jsem slýchal a jak věřím) jeden pátek ve dvanáct hodin v noci. Zaplakal jsem prý poprvé současně s prvním úderem hodin. Bába a s ní několik moudrých žen ze sousedství, které se o mne živě zajímaly už několik měsíců předtím, než kynula jakákoli možnost, abychom se seznámili osobně, prohlásily se zřetelem ke dni a hodině mého narození, že mi osud za prvé nadělil do vínku smůlu v životě, a za druhé, že budu mít výsadu vidět duchy a přízraky — neboť jak věřily, oba tyto dary prý nevyhnutelně provázejí všechna nebohá nemluvňata obojího pohlaví, narozená v půlnočních hodinách z pátku na sobotu. K prvnímu bodu nemusím podotýkat nic, protože nic nemůže prokázat lépe než můj životopis, zda příští mé osudy správnost této předpovědi potvrdily nebo ji vyvrátily. Co se druhého bodu předpovědi týče, tu podotýkám jen tolik, že neprojevil-li se tento díl životního odkazu mých sudiček, dokud jsem byl nemluvně, dodnes jsem toto dědictví ještě nenastoupil. Ale ani v nejmenším si nestěžuji, že mi až dosud tento majetek byl odpírán; a těší-li se snad z jeho držení tuhle chvíli někdo jiný, ze srdce mu ho přeji, ať si ho jen klidně ponechá. Narodil jsem se v Blunderstoneu v Suffolku nebo „tam někde“, jak říkají ve Skotsku, a to jako pohrobek. Otec zavřel oči před světlem tohoto světa o šest měsíců dříve, než jsem na toto světlo otevřel oči já. Ještě dnes mi připadá jaksi podivná představa, že mě vůbec neviděl; a ještě podivnější mi připadá matná vzpomínka, kterou mám na své první dětské dojmy z jeho bílého náhrobku na hřbitově a na nevyjádřitelnou lítost, kterou jsem 7