Kapitola první PŘICHÁZÍM NA SVĚT
Prokázat, zda se co hrdina vlastního životopisu projevím já sám nebo zda to místo zaujme někdo jiný, bude úlohou těchto stránek. Abych začal s životopisem od samého začátku, uvádím, že jsem se narodil (jak jsem slýchal a jak věřím) jeden pátek ve dvanáct hodin v noci. Zaplakal jsem prý poprvé současně s prvním úderem hodin. Bába a s ní několik moudrých žen ze sousedství, které se o mne živě zajímaly už několik měsíců předtím, než kynula jakákoli možnost, abychom se seznámili osobně, prohlásily se zřetelem ke dni a hodině mého narození, že mi osud za prvé nadělil do vínku smůlu v životě, a za druhé, že budu mít výsadu vidět duchy a přízraky — neboť jak věřily, oba tyto dary prý nevyhnutelně provázejí všechna nebohá nemluvňata obojího pohlaví, narozená v půlnočních hodinách z pátku na sobotu. K prvnímu bodu nemusím podotýkat nic, protože nic nemůže prokázat lépe než můj životopis, zda příští mé osudy správnost této předpovědi potvrdily nebo ji vyvrátily. Co se druhého bodu předpovědi týče, tu podotýkám jen tolik, že neprojevil-li se tento díl životního odkazu mých sudiček, dokud jsem byl nemluvně, dodnes jsem toto dědictví ještě nenastoupil. Ale ani v nejmenším si nestěžuji, že mi až dosud tento majetek byl odpírán; a těší-li se snad z jeho držení tuhle chvíli někdo jiný, ze srdce mu ho přeji, ať si ho jen klidně ponechá. Narodil jsem se v Blunderstoneu v Suffolku nebo „tam někde“, jak říkají ve Skotsku, a to jako pohrobek. Otec zavřel oči před světlem tohoto světa o šest měsíců dříve, než jsem na toto světlo otevřel oči já. Ještě dnes mi připadá jaksi podivná představa, že mě vůbec neviděl; a ještě podivnější mi připadá matná vzpomínka, kterou mám na své první dětské dojmy z jeho bílého náhrobku na hřbitově a na nevyjádřitelnou lítost, kterou jsem 7
k tomu kameni pociťoval, že tam venku leží v temné noci tak sám, když v našem malém pokoji je teplo a jasno od ohně a svíčky a dveře našeho domu jsou na ochranu proti noci — až krutě, jak se mi někdy zdálo — na závoru a na zámek. Hlavní slovo v naší rodině měla otcova teta, a tedy moje prateta, o které budu mít příležitost vyprávět víc s postupem času. Slečna Trotwoodová čili slečna Betsy, jak jí chudák matka vždycky říkala, když strach z této obávané osobnosti ovládla natolik, aby se o ní vůbec zmínila (což bývalo jen zřídka), se kdysi provdala za muže mladšího, než byla sama; byl to muž sice velmi hezký, ale nikoliv ve smyslu běžné průpovědi: „Hezký je, kdo hezky jedná“ — neboť byl v silném podezření, že slečnu Betsy mlátí, ba že se dokonce jednou při řešení sporné otázky v domácnosti sice překotně, ale rezolutně pokusil vyhodit ji z okna v druhém poschodí. Tyto známky neshody jejich povah přiměly slečnu Betsy, že ho za odstupné přiměla k rozvodu se souhlasem obou stran. S těmi penězi pak odjel do Indie, kde ho podle fantastické pověsti, tradované v naší rodině, kdosi jednou spatřil, jak se projíždí na slonu s paviánem; podle mého to však spíš byl asi nějaký indický pán nebo urozená paní. Buď jak buď, deset let po jeho odjezdu došla z Indie rodině zpráva, že zemřel. Jak to dojalo tetu, nikdo nevypátral, neboť hned po rozvodu přijala zase dívčí jméno, koupila si v jisté vzdálené vsi na pobřeží domek, usadila se tam s jednou služebnou jako svobodná žena, a jak se říkalo, od té doby tam také žila osaměle v zatvrzelém ústraní. Pokud vím, měla teta kdysi mého otce ve zvláštní oblibě, ale jeho sňatek ji na smrt urazil, protože matka pro ni byla „voskovou panenkou“. Jaktěživa mou matku sice neviděla, ale věděla, že jí ještě není ani dvacet. Otec a slečna Betsy se už potom nikdy nesetkali. Když se ženil, bylo mu jednou tolik co matce a zdraví měl chatrné. Rok po svatbě, čili jak jsem už řekl, šest měsíců předtím, než jsem přišel na svět já, otec zemřel. Tak se tedy věci měly odpoledne toho — smím-li se s prominutím tak vyjádřit — památného a významného pátečního dne. Nemohu ovšem tvrdit, že jsem už tenkrát věděl, jak se věci mají, 8
nebo že si cokoli z toho, co tu následuje, pamatuji na základě svědectví vlastních smyslů. Matka seděla u krbu, tělesně vyčerpaná a duševně velmi skleslá, a uslzenýma očima hleděla do plamenů v hlubokém zoufalství nad sebou i nad osiřelým cizinečkem, jehož na svět — který však nad jeho nastávajícím příchodem nejevil ani sebemenší vzrušení — v prádelníku v patře už vítalo několik veletuctů titěrných předzvěstí. Matka tedy, jak říkám, seděla toho jasného, větrného březnového odpoledne velmi ustrašená a smutná u krbu a silně pochybovala, že těžkou zkoušku, která ji čeká, vůbec přežije, když vtom při utírání slz zvedla oči k protějšímu oknu a zahlédla nějakou paní přicházet zahradou k domu. Když se matka podívala pozorněji, měla neklamné tušení, že to je slečna Betsy. Neznámou paní zalévaly přes plot paprsky zapadajícího slunce, když se sveřepou strnulostí v postavě i nehybném obličeji, jež nemohla patřit nikomu jinému, kráčela zahradou a volným krokem mířila ke dveřím. Když došla k domu, podala další důkaz své totožnosti. Otec často tvrdil, že se teta jen málokdy chová jako každý obyčejný smrtelník; a teď, místo aby zazvonila, přistoupila k právě tomu oknu, podívala se dovnitř a přimáčkla přitom špičku nosu na sklo tak silně, že se jí, říkávala chudák matka, nos v okamžení úplně rozplácl, až zbělal. Vylekala tím matku, tak silně, že — jak dodnes věřím — jedině slečně Betsy mám co děkovat za to, že jsem se narodil v pátek. Matka vyskočila v tom rozčilení z židle a postavila se do kouta za ni. Slečna Betsy začala s pomalým a pátravým prohlížením pokoje od druhého kouta a přejížděla očima, jako mouřenínova hlava na starých pendlovkách, krouživým pohybem dokola, až jimi spočinula na matce. Tu pak jako člověk, který je zvyklý na poslušnost jiných, zamračeně kývla na matku, aby jí šla otevřít. A matka šla. „Žena Davida Copperfielda, nemýlím se?“ zeptala se slečna Betsy; důraz na posledních dvou slovech platil snad matčiným smutečním šatům a jejímu tělesnému stavu. „Ano,“ přisvědčila matka nesměle. 9
„Jsem slečna Trotwoodová,“ představila se návštěvnice. „O té jste už slyšela, nemám pravdu?“ Matka odpověděla, že už měla to potěšení. A pocítila trapné vědomí, že její výraz nijak nenapovídá, že to potěšení bylo nevýslovné. „Teď ji tedy máte před očima,“ řekla slečna Betsy. Matka se uklonila hlavou a poprosila ji, aby šla dál. Vstoupily do pokoje, z něhož matka předtím vyšla, protože v parádním pokoji na druhé straně chodby nehořel oheň — po pravdě řečeno, topilo se v něm naposledy při otcově pohřbu. A když se obě posadily a slečna Betsy pořád nic neříkala, matka se po marné snaze ovládnout rozechvění dala do pláče. „Ale pš, pš, pš!“ řekla slečna Betsy kvapně. „To nesmíte! No tak, no tak!“ Ale přes všechno se matka nedokázala ovládnout; a proto plakala, dokud se dost nevyplakala. „Sundej si čepec, dítě“ řekla slečna Betsy, ,,a ukaž se mi.“ Matka se jí příliš bála, aby odmítla té prapodivné žádosti vyhovět, i kdyby snad byla chtěla tak učinit. Udělala proto, jak teta řekla, a to rukama tak rozechvělýma, že se jí vlasy (a byly to vlasy bohaté a krásné) rozhrnuly kolem obličeje. ,,I propána!“ zvolala slečna Betsy. „Vždyť ty jsi učiněné děťátko!“ Matka vypadala bezesporu nadobyčej mladistvě i na svá léta; svěsila hlavu, chudinka, jako by to byla její vina, a mezi vzlykotem řekla, že je bohužel opravdu jenom dívčí vdova, a přežije-li to, bude dívčí matka. Za krátké přestávky, která potom nastala, měla matka dojem, jako by byla pocítila, že se slečna Betsy dotkla jejích vlasů, a to rukou,nijak nelaskavou;(když se na ni však v ostýchavé naději podívala, spatřila tu starou dámu, jak se sukní povyhrnutou, s rukama sepjatýma na jednom koleně a s nohama na mřížce krbu klidně sedí a mračí se do ohně). „Pro všechny svaté,“ řekla zničehonic slečna Betsy, „proč Vraní hnízdo ?“ „To myslíte náš dům, paní teto?“ zeptala se matka. „Proč Vraní hnízdo ?“ řekla slečna Betsy. „Kuchyňka by bylo 10