ZKLAMÁNÍ Pocit zklamání je podobný pocitu ztráty. Jako ztrátu pociťujeme to, co mohlo být, něco, co nám slíbili, ale nesplnili. Odveďte svou pozornost od bolesti tak, že ji zaměříte na něco hezkého. Udělejte si pohodlí a klidně dýchejte. Soustřeďte se do bodu za středem čela. Začněte přemýšlet o důvodu své nespokojenosti. Podívejte se na věc z odstupu a sledujte, jak bude reagovat vaše tělo. Nenechte se ale svými pocity pohltit. Přestaňte pocitům věnovat pozornost a soustřeďte se na svou levou ruku. Všimněte si palce. Prozkoumejte jeho tvar, zakřivení nehtu, záhyb pokožky. Všimněte si místa mezi palcem a ukazovákem a podobně i míst mezi ostatními prsty. Dýchejte. Setrvejte v přítomnosti.
„Ach, příteli, tak zapomeň už starý žal, neb život je jak oř a kvapem běží dál. Zda zítra číši pozvednem, dnes nezáleží, či přidáme se k těm, co v zemi leží. Edward Fitzgerald, Čtyřverší
SKONČETE S OBVIŇOVÁNÍM Obviňování pramení z bezmoci. Všichni obviňujeme. Je nutné, abychom převzali odpovědnost za svůj podíl na věci, uvědomili si svůj hněv a propustili s tím spojené nepříjemné pocity. Pohodlně si sedněte a plynule nadechujte a vydechujte. Soustřeďte se na svůj dech. Uvědomte si pocity vzteku ve svém těle a zjistěte, kde se nacházejí. V břiše? Dole v zádech? V zadní části krku? Zjistěte také jejich barvu, tvar a strukturu. Vydejte se svému hněvu naproti, ale neobjímejte ho. Buďte si vědomi toho, že existuje, jaký má tvar a kde v těle se nachází. Soustřeďte se na dech a prohlubte ho. Nechte svůj hněv prostě „být“. Jen seďte a nechte ho být. Obviňováním druhých tyto pocity nezměníme. Přijměte, že existují, a nechte je lehnout popelem.
„Nemůžete si vybrat, jak zemřete a kdy. Můžete se jen rozhodnout, jak budete žít. Teď.“ Joan Baez, Daybreak