I. Rok 1647 — byl to podivný rok, v němž různá znamení na nebi i na zemi věstila nějaké pohromy a kromobyčejné události. Současní, letopisci vzpomínají, že se s jarem vyrojila kobylka v neslýchaném množství z Divokých polí a uničila zásevy a traviny, což bylo předzvěstí tatarských vpádů. V létě se událo veliké zatmění slunce a brzy potom se ukázala na nebi kometa. Ve Varšavě byla vídána také nad městem mohyla a ohnivý kříž v oblacích. Byly konány proto posty a dávána almužna, poněvadž někteří tvrdili, že mor zachvátí krajinu a vyhubí lidské pokolení. Konečně nastala zima tak mírná, že nejstarší lidé nepamatovali podobné. V jižních vojvodstvích nespoutaly ledy vůbec vod, jež živeny sněhem, každého rána tajícím, vystoupily z řečišť a zalévaly břehy. Často pršelo. Step rozmokla a proměnila se ve velikou kaluži, slunce pak v poledne hřálo tak silně, že — div divoucí! — ve braclavském vojvodství a na Divokých polích pokryl zelený ozim stepi a pláně již v polovici prosince. Roje včel po pasekách začaly se bouřit a bzučet, dobytek bučel v ohradách. Když se takto přirozený pořádek zdál tedy naprosto zvráceným, všichni na Rusi, očekávajíce neobyčejných událostí, obraceli se neklidnou myslí a očima zejména k Divokým polím, od nichž se snáze než odkudkoli mohlo ukázat nebezpečí. Zatím nedělo se na polích nic kromobyčejného, i nebylo jiných bojů a potyček mimo ty, které se tam sváděly obvykle a o nichž věděli pouze orli, jeřábi, krkavci a polní zvěř. Neboť taková již byla tato pole. Poslední sledy usedlého života se končily, šlo-li se k jihu, nedaleko za Čigirinem od Dněpru, ale od Dněstru — nedaleko za Humaněm, a pak již jen tam daleko k límánům a moři, byla step za stepí jako v rámec sevřena dvěma řekami. Na dněperském ohbí, na Nizu, kypěl ještě kozácký život za porohy, ale na samých polích nesídlil již nikdo, a leda po březích čněly tu a tam ,,polanky“jako ostrovy uprostřed moře. Země byla de nomine částí říše polské, ale plná pustin, kde říše polská ponechávala Tatarům pastviska, nicméně, protože kozáci často 5
tomu bránili, bylo pastvisko to zároveň i bojištěm. Kolik tam bylo svedeno bojů, nikdo nespočetl, nikdo si nezapamatoval. Orli, jeřábi a krkavci jediní věděli, a kdo zdaleka zaslechl šum křídel a skřeky, kdo uzřel ptačí víry, kroužící nad jedním místem, ten věděl, že tam leží nepohřbené mrtvoly nebo kosti... Byly pořádány ve stepní trávě honby na lidi jako na vlky nebo sajky. Lovil, kdo chtěl. Člověk dle práva stíhaný skrýval se do divokých stepí, ozbrojený pastýř hlídal stáda, rytíř vyhledával tam dobrodružství, lotřík lup, kozák Tatara, Tatar kozáka. Stávalo se, že i celé vatahy chránily stáda před nájezdnými tlupami. Byla to step prázdná i plná zároveň, tichá i příšerná, klidná i plná zákeřného přepadávání, divoká Divokými poli, ale také divokými dušemi. Občas ji také naplňoval veliký boj. Tehdy jako vlny plynuly po ní tatarské čambuly, kozácké pluky, tu zase korouhve polské nebo valašské, za nocí ržání koní provázelo vytí vlků, víření kotlů a mosazných polnic dolétalo až k Ovidiovu jezeru a k moři, a na Černém šlaku, na Kučmaňském — řekl bys, že je lidská zátopa. Hranic říše polské střehly od Kamence až ke Dněpru pevnůstky a „polanky” — a když se šlaky měly zarojit, poznávalo se to právě po nespočetných hejnech ptactva, která, vyplašena čambuly, letěla na sever. Ale Tatar, ať již vyrazil z Černého lesa nebo překročil Dněstr ze strany valašské, ocital se na stepi stejně s ptáky v jižních vojvodstvích. Nicméně oné zimy netáhlo ptactvo s vřeskem k říši polské. Na stepi bylo tišeji nežli jindy. Ve chvíli, kdy se začíná náš román, právě zapadalo slunce a jeho červenavé paprsky prozařovaly zcela pusté okolí. Na severním pomezí Divokých polí, nad Omelníčkem, až k jeho vtoku, nemohl by nejbystřejší zrak vypátrat jediné živé duše, ano ani žádného ruchu v tmavých, uschlých a zvadlých stepních travinách. Slunce pouze polovinou koule vyhlíželo ještě nad obzorem. Nebe bylo již tmavé, ale pak i step zvolna se šeřila čím dále, tím více. Na levém břehu, na neveliké výšině, podobnější mohyle než pahorku, zářily pouze zbytky zděné pevnůstky, kterou kdysi vystavěl ještě Teodoryk Buczacki a kterou pak nájezdy setřely. Od oné zříceniny padal 6