Historické pověsti lidu českého August Sedláček

Libuše a PřemysL

J

ednoho času pohádali se dva zemané o majetek, že si vjeli do vlasů, brady sobě škubali a do nosů si šňupky dávali. Ve veliké zlosti a s velkým křikem přiběhli do hradu Libušina do dvora kněžnina, a křičíce každý, že on je v právu, žádali kněžnu, aby je rozsoudila.

Libuše právě hověla si na měkkých peřinách, jen o loket podepřena. Když vyslyšela žaloby s velkou vášní pronesené, dala spravedlivému za pravdu a vinného kárala.

Tu ten, když uslyšel z něžných dívčích úst své pokárání, několikrát ježatou hlavou zatřásl, třikrát holí svou o zemi udeřil a tato slova z úst vypustil: „Ó křivdo mužům nesnesitelná! Žena lstivě koná mužské soudy, ač na stolci sedí, málo má rozumu, tím méně však,

Libušin soud

18

když leží na peřinách. Neb každý to ví, že žena má dlouhé vlasy, ale krátký rozum. To mě dopaluje nemálo, že my, bojovníci, máme se řídit ženskými soudy a trpět ženská práva. Ó, jak dobře to mají jiní lidé, které soudí muži!“ Když tato slova vypustil, tu kněžna, přemáhajíc bolest, jež jí pohanění způsobilo, pravila: „Je tomu tak, jak pravíš, neboť já, protože jsem ženou, jako žena se chovám. ale jestli se vám zdá, že dívčí ruka těžce na vás doléhá, bude třeba, abyste dostali vladaře, který by vás trestal železnou metlou. Jděte nyní domů, a koho zítra si vyvolíte za pána, toho přijmu za manžela.“ V noci povolala k sobě své sestry, s nimi se radila a příštího dne svolala do svého dvora celý národ, aby o tom rozhodl, chceli podržet dívčí vládu, anebo mít pána a vladaře. Když jim Libuše svou pohanu žalovala, tu ti lidé jen se smáli; a když na nich vyzvídala, zdali by chtěli mít muže za pána, a slibovala, že by jim o takovém pověděla, tu všichni zajásali velikým křikem.

Tedy Libuše vstala ze svého vysokého stolce, obrátila se k severní straně, kde za výšinami vyčnívaly modré hory a ukázala na ně prstem, potom pravila: „Hle, za těmito horami je řeka nevelká, jménem bílina, a při ní ves řečená stadice. Za humny té vesnice je úhor dvanáct loket dlouhý a stejně široký, který sice je mezi rolemi, ale přece k žádné roli nenáleží. Tam váš budoucí kníže oře se dvěma voly strakatými, ale každý je jiný. Neboť jeden má na těle bílý pruh a bílou hlavu, druhý je od hlavy po hřbetě bílý a zadní nohy má také bílé. Jméno muže je Přemysl, poněvadž na vás přemyslí nová práva. Nuže vezměte roucho a bohaté dary a jděte sobě přivést pána a mně manžela.“ Když pak chvíli váhali, jako by nevěděli, kudy mají jít, tu ta šlechetná máti země ještě toto pověděla: „ej, co váháte? Jděte za mým koněm; ten vás jistě povede pravou cestou, poněvadž po ní nejednou šlapal, a u koho se zastaví, toho naň posaďte a přiveďte do mého dvora.“ Kůň osedlaný bez uzdy byl puštěn, a vesele za ním kráčeli poslové přes modré hory a k řece.

Tu když blížili se k řece a u ní ves uviděli, ptali se pacholete 19

přicházejícího vstříc: „ej, dobrý chlapečku, jsou toto stadice a je tam muž jménem Přemysl?“ „Jsou to,“ odpověděl, „a tamten muž veliký, jenž na tom úhoru býky popohání a s prací svou chvátá, je Přemysl.“ šli pořád, až došli k Přemyslovi, a tu kůň přiskočil k němu a stál, jako by byl z kamene.

Přistoupili poslové, podávali mu pestré roucho a pravili: „Vítej nám, muži blažený, nám za knížete a pána souzený. Hle, tu je tvé nové roucho, a proto pusť voly, sedni na koně a pojeď s námi, neboť Libuše tebe za manžela a my pak za pána žádáme, odevzdávajíce se tobě se vším, co je našeho.“ Tu Přemysl postavil se rovně jako svíce, otku vrazil do země a volal na své tažné voly: „Odejděte, odkud jste přišli!“ ihned vznesli se do povětří a zmizeli. Vtom také otka, uříznutá z lískového keře, kterou před tím zabodl do země, vypustila tři vysoké větve, a kupodivu narostly na nich ihned listy a oříšky.

Poslové stáli jako přimraženi, ale báli se tázat, aby se nedopustili všetečnosti. Potom sedl Přemysl na mez, vyňal z lýkové kabely sýr a pecen chleba a pozval posly jako přívětivý hospodář, aby k němu přisedli a posnídali. i nedali se příliš nutit, nýbrž sedli a pojedli s ním a pak se z láhve čerstvé vody napili.

Zatím dvě odnože na lísce uschly, ale třetí rostla o to více a hnala se do výšky. Z toho posly až hrůza obcházela.

Když to Přemysl na nich spatřil, pravil: „Proč se tolik divíte? anebo nechápete, co to znamení znamená?“ Když pak prosili, aby jim pověděl, co to znamená, řekl: „suchá otka je znamení mého selského rodu a pokolení, ze kterého mnoho se knížat zrodí, ale jeden toliko bude pánem. Žel, že jste tak časně ráno přišli, a kdyby paní vaše nebyla tak spěchala, abych jenom tento úhor mohl zorat, vězte, že by měla vaše země tolik pánů, co by se jich zrodilo.“ Potom oráč sňal střevíce, které byly lýčím přivázány a dal je poslům schovat. Vzal obuv novou, zahalil se knížecím rouchem, vsedl na koně a jel k Libušinu dvoru. Za cesty přinesla slina poslům mnohou otázku na jazyk, ale každou zadrželi za zuby, poněvadž se báli nového pána.

22

Když však on s nimi po cestě rozmlouval, jeden z nich osmělil se přece a promluvil k němu: „Ó pane, pověz, proč schováváš ty špatné střevíce, které již k ničemu nejsou leč k zahození?“ i řekl Přemysl: „Vězte, že se tak stalo jen z té příčiny, aby potomci moji, až budou vysoko povzneseni nade všechny poddané, nezpychali hrdostí a neohrnovali nos nad lidem, z jehož krve pošli a jenž si je za pány vybral, neutiskovali, nýbrž hledíce na tu sprostou obuv, pamětlivi byli toho, že jak z nízkého rodu povýšeni byli k důstojenství, tak by zase z vysokého důstojenství mohli poklesnout do potupy a lehkosti.“ i divili se poslové moudrosti jeho a v duchu každý děkoval osudu, který jim takového pána přisoudil.

Když pak došli do kněžnina dvora na Libušíně, tu Libuše s pannami svými přišla Přemyslovi vstříc, vzala ho za ruku pravicí svou a vedla jej do dvora. Tu pak, po té, co se posilnili jídlem a pitím, radovali se společně z manželského sdružení.

Přemysl se pak ujal vlády a vymyslil všechna ta výtečná práva, kterými se země česká po staletí řídila a spravovala.

23