Jama a kyvadlo a jiné povídky_76_korektura_TISK_. 8.10.2013 15:14 Page 7
ZRáDNé SRDcE
pravdu – nervózní, neobyčejně nervózní jsem byl a jsem dosud. Ale proč myslíte, že jsem šílený? choroba zbystřila mé smysly, nezničila je, ani nezkalila. Obzvláště můj sluch byl velice bystrý. Slyšel jsem všechny hlasy nebeské i pozemské. Ba, slyšel jsem i hlasy pekelné. Jak – že jsem šílený? Slyšte a pozorujte, jak rozumně, jak klidně mohu vám vypravovati celý příběh. Nedovedu říci, jakým způsobem jsem přišel na tu myšlenku. Když se však jednou zrodila v mém mozku, pronásledovala mne dnem i nocí. Neměl jsem naprosto k tomu důvodu. Ani vášně tu nebylo. Měl jsem rád toho starce. Nikdy mi neukřivdil. Urážka nikdy nevyšla z jeho rtů. Po jeho zlatě jsem netoužil. Ale byl to jeho zrak, jeho zrak to byl. Jeho supí oko, barvy bledě modré, zastřené. Spočinuloli na mně, stydla mi krev v žilách. A tak pozvolna, poznenáhlu, vznikal ve mně úmysl připraviti jej o život, a zbaviti se tak navždy jeho pohledu. Zde jest však kámen úrazu. Myslíte si, že jsem šílený. Šílenci nejsou k ničemu. Ale kdybyste byli viděli mne. Byli byste spatřili, jak chytře jsem postupoval; jak opatrně, jak obezřele jsem si počínal; a jakým pokrytcem jsem se stal. Nikdy jsem nebyl tak vlídný k starci, jako ten týden, než jsem jej zavraždil. A každé noci, kolem půlnoci, jsem stiskl kliku u jeho dveří a otevřel je – ó, tak lehounce! Pootevřev je, abych mohl prostrčiti hlavu, vsunul jsem dovnitř tmavou lucernu, uzavřenou, uzavřenou tak neprodyšně, že světlo neproniklo ven. A potom jsem vstrčil hlavu dovnitř. Smáli byste se při pohledu, s jakou zchytralostí jsem to učinil. Pohyboval jsem jí 7