Jama a kyvadlo a jiné povídky_76_korektura_TISK_. 8.10.2013 15:14 Page 7
ZRáDNé SRDcE
pravdu – nervózní, neobyčejně nervózní jsem byl a jsem dosud. Ale proč myslíte, že jsem šílený? choroba zbystřila mé smysly, nezničila je, ani nezkalila. Obzvláště můj sluch byl velice bystrý. Slyšel jsem všechny hlasy nebeské i pozemské. Ba, slyšel jsem i hlasy pekelné. Jak – že jsem šílený? Slyšte a pozorujte, jak rozumně, jak klidně mohu vám vypravovati celý příběh. Nedovedu říci, jakým způsobem jsem přišel na tu myšlenku. Když se však jednou zrodila v mém mozku, pronásledovala mne dnem i nocí. Neměl jsem naprosto k tomu důvodu. Ani vášně tu nebylo. Měl jsem rád toho starce. Nikdy mi neukřivdil. Urážka nikdy nevyšla z jeho rtů. Po jeho zlatě jsem netoužil. Ale byl to jeho zrak, jeho zrak to byl. Jeho supí oko, barvy bledě modré, zastřené. Spočinuloli na mně, stydla mi krev v žilách. A tak pozvolna, poznenáhlu, vznikal ve mně úmysl připraviti jej o život, a zbaviti se tak navždy jeho pohledu. Zde jest však kámen úrazu. Myslíte si, že jsem šílený. Šílenci nejsou k ničemu. Ale kdybyste byli viděli mne. Byli byste spatřili, jak chytře jsem postupoval; jak opatrně, jak obezřele jsem si počínal; a jakým pokrytcem jsem se stal. Nikdy jsem nebyl tak vlídný k starci, jako ten týden, než jsem jej zavraždil. A každé noci, kolem půlnoci, jsem stiskl kliku u jeho dveří a otevřel je – ó, tak lehounce! Pootevřev je, abych mohl prostrčiti hlavu, vsunul jsem dovnitř tmavou lucernu, uzavřenou, uzavřenou tak neprodyšně, že světlo neproniklo ven. A potom jsem vstrčil hlavu dovnitř. Smáli byste se při pohledu, s jakou zchytralostí jsem to učinil. Pohyboval jsem jí 7
Jama a kyvadlo a jiné povídky_76_korektura_TISK_. 8.10.2013 15:14 Page 8
zvolna, velmi, velmi zvolna, abych nerušil starcův spánek. celou hodinu jsem vsunoval hlavu otvorem, až jsem jej konečně mohl pozorovati. Ha! Byl by šílenec tak moudrý!? A potom, když moje hlava se octla celá ve světnici, odkryl jsem opatrně lucernu, – ó, tak opatrně, opatrně (poněvadž stěžeje vrzaly). Odkryl jsem ji právě tolik, že pouze jediný slabý paprsek padal na jeho supí oko. To jsem činil po sedm dlouhých nocí, vždy přesně o půlnoci, ale vždy bylo oko zavřené. Proto jsem nemohl spáchati svůj čin, neboť ne stařec sám, nýbrž jeho zlé oko mne k tomu ponoukalo. A každého rána, za svítání, vcházel jsem hrdinně do jeho pokoje a hovořil s ním s odvahou, oslovuje ho srdečným tónem, a poptávaje se, jak strávil noc. Vidíte, že by byl býval stařec velmi chytrý, kdyby mne byl měl v podezření, že noc co noc, právě o půlnoci s úderem dvanácté hodiny hledím na něho, jak spí. Osmé noci jsem byl obzvláště opatrný, když jsem otevíral dveře. Minutová ručička na hodinách se pohybuje rychleji než moje ruka. Nikdy předtím jsem tak neocenil svých vlastních sil, své vlastní důvtipnosti. Stěží jsem dokázal potlačiti pocity vítězoslávy. Byl jsem tu a otvíral jsem dveře pozvolna a jemu se ani nezdálo o mých tajných úmyslech a činech. Potichu jsem se zachechtal při této myšlence a on mne snad uslyšel, neboť se na loži pohnul, jako by se ulekl. Třeba si myslíte, že jsem couvl, nikoli. V jeho pokoji byla čirá tma (poněvadž okenice byly ze strachu před zlodějem pevně uzavřeny), věděl jsem tedy, že nemůže spatřiti otevírání dveří a stále a stále jsem je postrkoval. Měl jsem již hlavu uvnitř a chtěl jsem právě otevřít svítilnu, když v tom se mi smekl prst po cínové záklopce, a stařec vyskočil na loži, volaje: »Kdo tu?» Zůstal jsem úplně tiše a nepromluvil jsem. Po celou hodinu jsem nehnul ani brvou a po celou tu dobu jsem neslyšel, že si lehá. Stále seděl na posteli a poslouchal. Zrovna jako jsem já to dělával, noc co noc, poslouchaje červotoče ve stěně. V témž okamžiku jsem zaslechl tiché zasténání. Věděl jsem, že to byl ston smrtelného děsu. Nebyl to vzdech bolesti nebo žalu. Ó ne, byl to hluboký, zdušený zvuk, který se vyrve až ze dna naší duše, je-li přeplněna bázní. Znal jsem jej dobře. Nejednu noc, právě 8
Jama a kyvadlo a jiné povídky_76_korektura_TISK_. 8.10.2013 15:14 Page 9
o půlnoci, když celý svět spal, vytryskl z mé vlastní hrudi, zesilujíc svým příšerným ohlasem hrůzu, která mnou zmítala. Pravím, že jej znám dobře. Věděl jsem, co stařec cítí a litoval jsem ho, ačkoli jsem se u sebe smál. Věděl jsem, že byl vzhůru od té chvíle, kdy se ozval první slabý šramot, od té chvíle, kdy se obrátil na loži. Hrůza v něm stále vzrůstala. chtěl se přesvědčiti, že jest zbytečná, ale nadarmo. Pravil k sobě: »Není to nic, to vítr v komíně, to jen myš přeběhla po podlaze,» nebo »je to jen cvrček, jenž jednou zacvrkal.» Ano, snažil se, aby si dodal mysli těmito domněnkami; ale shledal, že vše je zbytečné. Vše marné, poněvadž Smrt, přibližujíc se mu, přikradla se a rozprostřela před ním svůj černý stín, v nějž halila svou oběť. A pod dojmem těžkého smutku, způsobeného tímto neviditelným stínem, vycítil, ačkoli mne ani neviděl ani neslyšel, vycítil mou přítomnost v pokoji. Když jsem čekal již velmi dlouho, velmi trpělivě, a neslyšel jsem, že si lehá, rozhodl jsem se, že otevřu malou, velmi malou skulinu ve svítilně. Otevřel jsem ji tedy. Nemůžete si představiti, jak kradmo, jak kradmo – až konečně jeden ztlumený paprsek, jako vlákno pavučiny, vylétl ze štěrbiny a spočinul plně na jeho supím oku. Bylo otevřené, široce – široce otevřené a rozlítil jsem se, hledě na ně. Viděl jsem je úplně zřetelně, celé kalně modré, potažené ohavným závojem, který mne mrazil až do kostí. Nemohl jsem však viděti nic jiného, ani starcovu tvář, ani jeho postavu, neboť jsem zamířil paprsek, jakoby instinktivně, přesně na ono proklaté místo. Neřekl jsem vám již, že to, co vy mylně považujete za šílenství, jest pouze nesmírná zbystřelost smyslů? Nyní, hleďte, k mému sluchu doletěl hluboký, tlumený a rychlý zvuk, jaký vydávají hodinky ovinuté látkou. Znám též dobře tento zvuk. Byl to tlukot starcova srdce. Zvyšoval mou zběsilost, jako zvuk bubnu podněcuje odvahu vojínovu. Ale ještě jsem se mírnil a stále jsem se choval tiše. Ani jsem nedýchal. Svítilnu jsem držel nehybně. Zkoušel jsem, jak dlouho mohu pevně udržeti paprsek na oku. Mezitím pekelný tlukot srdce vzrůstal. Byl rychlejší a rychlejší, hlasitější a hlasitější každou vteřinu. Byl hlasitější, pravím, hlasitější každou vteřinu. chápete mne dobře? Řekl jsem vám, že jsem nervózní – také opravdu jsem. 9
Jama a kyvadlo a jiné povídky_76_korektura_TISK_. 8.10.2013 15:14 Page 10
A nyní v této noční hodině smrti, uprostřed příšerného ticha starého domu, tak nezvyklý zvuk mne doháněl k nezkrotnému strachu. Několik minut jsem se však ještě přemohl a stál tiše. Leč tlukot byl hlasitější a hlasitější. Myslel jsem, že mu srdce pukne. A v tom mne schvátila nová obava – zvuk uslyší soused! Hodina starcova nadešla! S hlasitým výkřikem jsem rozevřel svítilnu a vřítil se do pokoje. Vykřikl jednou, pouze jednou. V okamžiku jsem ho stáhl na podlahu a strhl na něj těžkou postel. Potom jsem se vesele zasmál, neboť jsem shledal, že čin jest vykonán. Po mnoho minut bilo však srdce dále, ztlumeným tlukotem. To mne již nerozčilovalo; za zdí to nebude slyšeti. Konečně umlklo. Stařec byl mrtev. Odstranil jsem postel a zkoumal mrtvolu. Ano, byl mrtev, úplně mrtev. Vložil jsem ruku na srdce a držel ji tam tři minuty. Neuslyšel jsem tepu. Byl mrtev. Jeho oko již mne nebude znepokojovati. Domníváte-li se ještě teď, že jsem šílený, nebudete si to mysliti, až vám popíši moudrá opatření, jichž jsem použil při ukrytí mrtvoly. Noc míjela. Pracoval jsem rychle, ale tiše. Nejprve jsem rozkouskoval mrtvolu. Odřízl jsem hlavu, ruce a nohy. Potom jsem vytrhl tři prkna z podlahy, a složil vše do otvoru. Pak jsem opět položil prkna zpět. Tak chytře, tak dovedně, že by oko žádného smrtelníka, dokonce ani jeho oko, nebylo nic závadného objevilo. Nebylo třeba nic mýti, nebylo tu skvrn, naprosto žádných krvavých skvrn. Byl jsem příliš opatrný. Káď pojala vše; ha, ha! Když jsem skončil tuto práci, byly čtyři hodiny; tma jako o půlnoci. A právě když hodiny odbíjely, ozvalo se klepání na dveře z ulice. Šel jsem je otevřít s lehkým srdcem – neboť čeho bych se bál? Vstoupili tři muži, kteří se představili s dokonalou zdvořilostí jako úředníci policie. Soused slyšel v noci výkřik – jest podezření, že se tu něco přihodilo – bylo učiněno udání na policii a oni (úředníci) byli posláni, aby prohledali dům. Usmál jsem se, neboť čeho bych se bál? Přivítal jsem pány. Výkřik, pravím, byl můj vlastní výkřik ze sna. Podotkl jsem, že stařec jest na venkově. Prováděl jsem návštěvníky po celém domě. Vybídl jsem je, aby hledali, aby hledali dobře. Vedl jsem je konečně i do jeho světnice. Ukázal jsem jim jeho poklady, v bezpečí, neporušené. V nadšené sebedůvěře jsem přinesl židle do jeho pokoje a po10