I. V Týńci, v hospodě u »Lítého tura«, patřící k opatství, sedělo několik lidí a naslouchalo vypravování vojáka, jenž mnoho zkusil, a protože zavítal z dalekých zemí, líčil jim příhody, jaké zažil ve válce a cestou. Byl to člověk s plnovousem, statného věku, širokých ramen, skoro obr, ale vyhublý; vlasy nosil shrnuty do pontlíku neboli do síťky, prošívané korálky; na sobě měl kožený kabátec s rýhami, vytlačenými krunýřem, na něm pás, celý z měděných spon; za pasem nůž v rohové pochvě, po boku krátký, cestovní kord. Hned u něho za stolem seděl mladíček s dlouhými vlasy a veselým pohledem, patrně jeho společník nebo snad zbrojnoš, neboť byl oděn zrovna tak do cestovního šatu, do stejného, krunýřem vytlačeného, koženého kabátce. Ostatní družinu tvořili dva zemané z okolí Krakova a tři měšťané v červených, skládacích čepicích, jejichž tenké konce visely jim po straně až na lokte. Hospodský, Němec, v plavé kápi s límcem, zubovitě rozstřiženým, naléval jim z konví husté pivo do hliněných korbelů a dychtivě naslouchal válečným příhodám. Ale ještě dychtivěji naslouchali měšťané. Za těch dob nenávist, jaká za časů Lokietkových odlučovala město od rytířského zemanstva, značně již ochabla, a měšťanstvo nosilo hlavy daleko více vzhůru nežli ve staletích pozdějších. Ještě byla ve vážnosti jejich odhodlanost ad concessionem pecuniarum; proto také nejednou se stávalo, že byli po hospodách vídáni kupci, popíjející se šlechtou na bratrství. Ano, byli i rádi vídáni, protože jako lidé, u nichž je hotový groš spíše po ruce, platili obyčejně za erbovníky. A proto seděli také nyní a rozmlouvali, pošilhávajíce občas po hospodském, aby doléval korbely. »Pak jste tedy prošel kousek světa, šlechetný rytíři?« řekl jeden z kupců. 5