Křižáci 1+2

I. V Týńci, v hospodě u »Lítého tura«, patřící k opatství, sedělo několik lidí a naslouchalo vypravování vojáka, jenž mnoho zkusil, a protože zavítal z dalekých zemí, líčil jim příhody, jaké zažil ve válce a cestou.

Byl to člověk s plnovousem, statného věku, širokých ramen, skoro obr, ale vyhublý; vlasy nosil shrnuty do pontlíku neboli do síťky, prošívané korálky; na sobě měl kožený kabátec s rýhami, vytlačenými krunýřem, na něm pás, celý z měděných spon; za pasem nůž v rohové pochvě, po boku krátký, cestovní kord.

Hned u něho za stolem seděl mladíček s dlouhými vlasy a veselým pohledem, patrně jeho společník nebo snad zbrojnoš, neboť byl oděn zrovna tak do cestovního šatu, do stejného, krunýřem vytlačeného, koženého kabátce. Ostatní družinu tvořili dva zemané z okolí Krakova a tři měšťané v červených, skládacích čepicích, jejichž tenké konce visely jim po straně až na lokte.

Hospodský, Němec, v plavé kápi s límcem, zubovitě rozstřiženým, naléval jim z konví husté pivo do hliněných korbelů a dychtivě naslouchal válečným příhodám.

Ale ještě dychtivěji naslouchali měšťané. Za těch dob nenávist, jaká za časů Lokietkových odlučovala město od rytířského zemanstva, značně již ochabla, a měšťanstvo nosilo hlavy daleko více vzhůru nežli ve staletích pozdějších. Ještě byla ve vážnosti jejich odhodlanost ad concessionem pecuniarum; proto také nejednou se stávalo, že byli po hospodách vídáni kupci, popíjející se šlechtou na bratrství. Ano, byli i rádi vídáni, protože jako lidé, u nichž je hotový groš spíše po ruce, platili obyčejně za erbovníky.

A proto seděli také nyní a rozmlouvali, pošilhávajíce občas po hospodském, aby doléval korbely. »Pak jste tedy prošel kousek světa, šlechetný rytíři?« řekl jeden z kupců.

5

»Nemnozí z těch, co se teď stahují ze všech stran do Krakova, viděli tolik,« odpověděl příchozí rytíř. »A dorazí jich sem nemálo,« pokračoval měšťan. »Nastanou veliké radovánky a veliká blaženost pro království! Říká se také, a to je jisté, že král poručil vystlat celé lůžko královnino zlatohlavem, prošívaným perlami, a právě taková nebesa zřídit nad ním. Budou zábavy a turnaje, jakých svět až dosud neviděl, mezi šranky.« »Kmotře Gamrothe, nepřerušujte rytíře,« pravil druhý kupec. »Já nepřerušuji, kmotře Eyertreteře, ale tak si myslím, že také on zví rád, co se povídá, protože jede asi do Krakova. Beztak se dnes nevrátíme do města, protože zavrou dříve brány, a v noci červ, který se rodí v třískách, nedává spát, máme tedy na vše pokdy.« »Však vy na jedno slovo odpovídáte dvaceti. Stárnete, kmotře Gamrothe!« »Ale štuku vlhkého plátna unesu ještě pod jednou paží.« »Aj, aj, takového, kterým prosvítá jako sítem.« Další spor byl však přerušen toulavým vojákem, který řekl: »Toť se ví, že zůstanu v Krakově, protože jsem slyšel o turnajích a já rád zkusím své síly mezi šranky — stejně tak i tento můj synovec, jenž, ač mlád a holobrádek, nejeden krunýř viděl již na zemi.« Hosté pohlédli na mladíka, který se vesele usmíval, shrnul si rukama dlouhé vlasy za uši a zvedl k ústům nádobu s pivem.

Starý rytíř pak dodal: »A konečně, kdybychom se i chtěli vrátit, nemáme kam.« »Jakže?« otázal se jeden ze šlechty. »Odkud jste a jak se jmenujete?« »Jmenuji se Maćko z Bogdańce a tomuto výrostkovi zde, synu mého vlastního bratra, říkají Zbyszko. V erbu máme Tupou Podkovu a heslo Krupobití!« »A kde je váš Bogdaniec?« »Bah, raději se ptejte, pane bratře, kde byl, protože ho již není.

Hej, ještě za boje Grzymalitčíků s Nalęczskými vypálili nám náš Bogdaniec až do základů, takže zůstal jen starý dům, a co zbylo, pobrali, zatím co služebný lid se rozutekl. Zůstala holá 6