Šakal se skrčil na vrcholku skály a hleděl ohnivýma očima na oba chodce. Ben Zuf uchopil kámen, aby zvíře zahnal. Kámen byl dost veliký, a přece nevážil v ruce ordonance více než kus pemzy. „Prokletý šakal!“ řekl, „tenhle kámen mu neuškodí víc než kus sýra. Pro všechno na světě, proč je ten kámen tak lehký, když je přece tak veliký?“ Protože nebylo nic jiného po ruce, hodil zmíněným kamenem veškerou silou. Šakala ovšem neuhodil. Chytrému zvířeti patrně postačily pohyby Bena Zufa, které nevěstily nic dobrého, a uteklo. Rychle zmizelo za stromovím a utíkalo obrovskými skoky, které by mohl dokázat jen gumový klokan. Místo aby kámen zasáhl svůj cíl, letěl ve velmi plochém oblouku k nemalému podivení Bena Zufa, který jej viděl dopadnout ve vzdálenosti asi pěti set kroků za skálou. „Prokletý beduíne!“ zvolal, „ale počkej, od nynějška házím jen čtyřliberními dělovými koulemi.“ Ben Zuf stál několik kroků před svým pánem u příkopu širokého asi deset stop, naplněného vodou, který museli přeskočit. Rozběhl se tedy a přeskočil jej s veškerou ctí gymnasty. „Hej, Bene Zufe! Kam se chceš dostat? Co tě to napadá? Polámeš si žebra, odvážlivče!“ Tato slova zvolal kapitán Servadac, protože viděl svého sluhu vznášet se ve výšce asi čtyřiceti stop ve vzduchu. Při pomyšlení na nebezpečný pád Bena Zufa se Servadac snažil také skočit přes příkop. Síla jeho svalů jej vymrštila do výšky nejméně třiceti stop. Setkal se ve výskoku s Benem Zufem, který již padal dolů. Pak padal následkem přitažlivosti s rostoucí rychlostí dolů, ale nepocítil větší náraz, než kdyby skočil z výše pěti stop. „Hrome!“ zvolal se smíchem Ben Zuf, „to jsme se stali najednou šašky.“ Po chvilce přistoupil Hector Servadac ke své ordonanci a položil jí ruku na rameno. „Neulétni mi, Bene Zufe,“ začal, „a dívej se pozorně na mne. Já jsem se ještě řádně neprobudil, vzbuď mne, bodej mne, je-li třeba. Buď jsme blázni, nebo sníme!“
Setkal se ve výskoku s Benem Zufem, který již padal dolů.
„Je to skutečně tak,“ odpověděl Ben Zuf, „copak se něco takového přihodilo někde jinde než v říši snů? Jako když jsem si ve snu představoval být vlaštovkou a přeletěl jsem Montmartre, jako bych skákal přes svou čepici. To všechno není přirozené. Stalo se nám něco, co se dosud žádnému člověku nestalo. Je to snad zvláštnost alžírského pobřeží?“ Hector Servadac mlčel. „To je k zbláznění!“ vykřikl nevěřícně. „Vždyť nespíme, ani nesníme!“ Nebyl však mužem, který by se půl věčnosti při takových poměrech trápil záhadou, i tak těžko rozluštitelnou. „Pro mne a za mne, ať se stalo cokoliv!“ zvolal, odhodlán ničemu se více nedivit. „Máte pravdu, kapitáne,“ přisvědčoval Ben Zuf, „napřed vyřídíme záležitost s hrabětem.“ Na druhé straně příkopu se rozprostírala malá louka se šťavnatou trávou. Různé, asi před padesáti roky zasazené stromy, duby, palmy, svatojanské stromy, sykomory, mezi nimi různé aloe, nad ostatní vyčnívající blahovičníky ověnčovaly louku. Zde bylo místo, na němž se měl konat souboj. Hector Servadac přehlédl louku. „Mordieu!“ zvolal, když nikoho nespatřil, „jsme tedy při dostaveníčku první.“ „Nebo snad poslední,“ odpověděl Ben Zuf. „Co? Poslední? Vždyť ještě není devět hodin,“ ujišťoval kapitán Servadac, který své hodinky před odchodem z gourbi seřídil podle slunce. „Pane kapitáne,“ zeptala se ordonance, „vidíte skrze mraky tamtu bělavou kouli?“ „Ano,“ odpověděl kapitán, když spatřil kouli obklopenou parami, která stála v zenitu. „Dobře,“ pokračoval Ben Zuf, „ta koule nemůže být nic jiného než Slunce nebo jeho zástupce.“ „Slunce v zenitu – uprostřed ledna, a na třicátém devátém stupni šířky?“ zvolal Hector Servadac. „Je to tak, pane kapitáne, slunce ukazuje poledne, dovolíte-li.
Zdá se, že dnes má velmi naspěch, a chci vsadit svou čepici proti míse kaše, že za tři hodiny už zapadne.“ Kapitán zkřížil ruce na prsou a několik minut stál nehnutě na místě. Potom se rozhlédl kolem dokola, aby spatřil všechny body obzoru, a řekl: „Zákony beztíže jsou změněny, světové strany změněny, délka dne o padesát procent zkrácena – to všechno ovšem může mé setkání s hrabětem zdržet na neurčitou dobu. Ale k ďasu, vždyť přece není ani můj, ani Ben Zufův mozek popleten?“ Lhostejný Ben Zuf, kterému ani tyto neobyčejné kosmické úkazy nevyloudily výkřik údivu, hleděl na kapitána docela chladně. „Bene Zufe!“ řekl kapitán. „Pane kapitáne!“ „Nevidíš zde nikoho?“ „Nevidím nikoho, Rus již odešel.“ „Dejme tomu, že by odešel, ale moji svědkové by zde zůstali, nebo by šli do gourbi.“ „To je ovšem pravda, pane kapitáne!“ „Soudím z toho tedy, že zde vůbec nebyli.“ „A nepřijdou-li skutečně? –“ „Nejspíš, že nemohou přijít. Co se týká hraběte Timaševa –“ Kapitán nedokončil větu a vystoupil na skalnatý, nad moře vyčnívající břeh a pátral, není-li goeleta Dobryna zakotvena někde blízko břehu. Bylo možné, že se hrabě Timašev dostaví po vodě, jako se to stalo včera. Vodní hladina byla prázdná, a Hector Servadac pozoroval, že i při bezvětří je neobyčejně rozbouřena, tak jako by se voda nacházela dlouho nad ohněm ve varu. Jistě by teď goeleta vlnobití těžko odolala. Ke svému největšímu úžasu nyní také uviděl, že čára obzoru, kde se voda zdánlivě stýkala s nebem, se značně zmenšila. Pozorovatel, nacházející se na vrcholu vysokého břehu, by musel mít poloměr obzoru čtyřicet kilometrů. Zde již však končil ve vzdálenosti asi deseti kilometrů, jako by se objem země za několik hodin značně zmenšil.
„To je přece příliš podivné!“ řekl důstojník. Mezitím vylezl Ben Zuf s obratností opice na vrcholek jednoho blahovičníku. Z tohoto vysokého stanoviště přehlédl pohodlně okolí jak ve směru k Tenezu a Mostaganemu, tak i k jihu. Když slezl, oznamoval kapitánovi, že celá krajina, kterou bylo možné přehlédnout, je pustá. „Půjdeme tedy k Cheliffu,“ řekl Hector Servadac. „Tato řeka nám vysvětlí naše nové postavení.“ „Tedy k Cheliffu!“ odpověděl Ben Zuf. Nanejvýš tři míle dělily louku od řeky, kterou chtěl kapitán překročit, aby se dostal k Mostaganemu. Musel spěchat, aby se dostal do města ještě před západem slunce. Hustými mraky viděl, jak toto rychle klesalo a – nový div – místo v šikmém oblouku, jak se to děje v této zeměpisné šířce v Alžírsku, skoro kolmo na obzor. Cestou kapitán Servadac přemýšlel o těchto různých zvláštnostech. Změnila-li se osa Země skutečně neslýchaným jevem, dalo-li se soudit podle pozorování, že Slunce prochází zenitem, že alžírské pobřeží je přeloženo na druhou stranu obzoru, zase se přece zdálo, že konvexita zemské kůry alespoň v této části Afriky neprodělala žádnou značnou proměnu. Pobřeží dosud tvořilo řadu kolmých a mělkých písčitých míst, jako i nahou, červenou, zdánlivě železitou řadu skal. Pokud sahal jeho zrak, nepozoroval nikde na pobřeží nový útvar. Zrovna tak tomu bylo na jihu, jak totiž Hector Servadac nazýval ten kraj světa, ačkoliv zřejmě poloha obou kardinálních bodů nebe se změnila, neboť okamžitě nebylo možné tvrdit, že se přímo převrátily. Ve vzdálenosti asi tří hodin cesty se zvedaly první výběžky Merdžejahského pohoří, jejichž vrcholová čára zůstala nezměněna. „Mordieu!“ zvolal kapitán Servadac, „jsem opravdu zvědav, co soudí v Mostaganemu o tomto divu! Co tomu řekne ministr války, až se telegraficky dozví, že se jeho kolonie Afrika tak náhle změnila ve své fyzikální rovnováze, jak se to ještě nikdy nestalo!“ „Kolonie Afrika,“ odpověděl Ben Zuf, „bude jednoduše vstrčena do věznice.“