I.
V devět hodin hlediště divadla Variété bylo ještě prázdné. Několik diváků na balkoně a v přízemí mizelo mezi lenoškami z granátového sametu v slabém svitu lustru, napolo rozžatého. Rudá skvrna opony utápěla se v stínu, nejmenší šelest nevycházel z jeviště, rampa bez světla, pulty hudebníků v nesouladu. Toliko nahoře, ze třetí galerie, kolem rotundy stropu, na němž ženy a nahé děti vznášely se k obloze, zelenající se plynovým světlem, vycházely výkřiky a smích z nepřetržitého hřmotu hlasů; hlavy v čepcích a čapkách řadily se stupňovitě nad sebou, pod širokými, kulatými výklenky, zlatě vroubenými. Po chvíli objevila se horlivá biletářka, uvádějíc pána a dámu, které pak usadila: muže v salonním úboru, ženu drobnou a oblou, rozhlížející se zvolným pohledem. Dva mladí lidé vešli do přízemí. Zůstali státi a dívali se kolem. »Co jsem ti říkal, Hektore?« zvolal starší, velký mladík s černými knírky. »Přicházíme příliš brzy. Mohls mne klidně nechat dokouřit doutník.« Biletářka šla kolem. »Oh, pane Fauchery,« řekla důvěrně, »začne se teprve za půl hodiny.« »Proč to tedy oznamují na devět hodin?« zabručel Hektor, jehož dlouhá, hubená tvář nabyla mrzutého výrazu. »Dnes ráno Clarissa, která v kuse hraje, mne ještě ujistila, že se začne přesně v devět hodin.« Na chvíli zmlkli a pozvedli hlavy, pátrajíce zrakem ve stínu loží. Ale zelený papír, jímž byly vyčalouněny, ztemňoval je ještě více. Dole pod galerií přízemní lože hroužily se v úplnou tmu. V balkonových ložích byla toliko jedna tlustá dáma, zabořená do sametu zábradlí. Vpravo i vlevo, mezi vysokými sloupy proscéniové lože, zahalené závěsy s dlouhými třásněmi, zůstávaly prázdné. Bílý a zlatý sál, oživený něžnou zelení, ustupoval do pozadí, jakoby naplněn jemným prachem krátkých plamenů velkého, křišťálového lustru. 5