I.
V devět hodin hlediště divadla Variété bylo ještě prázdné. Několik diváků na balkoně a v přízemí mizelo mezi lenoškami z granátového sametu v slabém svitu lustru, napolo rozžatého. Rudá skvrna opony utápěla se v stínu, nejmenší šelest nevycházel z jeviště, rampa bez světla, pulty hudebníků v nesouladu. Toliko nahoře, ze třetí galerie, kolem rotundy stropu, na němž ženy a nahé děti vznášely se k obloze, zelenající se plynovým světlem, vycházely výkřiky a smích z nepřetržitého hřmotu hlasů; hlavy v čepcích a čapkách řadily se stupňovitě nad sebou, pod širokými, kulatými výklenky, zlatě vroubenými. Po chvíli objevila se horlivá biletářka, uvádějíc pána a dámu, které pak usadila: muže v salonním úboru, ženu drobnou a oblou, rozhlížející se zvolným pohledem. Dva mladí lidé vešli do přízemí. Zůstali státi a dívali se kolem. »Co jsem ti říkal, Hektore?« zvolal starší, velký mladík s černými knírky. »Přicházíme příliš brzy. Mohls mne klidně nechat dokouřit doutník.« Biletářka šla kolem. »Oh, pane Fauchery,« řekla důvěrně, »začne se teprve za půl hodiny.« »Proč to tedy oznamují na devět hodin?« zabručel Hektor, jehož dlouhá, hubená tvář nabyla mrzutého výrazu. »Dnes ráno Clarissa, která v kuse hraje, mne ještě ujistila, že se začne přesně v devět hodin.« Na chvíli zmlkli a pozvedli hlavy, pátrajíce zrakem ve stínu loží. Ale zelený papír, jímž byly vyčalouněny, ztemňoval je ještě více. Dole pod galerií přízemní lože hroužily se v úplnou tmu. V balkonových ložích byla toliko jedna tlustá dáma, zabořená do sametu zábradlí. Vpravo i vlevo, mezi vysokými sloupy proscéniové lože, zahalené závěsy s dlouhými třásněmi, zůstávaly prázdné. Bílý a zlatý sál, oživený něžnou zelení, ustupoval do pozadí, jakoby naplněn jemným prachem krátkých plamenů velkého, křišťálového lustru. 5
»Máš pro Lucy proscéniovou loži?« ptal se Hektor. »Ano,« odvětil druhý, »ale nebylo to jen tak lehké. Není však nebezpečí, že by Lucy přišla příliš brzy!« Přemohl slabé zívnutí; po chvilce mlčení pokračoval: »To máš štěstí, neviděl jsi ještě premiéru... Plavá Venuše bude událostí roku. Mluví se o ní již půl léta. Ach, můj drahý, hudba, psina! Bordenave, který se v tom vyzná, schoval si to pro výstavu.« Hektor zbožně poslouchal. Pak se otázal: »A znáš ty Nanu, novou hvězdu, která má hráti Venuši?« »Hle, to je dobré! Zase to začne znovu!« zvolal Fauchery, mávnuv rukama ve vzduchu. »Od rána mne soužejí s Nanou. Potkal jsem se už asi se dvaceti lidmi a Nana sem, Nana tam! Což já to vím? Což znám všechny pařížské holky? Nana je vynález Bordenaův. To bude něco čistého!« Uklidnil se. Ale prázdnota hlediště, polosvit lustru, ono chrámové, napjaté očekávání, plné šepotavých hlasů a bouchání dveří jej dráždily. »Ach ne,« řekl pojednou, »zde bychom se unudili. Půjdeme pryč. Snad dole najdeme Bordenava, on nám sdělí podrobnosti.« Dole ve velkém vestibulu, dlážděném mramorem, kde stáli vyběrači lístků, počalo se scházet obecenstvo. Třemi otevřenými mřížovými dveřmi bylo zřít žhavý život bulvárů, které se hemžily a zářily v krásné dubnové noci. Hrčení přijíždějících kočárů se krátce přerušovalo, dvířka se hlučně otevírala, lidé vstupovali v malých hloučcích, zastavovali se před kontrolou, stoupali v pozadí dvojitým schodištěm, kde ženy zůstávaly maličko pozadu v kolébavém pohybu těla. V křiklavém světle plynovém, v bledé nahotě této místnosti, jejíž chudá empirová ozdoba tvořila chrámové sloupoví z lepenky, okázale se prostíralo vysoké, žluté návěští se jménem Nany o tučných černých literách. Páni, jako když uváznou v chůzi, je četli, jiní stojíce hovořili a tarasili dveře, co u kanceláře denní pokladny silný muž široké, oholené tváře hrubě odpovídal lidem, kteří se vytrvale dožadovali míst. »Tamhle je Bordenave,« řekl Fauchery, když scházel se schodů. Ředitel jej již také spatřil. »Vy jste krásný!« zvolal naň z dálky. »Takhle jste mi napsal článek? Otevřel jsem dnes ráno »Figaro« — a nic!« »Jen počkejte,« odpověděl Fauchery, »musím přece dříve vaši Nanu poznat, než budu o ní mluvit. Ostatně, nic jsem neslíbil.« 6