Pameti parizskych katu_korektura_74_TISK_opravit obsah_Layout 1 28.8.2013 12:29 Page 9
KAPITOLA I.
Původ mé rodiny
Kdo píše paměti, píše zpověď. Hlavním principem zpovědi, i veřejné, je pokora; jako první povinnost ukládá, abychom své osobní city obětovali pravdě. Musím tedy vypravovat, že byl šlechticem, jak trpký to posměch osudu, ten, který odkázal svému synu hrozné dědictví, jež jsem pak já přejal; musím hned na začátku této knihy přiznat že to bylo provinění, jež uvrhlo šest generací mých předků na cestu hanby, na které je udrželo až do mé doby. V patnáctém století bydlila má rodina v Abbeville. Má čestné místo v dějinách toho města až do dne, kdy jeden její člen ji náhle přivedl na nejnižší stupeň společenského žebříčku. Několik Sansonů bylo konšely v tomto hlavním městě hrabství Ponthieu. Jeden člen rodiny sloužil Jindřichu IV. ve všech jeho válkách a byl těžce raněn u Fontaine-Frangaise, kde byl král málem zajat a zabit španělskou jízdou. Po uzavření míru ve Vervins se vrátil ten statečný spolubojovník velikého Jindřicha do svého rodného města a trávil tam poslední dni svého života ve vážnosti a úctě svých spoluobčanů; zemřel tam dne 31. máje 1593. Jeho vnuk byl z nejznamenitějších mužů první poloviny sedmnáctého století; jmenoval se Nicolas Sanson a byl otcem novodobého zeměpisu. Tento proslulý učenec narozený r. 1600 požíval evropské pověsti; kardinál Richelieu nechtěl nechat ve venkovském městě muže, jenž byl schopen mu pomáhati v jeho velikých plánech zámořské kolonizace, a určil mu proto slušný roční plat a poctil ho svou obzvláštní přízní. -9-
Pameti parizskych katu_korektura_74_TISK_opravit obsah_Layout 1 28.8.2013 12:29 Page 10
Zalíbit se všemocnému ministrovi bylo nejjistějším prostředkem, jak dojiti milosti u královského přízraku, v jehož jméně ten mocný génius vládl. Ještě jiné okolnosti obracely královu pozornost k Nicolasu Sansonovi. Dějiny odsoudily Ludvíka XIII. Směšujíce člověka s panovníkem, prohlásily je oba za bezvýznamné. Nic není nesprávnějšího. Syn Jindřicha IV. miloval umění a literaturu, byl velmi obstojným hudebníkem a projevoval jemný vkus v malbě; zkrátka jeho vzdělání bylo dosti pozoruhodné v době, kdy nevědomost ještě nepřestala být tradiční v nejvyšších vrstvách. Brzy ocenil zásluhy zeměpisce, kterého mu dal jeho ministr, a Nicolas Sanson dostal mnohé důkazy královské přízně. Dvorské zábavy a učencovy styky s nejproslulejšími osobnostmi tehdejší doby velmi často zdržovaly Nicolase Sansona v Paříži, ale přecejen se v ní neusadil. Potřeba soustředění a samoty a touha po otcovském krbu ho ustavičně přiváděly do Abbeville, kde trávíval většinu roku. Když r. 1638 přijel Ludvík XIII. do Abbeville, odmítl ubytování hodné krále a přes naléhání úřadů požádal svého zeměpisce o pohostinství. Francouzský král spal dvě noci pod chudou střechou rodiny, jejíž potomek později ve jménu barbarského a bohaprázdného zákona vztáhl ruku na jiného francouzského krále. Podivná hra osudu! Charles Sanson, který se stal praotcem větve, jejíž jsem posledním výhonkem, pocházel, jak tradice vypravuje, z téže rodiny jako Nicolas Sanson. Jsem hotov s těmi ze svých předků, kteří byli občany. Činím místo těm, kterým se říkalo kati.
- 10 -
Pameti parizskych katu_korektura_74_TISK_opravit obsah_Layout 1 28.8.2013 12:29 Page 11
KAPITOLA 2.
Charles Sanson de Longval
Vypustím z historie Charlese Sansona vše, co nesouvisí s jeho neuvěřitelným rozhodnutím, všechny epizody jeho dobrodružného života, které mají jen nepřímý vztah k hroznému zaměstnání, jemuž se dobrovolně věnoval. Jeho zápisky jsou bohužel neúplné. Snad ho překvapila smrt, než mohl dokončit to dílo, snad duševní trýzeň mu nedovolila dostát bolestnému úkolu, který si určil. Doplním jeho rukopis vypravováním svého otce a svého děda. Charles Sanson se narodil v Abbeville r. 1635. Byl ještě v kolébce, když mu zemřeli otec i matka. Měl bratra, který se jmenoval Jean-Baptiste Sanson a byl o jedenáct let starší. Jeden bratr jejich matky, Pierre Brossier, sieur de Limeux, se ujal obou sirotků. Jeho dobrota a něžnost zmírnily jejich smutnou situaci. Měl dceru, které říkali Colomba. Oběma svým synovcům věnoval stejnou otcovskou péči jako svému dítěti. Colomba Brossierová a Charles Sanson byli téměř stejného věku. Sladké kamarádství dětí bylo u nich posilováno krevním svazkem a vzbudilo v nich vzájemnou náklonnost. Jean-Baptiste byl svým stářím odlučován od své sestřenice a svého bratra. Jeho strýc určil, aby se stal právníkem; studie mu byly záhy náhradou za dětské hry; začal se zabývat paragrafy, když ti druzí ještě žvatlali a vyměňovali své první projevy něžnosti. Tato něžnost s nimi rostla, ale nabyla jiné podoby toho dne, kdy pochopili, že by si mohli dát sladší jména než bratra a sestry. Jejich náklonnost se stala láskou. - 11 -
Pameti parizskych katu_korektura_74_TISK_opravit obsah_Layout 1 28.8.2013 12:29 Page 12
Ani Pierre Brossier ani Jean-Baptiste Sanson neviděli, jak tato láska vznikla; ani jeden ani druhý nepozorovali, že se stala vášní. Pro ně byli Colomba a Charles stále dětmi a podle toho také posuzovali city, které si ti dva mladí lidé projevovali. Jednou v neděli po jídle, které se konalo mezi mší a nešporami a vždycky bylo poněkud slavnostní, oznámil Pierre Brossier své dceři, že minulého dne získal pro Jeana místo rady u vrchního soudu v Abbeville. Colomba a Charles otvírali ústa, aby blahopřáli novému radovi, ale Pierre Brossier jim pokynul na znamení, že ještě neskončil své řeči, a dodal, že pokládá za nutné, aby se Jean oženil, než nastoupí svůj úřad. Nesdělíce si svých dojmů, vrhli oba mladí na sebe bolestný pohled jako dvě gazely, které byly současně zasaženy smrtící ranou; neblahá předtucha je naplnila hrůzou, třásli se strachy, co stařec ještě řekne, a přestávky, které činil za každým slovem, ty se jim zdály věčností. Pierre Brossier dodal, že sňatek jeho dcery se synem jeho ubohé sestry byl snem celého jeho života a že pro něj byl nejkrásnějším ten den, kdy se otázal Jeana, koho si zvolí za ženu, a kdy mu tento jmenoval Colombu. Na toto prohlášení odpověděl prý jak se slušelo a jelikož okolnosti naléhají, bude za čtrnáct dní svatba. Pierre Brossier ještě nedokončil, když dívka vstala a omlouvajíc se náhlou nevolností utekla do svého pokoje, kde pustila uzdu slzám, které ji v jednom okamžiku div neudusily. Tento náhlý útěk pokládal otec za následek rozrušení, docela pochopitelného u nevinného dítěte, které poprvé slyší mluviti o manželství. Snad by změnil své mínění, kdyby pohlédl na mladíka, který mlčky a zdrceně seděl na židli jakoby ho bolest ochromila a stále si přejížděl rukou bledé čelo jakoby zaháněl zlý sen; ale Pierre Brossier a JeanBaptiste začali projednávat svatební smlouvu a tato záležitost je tak zaměstnala, že si nevšímali ničeho jiného. Několik slov vyměněných s Colombou a horečka, která v noci rozpálila mladíkovu krev, vrátily mu poněkud jeho energii. Druhého dne vyčkal, až jeho bratr odešel, a odebral se k svému adoptivnímu otci. Vrhl se mu k nohám, přiznal se ke své lásce ke Colombě a zapřísahal jej, aby je nerozlučoval, ježto je Bůh patrně určil jednoho pro druhého. - 12 -
Pameti parizskych katu_korektura_74_TISK_opravit obsah_Layout 1 28.8.2013 12:29 Page 13
Strýc po Charlesově řeči pozbyl svého obvyklého klidu, rozesmál se hlasitě a jeho smích pak přešel v záchvat bolestivého kašle. Charles opakoval svou prosbu a dovolával se přitom památky své matky. Pierre Brossier nebyl zlý člověk, byl to muž, který naprosto neznal vášně, a podle jeho mínění byl život zařízen podle určitého plánu. Byl přesvědčen, že jediné Bůh může změnit tento plán. Charlesovo naléhání uráželo jeho city; přestal se smáti a mluvil k svému synovci s nebývalou přísností. Řekl mu, že člověk jeho věku a postavení má pomýšlet na založení své existence v králových službách a ne na obohacení se sňatkem. I kdyby se nerozhodl provdati svou dceru za staršího synovce, kterého Prozřetelnost určila, aby udržoval rod, nic na světě by ho nepřimělo, aby ji dal mladšímu. Také mu trpce vyčítal jeho nevděk. Charles se zvedl a potáceje se odešel se sklopenou hlavou. Za dveřmi spatřil ženskou postavu schoulenou na dlaždicích. Byla to Colomba, která vyslechla rozhovor svého otce s tím, kterého milovala, a plakala, zakrývajíc si dlaněmi obličej. Když zaslechla kroky svého přítele, nepozvedla hlavu; Charles přešel kolem ní beze slova a pln zoufalství. Oba dva pochopili, že pro ně je konec všemu na světě. Mladý muž ihned opustil útulek svého dětství. Utekl k jednomu příbuznému, který bydlil v Amiensu, a odtamtud pak odešel do Paříže. Ale i v Paříži se mu zdálo, že je ještě příliš blízko Colomby. V duchu ustavičně překonával vzdálenost, která ho odlučovala od domku, v němž žila jeho milovaná; viděl ji, slyšel ji, ona se na něho usmívala, volala ho. Ve snách okoušel všech radostí, které ztratil, a když se probudil, zdál se mu jeho život trpčím než předtím. Když se přiblížil den Jeanova sňatku s Colombou, dostal strach, že pozbude rozumu při boji, který v jeho srdci sváděla láska s povinností. V jeho mozku se vynořila myšlenka na sebevraždu. Proti této myšlence, která ho mohla připravit o věčnou spásu, se postavilo jeho náboženské cítění. Rozhodl se odejít na konec světa jen aby se zbavil pokušení, jemuž podléhal, protože ho oslabovalo pomyšlení, že Colomba náleží jinému. - 13 -