I. Nadešel nový rok 1652. Leden byl mrazivý, ale suchý. Tuhá zima přikryla svatou žmujdž bílým, na loket silným příkrovem. Lesy se prohýbaly a lámaly pod bohatým obalem, zrak na slunci přecházel ve dne od sněhu a v noci při měsíci jako když se na povrchu, ztuhlém od mrazu, třpytí chvějné jiskry. Zvěř se přibližovala k lidským obydlím a ubohé, šedé ptactvo ťukalo zobákem na okenní tabule, pokryté jinovatkou a sněžnými květy. Jednoho večera seděla panna Alexandra spolu s dvorskými děvčaty v čeledníku. Byl to dávný obyčej Billewiczů, že když nebylo hostí, trávili večery s čeledí, zpívajíce nábožné písně a vychovávajíce prostý lid svým příkladem. Tak také činila panna Alexandra a to tím spíše, že mezi jejími dvorskými děvčaty byly skoro samé šlechtičny, většinou chudé siroty. Ty vykonávaly všelikou práci i tu nejhrubší a byly panstvu k obsluze, za to se navzájem cvičily ve způsobech, poněvadž se s nimi lépe zacházelo nežli s prostými služebnými děvčaty. Byly však mezi nimi i selské dívčice, lišící se hlavně řečí, protože mnohé z nich neuměly polsky. Panna Alexandra seděla spolu se svojí příbuznou, pannou Kullwiecovou, uprostřed a děvčata na lavicích po stranách všechna předla len. V mohutném krbu s visutým příklopem hořela sosnová polena a štěpiny, brzy uhasínající a brzy opět vyšlehující jasným, velikým plamenem nebo jiskrami, dle toho, jak vedle krbu stojící výrostek přikládal drobnější březové dříví a louč. Když plamen vyšlehl jasněji, bylo vidět tmavé, dřevěné stěny převeliké jizby s neobyčejně nízkým, trámovým stropem. Z trámů visely na nitích různobarevné hvězdičky, vyřezávané z oplatek a třesoucí se v teple, a za trámy vyčuhovaly pásma česaného lnu, převislé na obě strany jako ukořistěné turecké odznaky. Skoro celý strop byl jimi obložen. Po tmavých stěnách se jako hvězdy lesklo cínové nádobí, větší i menší, stojící nebo opřené na dlouhých, dubových poličkách. V pozadí u dveří vlasatý Žmujdžan rychle a hlučně otáčel ma12
lými mlýnskými kameny, broukaje si přitom pod nosem jednotvárnou píseň, panna Alexandra obracela mlčky mezi prsty růžencové kuličky, přástevnice mlčky předly. Zář plamene padala na jejich mladé, zardělé tváře, dívky pak s rukama zdviženýma ke koudelím, levou soukaly měkký len, pravou otáčely vřeteno. Všechny horlivě předly jako o závod, povzbuzovány přísnými pohledy panny Kulwiecové. Občas také pohlédly bystrýma očkama na sebe, občas na pannu Alexandru, jako kdyby očekávaly, že zakáže Žmujdžanovi, aby rychle mlel a že zanotuje nábožnou píseň, ale neustávaly v práci a jen předly a předly. Nitě se navíjely, vřetena hrčela, v rukou panny Kulwiecové se kmitaly dráty a vlasatý Žmujdžan hučel mlýnskými kameny. Chvílemi však práci přerušoval, nejspíše se něco na kamenech porouchalo, neboť se zároveň ozýval jeho hněvivý hlas : „Padlas!“ Panna Alexandra zvedla hlavu, jako když je probuzena tichem, které se dostavovalo po zakletí Žmujdžanově. Tehdy ozařoval plamen její tvář a vážné, modré oči, hledící zpod černého obočí. Byla to půvabná panna rusých vlasů, přibledlé pleti a jemných tahů. Měla krásu bílého květu. Smuteční šat jí dodával vážnosti. Seděla před krbem a byla ponořena v myšlenky, jako by snila. Jistě přemítala o vlastním osudu a životním běhu plném nejistoty. Závěť ji ustanovovala chotí člověka, kterého neviděla od desíti let a protože dovršovala teprve dvacátý rok, zůstala jí pouze nejasná z dětství vzpomínka na nějakého bouřlivého hošíka, který, když meškal ve Wodoktech s otcem, běhával více s ručnicí po bažinách, než aby se díval na ni. „Kde je a jaký nyní je?“ — to byly otázky, které se vážné panně vtíraly na mysl. Znala jej sice ještě z vypravování nebožtíka podkomořího, který si čtyři léta před smrtí předsevzal, že podnikne dalekou cestu do Orši. Nuže, podle tohoto vypravování měl to být „šlechtic veliké odvahy, ale přitom hrozně horká krev“. Podle oné úmluvy o manželství dětí, uzavřené mezi starým Billewiczem a Kmicicem otcem, měl tento šlechtic přijeti hned do Wodoktů, 13
aby se ucházel o ruku panny. Zatím však vypukla veliká válka a kavalír místo k panně, odtáhl na berestečské pole. Byl tam postřelen a léčil se doma, pak ošetřoval chřadnoucího a smrti blízkého otce. Potom byla zase vojna — a tak uběhla ona čtyři léta. Teď od smrti starého plukovníka uplynulo již drahně času, ale po Kmicicovi nebylo slechu. Měla tedy panna Alexandra o čem přemýšlet a snad se jí i po neznámém zastesklo. Ve svém srdci, čistém právě proto, že ještě nepoznalo lásky, nosila velikou odhodlanost k milování. Bylo třeba jen jiskry, aby se na tomto doutnajícím ohništi vznítil plamen, klidný sice, ale jasný, rovný a nehasnoucí jako litevský „znič“. Proto se jí zmocňoval nepokoj, někdy blažený, někdy však tíživý a její duše si stále dávala otázky, na které nebylo odpovědi, či lépe řečeno, odpověď se měla teprve dostavit z dalekých polí. První otázkou totiž bylo: zasnoubil se s ní z dobré vůle a odpoví odhodlaností k jejímu odhodlání? Za oněch časů bývaly úmluvy rodičů o manželství dětí věcí obvyklou a děti, byť i po smrti rodičů, protože k sobě byly poutány požehnáním, úmluvě nejčastěji dostávaly. Ve svém zasnoubení nespatřovala tedy panenka ničeho kromobyčejného, ale že dobrá vůle nechodí vždy ruku v ruce s povinností, tížila rusou hlavinku panninu i tato starost: „Bude mě milovat?“ A pak se již na ni slétlo hejno myšlenek, jako se slétají ptáci na stromy, stojící osaměle na širých polích. „Kdo jsi? Jaký jsi? Chodíš světem živ či jsi tam již někde snad padl?... Jsi daleko či nablízku?...“ Otevřené srdce pannino jako dveře, otevřené ku přijetí vítaného hosta, bezděčně volalo do dalekých krajů, do lesů a zasněžených polí, jež se halily v noc: „Pojď ke mně, junáku! Není zajisté ve světě nic trapnějšího nad čekání!“ Vtom jako odpověď na volání doletěl zvenčí, právě z oněch zasněžených dálek, zahalených nocí, hlas zvonku. Panna sebou trhla, leč vzpamatovala se, hned si vzpomněla, že to z Pacunelů skoro každý večer posílali do lékárničky pro léky mladému plukovníkovi, tu domněnku potvrdila panna Kulwiecová, řkouc: 14