SPANILÁ PŘEVOZNICE
P
I. Ve službě na lodi
od Karlštejnem mezi chaloupkami budňanskými bydlil v prosté chatě převozník Rozvoda. Měl jedinou dceru Květoslavu. Sám byl již po léta vdovcem. Květoslava byla velmi spanilá dívka a pilně na kolovratu předla. Převozník Rozvoda nebyl již žádný mladík. Proto Květoslava často zastávala otce sama a obratnou rukou svou dovedně brázdila veslem vodu Berounky. Jednou, bylo to nedlouho po pohřbu císaře Karla, Otce vlasti, vděčné paměti, když se již zešeřilo a nad Tetínem ruměnily se červánky, venku někdo pronikavě zahvízdl. Rozvoda se zdvihl, chtěje vyjíti za službou. »Půjdu, tatíčku, sama. Jsi již dnes velmi unaven. Bylo přece na přívoze dnes tolik lidu. Věru, že to ani za ten nepatrný groš nestojí.« Květoslava vstala rychle od svého kolovrátku, přehodila si plachetku přes hlavu a za chvíli převážela již pět veselých, mladých lovců přes Berounku. Netrvalo dlouho a kolem chaty převozníkovy zaštěkali chrti. Rozvoda vyhlédl rychle oknem na cestu. »Král Václav s družinou!« zvolal překvapeně převozník. »Jede z Králova Dvora. Byly tam veliké hony,« vypravoval Rozvoda starému karlštejnskému zbrojnoši Záhořovi, jenž mezi tím vešel do světničky převozníkovy. A v té chvíli vracela se do chaty Květoslava. »U všech všudy, holka, takového panstva jsi věru jaktěživa nepřevážela. Dostalas jistě pěknou odměnu. Král Václav rozdává rád královské dary, obzvláště, je-li dobré mysli.« Květoslava si teprve po slovech Záhořových vzpomněla, že nejmladší lovec hodil jí cosi do loďky a že to tam také asi zůstalo. Rychle vyběhla a za chvilku byla zase již ve světnici. 14
»Dukát, tatíčku! Podívej se jen na něj!« zvolala nadšeně Květoslava a prohlížela zlatý peníz blízko u krbu, na němž vesele plápolalo mastné loučí. Záhoř potom také vzal peníz na dlaň, potěžkal a okoukal a posléze hodil na stůl, zdali cinká. »Schovám si ten dukát na památku, tatíčku. Navléknu jej na hedvábnou červenou šňůrku, co tu mám po drahé mamičce a budu ho nositi na hrdle.« »Opravdu, královské převozné,« zahovořil starý zbrojnoš karlštejnský. »Takového, věru, že jsi nikdy nedostal a jsi přece převozníkem, co stojí Karlštejn. Samého krále Karla jsi kolikráte převážel a s ním začasto hovořil, ale groše ti přece nedal.« »Ó, ano, groš z pravice Karlovy jako dárek pro štěstí. Ale dukát z ruky Václavovy prokletý na věky. Tohoto dukátu Václavova raději bych oželel.« »Ale proč, medle, starý příteli?«, otázal se Záhoř. »Podívej se, brachu, tamhle na protější stěně visí několik grošíků na hedvábné šňůrce. Jsou to podary Karlovy, ale vnesly do tohoto prostého obydlí štěstí, spokojenost a opravdové požehnání.« »Dovolíš, tatíčku,« pravila sladce Květoslava, »abych si mohla dukát zavěsit na hrdlo.« »Dej mi ho, Květoslávko, schovám ti jej do dubové skříně po nebožce matce. Lidé by ti beztoho záviděli tohoto královského daru. A v dubové skříni bude dukát uschován nejlépe.« Starý Rozvoda vstal a Květoslava podala mu zlatý peníz beze všeho vzpírání. Rozvoda otevřel dubovou skříň, pomalovanou pestrými květinami a různými ptáky, zavinul dukát do kousku čistého plátna a uložil jej opatrně do skříně. Záhoř si potom ještě trochu popovídal se starým převozníkem, načež odešel do hradu. V hlubokých myšlenkách seděl Rozvoda za starým dubovým stolem. V hlavě rojily se mu roztodivné myšlenky. Zvláště uvažoval o dukátu z ruky Václavovy. Na krbu dohořívala poslední smolná louč. Květoslava uchýlila se potom do své komůrky na lože. 15