PŘÍCHOD ŽIDŮ DO PRAHY Dějiny Židů v Čechách jsou zahaleny rouškou hlubokého temna. Největší historikové všech dob se ve svém úsudku o této věci rozcházejí. Židovské prameny byly zničeny za častých požárů pražského Židovského města, zejména za obrovského požáru v roce 1560. Proto zde uvedu několik podání o dějinách českých Židů z rukopisu, který se dříve nalézal ve slavné Oppenheimově knihovně, nyní je majetkem anglické oxfordské university. Podle jedné staré pověsti stávalo na místě dnešní Prahy kvetoucí a rozsáhlé město, v němž bydlili Židé. Město bylo později pobořeno a jeho obyvatelé rozprášeni. Česká kněžna Libuše, která založila Prahu léta Páně 730 po Kr., na svém smrtelném loži k sobě dala povolat svého syna Nezamysla a řekla mu: „Milý synu, odcházím ke svým předkům a chci ti ještě před smrtí odhalit Budoucnost. Až nad mým národem bude panovat tvůj vnuk, bude u nás hledat ochranu velmi utiskovaný malý národ, který vzývá jediného Boha. Ať jsou přijati velmi pohostinně a tvůj vnuk ať jim propůjčí svou ochranu! Neboť přinesou naší zemi velké požehnání!“ Když pak více než za sto let po smrti vznešené kněžny Libuše nastoupil na trůn svých otců český kníže Hostivít, zjevila se mu ve snu sama Libuše a pravila: „Přišla doba, kdy se moje věštba vyplní. Před stupni tvého trůnu se objeví malý, velmi utiskovaný národ, jenž vzývá jediného Boha. Bude hledat tvoji knížecí pomoc. Přijmi je velmi pohostinně a milostivě a poskytni jim svou pomoc a ochranu!“ Když roku 850 po Kr. Vendové zaplavili Litvu a okolní krajiny a země, jejich obyvatele zahnali, celou zemi si podmanili a zvolili ji za své sídliště, byla z těchto končin vyhnána i jedna židovská obec. Deset let bloudili tito nešťastníci světem, až došli do České země. Unaveni po dlouhém putování a bloudění, vyprosili si 8
u vládce země, knížete Hostivíta, slyšení. Jejich prosba byla vyslyšena a zároveň jim byl dán pokyn, aby vyslali dva nejstarší ze svého středu před knížete. Ten je přijal velmi laskavě a řekl jim: „Kdo jste a jaká je vaše prosba?“ Vyslaní mužové pravili: „Jsme z malého národa a jmenujeme se podle praotce našeho národa – Israel. Žili jsme klidně a spokojeně v jedné moskevské provincii, když tu přišel mocný nepřítel, dobyl zemi a všechny obyvatele zapudil a rozprášil. Bez klidu a odpočinku jsme putovali dalekým a širým světem. Pustina byla naším ložem, kámen byl naší poduškou a nebe naší jedinou střechou. Jsme klidný a pokojný národ, malý a slabý. Vyznáváme učení Mojžíšovo. Věříme v jednoho jediného Boha, který je Vševědoucí, Všemohoucí, nejvýš Spravedlivý a Milosrdný a jehož povýšenost a Vznešenost naplňuje celý svět. Snažně a pokorně tě prosíme, veliký kníže, abys nám dovolil zde postavit své příbytky. Tvoje země je dost rozsáhlá a tvůj národ dobrý. Propůjč nám svou mocnou ochranu, milostivý kníže, a my se staneme věrnými poddanými a budeme pokorně prosit svého Boha, aby tobě a tvému národu dal slávu a vítězství.“ Kníže Hostivít ihned poznal, že je to národ, jehož příchod mu byl předtím zvěstován. Promluvil tedy moudře: „Čekejte dva dny na odpověď. Pozítří zase přijďte a já vám pak řeknu, zda mohu vyhovět vaší prosbě.“ Druhého dne sezval kníže Hostivít všechny lechy a vladyky a promluvil k nim: „Vzácní leši, vladykové a kmeti! Moje vznešená bába, Libuše, prorokovala před svou smrtí, že k nám zavítá malý národ, který bude hledat ochranu a pomoc. Když jsem nastoupil na trůn, zjevila se mi ve snu, aby mi řekla, že se její věštba brzy naplní. Že se to stane za mé vlády a že mám utiskované a pronásledované, kteří vzývají jednoho jediného Boha, ve své zemi trpět a poskytnout jim veškerou ochranu. Včera přede mne předstoupili dva vyslanci obce, která přísluší starověkému a úctyhodnému národu Židů. Prosili mne o dovolení, aby se směli usadit v našich krajích. Nepochybuji o tom, že to jsou ti, které označila moje vznešená bába. Rád bych jim u nás vykázal 9