Přemysl se učí orat
B
yl deštivý den z jara. sníh roztál již všechen. Půda byla kyprá. Po nebi táhla těžká mračna, zahalovala výhled na okolní horstvo, avšak někdy se protrhla a jarní, mocně zářící slunce vysvitlo. Bylo pak viděti hory, na nichžto sníh posud ležel v diamantovém lesku. Jenom nejvyšší vrcholky hor a mezi nimi milešovka zůstaly chmurami zastřeny. Z okolních pralesů, v nichžto žili zubři a kanci, medvědi a lišky, rysové a divoké kočky, vystupovaly páry. odtamtud vybíhali v dědiny hladoví vlci, odnášeli dobytek, odvažovali se na malé děti a často též na lidi dospělé, nedovedli-li se statečně ubránit. Pod těmito horami, v krajině vymýtěné, mezi zoranými poli a zahradami měla své budovy a posud trvá ves stadice. Za tou vsí onoho jarního dne oral na úlehli velebný kmet. Jakkoli měl věku skoro sto let, byl paží silných, kroku pevného, oka ohnivého. Pole, na kterém oral, bylo ještě před rokem zarostlé lesem, jenž tam tvořil neproniknutelnou houštinu. minulého podzimku dal kmet na něm stromy skácet a pařezy vykopávat. Nyní vzdělával sám tuto půdu posud netknutou, tuto divočinu, v potu velebné tváři, kolem níž vlasy jako mléko bílé v jarním vánku mu pohrávaly. Jméno jeho bylo Dolislav. Vedle něho kráčel dvanáctiletý hoch, pravnuk jeho, jemuž bylo dáno jméno Přemysl. Když bylo půl pozemku zoráno, Přemysl natáhl ruku k pluhu a podíval se na praděda. ten odevzdav mu pluh, řekl: „tedy se o to pokus!“ sám podržel si v ruce otku, aby poháněl dva velké bílé voly do pluhu zapřažené. toho nebylo však třeba. Voli ohlédli se na stařičkého oráče a v jejich pohledu jevil se cit tak mocný a důmysl tak velký, že nebylo divu, měl-li okolní lid tyto voly ve zvláštní úctě. Jejich volný, jistý krok hnul snadno těžkým pluhem a vidouce, kterak Přemysl jej nyní řídí, kráčeli ještě 5
pevněji s trpělivějším stále úsilím. Hošík opřel se o pluh a zaryl jej hluboko do zakypřené půdy, plné kořenů a kořínků, jež v ní se křižovaly, proplétaly, setlívaly a znova se zapouštěly od prapočátku, když půda naší vlasti se stala schopnou rodit rostlinstvo. Byla to hluboká, hustá, zdánlivě nepřemožitelná síť, která se vzpírala a bránila namáhání rolníkovu. Přemyslu vyskočil pot na čele a pokryl mu obličej sterými perličkami. leč chlapec nepovolil, nepřipustil, aby pluh pod jeho rukou vyskočil, a ryl jej do té mateřské půdy krvavou dlaní, aby v ní získal místa pro símě, jež mělo uživiti lid. „Dej sem, vždyť se polámeš,“ děd pravil, vida pot na jeho tváři a krev na jeho dlani. „Posud nedospěl jsi na tuto práci.“ ale Přemysl vrtěl hlavou. „to byl by špatný začátek, kdybych povolil tak hned,“ odpověděl pradědovi. „Nechť má krev teče a půdu mrví, ať ji porosí pot mé tváři. Dávám jí obojí ze srdce rád, aby nám všem za to dala chleba.“ Voli vypadali při jeho práci jak okřídlení. tak vznášeli se takřka a bylo, jakoby rozuměli jinochovu slovu. Praděd nechal ho tedy. Někdy jen chápal se toho sám, přicházel-li pluh na velké balvany, zavadil-li o ně. tak spolu pracovali, a když jim poslala matka Přemyslova oběd na pole, obrátili pluh, sedli si za něj, pustili voly, aby se napásli, lámali chléb, pojídali sýra a zapíjeli mlékem. odpoledne orali dále. Zatím přeprchávalo a vlažička chladila jim skráně. Pracovali, až slunce v rudé záři se kladlo na lože ke spánku. tu opřeli se o pluh a zadívali se na západ. Poklekli: „svantovíte, Děde Vševěde, jenž zrakem bystrým vše pronikáš, žehnej lidu svému, žehnej naší práci!“ tak pomodlili se a hleděli, jak slunce zmizelo za horami. Bylo po práci. měli se k návratu domů. též ve vsi a v okolí lidé přestali pracovati a sbíhali se na nově zorané pole, což pokládali za zázrak a vítězství nad divým lesem. mezi nimi měl málokdo takovou vytrvalost, sílu a obezřetnost, aby byl k dílu obvyklému ještě novou úlohu sobě přibral. avšak všichni uznávali, jak mnoho bylo získáno vydobytím každého nového kusu půdy. 6