Přemysl se učí orat
B
yl deštivý den z jara. sníh roztál již všechen. Půda byla kyprá. Po nebi táhla těžká mračna, zahalovala výhled na okolní horstvo, avšak někdy se protrhla a jarní, mocně zářící slunce vysvitlo. Bylo pak viděti hory, na nichžto sníh posud ležel v diamantovém lesku. Jenom nejvyšší vrcholky hor a mezi nimi milešovka zůstaly chmurami zastřeny. Z okolních pralesů, v nichžto žili zubři a kanci, medvědi a lišky, rysové a divoké kočky, vystupovaly páry. odtamtud vybíhali v dědiny hladoví vlci, odnášeli dobytek, odvažovali se na malé děti a často též na lidi dospělé, nedovedli-li se statečně ubránit. Pod těmito horami, v krajině vymýtěné, mezi zoranými poli a zahradami měla své budovy a posud trvá ves stadice. Za tou vsí onoho jarního dne oral na úlehli velebný kmet. Jakkoli měl věku skoro sto let, byl paží silných, kroku pevného, oka ohnivého. Pole, na kterém oral, bylo ještě před rokem zarostlé lesem, jenž tam tvořil neproniknutelnou houštinu. minulého podzimku dal kmet na něm stromy skácet a pařezy vykopávat. Nyní vzdělával sám tuto půdu posud netknutou, tuto divočinu, v potu velebné tváři, kolem níž vlasy jako mléko bílé v jarním vánku mu pohrávaly. Jméno jeho bylo Dolislav. Vedle něho kráčel dvanáctiletý hoch, pravnuk jeho, jemuž bylo dáno jméno Přemysl. Když bylo půl pozemku zoráno, Přemysl natáhl ruku k pluhu a podíval se na praděda. ten odevzdav mu pluh, řekl: „tedy se o to pokus!“ sám podržel si v ruce otku, aby poháněl dva velké bílé voly do pluhu zapřažené. toho nebylo však třeba. Voli ohlédli se na stařičkého oráče a v jejich pohledu jevil se cit tak mocný a důmysl tak velký, že nebylo divu, měl-li okolní lid tyto voly ve zvláštní úctě. Jejich volný, jistý krok hnul snadno těžkým pluhem a vidouce, kterak Přemysl jej nyní řídí, kráčeli ještě 5