Jak se budí svět
Byl jednou jeden kohout. Spal jako dudek, a tu mu něco posvítilo do očí. Bylo to kulaté, celé zlaté a nedalo to pokoj. Kohout se probudil a náramně se polekal. — Jsem to ale budík. Sluníčko je dávno vzhůru, a já ještě nekokrhal. Vyskočil na zeď a spustil: Kykyryký, kykyryký, čert vyletěl z elektriky. Budete-li ve dne spát, přetrhne vás na třikrát. Tuhle písničku zpíval kohout každé ráno. Ale tentokrát se nikdo neprobudil, nikdo neprotáhl ani nevyskočil z postele. Jen to zlaté kulaté svítilo a svítilo. Nebylo to však sluníčko. Byla to trumpeta. Ležela na okně celá zlatá. — To jsem to vymňouk, zaláteřil kohout. Kokrhám jako na lesy, a kdoví jestli je vůbec ráno. Možná že je teprve večer, možná že půlnoc. Není-li ovšem den, kdy místo sluníčka vycházejí trumpety. Bylo však docela obyčejné ráno. Sluníčko jako jindy vykouklo za kopcem a trubka na okně ještě víc zářila. Právě teď měl kohout vyskočit na zeď a kokrhat. Ale on se urazil. — To by tak hrálo, když už jsem jednou kokrhal, nebudu ze sebe dělat blázny. Všichni by si myslili, že jsem popleta. Abys věděla, milá trumpeto, budeš teď kokrhat za mne. — Dobrá, řekla trubka, já tedy zakokrhám. Musíš však do mne fouknout. Kohout z plných plic zafoukal a trumpeta hrála, až se hory zelenaly. Panečku, to se tentokrát děly věci. Celý svět se probral ze sna, z peřin vykoukly rozcuchané hlavy, kliky začaly cvakat a pumpy ve dvorech vrzat. Ptáci překřikovali jeden druhého, krávy bučely a kozy mečely. Nikdo nechtěl zůstat poslední. Kohout se pyšně procházel po dvoře. — Kdepak, není nad pořádné zatroubení. Tak se mu to líbilo, že i tu svou starou písničku o čertovi dočista zapomněl. No a od té doby všichni kohouti místo kokrhání troubí. 6