Jak se budí svět
Byl jednou jeden kohout. Spal jako dudek, a tu mu něco posvítilo do očí. Bylo to kulaté, celé zlaté a nedalo to pokoj. Kohout se probudil a náramně se polekal. — Jsem to ale budík. Sluníčko je dávno vzhůru, a já ještě nekokrhal. Vyskočil na zeď a spustil: Kykyryký, kykyryký, čert vyletěl z elektriky. Budete-li ve dne spát, přetrhne vás na třikrát. Tuhle písničku zpíval kohout každé ráno. Ale tentokrát se nikdo neprobudil, nikdo neprotáhl ani nevyskočil z postele. Jen to zlaté kulaté svítilo a svítilo. Nebylo to však sluníčko. Byla to trumpeta. Ležela na okně celá zlatá. — To jsem to vymňouk, zaláteřil kohout. Kokrhám jako na lesy, a kdoví jestli je vůbec ráno. Možná že je teprve večer, možná že půlnoc. Není-li ovšem den, kdy místo sluníčka vycházejí trumpety. Bylo však docela obyčejné ráno. Sluníčko jako jindy vykouklo za kopcem a trubka na okně ještě víc zářila. Právě teď měl kohout vyskočit na zeď a kokrhat. Ale on se urazil. — To by tak hrálo, když už jsem jednou kokrhal, nebudu ze sebe dělat blázny. Všichni by si myslili, že jsem popleta. Abys věděla, milá trumpeto, budeš teď kokrhat za mne. — Dobrá, řekla trubka, já tedy zakokrhám. Musíš však do mne fouknout. Kohout z plných plic zafoukal a trumpeta hrála, až se hory zelenaly. Panečku, to se tentokrát děly věci. Celý svět se probral ze sna, z peřin vykoukly rozcuchané hlavy, kliky začaly cvakat a pumpy ve dvorech vrzat. Ptáci překřikovali jeden druhého, krávy bučely a kozy mečely. Nikdo nechtěl zůstat poslední. Kohout se pyšně procházel po dvoře. — Kdepak, není nad pořádné zatroubení. Tak se mu to líbilo, že i tu svou starou písničku o čertovi dočista zapomněl. No a od té doby všichni kohouti místo kokrhání troubí. 6
Tramtará, tramtará, od podzimu do jara, od jara až do léta troubí zrána trumpeta. 7
Jak se nosí peří
Jednoho rána vyvedla matka husa své děti na louku, aby jim tu pověděla něco velmi důležitého. Řekla jim: — Podívejte se jedno na druhé! Čehopak jste si povšimly? Housata byla v rozpacích, nic zvláštního na sobě neviděla. — Ptám se vás ještě jednou, oslovila je matka přísněji, ničeho jste si nepovšimly? Zdá se vám, že jste pořád žluté? Housata žasla. Ještě včera vypadala jako ze žluté vaty. Dneska však byla úplně bílá. — Tak vidíte, pokračovala matka, a to bílé, co máte na sobě, se skládá z tisíce kousků uspořádaných složitěji než tašky na střeše. Vespod jsou prachová pírka, tak jemná a vzdušná, až se tají dech. Kdybyste prudčeji práskly dveřmi, uletěla by vám oknem. Na křídlech máte zase pravá brka. V době propisovaček a psacích strojů se už s nimi nepíše, zato je však nejlepší malíři používají k perokresbě. A teď mi řekněte, co si o tom všem myslíte! — Budeme se učit lítat, zajásala housata a zatřepala peroutkami. — Ale ale, zpražila je matka. Něco tak dokonalého se vůbec k letu nehodí. Pamatujte si to! Housata vyvalovala údivem oči. Ale jejich matka ještě neskončila. — Nejenže se nebudeme učit létat, budeme se naopak učit chodit pěšky. A to tak opatrně, abychom nic z toho, co na sobě máme, nepoškodili. Denně také budeme pírka i brka prát v nejměkčí vodě a sušit a provětrávat na čerstvém vzduchu. Rozumíte? — Rozumíme, vzdychla housata a hlava jim poklesla pod tíhou zodpovědnosti. Zdálo se jim, že nosit něco tak vzácného, jako jsou pírka a brka, se nadosmrti nenaučí. — Ach jo, dokud jsme byla žlutá housata, mohla jsme dovádět a skotačit, jak se nám chtělo. Ale teď, když jsme bílá jako sníh, začíná nám škola života. Nedivte se tedy husám, že chodí tak opatrně. Ani se na ně nezlobte, když na vás někdy zasyčí, nebo vás dokonce štípnou. Je to veliká starost, nosit s sebou ve dne v noci tak drahou peřinu. 8
Ten, kdo brzy ráno vstává, uvidí, jak roste tráva. Každý den ji husy měří, až je měkoučká jak peří. 9