Tři sta dní. Nic víc. Dráha dlouhá osmdesát šest tisíc čtyři sta deset mil, co to znamená? Ani ne devětkrát tolik, co měří obvod Země, a jsou zajisté zkušení cestovatelé a námořníci, kteří v životě urazili větší kus cesty. Uvažte tedy, že budu na cestě pouhých devadesát sedm hodin! Ah! Vy si představujete, že je Měsíc velmi vzdálený a že je nutné si to dvakrát rozmyslet, než podniknu toto dobrodružství! Co byste teprve řekli tomu, kdyby šlo o to dostat se na Neptun, který krouží asi jedenáct set čtyřicet sedm milionů kilometrů od Slunce! Tohle je cesta, kterou by se mohlo odvážit velice málo lidí, i kdyby stál kilometr pouhých pět centů. Ani sám baron Rothschild se svou miliardou by neměl čím zaplatit místečko a při všech svých sto čtyřiceti sedmi milionech by zůstal na cestě stát.“ Bylo zřejmé, že se tento způsob odůvodňování shromáždění velice zamlouval. Ostatně Michel Ardan, celý zaujatý svým tématem, se s nadšením řítil a střemhlav v proudu řeči cítil, že mu shromáždění dychtivě naslouchá, a pokračoval s obdivuhodnou jistotou: „Tedy, přátelé, tato vzdálenost Neptuna od Slunce není ještě ničím, když ji přirovnáme ke vzdálenosti hvězd. Jestli máme vypočítat vzdálenost těchto světových těles, musíme použít omamujícího způsobu počítání, ve kterém má nejmenší počet devět číslic, a vzít za základní jednotku miliardu. Prosím vás za prominutí, že tuto věc tak rozvádím, ale zato pak vše nádherně vynikne. Poslouchejte a posuďte to! Alfa Centauri je vzdálená osm tisíc miliard mil, Vega padesát tisíc miliard, Sirius padesát tisíc miliard, Arcturus padesát dva tisíce miliard, Polárka sto sedmnáct tisíc miliard, Kozoroh sto sedmdesát tisíc miliard, ostatní hvězdy tisíce, miliony a miliardy miliard mil! Pak by se mělo mluvit o vzdálenosti, která dělí planety od Slunce! Chtěli by tvrdit, že tato vzdálenost neexistuje! Omyl! Nepravda! Poblouznění smyslů! Víte, co si myslím o tomto světě, který začíná u skvoucího se Slunce a končí u Neptunu? Chcete znát mou teorii? Je velice jednoduchá! Pro m+ je Sluneční soustava pevné těleso, kompaktní. Planety, ze kterých se skládá, se k sobě srážejí, vzájemně se dotýkají, lnou k sobě a prostor mezi nimi je větší 137
než ten, který od sebe odděluje molekuly nejhutnějšího kovu, stříbra nebo železa, zlata nebo platiny. Mám tedy právo tvrdit a opakuji s přesvědčením, které vás všechny přesvědčí: vzdálenost je jalové slovo, vzdálenost neexistuje!“ „Správně řečeno! Bravo! Hurá!“ zvolalo jediným hlasem shromáždění, elektrizované gestem a přízvukem řečníka i odvážností jeho nazírání. „Ne!“ vykřikl J. T. Maston ještě živěji než ostatní, „vzdálenost neexistuje!“ Byl unesen silou svých pocitů rozmachem svého těla, které sotva zadržel, aby nesletěl z výšky pódia na zem. Ale podařilo se mu opět najít rovnováhu a vyhnul se tím pádu, který by mu krutým způsobem dokázal, že vzdálenost není vůbec jalové slovo. Potom ubíhala řeč zapáleného mluvčího dále ve svém toku. „Přátelé,“ pravil Michel Ardan, „myslím, že je tato záležitost nyní rozhodnuta. Jestli jsem vás nepřesvědčil všechny, stalo se tak proto, že jsem byl ve svých výkladech úzkostlivý a slabý ve svých důvodech, což musíte přičíst na vrub mým nedostatečným teoretickým studiím. Ale ať je tomu jakkoliv, opakuji vám, že vzdálenost ze Země k Měsíci je ve skutečnosti málo vážná a že není hodna toho, aby se jí normální člověk důkladněji zabýval. Mám tedy za to, že nepřeháním, když budu tvrdit, že budou v blízké době zavedeny projektilové vlaky, ve kterých bude možné pohodlně cestovat ze Země na Měsíc. Nebudeme se obávat ani srážek, otřesů, vyšinutí z kolejí a cíle se dosáhne rychle, bez únavy, rovnou čarou, ,včelím letem‘, abych se vyjádřil slovem vašich zálesáků. Dříve, než uplyne dvacet let, bude mít polovina obyvatel Země odbytou návštěvu na Měsíci.“ „Hurá! Hurá! Ať žije Michel Ardan!“ volali účastníci mítinku a mezi nimi i ti, kdo byli nejméně přesvědčeni. „Sláva Barbicanovi!“ odpovídal skromně řečník. Tento projev uznání zakladateli podniku byl uvítán všeobecným souhlasem. „Nyní, přátelé,“ ozval se opět Michel Ardan, „jestli máte 138
Souprava projektilů k Měsíci 139
nějakou otázku k zodpovězení, přivedete jí samozřejmě do rozpaků ubohého člověka, jakým jsem já, ale přesto se postarám o to, aby se vám dostalo odpovědi.“ Až dosud měl prezident Gun Clubu všechny důvody být spokojený s průběhem přednášky, která se nesla těmi hlubokými teoriemi, ve kterých se Michel Ardan, uchvácený svou živou obrazotvorností, dovedl silně blýskat. Bylo nepochybné zabránit tomu, aby se z této cesty neuchýlil k praktickým otázkám, ze kterých by se tak snadno nevysekal. Barbicane si proto přispíšil, ujal se slova a zeptal se svého nového přítele na jeho mínění, jestli jsou Měsíc a planety obydlené. „To je veliký úkol, který mi tady, prezidente, ukládáš,“ odpověděl přednášející s úsměvem, „ale jestli se nemýlím, lidé vysoké inteligence jako Plutarchos, Swedenborg, Bernardin ze Saint Pierre a mnoho jiných se pro tuto domněnku vyslovili. Když se postavím na stanovisko přírodní filozofie, dospěji tam jako oni a pak bych řekl, že se na tomto světě nestává nic neužitečného. Když odpovídám na tvou otázku, příteli Barbicane, potvrdil bych, že jestli jsou ty světy obydlené, jsou obydlené, nebo obydlené byly, nebo budou.“ „Velmi dobře!“ zvolaly první rady diváků, jejichž mínění měla sílu zákona pro zadní řady. „Není možné odpovědět s větší logikou a správností,“ řekl prezident Gun Clubu. „Z první otázky tedy vyplývá jiná: jestli jsou světy obyvatelné? Pokud se týká mě, věřím tomu.“ „Já, já jsem si tím jistý!“ prohlásil Michel Ardan. „Nicméně,“ namítl jeden z přítomných, „jsou důvody proti obydlenosti světů. Bylo by u většiny z nich zřejmě nutné, aby u nich byly změněny základní podmínky žití. Tak abychom mluvili pouze o planetách, museli by jejich obyvatelé na jedněch shořet, na druhých zmrznout – podle toho, jak jsou planety vzdálené od Slunce.“ „Lituji,“ odpověděl Michel Ardan, „že neznám svého úctyhodného odpůrce, neboť bych se mu pokusil odpovědět. Jeho námitka má hodnotu, ale domnívám se, že může být potírána s jistým úspěchem jako všechny ty, kterých obsahem byla 140
obydlenost světů. Kdybych byl fyzik, řekl bych, že když je do pohybu planet, sousedících se Sluncem, dáváno méně teploty, dále opačně v planetách vzdálených, tento prostý úkaz by dostačil k tomu, aby vyrovnal zmíněné rozdíly a udělal teplotu těchto světů snesitelnou bytostem s organismem, jaké máme my. Když budu přírodopisec, odpověděl bych mu s mnoha slavnými učenci, že nám příroda skýtá na zemi příklady živočichů, kteří žijí v podmínkách silně se odlišujících od její obydlenosti: že ryby dýchají v prostředí jiným živočichům smrtelném, že obojživelníci mají dvojí život, dost nesnadné vysvětlení, že se jistí obyvatelé moří udržují ve velikých hlubinách a vydrží tam, aniž by byli rozmačkáni tlakem padesáti nebo šedesáti atmosfér, že se různý vodní hmyz, necitelný k teplotě, součaně vyskytuje v pramenech vroucí vody i na ledových pláních polárního oceánu a konečně že je nutné přiznat přírodě různost jednání v jejich prostředcích, často nepochopitelnou, ale neméně věcnou a dospívající až k všemohoucnosti. Být chemikem, řekl bych mu, že meteory, tato tělesa, utvořená zřejmě mimo pozemský svět, objevily při rozporu nepopiratelné známky uhlíku, že tato látka musí mít svůj vznik jedině v organických bytostech a že podle Reichenbachových pokusů musela být ,zživotněna‘. Konečně kdybych byl teolog, řekl bych mu, že se zdá božské vykoupení – podle svatého Pavla – být přizpůsobeným nejen k Zemi, ale ke všem nebeským světům. Nejsem však ani teolog, ani chemik, ani fyzik, ani přírodovědec – a omezuji se ve své dokonalé neznalosti zákonů ovládajících vesmír k odpovědi: nevím, jestli jsou světy obývány, a protože to nevím, jdu se tam podívat!“
141