I. Gervaise čekala na Lantiera až do dvou hodin ráno. Seděla jen v lehkém nočním kabátku u otevřeného okna a celá se třásla zimou. Konečně ulehla napříč na postel a zdřímla, rozčilená jako horečkou a s tvářemi plnými slz. Už po celý týden, kdykoli vycházeli z restaurace „U Dvouhlavého telete“, kde jídali, posílal ji s dětmi spát a sám se vracel až pozdě v noci a předstíral, že hledal práci. Dnes večer zatímco čekala, až se vrátí, zdálo se jí, že jej zahlédla vcházet do tančírny Grand-Balcon, jejíchž deset planoucích oken osvětlovalo jako požár černou ulici vnějších bulvárů; a asi pět nebo šest kroků za ním zpozorovala malou Adélu, žehlířku, která obědvávala v jejich restauraci, kterak kráčí s rukama svislýma, jako kdyby se byla právě pustila jeho ramene, aby nevcházela s ním zároveň v ostrém jasu plynových svítilen do dveří. Když se Gervaise kolem páté hodiny probudila, celá zkřehlá a polámaná, propukla v pláč. Lantier dosud se nevrátil. Poprvé byl celou noc jinde. Zůstala sedět na okraji postele, pod kusem vybledlého květovaného kartounu, který splýval z tyče, přivázané u stropu provázkem. A zvolna se rozhlížela očima zaslzenýma po bídném najatém pokojíku, opatřeném ořechovým prádelníkem, jemuž jedna zásuvka chyběla, třemi stolicemi z pletené slámy a malým, pomaštěným stolkem, na němž stál potlučený džbán. Pro děti přidali železnou postel, která stála před prádelníkem, vyplňujíc dvě třetiny světnice. Jejich společný kufr stál dokořán otevřený v koutě; zel prázdnotou, na dně byl toliko starý mužský klobouk, vtlačený mezi košilemi a špinavými ponožkami; kdežto na zdi a na postranicích nábytku visely kalhoty, prožrané blátem, děravý šál a obnošené šatstvo nejhoršího druhu, jež by žádný vetešník byl nekoupil. Uprostřed krbu, mezi dvěma zinkovými, nestejnými svícny, ležel balíček růžových, zástavních lístků. A to byl nejpěknější pokoj tohoto hotelu garni, v prvním poschodí, s vyhlídkou na bulváry. 5
Obě děti ležely vedle sebe na jedné podušce a spaly. Osmiletý Claude dýchal zvolna, ručky položeny na pokrývce, kdežto Etienne, teprve čtyřletý, usmívaje se, jedním ramenem objímal svého bratra. Když zaslzený její zrak na nich spočinul, matka znova vypukla v pláč, přikládajíc si na ústa kapesník, aby utlumila svoje štkaní. A bosa, bez střevíců, které jí prve spadly z nohou, vrátila se k oknu, vyhlížet znova a pokračovat v nočním čekání, pátravým zrakem po chodnících v dáli. Hotel byl na Bulváru de la Chapelle, vlevo od brány Poissonnière. Byla to stará, dvoupatrová budova, natřená tmavočerveně až po druhé poschodí, se žaluziemi 1) deštěm zpuchřelými. Nad svítilnou se skly hvězdičkami zdobenými bylo lze čísti mezi dvěma okny nápis: Hotel Bonceur, majitel Marsouillier, velkými žlutými zplesnivělými písmeny, jichž celé kusy již odpadaly. Gervaise, jíž svítilna překážela, nahýbala se z okna, kapesník majíc stále na ústech. Dívala se vpravo, stranou k Bulváru de Rochechouart, kde stály před jatkami skupiny řezníků ve zkrvácených zástěrách; čerstvý ranní vítr zanášel sem chvílemi puch a zápach zabitých zvířat. Dívala se vlevo, podél dlouhé avenue, a pohled její zastavil se skoro naproti, u bílé masy nemocnice Lariboisière, tenkrát právě stavěné. Zvolna, od konce obzoru ke konci, posouvala svůj pohled podél městské zdi, za níž tu a tam v noci slýchala křik a volání vražděných; prohlížela vzdálená nároží a temná zákoutí, černá vlhkem a špínou, se strachem, že tam objeví tělo Lantierovo s rozpáraným břichem. Když pozvedla oči, zpozorovala za tou šedivou a nekonečnou zdí, která vroubila město pustinným pruhem, velkou záři, sluneční prach, už plný ranního burácení Paříže. Ale stále se vracela k bráně Poissonière, do únavy pohlížejíc mezi dva nízké celní 2) pavilony, odkud se valil nepřetržitý proud lidí, dobytka a povozů, spěchajících z výšin Montmartru a z la Chapelle. Jako stádo hnal se ten dav, který chvílemi náhle se zastavil a rozléval se jako kaluž po široké cestě; bylo to nekonečné defilé dělníků jdoucích do práce, s nářadím na zádech a chlebem pod paží; a vřava ústila do Paříže, kde se neustále ztrácela. Když se Gervaise zdálo, že v té směsici poznává Lantiera, na6
hnula se ještě více, div že nespadla dolů; pak silněji přitiskla svůj kapesník ke rtům, jako by zastavovala svůj bol. Svěží a veselý hlas odvolal ji od okna. „Váš muž není doma, paní Lantierová?“ „Není, pane Coupeau,“ odvětila Gervaise nutíc se do úsměvu. Byl to klempíř, který obýval v nejvyšším patře hotelu pokojík za deset franků. Svůj tlumok měl přehozený přes rameno. Vida, že klíč trčí ve dveřích, vstoupil jako starý známý. „Víte,“ pokračoval, „pracuji teď tamhle na nemocnici - To máme krásný květen, co? Dnes ráno vane větřík jako rychlík, viďte?“ Pohlížel na tvář Gervaisy, zarudlou slzami. Vida, že postel je téměř nedotčena, slabě pokývl hlavou, pak se přiblížil až k lůžku dětí, které stále ještě spaly s tvářičkami růžovými jak andělíčkové, ztlumil hlas a pravil: „Váš muž větří, viďte? - Netrapte se proto, paní Lantierová. Zabývá se moc politikou, tuhle, když byla volba Eugèna Sue 3), jak se zdá, znamenitého člověka, byl jako blázen. Snad že po celou noc s některými přáteli nadával na toho zhýralce Bonaparta 4).“ „Ne, ne,“ pravila Gervaise namáhavě hlasem tlumeným, „nemyslete si. Vím, kde Lantier je - Máme svoje trudy, tak jako každý, ach Bože!“ Coupeau zamrkal významně očima, jako že se nedá obloudit tou lží. A odcházel nabízeje se, že jí dojde sám pro mléko, nechce-li sama odejít: taková hezká a hodná žena může naň spolehnouti v případě potřeby. Gervaise, jakmile se vzdálil, šla opět k oknu. Branou, pořád se valilo to množství za chladného rána; zámečníky poznávala podle modrých halen, zedníky podle bílých košil, malíře podle svrchníků, pod nimiž čouhaly dlouhé blůzy. Z dálky vypadal ten dav jako beztvárná hmota neurčité barvy, v níž vynikala vybledlá modř a špinavá šeď. Chvílemi některý dělník náhle se zastavil a zapaloval si znova dýmku, kdežto druzí kolem něho kráčeli dál, bez úsměvu, druh s druhem nepromluvil, všichni s tvářemi zsinalými a s obličejem upřeným na Paříž, která jednoho po druhém polykala zející ulicí FaubourgPoissonière 5). 7