I. Gervaise čekala na Lantiera až do dvou hodin ráno. Seděla jen v lehkém nočním kabátku u otevřeného okna a celá se třásla zimou. Konečně ulehla napříč na postel a zdřímla, rozčilená jako horečkou a s tvářemi plnými slz. Už po celý týden, kdykoli vycházeli z restaurace „U Dvouhlavého telete“, kde jídali, posílal ji s dětmi spát a sám se vracel až pozdě v noci a předstíral, že hledal práci. Dnes večer zatímco čekala, až se vrátí, zdálo se jí, že jej zahlédla vcházet do tančírny Grand-Balcon, jejíchž deset planoucích oken osvětlovalo jako požár černou ulici vnějších bulvárů; a asi pět nebo šest kroků za ním zpozorovala malou Adélu, žehlířku, která obědvávala v jejich restauraci, kterak kráčí s rukama svislýma, jako kdyby se byla právě pustila jeho ramene, aby nevcházela s ním zároveň v ostrém jasu plynových svítilen do dveří. Když se Gervaise kolem páté hodiny probudila, celá zkřehlá a polámaná, propukla v pláč. Lantier dosud se nevrátil. Poprvé byl celou noc jinde. Zůstala sedět na okraji postele, pod kusem vybledlého květovaného kartounu, který splýval z tyče, přivázané u stropu provázkem. A zvolna se rozhlížela očima zaslzenýma po bídném najatém pokojíku, opatřeném ořechovým prádelníkem, jemuž jedna zásuvka chyběla, třemi stolicemi z pletené slámy a malým, pomaštěným stolkem, na němž stál potlučený džbán. Pro děti přidali železnou postel, která stála před prádelníkem, vyplňujíc dvě třetiny světnice. Jejich společný kufr stál dokořán otevřený v koutě; zel prázdnotou, na dně byl toliko starý mužský klobouk, vtlačený mezi košilemi a špinavými ponožkami; kdežto na zdi a na postranicích nábytku visely kalhoty, prožrané blátem, děravý šál a obnošené šatstvo nejhoršího druhu, jež by žádný vetešník byl nekoupil. Uprostřed krbu, mezi dvěma zinkovými, nestejnými svícny, ležel balíček růžových, zástavních lístků. A to byl nejpěknější pokoj tohoto hotelu garni, v prvním poschodí, s vyhlídkou na bulváry. 5