Zanik domu Usherova_Skokan_novy zlom_65_TISK_novy ISBN_Zradne srdce_Maska cervene smrti_01 23.7.
ZÁNIK DOMU USHERŮ
Son Coeur est un luth suspendu; Sitôt qu’on le touche il résonne. Béranger
el jsem koňmo, sám po celý chmurný, tmavý, tichý podzimní den, kdy mraky visely tísnivě nízko na obloze, neobyčejně pustou krajinou a konečně s večerními stíny jsem se octl před melancholickým domem Usherů. Nevím proč, ale při prvním pohledu na budovu se mne zmocnila nesnesitelná zádumčivost. Pravím nesnesitelná, neboť nebyla zmírněna ani oním zpola příjemným, poetickým citem, s nímž duch obyčejně přijímá i nejhrozivější přírodní obrazy bezútěšnosti . Pozoroval jsem scenerii před sebou — budovu, prosté venkovské vzezření celého panství, holé stěny, prázdná, očím podobná okna, několik řad třtinoví a několik bílých kmenů zetlelých stromů s takovou duševní depresí, již nemohu přirovnat k žádnému pozemskému pocitu vhodněji než k probuzení požívače opia, k onomu hořkému navrácení se k dennímu životu po hrozném spadnutí závoje. Zmocnila se mne strnulost, skleslost a ošklivost a tuto nesnesitelnou hrůzu nedovedla překonat ani nejbujnější fantazie. Co to bylo — zastavil jsem se, abych přemýšlel — co mě při pozorování domu Usherů tak vyvedlo z rovnováhy. Bylo to tajemství, které jsem nemohl rozluštit, aniž bych mohl zaplašit mlhavé přízraky, jež na mne dotíraly v mých úvahách. Musel jsem se spokojit nedostatečným závěrem, že i sebejednodušší přírodní výjevy v určitém sestavení mají nepochybně moc takto na nás působit, analýza této moci se však vymyká našim schopnostem. Je možné, 5
Zanik domu Usherova_Skokan_novy zlom_65_TISK_novy ISBN_Zradne srdce_Maska cervene smrti_01 23.7.
uvažoval jsem, že pouze odlišné uspořádání jednotlivostí scény, podrobností obrazu by bylo dostatečné, aby zmírnilo nebo dokonce zrušilo tuto moc vzbuzovat smutné představy; jednaje podle této myšlenky jsem otočil koně k příkrému svahu černého, ponurého močálu, jenž přiléhal k budově. Pohlédnul jsem dolů na jeho nezčeřenou, klidnou hladinu, v níž se zrcadlilo šedé rákosí, strašidelné kmeny stromů a prázdná, očím podobná okna, a byl jsem zachvácen ještě větší hrůzou než dříve. Nicméně jsem měl v úmyslu pobýt v tomto smutném domě několik neděl. Jeho majitel Roderick Usher byl mým veselým společníkem z dětství; mnoho let však již uplynulo od našeho posledního setkání. Nedávno však mi došel na odlehlém venkově dopis — dopis od něho, který byl tak divně naléhavý, že nepřipouštěl jiné než osobní odpovědi. Rukopis jevil známky nervového podráždění. Pisatel se zmiňoval o tělesné chorobě a duševní skleslosti, jež jej skličovala a projevil upřímnou touhu spatřit mě, svého nejlepšího a vlastně jediného přítele, doufaje, že moje veselá společnost mu přinese úlevu v jeho chorobě. Způsob, jakým toto vše a mnohem více bylo řečeno a zřejmá náklonnost, jež byla patrná z jeho žádosti, mi nedovolovaly otálet — uposlechl jsem, ačkoliv se mi toto pozvání zdálo velmi zvláštním. Přestože jsme byli jako chlapci velmi důvěrnými kamarády, věděl jsem o svém příteli vskutku velmi málo. Býval vždy velice uzavřený. Věděl jsem však, že jeho starobylý rod vynikal od nepaměti svou zvláštní citlivostí, která byla po staletí patrná v množství ušlechtilých uměleckých děl. V poslední době se jevila v nesčetných projevech velkomyslné, a přece nehonosivé dobročinnosti právě tak, jako ve vášnivém oddávání se složitému umění hudby snad ještě více než ortodoxním a lehce přístupným jejím krásám. Dozvěděl jsem se rovněž velmi pozoruhodný fakt, že kmen rodu Usherů, jenž požíval vždy velké vážnosti, se nikdy nerozvětvil v trvalou poboční linii; jinými slovy, že celá rodina odvozuje a odvozovala svůj původ z přímé linie, a to jen s velmi nepatrnými a jen občasnými odchylkami. Snad to byl tento nedostatek, usoudil jsem, uvažuje o možném vlivu, který po staletí uplatňovalo dokonalé zachovávání celkového rázu panství na onu známou charakteristickou rodovou povahu — snad to byl tento ne6
Zanik domu Usherova_Skokan_novy zlom_65_TISK_novy ISBN_Zradne srdce_Maska cervene smrti_01 23.7.
dostatek pobočních linií a z toho vyplývající nezvratné přenášení dědictví i jména z otce na syna, jež tak konečně sjednotilo obé, že původní jméno panství úplně splynulo s podivným, dvojsmyslným pojmenováním »Dům Usherů«, pojmenováním, jež, zdá se, zahrnovalo v mysli užívajících ho venkovanů oboje —rodinu i rodinné sídlo. Řekl jsem již, že můj poněkud dětinský pokus pohlédnout dolů na jezero vystupňoval můj první, podivný dojem. Uvědomění si pověrčivé bázně, jež se ve mně rychle vzmáhala (proč bych neměl své pocity takto nazvat?) nepochybně způsobilo, že moje bázeň tím více vzrůstala. Dávno jsem již věděl, že takový je paradoxní zákon všech pocitů, jež vyvolává hrůza; a snad jedině z toho důvodu se utvořila v mé mysli podivná představa, když jsem opět zvedl zrak k domu od jeho odrazu v bažině. Představa skutečně tak směšná, že se o ní zmiňuji jen abych podal důkaz o živé moci dojmů, jež mě opanovaly. V podráždění své obrazotvornosti jsem počal už skutečně věřit, že celá budova i její nejbližší okolí je zahaleno podivnou atmosférou, vlastní jí i tomuto okolí, atmosférou, jež neměla nic společného se vzduchem, ale jež vystupovala ze zetlelých stromů, šedých zdí a nehybného močálu; otravné to, mystické, omamné, jedovaté výpary, sotva znatelné a olověně zbarvené. Když jsem zaplašil tyto dojmy, jež musely být snem, prohlížel jsem zevrubně skutečné vzezření budovy. Hlavním jejím rysem byla, jak se zdálo, nesmírná starobylost. Zub času ji značně změnil. Celý její povrch byl pokryt drobounkými houbami, jež visely v jemně spletené tkáni z okapů. A přece na tom všem nebyla patrná žádná zvláštní známka rozpadávání. Ani na jediném místě nebyla budova pobořena, ačkoliv mezi jejími dosud obyvatelnými částmi a drobícími se již jednotlivými kameny byla patrna značná nesrovnalost. Bylo v tom mnoho, co mi připomínalo zdánlivou celistvost starých prací ze dřeva, jež práchnivěly po dlouhá léta v nějaké zapomenuté kobce, aniž se jich dotkl dech vnějšího vzduchu. Kromě těchto známek značné sešlosti, roztroušených po celém povrchu, vykazovala budova jen málo stop ubývající pevnosti. Oko bystrého pozorovatele by snad objevilo sotva viditelnou trhlinu v průčelí budovy, jež se klikatě táhla od střechy po stěnách, ztrácejíc se v kalné vodě močálu. 7
Zanik domu Usherova_Skokan_novy zlom_65_TISK_novy ISBN_Zradne srdce_Maska cervene smrti_01 23.7.
Prohlédnul jsem si vše, přejel jsem krátkou hráz rybníka a octl se u domu. Službu konající sluha převzal mého koně a já vstoupil do podloubí s gotickým klenutím. Odtud mě vedl komorník tiše, mlčky množstvím tmavých, spletitých chodeb k pracovně svého pána. Mnohé z toho, co jsem cestou spatřil, přispělo, ač jsem si to nemohl vysvětlit, k zesílení podivných dojmů, o nichž jsem se již zmínil. Ačkoliv předměty kolem mne — řezby na stropech, temnobarevné čalouny na stěnách, stejně temné podlahy, fantasmagorické heraldické ozdoby ze zbraní, jež při každém kroku řinčely, byly všechno věci, na které nebo jim podobné jsem byl zvyklý od dětství. A ačkoliv jsem neváhal přiznat, jak dobře známé mi to vše bylo, přece jsem s podivením konstatoval, jaké neznámé představy vyvolaly tyto obyčejné jevy. Na schodišti jsem potkal domácího lékaře. Zdálo se mi, že jeho tvář měla výraz lstivé vychytralosti mísící se s překvapením. Pozdravil mě zmateně a šel dále. Konečně komorník otevřel dveře a uvedl mě k svému pánu. Pokoj, v němž jsem se ocitl, byl velmi prostorný a vysoký. Okna byla dlouhá, úzká, špičatá a v takové výšce nad černou dubovou podlahou, že na ně z vnitřku vůbec nebylo možno dosáhnout. Zamřížovanými okny sem vnikaly chabé paprsky purpurově zabarveného světla, jež dostatečně ozařovaly nápadnější předměty kolem; marně se však oko namáhalo vniknout do vzdálenějších rohů pokoje nebo do koutů klenutého a vyřezávaného stropu. Tmavé draperie visely na stěnách. Zařízení bylo velmi bohaté, ale nepohodlné, zastaralé a sešlé. Mnoho knih a hudebních nástrojů leželo roztroušeno po pokoji, nedodávaly mu však živosti. Cítil jsem, že dýchám ovzduší smutku. Hrozná, hluboká a nezažehnatelná tesknota visela ve vzduchu a pronikala vším. Při mém vstupu povstal Usher z pohovky, na níž ležel a pozdravil mě s živou vřelostí, v níž — jak mě z počátku napadlo — bylo mnoho přehnané srdečnosti a nuceného úsilí blazeovaného světáka. Avšak jediný pohled na jeho tvář mě přesvědčil o jeho dokonalé upřímnosti. Usedli jsme, několik okamžiků, pokud nemluvil, jsem jej pozoroval s pocitem zpola soucitu, zpola hrůzy. Skutečně nikdy předtím se ještě muž tak strašlivě nezměnil v tak krátké době jako Roderick Usher. Jen stěží jsem mohl připustit 8