První cestující text: Barbora Nosálová

Na českobudějovické letiště dorazili první cestující. Nejsou jimi však zájemci o jihočeské kulisy, jak s jistotou tvrdili místní apoštolové masového turismu, nýbrž ukrajinští váleční uprchlíci, které z domovů vyhnala ruská agrese. Nepřinesla je letadla, přivezly je autobusy. Terminál tak konečně slouží, byť příznačně nikoli v mezích původního záměru.

Je tichá březnová středa a celý svět se zahalil do tenké šedivé deky.

Když jdu po prázdné silnici vedoucí k srdci letištního areálu, jsem na malý okamžik ztracená. Nikdo tu není. Mám pocit, že bych mohla být jediný člověk na světě. Na letišti, které nelétá, je čas zvláštní věc – skoro neutíká. Máte z toho stejný dojem jako z dětských pokojů bez dětí, z rozestlaných postelí, ve kterých nikdo nespí.

Jdu po krajnici a kolem mě velice poskrovnu jezdí auta, některá mají českou značku, některá ukrajinskou. Najednou slyším dětský smích. Když na parkovišti spatřím rodinu – babička, maminka a malá holčička, jdu za nimi. Holčička právě něco živě vypráví. Ukrajinsky. Babička se zasměje, vidím, jak se jí zachvěla ramena. Před branou, pod nápisem Přílet, stojí dva policisté, na krajnici je zaparkováno několik aut, od policejních po záchranky. Ještě vidím šedý baret té smějící se babičky. Holčička vešla jako první. Terminál

To klidné ticho celého zbytku areálu vystřídají lidské hlasy. Venku jsem byla jediný člověk na světě, když mě ale pohltí ruch a shon letištního terminálu, když kolem mě procházejí lidé se zavazadly a děti, držící se rukou svých matek, dolehne na mě ta naprosto uvěřitelná a zároveň vzdálená realita. Je tu, narozdíl od venku, živo. Je tu plno lidí. Plno těch, kteří prchají před válkou, která vypukla v jejich domovech. Je tu plno tašek a plno kufrů. Na stolech leží dětské omalovánky, pod jednou židlí se válí žlutá pastelka.

Není pro mě tak těžké se zorientovat, i když tu jsou nápisy především v azbuce. Prostor vyplňují stanoviště pro odbavování uprchlíků. U každého stojí unavené i odhodlané obličeje, Ukrajinci držící papíry, někteří je chtějí odevzdat a posunout se k dalším, někteří je teprve potřebují vyplnit. Jeden chlapeček se rozběhne k té žluté pastelce a donese ji ženě středního věku. Má velké modré oči, stejné jako on. Pohladí ho po tváři a pastelku křečovitě sevře v ruce. Nic s ní nepíše. Oficiální dokumenty se bohužel nedají vyplnit žlutou pastelkou.

Velice milé paní u přijímacího stanoviště mě odkážou na vedoucího krizového štábu, který se mi snaží popsat fungování celého prostoru z pohledu uprchlíka.

Na prvním stanovišti, informacích, dostávají utečenci především čisté formuláře, aby mohli být vybaveni doklady. Uprostřed haly stojí mapa celého areálu, samozřejmě v azbuce. Stejně tak dokumenty a doklady jsou v azbuce. Asistenční služba, tedy lidé v oranžových vestách jsou každopádně uprchlíkům kdykoliv k dispozici. Takových oranžových vest je tu hodně, zelené potom nosí tlumočníci. Procházíme přes hlavní halu chodbou do další místnosti.

V bezpečí

Celou dobu mi v hlavě vrtá myšlenka, jak rychle se člověku dokáže změnit život, jak rychle se jeho potřeby dokáží smrsknout jen na to nejnutnější. Jak málo nám vlastně stačí? Máme co jíst a kde spát. Jsme v bezpečí. Jsme v bezpečí.

„Máme tu psychosociální službu, taky dětské psychology, kteří se starají hlavně o ty rozrušený dětičky.“ Obcházíme jednotlivé přepážky, které každý uprchlík po vyplnění úvodních dokumentů musí navštívit. Na dvojce jsou hasiči, tam se řeší ubytování. Trojka je Krajská hygienická stanice, tam se řeší nemoci, očkování a další věci. Na čtyřce je cizinecká policie, na pětce je Odbor azylové a migrační politiky a sedmé, poslední stanoviště, je úřad práce.

„No, a víza se vydávají na rok.“ Zamyslí se. „Není povinné navštěvovat sedmé stanoviště, to je otázka práce i pracovních možností, ale taky se tu vydávají papíry na první dávky podpory. Autobusy potom uprchlíky zavezou do náhradních domovů. No a to je všechno.“

Poděkuju a rychle se rozloučíme, protože vedoucí krizového štábu je potřeba zase na jiném místě.

Chvíli jen stojím uprostřed místnosti a rozhlížím se kolem sebe. Nejvíce je tu maminek s dětmi, poté především staří lidé. Všudypřítomný šum hlasů už mi nepřijde tak silný jako předtím. Vlastně si mezi těmi cizinci už ani nepřijdu cizí – atmosféra je tu jednotná, odhodlaná. Tohle zvládneme.

Za den sem v této chvíli přijde víc než tři sta uprchlíků. V hlavě mi běží ten shon, jak se desítkám a stovkám lidí denně překope život od základů. Sbalí si život do pár tašek a odjedou od všeho, co znají. Možná je někdy dobré odejít, když je ještě co poznávat.

Při odchodu zahlédnu autobus s ukrajinskou vlajkou. Ze zadního okýnka na mě mává holčička. Ta, za níž jsem sem vešla.

„Chci upozornit, že spousta z tlumočníků a členů asistenční služby má na Ukrajině rodinu,“ vypráví mi vedoucí, zatímco míjíme dětský koutek. „Například ta paní na informacích, s níž jsem teď mluvil, má kompletně celou rodinu v Charkově.“

Jdeme ještě dál a nakoukneme do místnosti plné matrací. Vzpomenu si na spaní ve školce. Je tu tišeji než ve zbytku areálu. Na posteli nejblíže dveřím spí děvčátko. Vedle něj sedí jeho maminka. „Už je vzhůru?“ usměje se na ně můj průvodce.

„Oni když přijedou v noci“ – fungujeme nepřetržitě – „nemůžou hned začít vyplňovat papíry, protože ta úřední část centra je v činnosti od sedmi hodin ráno do sedmi hodin večer. Musí si odpočinout.“ Odmlčí se. Vracíme se zpátky do první místnosti a projdeme kolem stolů s jídlem – s čajem, sušenkami, minerálkami a houskami se sýrem. „Tady je neustále k dispozici občerstvení.“