nad Vltavou

Text a foto: Cyril Nováček, Ricardo Picante

Zdravíme všechny čtenáře, kteří vzali do ruky další vydání metafyzického plátku Milk & Honey a těm, kteří nalistovali až sem, k pravidelné rubrice Budějckých 4ek, gratulujeme. Tématem aktuálního magazínu je cesta, která se celým číslem vine jako cesta. Uááá, být nám o pár let méně, už si za tohle přirovnání leštíme Ortena. Cesta je cíl, cesta je koncept. Máváme nahoru Marcelu Duchampovi a pro tentokrát se rozhodneme nesetrvat v širším centru ale zažít dobrodružství v MHD cestou z města do jeho přírodnějších okrajů.

Sedmička mířící do Boršova se kolíbá jako nový pasažér, který v sobě má těch sedmiček už určitě víc. Za solidní našrotismus o půl 7 dáváme zlatýho bludišťáka a kocháme se výhledy na novostavby na Včelné, které se pro změnu zase můžou kochat malebnými výhledy do protihlukových zdí. Za 15 minut vystupujeme úplně na jiném místě, než na kterém jsme nastoupili (tady máte tu metafyziku!). Vzhled domů se změnil, vzhled lidí se změnil – žádné nevidíme, přibylo zeleně. Ano, jsme na „vesnici“. Těm, kterým to z nadpisu uniklo, připomínáme, že v Boršově teče Vltava , proti jejímuž proudu teď kráčíme ulicí Pod Skálou do hospůdky Pod Skálou.

Nomen omen, rachnakachna, pastalavista, stoupáme po několikero schodech, procházíme kuřáckou terasou, bereme za kliku a ocitáme se v našem dnešním útočišti. Hned při vchodu si všimneme dvou věcí. Tou první je skála uvnitř, která trochu působí jako poprsí Darinky Rollins. Po bližším přezkoumání zjišťujeme, že tady se ale silikonu neužilo. Tímto zdravíme Pavla Nedvěda a jsme rádi, že zase válčí ve starý dámě. Druhou upoutávku naší pozornosti si vyslouží analogoví lidé hrající na analogové nástroje, jejichž politicko-hudební pluralita nás během večera nejednou dojme a my díky ní uslyšíme třeba Kryla a hned vzápětí oblíbeného ostravského písničkáře Mamrda Putina. Jestlipak „dokud se zpívá, ještě se neumřelo“ boří ukrajinské hitparády stejně jako režim kremelského sociopata obilnici Evropy… Po nedlouhé chvilce si za námi cestu nachází i pan vrchní, což je sympatický elegán v nejlepších letech, a my neochvějně činíme rozhodnutí večera – objednáváme dvě piva, přesněji budějcké Samsony. Od naší spojky máme zkazku, že je zde toto pivo dobré, inu zkusme. Samec, jak ho rádi nazývají naši přátelé ze zemědělské fakulty, totiž nemusí být žádná sázka na jistotu. Známe s ním i takové dostaveníčko, že následného dne po konzumaci nebylo jisté, jestli jsme byli předešlého večera na pivu, nebo čichali toluen a zapíjeli ho gutalaxem. Zvoláním „nosím místo ponožky kousek svojí předkožky“ samozřejmě zdravíme brnkálisty z Křemže!

Jelikož krom ohníčkových klasik slyšíme i vábné bublání friťáku a cinkání talířů, žádáme taktéž o jídelní lístek. Nestačíme ani pořádně rozvinout potlach na standardní témata podporující naše mužství jako je DIY rekonstrukce bydla nebo novinky na post gotické hyperpopové scéně a Samsoni jsou před námi. Gerojům sláva, na zdraví! Pivu velmi rozumíme, můžeme tedy bez obav říci, že je dobré. Opravdu se jedná o tekutou pochutinu, a to nás těší. Stejně tak nás těší nabídka pochutin pevného skupenství, protože krom tradičního utopence je k dispozici například salám s cibulí, olomoucké tvarůžky, chléb se sádlem nebo různé druhy topínek. Když je pak Radim většího rázu, je možné objednat klasiky jako smažák nebo řízek.

Už mi má holka mává, v očích má slzy pálivý a my máme krásný starosti. Jak by řekl klasik: „žádný sraní, se starou paní“ (klídek, Grande Paolo, jo?) a s druhým Samcem náš objednávkový triptych zní Šumava – olomoucké tvarůžky – chléb se sádlem a cibulí. Jsme tedy zaopatřeni a máme možnost využít kognitivních funkcí, dokud ještě existují, že, a pokochat se nezvyklým prostorem. Jednou stěnou srdce hospody je skála. To je prostě fakt, i když naše mozečky to i na druhou dobrou pořád nějak nechápou. Poplácáme ji, není studená ani vlhká. Od vládce čepu se dozvídáme, že je skalní masiv speciálně chemicky ošetřen, aby měl požadované vlastnosti. Věda.

Kromě chemického tuningu je skála pořešena i esteticky. Pod dřevěným stropem je nasvícena zelenou LED páskou a vine se po ní umělohmotná flóra rovněž barvy zelené. Víme, jsme úchyláci, ale nám se to prostě líbí. Celý interiér je řešen hlavně dřevem, na stěnách jsou myslivecké trofeje nebo fotografické dokumentace kytarových performance u ohýnků. Okny v druhé, podlouhlé stěně šenkovny je vidět na venkovní terasu, kde se dá při západu slunce u fortelných stolů pozorovat řeka Vltava. Absentující dveře nám dávají zase vhled do relativně malé kuchyňky, kde čaruje dáma v bílém. Naopak tajemstvím zůstává opředen bar, kam jsou dveře zavřené. Později se ale přesvědčujeme, že i tam je velmi pěkně, jak by řekl jeden pražský brundibár, pan Ektor: „Hodně styl.“

Dnes je bar oficiálně nedostupný, tak snad příště. Jo, a jsou tady taky lidi. Kdo by to byl řekl, že? Několik stolů obsazeno, moderátor večera by klidně mohl zahlásit full house. Nejen plastová sova ovšem vejrá na náš laskominový triptych, který se nám během okamžiku zjevil na stole. Objektiv telefonu zaměřuje červený křížek z kečupu na šumavské topínce a můžeme se do toho dát. Rádi jedním dechem dodáváme, že jídlo nejen dobře vypadá, ale i chutná. K tomu lahodný, výborně načepovaný a nachlazený Samson. Na zdraví a brzký konec zamindrákovaného ubožáka z Kremlu! Další přípitky už věnujeme pouze sobě, páč jsme na sebe po zásluze hrdí, jak nám to hezky v hospodě jde a jak jsme hezcí kluci.

Pod Skálou se nám skutečně velmi líbí. Tempo bytí je zde snad synchronizováno s klidným, ale současně silným tokem Vltavy. Hobousárny zní místností a my jen tak krásně jsme. Když si pak člověk při močení ještě otevře okýnko na hajzlíku tak, aby mohl pozorovat noční řeku, mnoho dalšího nepotřebuje. S ostatními návštěvníky interagujeme hlavně nonverbálně, ale s vřelým panem vrchním oděným do tmavých kalhot s kšandami a bílé košile při donášce dalších rund celkem klábosíme. To, že se toho v paměti pisatele druhé poloviny textu uchová asi tak 6 % je věc jiná. Nicméně, dostáváme info mimojiné o tom, že libé zvuky kytar jsou zde k dostání každý čtvrtek. Pokud tedy na kazetě ortodoxně nesjíždíte pouze Ezomandiase nebo jiné české prokleté básníky, rozhodně neváhejte a donděte za písničkou. Narazíte zde na Boršovany, ale i trampy či poustevníky, které cesty Páně dovedly až sem, do prvního patra. V létě pak dozajista i na vodáky, kteří na bedrech Vltavy připlouvají Pod Skálu zmírnit třes rukou a zakoupit svým traumatizovaným dětem nanuky.

Za zmínku určitě také stojí to, že by se z Budějc do Boršova během měsíce května mělo dát přicestovat po zbrusu nové cyklostezce. Nám už ale houká vlak, tedy emhádéčko, tudíž dáváme závěrečnou zelenou, sifon a pomalu vyklízíme prostor. Schody zvládáme, bus stíháme. Doma naše holky o zážitcích horlivě informujeme (nejmenovaná, holohlavá polovina redakční úderky dokonce v dámském kabátu Max Mara nalezeným u popelnic), abychom jim to druhý den vyprávěli znova. Prostě takový happy end jako od certifikované masérky. Po zážitku z osvěžovny, kde proud řeky sičí a ční tam kdo ví co, stavíme Boršov na roveň Budějcům v rámci snahy o evropské město kultury roku 2028. Tak pravili kluci. Tak čau a díky za přízeň.

Stručná historie rapu v Českých Budějovicích

text: Zdeněk Brdek

Rap nepochybně patří mezi nejposlouchanější žánry populární hudby. I proto se v poslední době objevily dokumenty mapující jeho dějiny jak v rodném USA („Hip-Hop Evolution“ na Netflixu), tak v Česku („RapStory“ a „Lekce rapu“ v iVysílání ČT). Pojďme si připomenout nejvýraznější počiny rapové historie v Budějcích.

Epicentrem vývoje hip hopu v České republice byla od druhé poloviny 80. let 20. století samozřejmě Praha, zejména Jižní Město. Kolem poloviny 90. let se nicméně začínají formovat hiphopové komunity i v dalších českých a moravských městech, průkopnické kapely se rodí v Brně (Naše Věc), Karlových Varech (Bow Wave), Jihlavě (Jižní pionýři dnes vystupující jako Pio Squad) a také v Českých Budějovicích, kde svou roli sehrála dostupnost rakouských televizí a rádií (třeba Radio FM4).

název říká vše, nebo „4ampérovej knedlík“, což je milé vyznání lásky k rodnému městu.

potřebné sdělení. Tak jako tak je dnes Regie zkušený matador, za nímž bohužel zeje na poli budějckého rapu generační mezera.

Tak jako jinde byla i tady rapová hudba součástí hiphopové subkultury zahrnující i skejtování nebo sprejování graffiti. Partička mladých skejťáků, sprejerů a jejich kamarádů se scházela na Senovážném náměstí v místech, kde do roku 1990 stával památník V. I. Lenina. Z tohoto prostředí vzešla první zdejší rapová formace Iustitia a odtud přišel impulz k vůbec prvnímu rapovému mejdanu, který proběhl roku 1996 v prostorách Divadla Pod čepicí (ve starém obilném silu v místě dnešního IGY). – Později se začaly pořádat akce v K2, větší v Gerbeře, dnes hlavně v Komiksu. Iustitia byla produktem a zároveň oporou podhoubí, z něhož průběžně rašila řada vedlejších výhonků dočasné životnosti (Index, 66% Fčela, Mossberg 12) i výrazné květy nadregionálního věhlasu.

Významněji se dokázala prosadit skupina Dizzastar, jež byla kolem přelomu milénia v rapové komunitě známá i za hranicemi Jihočeského kraje. Byla to doba, kdy byl rap v Čechách stále ještě záležitostí semknuté fanouškovské subkultury, byť jeho posluchačů pomalu přibývalo. Tuto atmosféru komunitní pospolitosti a „felácké“ pohody zrcadlí rovněž poetika někdejších Dizzastar: Stačí vzpomenout legendární písně jako „Budvárek a joint“, jejíž

Druhým projektem z místní líhně, který zasáhl do celorepublikové scény, jsou lišovští De Zrechts. S Dizzastar je kromě jiného spojuje postava talentovaného MC Jelínka (aka Pablo Diablo), jejž v De Zrechts doplnili Many, Only O a nepsaný člen DJ Flux. Formace, která začínala už v osmé třídě na školní besídce v roce 1994, působí s různými odmlkami dodnes, přičemž prozatím vydala tři regulérní alba. Debutovým albem, nazvaným podle nivelačního bodu u Lišova Locus perennis (2003), se De Zrechts přihlásili ke svým kořenům. Zatím poslední Cesta (2017) stojí za pozornost z toho důvodu, že se jedná o jedno z mála konceptuálních alb českého rapu. Cesta vypráví o třech mužích, jejichž osudy se setkají v taxíku mířícím do města. Důrazem na reflektované plynutí času a rodinné hodnoty se pak titulní cesta stává alegorií životaběhu, jenž se pomalu překlápí do své střední fáze. Pro současné mladé publikum budou De Zrechts příliš „oldschooloví“, příliš zamrzlí v étosu autenticity původní hiphopové party bez zájmu o nové vývojové trendy. Neotřelé texty jejich skladeb však nejsou bez zajímavosti ani po letech.

Budějce nikdy nebyly město, v němž by rap vyloženě vzkvétal. Přesto se zakládající generace raperů, odpovídající ročníkem narození na konci 70. let, třeba pražským PSH nebo Chaozzu, ve své době dokázala stát respektovanou součástí místní scény. Od poloviny nultých let, kdy se začala prosazovat drzejší a kyselejší poetika (viz Supercrooo), nicméně budějcký rap jaksi vyklidil pozice, i když se jeho prapor snažil držet suchovrbenský Regie, o trochu mladší kámoš průkopníků z Dizzastar a De Zrechts.

Regie začínal jako sprejer, k rapu se dostal až později, u obojího ovšem vydržel dodnes. Na jeho graffiti narazíte po městě běžně, a pokud se v Budějcích koná rapový koncert přespolních interpretů, dost často předskakuje právě on. Regie je docela agilní raper, paralelně se účastní hned několika hudebních projektů. Po začátcích v kapele Fiasko funguje od roku 2002 ve formaci Zeměvzduch (společně s Beem), od roku 2010 v MVP (s pražským Saxem) a v roce 2015 vznikli ESF (s Lukem B). Kromě toho má na kontě taky dvě sólové desky. Raná Regieho tvorba (třeba album New Shit on the Block z roku 2008) zapadala svou striktností do nových trendů, jež českou rapovou scénu rozhýbaly, postupem času ale jeho projev nabyl podoby poněkud generického rapu s omezeným tematickým rejstříkem. Za ty roky „ve hře“ se Regie vypracoval v řemeslně solidního textaře, někdy se však zdá, že jej tendence k formální dokonalosti veršů svazuje a zastiňuje tolik

Snad by se ale mohlo blýsknout na lepší časy. Porůznu se na internetu objevují pokusy mladých začátečníků (alternativní scénu sleduje níže kolega PodZimek), a hlavně letos v dubnu pokřtila v Komiksu svůj první mixtape Zero Credit maskovaná banda 242 Gang. Jejich grimeový hudební projev podpořený drsňáckou pouliční poetikou, která akcentuje témata jako je kriminalita, drogy či tvrdý život na ulici, působí hodně temně. Jedná se ovšem o výrazné osvěžení zdejší scény, jež rezonuje i jinde. Zatím se zdá, že to 242 Gang myslí s muzikou vážně. Kudy se budou ubírat jeho další cesty, jistě uvidíme.

Z populární hudby XIII: Southbohemian RAP is not crap! text: Karol PodZimek, jr.

Jihočeská skupina Až se to naučíš, nebudeš to muset učit se nedávno vydala na turné po sklepních zkušebnách a ozvučených garážích. Nyní představuje své nové album RE-HA-BI-LI-TA-CE. Klucí už nejsou nejmladčejší, a tak šli trochu do sebe a po debutní jarní desce před pětadvaceti lety ALER-GOLO-GIA se vydali poněkud jiným směrem. Pecky opět vydatně opepřené a nasolené nenechají chladným nejednoho hrobníka, který si zjara – hned jak hlína změkne – plivne do dlaní a pustí se do práce. Za zmínku jistě stojí například skladba Naučim se ležet. Se svolením autorů zveřejňuji celý text: Haló? Haló? / Rehabilitační centrum Otylka // Naučim se sedět / naučim se stát / naučim se chodit / a taky pěkně srát // Naučim se sedět / naučim se stát / naučim se chodit / a taky rovně chcát // Re-ha-bi-li-ta-ce! / Re-ha-bi-li-ta-ce!! / Re-ha-bi-li-ta-ce jede!!! // Naučim se sedět / naučim se stát / naučim se chodit / a taky pěkně spát // Naučim se ležet / nemyslet a ležet / pěkně v klidu ležet / a v hrobě nerotovat! // Re-ha-bi-li-ta-ce! / Re-ha-bi-li-ta-ce!! / Re-ha-bi-li-ta-ce jede!!!

Z protivínského podhoubí místních nadšenců do dějepisu se vynořila hudební formace Historie je kurva pro všechny, která například v písni Karel 1316 / 1378 HP zdařile sekunduje historiografickým výkonům vhodným k přípravě na maturitní otázku č. 6: Ty voli! / Ty voli! / Vita Caroli! // Ty voli! / Ty voli! / Vita Caroli! // Karel Čtyři / ženy měl čtyři / K tomu jen Horse Power / K tomu jen Horse Power // Karel Čtyři nebyl žádný šméčko / uměl jazyky a žral déčko / vitamíny ho budily / k výkonům nevšedním / budoval města / jak jeho ženy těsta // Hele, Kájo, jak ho nazvem / Monte Kájo, to je bájo! / Monte Kájo, to je bájo! / Monte Kájo! / Monte Kájo! / Monte Kájo… (do úplného ztišení).

Pozoruhodnou sestavou je trio BBS (Bramborové brigády spleen). Jedná se totiž o vesnický rap z Češňojc. Tento jihočeský undergroundový projekt složený z členů místního zemědělského družstva, kteří ve svých textech ztvárňují existenciální danost svého rolnického osudu a drobné akty reflexe a revolty, již vyprodukoval několik rurálních skladeb. S jistou nadsázkou by se dalo říct, že se jedná o zhudebněné eposy či lyrickoepické balady. Tituly samy jako Letos už nezaseju či Traktoru vonný dech jsou ostatně dosti výmluvné. Drobnou ukázku jednoho z nich pod názvem Říkal můj otec přikládám zde: Říkal můj otec, ráno vstanu jako srnec / div nezvrhnu noční hrnec. / Říkal můj otec, / říkal můj otec, když jsem jako chlapec / nemohl vstát / a na pole jít pracovat. // Nakonec budíka zvonec, / beru ranec, / a sedim na traktoru / jak hrnec vod bramboru. // Sluchátka mám na uších, / vůkol zrní rapem zní / jezdim sem a zase tam, / obracím pole, / oseju lán, / zrno vod plev voddělím. // To já jsem pole pán! / To já jsem pole pán! samostatné slovo, neboť se tak formálně chová – skloňuje se. Jedná se především o názvy jako JAWA (podle zakladatele Janečka, který koupil licenci na motocykly Wanderer) či přejaté TESCO (také podle zakladatele Cohena a jeho dodavatele čaje T. E. Stockwella). Z některých z nich se postupně vyvinuly obecné názvy, což je případ průtokového plynového ohřívač vody karma, (podle zakladatele Karla Macháčka).

Několik řádků si také zaslouží poněkud zapomenutá dvojice budějckých ironických existenciálních raperů WellErw. Název formace vychází z jejich studentských přezdívek. Lokální charakter se projevuje odkazy na Budějce. Nejvýraznější kresbou jejich textů jsou citáty z popkultury. Objeví se ale i parafráze Gellnerovy básně. Zacyklenou čórnutou hudbu doplňuje například ve skladbě Všechno sádlo příjemný uvolněný proud sarkastických hlášek typu: Vykrádat Kryla? / To už není sranda. / To umí každej. / To zvládne i panda. Škoda, že dvojici po třech peckách v roce 2004 došel dech. Třeba ale po téměř dvaceti letech zažijeme comeback. Čest jejich památce slovy samotné crew z písně ExistenZ: Já vím, že jednou taky přijde den, / kdy budu na vždycky odveden / beat mýho srdce bít přestane / ale dokud se to nestane / budu se ti smááát / křesťane / Ježíši, to je pěkný!

Systém zkracování skupin slov je v češtině dvojí. Buď se jedná o tzv. iniciálové zkratky, nebo o zkratky vytvářené pomocí slabik.

První typ je v české tradici běžnější. Zkracují se tak často názvy správních či školských institucí (MŠMT, FF UK).Druhým typem, který se stal u nás častější až vlivem ruštiny po druhé světové válce, jsou zkratky slabičné jako SVAZARM (Svaz armády), nekorektní DRUTĚVA (Družstvo tělesně vadných) či názvy firem – například v roce 1953 vzniknuvší Lachema na základě výrobních produktů, tj. laboratorních a chemických materiálů. Výhoda slabičných zkratek je ta, že fungují jako samostatná slova a dobře zapadají do českého skloňovacího systému. Přestože výrazněji se u nás projevují až po roce 1948, včetně přejímek z ruštiny typu kolchoz a sovchoz, známý je takový typ zkracování již v první polovině 20. století – blíže zmíněná JAWA či papírnictví v pražské Ječné ulici MANEPA (Marie Nepevná, papírnictví). Možná je rovněž kombinace obou systémů. Už jsem uvedl anglický název TESCO, ale je to případ i prvorepublikového Čedoku (České dopravní kanceláře).

Příkladem neoficiální slabičné zkratky typické pro politiky a novináře je zamini (Ministerstvo zahraničních věcí). Z gymnázia si vybavuji i nevybíravou přezdívku nenáviděného učitele Skutr (fonetický přepis sousloví zkurvený trpaslík), která sloužila jak k upuštění negativních emocí, tak i k utajení vztahu student – učitel, kdyby někdo nepatřičný pojmenování zaslechl.

Na tomto textu je patrné, že bez zkratek jako atd., apod., tj. aj. se neobejde ani autor JK (Jazykového kutlochu). Zkratky jsou zkrátka běžnou součástí písemného projevu. BTW je povznášející, že jazyk pamatuje i na oslovení člověka, u něhož tituly známy nejsou. Samozřejmě, jak jinak než zkratkou, která společně s latinou dodá punc oficiálnosti. Latinské pleno titulo, tj. plným titulem lze v případě časopisu Milk & Honey konkretizovat například takto: P. T. pan hudební kritik Karol Podzimek, mladší.

HUP sem, HUP tam. Jazykový kutloch text: Štěpán Balík

Kráčíš-li, noho posvátná, po chodníku, nezapomeň se poklonit hlavnímu plynovému uzávěru. Cestu si krátíme nejen – HUP sem, HUP tam – nohou, ale i v samotném jazyce. Existence zkratek souvisí s jazykovou ekonomikou. Od útlého dětství jim je člověk vystaven, a dokonce je třeba se jim učit. Někdy se u nich projevuje fenomén generační propasti, a to zvláště s nástupem sociálních sítí a potřebou větší kondenzace sdělení. Mimochodem například zkratky-anglicismy typu BTW (by the way), OMG (Oh, my God) nebo podle druhé v řadě rovněž citoslovečná česká zkratka TVL (ty vole) jsou pro starší generaci nesrozumitelné, a dokonce s nimi snad ani nepřijde do styku, neboť nepoužívá ani Facebook pro starší a pokročilé, natožpak modernější komunikační vymoženosti. Často se může stát, že nějakou zkratku člověk použije, aniž by tušil, že se o ni vůbec jedná. Někdy ji totiž ani nevnímá a považuje ji za

Zkracují se však nejen skupiny slov, ale i slova samotná. Jsou to například různá označení měr a vah či např. titulů. Právě u nich je dobře patrná konvence čili dohoda, jež nad pravidly zkracování panuje. Jednoznačné je to u výrazů „zastřižených“ v půlce jako je prof. Pokud se využije počátek a konec slova, zvláště koncové samohlásky, mělo by se psát bez tečky a skloňovat fa, fy, fě (tj. firma a analogicky pí z paní).

Jiné je to u zakončení na souhlásku. Tvar ks pro kus se píše bez tečky zřejmě podle vzoru km, kg apod., ale vojenské kpt., mjr. či univerzitní dr. a Mgr. je třeba podle pravidel pravopisu psát s tečkou. Polština však titul dr píše bez tečky, a to logicky, neboť poslední písmeno zkracované slovo uzavírá.

V tomto případě je třeba zdůraznit rovněž jazykový vývoj, kterým zkratka pojmenování doktor prošla. Jak je vidět v záznamech z doby před druhou světovou válkou, běžně se tato zkratka skloňovala, tedy bez dra Nováka, k dru Novákovi atd. Snad právě kvůli zkráceným tvarům v pádech se v češtině za dr. tečka píše. Z výše uvedeného vyplývá, že podstatná je výše zmíněná dohoda a tradice psaní. Tečky v mezinárodní zkratce Ph.D. (ústně čtené jako péhádé, tak i píejčdý) ve slovenštině, polštině či angličtině jsou nebo mohou být na různých místech.

Na majalésu je důležité to, že ho děláme spolu a pro sebe. A že to jde Bianka Machová je devatenáctiletá studentka mediálních studií na Karlově univerzitě. A taky kreativní duše. V tom neklišovitém smyslu slova. A moje kamarádka. Dnes si s ní ale povídám jako s ředitelkou Budějovického Majálesu, největšího neziskového festivalu v České republice.

BN Barbora Nosálová

BM Bianka Machová

BN Jak jsi se k majálesu vlastně dostala? Co ti dal a dává?

BM Majáles je něco, co vzalo můj život za vlasy, pořádně s ním zatočilo a tak trochu zformovalo cestu, po které teď kráčím. Může tě rozčilovat sebevíc a je jedno, jestli ho pořád organizuješ, nebo už ne – jakmile propadneš jeho kouzlu, dostane se ti do srdce a navždy tam zůstane. Ostatně organizace Majálesu s sebou přinesla jedny z nejsilnější zážitků z doby, kdy jsem dospívala. Členství v Majálesu se těžko přibližuje. Je to jako popsat, jak vypadá večerní nebe. Nepopsatelně krásný a silný. A ta energie v něm je něco, co tě nutí zůstat a mít ho stále ráda.

BN Jaké to je být ředitelkou festivalu?

BM Je to rozhodně zajímavé, ale zároveň vlastně dost náročné. V tom smyslu, že přijdeš o jistou naivitu. Musíš se naučit držet na uzdě leckteré vlastní pocity, dávat různým věcem překvapivě jinou míru důležitosti. První rok to bylo poměrně náročné. Nevěděla jsem, jak se k tomu pořádně postavit. K tomu jsem v průběhu festivalu maturovala a o chvíli později měla druhé kolo přijímacích zkoušek. Tenhle rok už je to mnohem příjemnější. Daří se mi mít nad věcmi větší nadhled a zároveň máme skvělý organizační tým, za který jsem nanejvýš vděčná. Vedení festivalu zároveň nestojí jen na mě, ale také na mnoha dalších lidech. A díky nim se to všechno zvládá mnohem lépe. Nikdy nejsem sama. Jsme tady vzájemně pro sebe, pomáháme si a festival děláme společně. Od začátku jsou se mnou ve vedení Jarmila Kytlicová a Petr Vančata. Jarmila má na starost fundraising z a Petr ze začátku zaštiťoval marketing a nyní má na starost produkci. Přestože na mě padá pozice a role ředitelky, bez těchto dvou bych nemohla fungovat a Majáles by rozhodně nešlapal tak, jak šlape. Následně naše vůdčí trio ještě doplnila mladá krev v podobě Lucie Kohoutové, Kláry Pešlů a Tadeáše Duška. Ti mají mezi sebou rozdělené agendy marketingu, dramaturgie a financí.

BN Kolik lidí je v týmu celkem? BM Kromě vedení se tým skládá z dalších neméně důležitých 75 studentů. Každý máme v organizaci festivalu svou roli. Práci máme mezi sebou rozdělenou a nedá se říct, že by nějaká byla méně či více důležitá. Jsem stejně důležitá a stejně snadno nahraditelná, jako každý jiný člen v týmu. A jelikož si tohle všichni poměrně dobře uvědomujeme, nutí nás to pracovat tak, jak nejlépe umíme. Samozřejmě tomu hodně napomáhá ještě láska k festivalu a to, že zkrátka trávíme čas mezi přáteli. A o tom by to celé mělo být.

BN A jak dlouho na přípravě pracujete?

BM Na festivalu pracujeme už od podzimu a přípravy vrcholí vždy na jaře. To je nejnáročnější část roku, kdy prací trávíme několik hodin denně, sedm dní v týdnu. Ale nevadí mi to, ten adrenalin mě naplňuje, takže to dělám fakt ráda. Je to nejnáročnější období, které je zároveň nejvíce nabité emocemi, ze kterých pak dalších několik měsíců žijeme.

BN Na co se letos máme těšit?

BM Tenhle rok se pomalu začínáme vracet k velikosti před covidem, a těšit se tak můžete na více než 60 bodů programu. Kdybych mohla něco vypíchnout, určitě tradiční autokino, nově také i loďokino, představení Maryša od Jihočeského divadla, pak již známé, ale přesto stále skvělé body –skatecontest a volbu krále a v neposlední řadě Street code aussig 400 fashion show a Teu Sofii. BN Na co se nejvíc těšíš ty? BM Nejvíc se těším na ten moment, kdy ti v žilách pulzují emoce a ty víš, že jste to po roce zase zvládli (doufám, haha!) To uvědomění, že ti nemusí být třicet, abys mohla dělat velké věci. Nemusíš mít několik vysokých škol a celý den proležet v knížkách. Stačí, když máš něco opravdu celým srdcem ráda a dáš tomu vše, co máš, když se tě dotkne síla téhle myšlenky a uvědomíš si, že opravdu můžeš dělat cokoliv si zamaneš.

Bianka Machová se narodila v Českých Budějovicích, vystudovala osmileté gymnázium J. V. Jirsíka a ve svých studiích pokračuje na Fakultě sociálních věd UK, kde navštěvuje mediální studia. Baví ji lidé, umění, karate, bary a především život. Žije zkrátka ráda.