Cover art E Editorial

Text: Martin Dvořák

¶ Tereza Velíková se sice pohybuje na poli výtvarného umění, ve své práci ale již dlouho dává velký prostor řeči. U jejích inscenovaných krátkých filmů a vícekanálových videoinstalací si lze snadno všimnout, že ji ze všeho nejvíce zajímají mezilidské konverzace. Boří jejich samozřejmý průběh a plynulost, vytváří mezery nedorozumění, případně splétá neobvyklé rozhovory z již existujících zdrojů. Příkladem takového postupu může být její nedávný, velkorysý projekt, kdy z nastudovaných divadelních scénářů pražského Studia Hrdinů vybrala sekvence, ze kterých složila nový příběh. Pochopitelně šlo o konverzaci: o krizi muže umělce ve středním věku a o úloze ženy, na kterou sebestřední muži přenáší své trýzně, aniž by se pokoušeli vnímat jejich vlastní existenci. Herci a herečky jí své promluvy přehráli před kamerou a Hra hrdinů, jak se Velíkové představení jmenovalo, se v divadle uskutečňovala jako promítání na pěti synchronizovaných projekcích. ¶ Jinou konverzaci napsala pro video Příkladné nedostatky, kterou letos vytvořila pro výstavu v Galerii moderního umění v Hradci Králové. Dvě ženy v něm rozmlouvají u kávy, nicméně jako by zapomínaly, co si řekly, a jejich hovor (a s ním i celá jejich mikrorealita) se postupně zavíjí do časových smyček, vzpírajících se lineárnímu chápání skutečnosti.

¶ Časopis Milk&Honey se pro uplatnění videa pochopitelně příliš nehodil, a tak Velíková zvolila jinou cestu, jak rozkrájet a zpřeházet jeho obsah. Dala si předložit hotový layout čísla a na vybraných prvcích uplatnila funkci grafického programu nazvanou „vyplnit podle obsahu“. V minulosti ho již jednou ve svém umění uplatnila, a to konkrétně na fotografických dokumentacích z výstav pražské Fotograf Gallery, které jim nechala„vyprázdnit“. Tehdy pochopitelně funkce vytvářela zvláštní švy v prostoru a nelogické vazby prvků v něm. „Prázdný“ prostor galerie vypadal podivně deformovaný, a podobal se tím přízračným pocitům z prázdných měst během pandemických lockdownů, na které Velíková tehdy zčerstva reagovala. V případě projektu pro Milk & Honey vzniká jakýsi meta-časopis, využívající dostupného technickému nástroje, aby z našich článků vznikl nový obsah. Platí pro něj podobná hypotéza jako pro Hry hrdinů, jejíž podstatou je dohad, že uvnitř našich textů možná dřímají texty jiné, které nemohou spatřit světlo světa, dokud jim někdo nepomůže ven.

¶ Tereza Velíková (nar. 1979) studovala postupně u Adély Matasové a Jiřího Davida na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Doktorát si později udělala na Akademii výtvarných umění.

V letech 2005-2019 stála spolu s dalšími kolegyněmi za provozem nezávislé pražské Galerie Entrance. Vystavuje od poloviny nultých let. V roce 2014 byla finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. V Českých Budějovicích se ale představila už o rok dříve v Galerii současného umění a architektury - Dům umění. Od té doby samostatně vystavovala např. v Oblastní galerii Vysočiny, Fotograf Gallery v Praze nebo Galerii výtvarného umění v Chebu.

¶ Nové číslo časopisu Milk & Honey jsme věnovali problematice jazyka a řeči. Toto téma ovšem nepojímáme školometsky ani jako přehled vtipů postavených na slovních hříčkách a podobně. Zajímalo nás, jak se jazykem žije, jak řeč ovlivňuje, co si myslíme, jak nám schopnost mluvit může usnadňovat, nebo naopak ztěžovat běžný život. Klíčové jsou v tomto čísle rozhovory s vyučujícími českého jazyka jako jazyka cizího, což je perspektiva, které „domorodci” nevěnují téměř žádnou pozornost, přitom v souvislosti s vlnou uprchlíků z válkou sužované Ukrajiny představuje naprosto zásadní prvek, jenž bude spoluutvářet „běh” naší společnosti na řadu budoucích let. Aby těch přesahů nebylo málo, troufli jsme si zhodnotit, „jakou řečí” k nám mluví např. Žižkův pomník u Žižkových kasáren nebo významné festivity, které jako národ slavíme. Přejeme vám příjemné počtení.

Text: Jiří Ptáček

Foto: Jiří Ptáček, Wikipedie