J Jazyk v akci

Text: Michal L. Hořejší

Foto: Jan Flaška

¶Na jazyk lze jistě pohlížet mnoha způsoby. Třeba jako na dokonalou strukturu, která umožňuje předávat a fixovat složité obsahy vědomí, a tedy jako na prostředek komunikace, která sestává ze záměru na straně mluvčího a z interpretace na straně příjemce. Tento bezpochyby důležitý a nosný úhel pohledu přitom předpokládá poměrně vysokou míru identity každého komunikátu: text (ať psaný, či mluvený) je zde zkrátka formou, na niž se váže patřičný obsah, jenž odpovídá prvotnímu záměru. Na jazyk lze však pohlížet také jako na jednu z matérií sloužících k produkci znaků, jejichž význam nezávisí jen na schopnostech mluvčího a posluchače, nýbrž na souhře více faktorů podmíněných kontextově. Pozoruhodnou oblastí pak není jen vlastnost jazyka coby struktury, ale také to, kdo nebo co ovlivňuje podmínky, za nichž konkrétní promluvy – texty – nevyhnutelně nabývají významů. Jazykový provoz pak může být nazírán jako prostor dosahování a udržování společenské dominance, jednoduše řečeno moci. A právě tento vztah jazyka a moci je leitmotivem lingvistické domény, která se tradičně označuje jako kritická analýza diskurzu.

Diskurz

¶Diskurz je v pojetí kritické analýzy nadtextovou entitou, která je mluvením a psaním neustále přetvářena, a která však zároveň působí jako rámec, jenž je pro způsob mluvení a psaní závazný. Tento Diskurz s velkým „D“ lze s trochou zkreslení pro lepší pochopení nahradit například pojmenováním „veřejná debata“. Řekne-li se „Úroveň veřejné debaty je dnes otřesná“, cítíme, že tuto otřesnost zajišťuje jakoby nikdo a zároveň ledaskdo.

Cítíme ale současně i to, že těmi nejzodpovědnějšími jsou ti, jejichž hlas je z jakéhosi důvodu silnější, na celkové podobě debaty se však podílejí všichni ti, co vůbec promlouvají – ať už v novinách, internetových diskuzích, nebo ve frontě samoobsluhy. A abychom o tomto závažném jevu mohli vůbec účinně přemýšlet, potřebujeme pro něj pojmenování… Diskurz.

¶Diskurz je pomyslným polem, na němž nepřetržitě probíhá boj o kontrolu nad významem. Není to přitom nijak zvlášť složité: texty – stejně jako třeba obrazy – nejsou, ale dějí se. Význam promluvy vždy odvisí od okolností, za nichž byla nejen pronesena, ale předně od souvislostí, za nichž byla vnímána. Gotická katedrála znamená něco jiného pro dnešního pozorovatele než pro pozorovatele ve 13. století, přičemž je zcela namístě předpokládat, že ve 13. století neznamenala totéž pro duchovního a pro měšťana. A podobně je tomu i v případě jazyka: hovoří-li dnes někdo o „změně klimatu“, aktivuje zásadně jiné kontexty a významy, než by aktivoval před patnácti lety. A z materiálu je i jisté, že v některých koutech veřejné debaty tím aktivuje i motivy „Bruselského diktátu“, „progresivismu“ či „neomarxismu“.

¶Význam textů je tedy podmíněn nejen časem, ale také a zároveň prostorem. Na poli Diskurzu se tak neustále střetávají, prolínají nebo jen potkávají diskurzy (s malým „d“) – například „protiimigrační diskurz“, „diskurz zastánců eutanázie“ nebo také „diskurz kanceláře prezidenta republiky“. Nejde zde již o rámce, jejichž prostřednictvím je „veřejná debata“ určována (pohyb zvnějšku), ale o rámce, jimiž je naopak utvářena (pohyb zevnitř). Pokud to opět zjednoduším, mohu říct, že Diskurz sestává z nesčetně diskurzů, které usilují o to stát se právě Diskurzem. A tak například diskurzy pravicového okraje etablovaly takový význam slova „uprchlík“, který významně proměnil obsah pojmu „hranice“, „bezpečí“ či „víra“. Nestaly se tak sice přímo Diskurzem, ale učinily směrem k němu posun. Mimochodem, že se diskurz stane Diskurzem, je, byť omezeně, možné takřka výhradně v tuhých totalitách s naprostou kontrolou mediálního prostředí i veřejného dění. Moc totiž nakonec není nic jiného než moc nad Diskurzem. A naopak.

¶Co z toho plyne? Předně to, že mluvení a psaní neznamená jen sdělování. Mluvení a psaní je vždy participace na způsobu distribuce moci ve světě, který obýváme. Jazyk je zkrátka formou sociální praxe, která neustále zasahuje a pokouší vlastní uspořádání světa. Mějme proto na paměti, že mluvit nikdy neznamená plácat do větru.

všedním ruchem ulice. Ze všeho nejvíce na mě ale působili muži a ženy na jízdních kolech. Nejenže byli veskrze mladí a „po berlínsku“ krásní. Byli totiž neuvěřitelně přátelští. Kdykoliv se ke mně některý přiblížil, decentně mě pozdravil cinknutím zvonku a vyměnil si se mnou úsměv. ¶ Trvalo dlouho, než mi došlo, jak špatně jsem ty situace vyhodnocoval. Ti mladí lidé mě vůbec nepotřebovali zdravit a jejich úsměv byl patrně pouze odpovědí na ten můj. Také na mě nezvonili nikoliv proto, abychom si navzájem vyjádřili sympatie. Pouze mi chtěli dát najevo, že celou dobu kráčím po cyklopruhu. ¶ Dodnes si vážím toho, jak nenásilně jsem na to byl upozorňován. I když jsem jim z trasy neustoupil, nikdo se nerozkřikl. Dali mi čas, abych sám pochopil. ¶ Před dvěma roky jsem se pravidelně začal procházet po Českých Budějovicích. Ne že bych po tom tolik toužil, nicméně kňučení a poštěkávání našeho psa mě každé ráno vyžene ven. Naše časem prověřená –a psem vyžadovaná –trasa na několika místech kříží komunikace, které chodci sdílejí s kolaři. To mi umožnilo učinit během těch dvou let odlišná pozorování. Budějcký cyklista (či cyklistka) miluje ticho. Snaží se nebýt slyšen a zaznamenán. Je v tom obsaženo cosi duchovního. A domnívám se, že kdyby bylo možné být u cestování na bicyklu také neviditelný, byl by v Budějovicích jednoznačně nejrozšířenějším dopravním prostředkem.

sepsaném evangeliu se slovo vyjádří mnohovýznamovým výrazem logos . Rovněž v Slově do světa stvořenie nelze brát Slovo doslova. Panně Marii je tak slovem zvěstováno Slovo dříve, než se narodí ( Dievcě dřieve porozenie / jest zvěstováno ).

¶ Slovo má tedy podle obou textů Boží podstatu. Skrze slovo vzniká život, který prosvěcuje chaos tmy kolem. A to je asi tak všechno, co slovem dokáži říci o Slově

¶ V Písni ostrovské z konce 13. století, která se podle prvního verše nazývá rovněž Slovo do světa stvořenie , je fascinujícím způsobem do čtyř čtyřverší shrnut Starý , a především Nový zákon , resp. jejich velmi reprezentativní části. Obdivuhodná zkratka Písma v první strofě zaznamenává počátek světa a příběh

Božský

Glosa Text: Jiří Ptáček Foto: Niky Brunová

Adama a Evy. Druhá sloka propojuje Starý zákon s Novým zákonem králem Davidem jakožto Ježíšovým předkem. Ve třetí je důraz na Krista, křesťanství a naše spasení s „nutnou“ středověkou poznámkou v duchu antijudaismu (Židóm prodáno); zase za to může někdo jiný podobně jako u Adama výše ( pro Evino shřešenie ).

Slovo křesťan je přes latinu odvozené z řeckého christianos , „náležející Kristu“, a čeština tak poněkud zastírá spojitost mezi Kristem a křesťanstvím ( Ot něhože naše krščenie / jmenem nazváno ). Ve čtvrté strofě je zdůrazněn Kristův význam pro vykoupení a vzkříšení člověčenstva.

¶ Od patentování mechanického zvonku na jízdní kolo britským vynálezcem Johnem Richardem Dedicoatem uplynulo bezmála sto padesát let. Přesto ho ne všichni dokážou využívat ke komunikaci.

¶ Celým textem této vybroušené středo -

¶ Asi před patnácti lety jsem se šel pro - jít Berlínem. Byl suchý podzimní den, vzduch už notně zábl v plících, ale slunce ještě dokázalo hřát do tváře. Bezcílnost té vycházky mě činila šťastným pozorovatelem městského terénu. Schönhauser Allee, po které jsem si vykračoval, je vlastně jednou z obyčejných berlínských ulic. Nikam jsem nechvátal, ani Berlín nijak výjimečně nechvátal –a tak jsem se kochal všedností okolních kulis a podobně věké písňové skladby, v níž není ani slova nazbyt, se pak prolíná slovo , které je ztotožněné s Kristem. To připomíná interpretaci Genesis v prologu Janova evangelia : „ Na počátku bylo Slovo / to Slovo bylo u Boha / to Slovo bylo Bůh. / To bylo na počátku u Boha. / Všechno povstalo skrze ně / a bez něho nepovstalo nic, / co jest. V něm byl život / a život byl světlo lidí. / To světlo ve tmě svítí / a tma jej nepohltila. “ [ekumenický překlad] V řecky k slyšení opravdu zřídka. Svou obsesi tímto filosofem pak plně vyjádřila ve skladbě Letící půllitr nikdy nezasáhne svůj cíl ¶ Z železničářské mekky Velešína pak pochází lehce provokativní country Výluka müsli , která chystá první desku s již ohlášeným prostým, ale ironicky víceznačným názvem ČD. Jistě bude na co se těšit. Vždyť staří známí ajznpoňáci v rytmu pražců dokáží oblažit a rozněžnit svým td td td nejedno železničářské srdíčko. Navíc jejich koncerty v prostředí starých dep a vechtrů vynikají jak akusticky, tak i vizuálně, neboť integrální součástí jejich vystoupení je lokomotivní světelná šou. XV. už ořu pluhem. Je opravu sympatické, že i folková hudba po letech přináší takovou perličku. Prudkým nástupem a ztišeným výstupem, dveře se zavírají, se vyznačuje skladba Vyhořel jsem

Slovo do světa stvořenie v božství schováno, jež pro Evino shřěšenie na svět posláno. Dievcě dřieve porozenie jest zvěstováno, z Davidova pokolenie božsky vzchováno. Ot něhože naše krščenie jmenem nazváno, pro drahé naše spasenie Židóm prodáno. I pro naše vykúpenie na smirt prodáno, jehož nám slavné vzkřiešenie vesele dáno.

Poněkud filosoficko-sociologická je pak jeho skladba vyrovnávající se se současnou krizí společnosti Výměnný odchod ¶ Pozoruhodné je, že i Kopečného družka a námezdnice v jednom Eva Zadržilová také nelení, a pokud se s druhem dobře časově vykryjí u dobytka a slepic, koncertuje s kytárkou, flétnou a harmonikou po šumavských putykách. S ohledem na multiinstrumentální charakter jejích vystou - pení se samovolně vyloupla její přezdív - ka Fena v množném čísle , kterou později přijala za svou. V písni Kurňa, kura, nebo kuna ? útočí na alkoholem otupělé závity štamgastů, často rovněž místních chovatelů drůbeže, slovy v duchu zenónských paradoxů: Kurňa, kura, nebo kuna ? / Zapomněla jsem dnes zavřít slepice. / Pohoda, pohoda, pohoda. / Zítra je zavřu dvakrát. Tuto píseň však lépe obeznámení hospodští začali Zadržilové v poslední době zakazovat, neboť i když se skladba nese v pohodoWvém reggae rytmu, vyloudila u posluchačů nejednou pot na čele a polovina osazenstva pohostinství na půl hodinu až hodinu zmizela neznámo kam. Píseň je obecně šenkýři hodnocena jako málo digestivní, a je tak už dnes bohužel

Z populární

Lásko, mně ubývá slov Text: Karol Podzimek junior

¶ Protože však kolaře (či kolařku) vidět většinou lze, snaží se této mety dosáhnout alespoň tehdy, kdy se k vám řítí zezadu. Nachystají vám tak překvapení v podobě údivu, jak se k vám dokázali

¶ Tajemně znějící název jindřichohradecké kapely … [ano, skutečně jen tři tečky] není náhodný. Vždyť její členové produkují jen těžko uchopitelnou hudbu plnou zámlk a nedokončených vět s otevřeným koncem. Pro jejich texty je typická nedoslovnost a atmosféra komunikační nejistoty. Sdělnost je natolik ohrožena, až posluchač nabývá dojmu, zda nejde o seskupení osob s poruchou řeči i mysli. Jejich právě vydané demo má přímo ultimátní název Odejít v zásloví . Písně jako Lásko mně ubývá slov , Deset slov za minutu či naopak rychlejší, až překotná patnáctiminutová skladba Slovní salát , temné Nocturno afatico či již zcela bez květináče Vykvetla mu afázie jasně dokazují, že s něčím takovým se člověk v české kotlině setkává opravdu poprvé. ¶ Zuřivý rozhlasový reportér Přemek Kopečný z Prachatic, který se dnes živí jako tichý rolník občasně vybublávající na příležitostných koncertech, vydal po letech váhání a přehrabování se v šuplíku nervydrásající album nabité niternou osobní zpovědí. Název tomu koneckonců odpovídá: Živil jsem se slovem, teď přiblížit, aniž byste o nich byť jen tušili, spolu s úlekem, že jste právě o vlásek unikli jasné záhubě. Jak říkám, je v tom cosi duchovního: vždyť smrt jednou také přijde potichu a bez ohlášení. ¶ Přesto bych alespoň někdy přivítal, kdybych uvědomění si vlastní smrtelnosti nebyl vystavován tak často. Kdyby alespoň někteří decentně zazvonili na vynález z roku 1877, jako to před patnácti lety činili nebozí Berlíňané a Berlíňanky. Nemá ale v našich končinách zvonění v dopravě špatnou reputaci? Není jeho pověst poškozena troubením nervově zhroucených řidičů a řidiček červících se v kolonách druhého auty nejhustěji zaneseného města v Česku?

A není vnímáno spíš jako výhrada než jako upozornění? Každopádně zvonit se se dá různými způsoby. Například „crrrrrrr crrr crrrr“ anebo třeba „cink“. V Berlíně jsem zažil „cink“ následovaný úsměvem, i když jsem si zasloužil „crrrrrrr crrr crrrr“. Přesto tam po cyklostezkách už nechodím.

Milk & Honey #47 (zima 2022)

Vydává v Českých Budějovicích čtyřikrát ročně Milk & Honey, z. s. Nová 21, 370 01 České Budějovice mnh.magazine@gmail.com

IČ: 07719442 / MK ČR: E 22375 mlikoamed.cz

Tým

Štěpán Balík, Zdeněk Brdek, Nika Brunová, Robert Brtník, Natalie Czaban, Tom Czaban, Luděk Čertík, Martin Dvořák, Jan Flaška, Michal Hořejší, Vašek Křenek, Petra Lexová, Barbora Nosálová, Cyril Nováček, Ricardo Picante, Jiří Ptáček, Sebastian Vošvrda

Design

Milan Krištůfek (pintos.cz) & Blanka Mocová

Distribuce

České Budějovice jazyková škola Aslan * AJG Wortnerův dům * Biograf Kotva * bistro Cobliha * Born in London * Café au Chat Noir * Café Hostel * Cuba Bar * Čaje a sušiny * Dobrá čajovna * Dům U Beránka * Galerie současného umění a architektury - Dům umění * Esse Shop Gallery Space * Fér Café * Galerie 1 * holičstvi Wous * Horká vana * Kampus Jihočeské univerzity * Teologická fakulta

Jihočeské univerzity * Jihočeská vědecká knihovna * Jihočeské divadlo * Jihočeské muzeum * Jdem tam bistro * Kabinet ČB * knihkupectví Kanzelsberger * Kavárna Matice * Karmelitánské knihkupectví * Knihkupectví Kosmas * Kulturní a kreativní centrum Rabenštejnská 2020 * MC Fabrika * Masné krámy * Paluba * Pražírna kávy Jedna radost * Staré časy * studentský klub Kampa * Široko * Think Yoga *

Turistické informační centrum * U Vás * Vegetárna Impala * Železná panna Tábor

Divadlo Oskara Nedbala * Infocentrum * stánek na Žižkově náměstí * kavárna a galerie UmaUma * Kafe knihy Jednota Český Krumlov Drunken Coffee Bechyně kino kavárna Hvozdno TNSS Týn nad Vltavou Městská galerie Týn nad Vltavou

Vychází za podpory