Ž Živéobrazy demokracie

Text: Adam Tomáš Foto: Státní okresní archiv Louny vonět páchnout pozor hanba hanba život břicho břicho holka jehla místo město jahody lesní plody lesní plody plot vor zákaz objednávka vlažný vlhký vlhký kuře kouří (výslovnost je trochu jiná) záchod (!) [захід] oficiální akce kouří (výslovnost je trochu jiná) svět světlo kozačka žena kozáka žena kozáka klubok klubko klubko výlet vzlet letadla / odlet vzlet letadla / odlet podvodník člověk, který pracuje na ponorkách člověk, který pracuje na ponorkách zopakovat zabalit zabalit vonavko něco, co smrdí něco, co smrdí kalhoty kalhotky, punčochy kalhotky, punčochy

¶ K 17. listopadu nelze nemít ambivalentní vztah. Na jednu stranu se česká veřejnost prakticky vždy znovu nechá chytit do osidel patosu a téměř celý Mezinárodní den studenstva (spojený s emancipačním politickým programem) se stává soukromým majetkem vybraných pamětníků. Na druhou stranu je 17. listopad příležitostí vlastní občanství prožít projednou pozitivně.

¶ Problém s určitou „totalitou paměti“ je dlouhodobý a ve střední Evropě se na toto téma diskuze buď nevede, nebo je vykázána z veřejného diskurzu hned v zárodku, jak dokládá mimo jiné třeba bizarní aféra okolo vědecké metodologie Michala Pullmanna v létě 2020. Jeho pohled na fungování normalizačního režimu jako tiché dohody mezi veřejností a elitou se stal terčem strážců „disidentské“ paměti a nezachránila ho ani do očí bijící aluze na Havlova zelináře v osobě Pullmannovy uklízečky ze Žďáru nad Sázavou.

¶Martin Pullmann si dovolil vědecky zkoumat historický fenomén, který mnozí považovali za jasný a mnozí bohužel také za privátní majetek určité skupiny pamětníků, v horším případě jejich potomků, kamarádů a kolegů. Málokdo si pak po zkušenosti, jakou prošel Pullmann, troufl aktualizovat, natož zpochybnit pamětnický obraz sametové revoluce. Jistě, dnes už by bylo bizarní vést například vážně míněnou historickou debatu o studentu Šmídovi. Je ale potřeba si uvědomit, že revoluce není událostí sterilizovanou na přelomu let 1989 a 1990. Měla například environmentální předehru v boji za čistší ovzduší na konci 80. let a měla také dohru v podobě 90. let se vším, co k nim patří.

¶ Diskuze o společenských změnách na konci minulého století v kontextu současnosti vyvolává ale pěnu u úst ponejvíce právě pamětníkům. Ti často vlastní paměť považují příznačně za vlastnictví, přičemž jiná paměť je v lepším případě manipulací s dějinami, v horším porušením tohoto práva na konkrétní historický obraz revoluce. S pamětí je větší potíž než s prameny. ¶ Osobní paměť je zrádná a zcela evidentně se mění, často je s odstupem let obtížné rozlišit realitu a pocit – nebo dokonce zbožné přání jejího „majitele“. Pocity se zcela volně začnou slévat s fakty a vědomí této skutečnosti odlišuje naprostou většinu akademiků (včetně Pullmanna) od aktivistických historiků jako Mikuláš Kroupa nebo Michal Klíma, kteří se předloni stali nejhlasitějšími kritiky Pullmanova metodologického přístupu zaměřeného na jiný materiál, než jsou vítězové a oběti boje s oběma diktaturami.

¶ Určitým opakem paměti je však vize. Vedle pokusů o konzervaci na základě paměti se pochopitelně objevuje i snaha dát svátku vedle historického patosu i aktuální program. Ať už jde o environmentální požadavky, které byly silným programovým bodem i na konci roku 1989, nebo o požadavky na morální kvality a politickou kulturu volených zástupců a jejich vůli „nebát se a nekrást“, což jsou požadavky, které částečně přežily dodnes.

¶ Současné masové oslavy 17. listopadu oscilují mezi snahou o revizi, reformu, revoluci a reakci polistopadového vývoje. Na jednu stranu je jistě dobře, že svátek nebyl plně uzurpován jednou skupinou obyvatel.

Na druhou stranu to vyvolává oprávněné otázky ohledně smyslu jeho udržování. Stejně tak se nabízí otázka, zda se z oslav nestala mýtotvorná festivita ve stylu prvomájových přehlídek za minulého režimu nebo živých obrazů československého demokratismu v případě všesokolských sletů za první republiky.

¶ Národní třída je v tomto o něco schizofreničtější než strahovský stadion. K odpolitizování nepochybně dochází a mýtotvorný potenciál je evidentně stále naplňován. Existující rituály jako svíčky na Národní, portréty Václava Havla nebo Modlitba pro Martu stále fungují.

¶ Otázkou, která se nabízí v souvislosti s masovostí a profesionalizací akce „Díky, že můžem“ na Národní třídě (původně organizované téměř výhradně středoškolskými a univerzitními studenty) je, zda se jí nechopil trh podobně jako například majálesů ve většině velkých měst v posledních letech. Ostatně i zmiňované sokolské slety za první republiky nebyly jen nacionalistickou obdobou Robespierrových slavností kultu Nejvyšší bytosti, ale rovněž příležitostí pro trh se „slovanskými produkty“ jako pivo nebo preclíky…

¶ Právě Velká francouzská revoluce a nastupující osvícenství, které vedle vědeckého pokroku přineslo rovněž Robespierrovu diktaturu, se ne náhodou stává zásadním milníkem i pro Karla Mannheima, který v knize Ideologie a utopie (Argo, 1991) definuje ideologický a předideologický věk rozdělené francouzskou revolucí. Osvícenské společnosti k udržování soudržnosti už nestačila virtuální realita a simulace přítomné v náboženských slavnostech. Nový člověk, a především stát, potřeboval své nároky na moc prezentovat v masovém měřítku, viditelně a na tomto světě. ¶ Mezi revolucí a normalizací pak nemusí stát desítky let zahnívání establishmentu. Zmiňované režimy, tedy jakobínská diktatura, stejně jako první i normalizované Československo, potřebovaly udržovat svůj nárok na dějiny a vlastní smysl v nich.

¶ Potřeba smyslu vlastních dějin a jejich obraz v budoucnosti nevymizel s převratem a utopiemi KSČ. O smysl dějin i vize se bojuje prakticky při každé možné příležitosti. Diktatury tento boj dávají okázale najevo, demokratický pluralitní systém aktivitu deleguje na občany, v principu se však jedná o podobnou strategii. Od dob kultu Nejvyšší bytosti se navíc neproměnila jen společnost, ale i technologie a média. Obrazy festivit se tak stávají o to naléhavějšími, ale zároveň virtuálnějšími, a to prakticky od dob Leni Riefenstahlové a její Olympie nebo Triumfu vůle.

¶ Tyto paralely nejsou ničím, zač bychom se měli kát. Ostatně zmiňované sokolské slety měly lví podíl na tom, že Československo bylo relativně stabilním, obranyschopným státem se spojenci tzv. malé dohody, kteří po dlouhou dobu své spojenectví dávali i prakticky najevo. Stejně tak letošní 17. listopad v jistém smyslu funguje jako antiteze proruských demonstrací.

¶ Vystoupení spojená nejprve s odkazem Jana Palacha, později sametové revoluce už nepotřebují mýtus budovatelský nebo revoluční. Tento typ mýtu měl celých 40 let na to být znásilněn režimem KSČ a stal se tak dnes nepoužitelným, jakkoli se o to někteří dále snaží. Mýtus jednoty národa (ať už politického, etnického, nebo třídního) je však dále předmětem vztahování se velké části populace k vlastnímu politickému programu. Ten pak může být realizován právě neustálým udržováním kolektivní vzpomínky na revoluci pomocí obrazů (Václav Havel), symbolů (trikolóra nebo „véčka“), ale i hudby, když se třeba Modlitba pro Martu z osobní zpovědi stala pro listopad něčím, čím jsou koledy pro prosinec.