Baron Trenck - Panduři by Nakladatelství MOBA

Baron Trenck panduři

Po triumfální přehlídce konané 27. dubna 1741 před samotnou panovnicí Marií Terezií, jejím manželem velkovévodou Františkem Štěpánem Lotrinským, jeho bratrem princem Karlem a dalšími hodnostáři, jakožto tisíci jásajícími obyvateli Vídně, ale i přespolními, kteří si nechtěli nechat tu podívanou ujít, se vydal major Franz von Trenck se svým tisícihlavým sborem pandurů neprodleně druhý den za svítání na pochod k pevnosti Nisa, aby se připojil k armádě maršála Neipperga.

Jeho sbor sestával výlučně z pěšáků. Jen on a důstojníci disponovali jezdeckými koňmi. Rovněž pak pandurské jízdní hlídky. Součástí sboru byly i povozy tažené koňmi, na kterých byl naložen proviant, stany, soudky s prachem a bedýnky s kulemi. Rovněž se na nich vezlo vše přebytečné, co by pěšáky zpomalovalo při pochodu. Vezla se na nich polní kuchyně, vybavení felčarů a bylo nutné na nich nechat i přiměřeně místa, aby se na nich mohli vézt případní ranění nebo ti, kteří by nebyli schopni z různých důvodů pochodu.

Přestože cesty nebyly kvůli neustálému válčení, které s přestávkami trvalo již mnoho let a na budování a vylepšování cest nezbývaly peníze, v nejlepším stavu, dorazili k Nise vzdálené dvě stě dvacet mil za pět dní, což byl na pěšáka úctyhodný výkon.

Když vešel Trenck do maršálova stanu, ten ho nějaký čas ostentativně přehlížel a věnoval se zkoumání jakýchsi veledůležitých lejster. Když konečně zvedl k veliteli pandurů svůj zrak, bylo Trenckovi hned jasné, že nebudou kamarády.

„To je dost, že jste dorazil, majore. Čekali jsme vás dřív.“

„To je mi líto, pane maršále, ale nemohl jsem tu být ještě dřív, než jsme vůbec vypochodovali z Vídně.“

„Sarkasmus?“

„Pokud to tak vidíte… Přesun nám trval pět dní. Skoro pětačtyřicet mil za den. Předveďte mi jednotku z vašeho vojska, která to dokáže aspoň tak rychle jako mí panduři, a já si před ní kleknu a každému z ní políbím ruku.“

„To by stačilo, majore. Nejsme tady v Burgtheateru. Co to máte na sobě?“ Maršál ukázal s opovržením na Trenckovu uniformu.

„Jsem oblečen jako moji panduři. Ten mundúr má svůj význam. Což postupem času shledáte jistě jako opodstatněné, pane maršále. Ostatně Jejímu Veličenstvu se naše odění velice líbilo.“

„Jakže?? V tomhle jste předstoupil před Její Veličenstvo?“ Neippergova prasečí očka se vpila do Trencka, a jak trhl hlavou, jeho laločnatý podbradek se roztřásl.

„Její Veličenstvo nám uspořádalo okázalou přehlídku a Vídeňané šíleli.“

„Kde máte ty svoje pandury?“

„Stojí nastoupeni před vaším stanem, pane maršále, stačí jen vykouknout,“ pronesl Trenck škodolibě.

Neipperg se nenechal pobízet. Odhrnul chlopeň u vstupu do svého stanu a rázně vyšel ven. Přitom se díval, kam šlape, jelikož po předchozích deštích byla

půda rozmoklá a četné návštěvy před jeho stanem vytvořily čvachtanici, vojáci proto udělali ze širokých prken před maršálovým stanem chodníček. Neipperg šel se sklopenou hlavou v obavě, aby nezakopl. Když ji konečně zvedl, téměř uskočil, jak se ulekl. Uviděl před sebou vyrovnané řady vojáků – ale byli to vůbec vojáci? Spíše připomínali bandity. Byli oděni podobně jako Trenck, i když ne tak okázale. Široké červené kalhoty s červenými pruhy, přes které měli šněrování pohodlných krbců. Červené pláště a čapky s červeným převislým dýnkem. Za širokými látkovými pásy zastrčené handžáry, jatagany, šavle, kinžály a bambitky a na zádech pověšené krátké ručnice. Všichni muži byli vysocí, statní, na to Trenck dbal, s vlasy spletenými do copánků a s nakroucenými kníry.

„Pro boha živého,“ vydechl Neipperg a divže se nepokřižoval.

Trenck dal pandurům smluvené znamení a z tisíce hrdel se ozvalo sborové: „Vivat Maria Therezia!“

Maršál Neipperg jim roztřesenou rukou pokynul, nikoliv, že by chtěl, ale protože se to tak patřilo. Možná se bál, že kdyby to neudělal, mohl by si to s ním později některý z pandurů vyřídit. Pak dal ubytovacímu důstojníkovi rozkaz, aby odvedl pandury na místo jim určené k postavení stanů. Pokud si maršál Neipperg myslel, že jsou tím pro něj všechna překvapení toho dne vyčerpaná, mýlil se. Pět praporčíků se postavilo před své prapory a dalo povel k pochodové formaci. Dvacet harumbašů zařvalo na své kompanie vpravo bok a pochodem vchod. To, čeho se maršál Neipperg ulekl, nebyly tyto pochodové úkony, jelikož byly dobře zvládnuty, ale kakofonní a neladné zvuky, které začala vyluzovat turecká kapela, jejíž členové duli do píšťal různé velikosti a mlátili do

bubnů a činelů. To už ale na sebe panduři strhli pozornost téměř všech jednotek v dosahu.

Když konečně opustili prostor před maršálovým stanem, obrátil se Neipperg na Trencka. „Co je to za lidi?“ zeptal se s nepředstíraným zájmem.

„Chorvaté, většinou ze Slavonie, kde mám panství. Tvrdí hoši.“

„Ptal jsem se, z jakých vrstev se rekrutují.“

„Ze všech možných. Bývalí vojáci, sedláci, bandité, ale i vrazi.“

„Cože?“ zhrozil se Neipperg.

„Všichni mají královský pardon. Dostali ho, když podepsali verbovací list.“

„A zvládnete je?“

„Co myslíte, pane maršále?“

„To se ptám já vás!“

„Sám jsem je cvičil. Pravda, bylo sice trochu nepříjemné, když dostali poprvé do rukou opravdové zbraně, a někteří skutečně nedokázali odolat pokušení. Ale nakonec, když jsem jich několik zabil, dali si říct.“

„Nesnesu tu žádné rozbroje a rvačky!“

„Žádné nebudou, pane maršále. Pokud k tomu nezavdají příčinu příslušníci vašich jednotek. Z tohoto důvodu bych prosil, aby je jejich velitelé v tomto duchu instruovali.“

„A když tu příčinu zavdají ti vaši divoši?“

„Pak budou viníci tvrdě potrestáni. Ovšem po řádném vyšetření.“

„O tom rozhodnu já.“

„Za mé přítomnosti.“

„No dovolte! Jste součástí mé armády.“

„To jistě. Ale s poněkud specifickým postavením. Ten sbor jsem naverboval, vyzbrojil a vycvičil na vlastní

náklady. Jsou to mí vojáci ve službách Jejího Veličenstva.

A mohu vás ubezpečit, že jsem na ně dost tvrdý, možná tvrdší než důstojníci běžných vojenských jednotek.

A také v jejich sestavách nebudou bojovat. Bylo by to plýtvání jejich potenciálem. Ten totiž spočívá v něčem jiném.“

„A můžete mi říci v čem?“

„Nebyli cvičeni v tom, aby šli ve formaci jako ovce na porážku a aby do nich protější strana střílela. Jsou to vlci. A jako takoví vám přinesou desetkrát víc užitku, než kdyby bojovali podle vžitých pravidel.“

„Ale to je nečestné a proti vojenské etiketě.“

„Mohu se na něco zeptat, pane maršále?“

„No prosím?“

„K čemu vám byla vojenská etiketa u Molvic, kde se téměř jisté vítězství proměnilo kvůli ní v něco, kdy jste byli málem poraženi na hlavu?“

„To už je příliš, Trencku!“ vybuchl Neipperg.

„Promiňte, pane maršále. Ale vy si myslíte, že se pruský král Fridrich drží nějaké vojenské etikety? Je to mazaný stratég a nějakým vžitým zvyklostem se jen vysmívá. Dejte mi příležitost a já mu pustím žilou.“

Neipperg se zamyslel. Bylo vidět, že Trenckova slova po něm nesklouzla jen jako kapky deště po skle. „Uvidíme, majore,“ řekl nakonec. „Zatím držte ty své pandury zkrátka. Nechci v táboře žádné rozbroje.“

Těžko říct, zdali si Neipperg vzal Trenckovy připomínky k srdci, nebo se ho chtěl jen zbavit, možné bylo obojí. Každopádně hned druhý den po příjezdu k Nise mohl Trenck se svými pandury vyrazit v ústrety

Fridrichovu vojsku, které leželo u Strehlenu asi třicet mil od Nisy. Trenck celý pookřál. Konečně mohl dělat něco, čemu rozuměl – rozhodovat se podle svého uvážení a nečekat, až mu bude doručen rozkaz od nějakého štábního panáka. A jeho panduři v očekávání krvavých střetů a následné kořisti cenili své vlčí zuby.

Pruský král Fridrich II., který sestavil nové vojenské taktiky, aby tak mohl získat navrch nad zkostnatělým a nerozhodným rakouským velením, pocítil, jaké to je, když i někdo jiný bojuje podle svého. Začalo to nenápadně, chytáním vojenských kurýrů. Najednou se stalo, že žádný z tábora nedorazil tam, kam měl, a také žádní kurýři do tábora nepřijížděli. Dost dobře nemohli, protože zůstávali ležet s podřezanými hrdly na kraji cest. Jen depeše putovaly dál. Ne však do pruského tábora, ale do štábu toho rakouského.

Likvidace kurýrů nebyla všechno, do čeho se Trenck pustil. Obklíčil nepřátelské ležení. Ne že by chtěl na pruská vojska zaútočit, takový blázen zase nebyl, ale likvidoval pruské hlídky a předsunuté jednotky. A což

bylo pro pruského krále nejcitlivější, napadal zásobovací kolony a Prusové se začali potýkat s nedostatkem všeho možného, především proviantu, což nese každá armáda velice těžce. Navíc, což bylo možná ještě horší, v pruské armádě se začaly šířit podložené, ale i mnoho nepodložených zpráv o Rudých ďáblech. Nikdo nevěděl, rozhodně ne s naprostou jistotou, co jsou zač a odkud pocházejí. Převládalo přesvědčení, dle jejich vzhledu –ano, dokonce se našli i tací, kteří je viděli a přežili, že dozajista pocházejí odněkud z Balkánu. Dokonce jakýsi kupec tvrdil, že jsou to Turci. Viděl je, když pochodovali před maršálem Neippergem. A kromě oblečení, které na sobě měli, jim vyhrávala do kroku tak strašná muzika, jaká by nemohla vzniknout v žádné civilizované křesťanské zemi. A to si připomnělo i několik Fridrichových důstojníků, kteří už proti Turkům stáli.

Bože na nebesích, snad si ti prokletí Rakušáci na nás nepozvali i ty turecké pohany!

Fridrich toho měl dost a rozhodl se s Neippergem a hlavně s těmi Rudými ďábly skoncovat. A tak dal povel, aby se jeho vojsko z tábora u Strehlenu zvedlo a překvapivým nočním pochodem přitáhlo k Nise, kde by ještě před svítáním bez jakéhokoliv varování – v rozporu s válečnými zvyklostmi, tak jak o nich kázal maršál Neipperg Trenckovi – napadlo nepřipravené Rakušany v jejich táboře.

Nakonec ten, kdo byl sám překvapený, byl král Fridrich, protože o nějakém nečekaném přepadu nemohlo být ani řeči. Jeho předsunuté pochodující, ale i jízdní jednotky byly dílem pobíjeny, dílem obráceny na zoufalý ústup, kdy se pruští vojáci snažili zachránit holý život. Fridrich nebyl žádný pomatenec, který by se chtěl za každou cenu bezhlavě hnát za svojí vizí. A tak dal příkaz,

aby se jeho vojsko obrátilo a vrátilo zpátky do tábora u Strehlenu. Jeho dlouhý frňák zcela zbělel, pokud to bylo u jeho bledé pokožky vůbec možné. Třeba se mu krev nahnala někam úplně jinam, pokud by se dalo předpokládat, že by mu tento debakl mohl způsobit erekci.

Panduři hned na počátku své činnosti získali kořist, o jaké se jim nezdálo a jejíž hodnotu mnozí z nich neviděli za celý svůj předešlý život, přestože ukořistěné zbraně odevzdávali eráru. Teď by šli za svým velitelem opravdu do samého pekla.

Trenck operoval mimo rakouský vojenský tábor, když mu jízdní hlídka oznámila, že zahlédla velkou kolonu směřující k pruskému táboru.

„Jak velkou?“

Pandur se zamyslel. „Na třicet vozů to bude, gospodine baruni,“ odpověděl po chvíli.

„Jak daleko jsou od pruského tábora?“

„Dobře tři hodiny.“

„A od nás?“

„Tak hodinu, pokud vyrazíme ostrým pochodem.“

„No, mládenci,“ obrátil se Trenck na svoje pandury.

„Chtěli byste si vydělat nějakou tu zlatku?“

Ozvalo se bouřlivé přitakání.

„Ale přece jenom, jsme několik dní na pochodu a co chvíli jsme zažívali nějakou tu šarvátku, takže kdyby byl někdo moc unavený, může tady na nás počkat,“ pronesl Trenck škádlivě.

Nikdo unavený nebyl. A vzdálenost ke koloně zvládli za méně než hodinu, když z toho kynula nějaká ta zlatka.

Zvěd měl pravdu. Kolona čítala téměř třicet vozů, ale jen se slabým vojenským doprovodem. Nebylo těžké

si na ně počkat, když kolona vjela do lesa. A když se na Trenckův povel s řevem z houštin vyřítilo množství Trenckových pandurů v rudých pláštích a s tasenými zbraněmi v rukou k útoku, jen málo z těch z vojenského doprovodu se zmohlo na odpor. A ti za svoji nerozvážnost také velice brzy zaplatili. Ostatní odhazovali zbraně a zvedali ruce nad hlavu.

To bylo opravdu snadné vítězství, pomyslel si Trenck. Trochu mu vadilo, že byl připraven o radost z boje. Vzali zajatce, tentokrát Trenck nedovolil bohapustě je pobít. Kdyby se bránili, byla by to jiná. Ale takhle by se jednalo o pouhý masakr. A kromě toho nebude od věci, když ukáže Neippergovi, že nejsou jen obyčejní vrazi. Vezme mu tak vítr z plachet.

Krajinu kolem už dobře znali, a tak nebyla potíž najít postranní cesty, aby objeli pruský tábor. Zároveň byly v sedlech neustále jízdní hlídky, aby se nakonec oni sami nestali kořistí. Ještě před setměním se jim podařilo bezpečně tábor objet. Narazili jen na několik hlídek, ale ty pobili, aby se pruskému vojsku nedostala zpráva o jejich přítomnosti a hlavně o tom, že s sebou odvážejí tak bohatou kořist. To by Fridrich nepřekousl a hned by měli v patách husary, hulány, kyrysníky, granátníky a za nimi spěchající pěšáky. Nejen, že by přišli o bohatou kořist, ale museli by nakonec bojovat o holý život.

Krátce předtím, než se úplně setmělo a nemělo už cenu pokračovat dál potmě, nechal Trenck zajet vozy na lesní mýtinu, přes jejíž vzdálenější konec protékal potok, kde si mohli nabrat vodu a napojit koně.

„Žádné ohně!“ přikázal. „Ještě den to bez teplého vydržíte. A taky neřvěte jak na lesy. A vy, nadporučíku,“ obrátil se na Herberta Straubinga. „Postaráte se o hlíd-

ky. Jako obvykle budou rozestaveny ty předsunuté a pak postavíte hlídku, která bude hlídat ty povedené vratislavské kupce. Maršál Neipperg si s nimi bude jistě chtít promluvit, jak to, že zásobují nepřítele, a jistě je to bude také něco stát.“

Bylo to sporné. Fridrich teď obsadil tuhle část Slezska a bylo zákonem války, že okupační správa může na obyvatelstvu vybírat kontribuce. Ostatně stejně tak to dělala armáda rakouská na cizím území, kam vstoupila. Kupci neměli v podstatě na výběr. Mohli být ještě rádi, že za svoje zboží dostanou zaplaceno. Kdyby se zpěčovali, Prušáci by jim zboží zabavili bez náhrady. A jelikož to byli de jure stále ještě poddaní Marie Terezie, i když

Vratislav byla v rukou Prusů, nenechal je jako civilní osoby na rozdíl od zajatých vojáků svázat. A proto bylo nutné k nim postavit stráž.

Potíž nastala, když panduři na jednom z vozů objevili několik soudků s pálenkou a Trenck neprojevil po několika dnech obtížných přesunů a šarvátek dost odhodlání, aby jim popíjení zapověděl. Nakonec, co jiného na tom světě mají. Zítra mohou být mnozí z nich mrtví. Jen strážným pod přísným trestem zakázal, aby si jen k soudku čichli.

Sám toho dost vypil, a když ho ráno jeden z harumbašů vzbudil, nejdříve nechápal, co se mu vlastně snaží říct. Až když si na hlavu nalil z čutory notnou dávku vody, začalo mu docházet, s čím za ním harumbaša přišel. „Ti zmrdi, zasraní!“ křikl a postavil se na dosud nejisté nohy.

To, co uviděl, ho rozběsnilo téměř k nepříčetnosti. Všichni vratislavští kupci měli podřezané krky a jejich strážci dosud tvrdě spali. Začal do nich kopat, ale příliš to nepomohlo. Až když poručil přinést vodu ve vysmo-

lených plátěných vědrech, která se používala k napojení koní, a vychrstnout vodu na ně, začali se probouzet.

Ještě chvíli trvalo, než nabyli aspoň částečně smyslů. Trenck chtěl odpovědi a oni si pomalu začali uvědomovat, že odpovědět musí. Protože když se jejich velitel na něco zeptal, nebylo možné mu vzdorovat, i kdyby si tou odpovědí způsobili něco velice neblahého.

Ta odpověď byla velice prostá a v jejich jednoduchém chápání i logická. Samozřejmě neodolali vábení dobré kořalky. Když začali být tak opilí, že si uvědomili, že by kupce nedokázali už ohlídat, tak je raději podřízli, aby mohli pokračovat v pití, až se nakonec zpili do němoty.

„Nemám jinou možnost,“ řekl Trenck temně. „Zpít se ve stráži a podříznout ty, na které mám dohlídnout, aby se jim nic nestalo… Každý z těchto přečinů zasluhuje trest nejvyšší. Vučiči!“ křikl na harumbašu, z jehož kompanie provinilci byli. „Nech přinést provazy a postaráš se o to, aby byli tito mizerové oběšeni.“

Z několika hrdel se ozvalo nesouhlasné mručení.

„Chce se někdo zhoupnout s nimi?“ řekl Trenck výhrůžně a skrz jeho pohled bylo vidět až do pekla. „I někteří z vás na tom nesou vinu! Ti, kteří je viděli chlastat a nezarazili to. Nebo je snad nikdo neviděl?!“

Odpovědí mu byly jen pohledy beze slov. Všichni věděli, že je jen krůček k tomu, aby se některý z nich připojil k těm sedmi, nad kterými vyslovil Trenck nelítostný ortel.

A Vučič začal konat. Poručil, aby muži z jeho kompanie svázali odsouzencům ruce a pak jim nasadili na hrdla oprátky. Někteří z odsouzenců prosili, jiní Trenckovi spílali a proklínali ho. Ale jen do té doby, než se jim kolem hrdel stáhly oprátky a jejich těla byla vytažena

k větvím okolních stromů. Ještě chvíli kopali nohama a většinou se i pomočili a pokáleli.

„A vy ostatní,“ otočil se Trenck na pandury, „si to dobře zapamatujte. Pokud nevydám k rabování a zabíjení rozkaz já, tak vám hrozí provaz jako tady těm. A vy nečumte!“ křikl na zbylé svázané zajatce, kteří v hrůze vyvalovali oči. „A až budete o tom mluvit, budete aspoň moci říct, jaký je Trenck spravedlivý člověk. A vy ostatní se připravte k pochodu. Vozkové zapřahejte. Ještě nemáme vyhráno. Prajzové nejsou daleko a za chvíli je můžeme mít v zádech. Tahle oslava se moc nepovedla.“

Vozy vyjely zpátky na cestu, panduři pobízeli vozky a ti zase pobízeli koně. Všichni pociťovali blízké nebezpečí a na oběšence pomyslel už málokdo z nich. To nebezpečí se záhy také potvrdilo. Jeden z členů zadní hlídky přijel k Trenckovi s hlášením, že od Strehlenu se k nim blíží silný oddíl černých husarů. A Trenck zareagoval po bleskové rozvaze sobě vlastní. Nehodlá hnát tažné koně až do bezvědomí, až by padli. Husaři jsou mnohem rychlejší. A také nechce nechat vozy husarům napospas a pokusit se spasit útěkem. Pandur umí sice běžet hodně rychle, nicméně jezdecký kůň je pochopitelně mnohem rychlejší.

Byli na volném prostranství, nicméně blížili se k hranici lesa. A Trenck začal konat. Menší část pandurů nechal k ochraně kolony a větší rozestavil v širokém pásu na hranici lesa, ale tak, aby zůstali skryti v houštinách a za stromy až do poslední chvíle. A ani nenutil vozky k pobízení koní. Jen ať se Prajzové podívají, co všechno před nimi uniká.

Husaři se objevili ve chvíli, kdy před úkrytem, který skýtal les, zůstávala na volném prostranství ještě polovina vozů a Prajzové cítili úspěch na dosah ruky. Pobídli

koně a hnali je za volně mizejícími vozy, kterým se přece jen podařilo ukrýt se na poslední chvíli v lese.

V tu chvíli zazněl proti husarům zvučný hlas: „Maria Therezia!“

„Vivat!“ ozvala se ze stovek hrdel ohlušující odpověď a zpoza stromů vystoupily dvě řady Rudých ďáblů. Z pohledu husarů to musela být děsivá podívaná. Panduři stojící v první řadě zamířili své ručnice a pálili.

Množství výstřelů se slilo v jeden ohlušující výbuch. Ale to už předstupovala dopředu druhá řada a vše se opakovalo. Mezitím ti, co vystřelili jako první, nabili své zbraně a následovala další salva. Mezi husary způsobily výstřely strašlivou spoušť. Padali nejen jezdci, ale i jejich koně, kteří se za úpěnlivého ržání zmítali na zemi. Panduři vystřelili celkem čtyři salvy, na víc přeživší husaři nečekali, otáčeli své koně a dávali se na útěk. A to ani jeden z pandurů nemusel vystřelit ze svých bambitek, které si nechávali v rezervě pro případ přímého boje.

Tentokrát Trenck nedovolil, aby byli mrtví a zranění obráni o svůj majetek a zbraně. Předpokládal, že se jeho mužům brzy nemusí dostávat času. A tak pobídl kolonu vozů i své pandury k rychlejšímu postupu. Jen za sebou nechal jeden prapor pod velením praporčíka Zoltána Szerényiho k zajištění jejich úniku.

Když se do pruského tábora vrátil zbytek zdecimovaného oddílu husarů, král Fridrich málem pukl vzteky a poslal za drzými pandury pluk pěšáků, vybavených novými moderními puškami s kovovými nabijáky, se kterými je možné díky tomuto způsobu nabíjení střílet rychleji, než je tomu tak u ručnic, které používá rakouská armáda.

Pluk o několika tisících mužů za pandury spíše klusal, než pochodoval. Ale pak padly z lesních úkrytů výstřely

z krátkých jezdeckých ručnic pandurů a jejich smrtonosné kule si snadno v sevřeném pruském šiku našly svůj cíl. Když rozzuření velitelé poslali do míst, odkud výstřely padly, své vojáky, nebylo po pandurech vidu ani slechu, protože ti se už dávno stáhli do dalších vzdálenějších pozic. A když tam pluk dopochodoval, vše se opakovalo. Výstřely, mrtví a panduři mizeli jako duchové.

Když se to stalo počtvrté, dal velitel pluku příkaz zastavit a obrátit pluk čelem vzad. „Nenechám si tu povraždit těmi mohamedány všechny muže!“ štěkl ke svým důstojníkům. „Proti nám stojí vzteklí psi a pro tento způsob boje nebyli moji vojáci cvičeni.“ Otočil se, aniž by čekal, zdali s ním budou jeho důstojníci souhlasit či naopak. Nenašel se ani jeden, který by protestoval.

Mezitím Trenck se svými pandury doprovodil do rakouského vojenského tábora u Nisy celou kolonu i s doprovodem bez ztráty jediného vozu a jediného pandura, kromě těch, které nechal sám popravit.

Tentokrát se nemohl zdržet veřejné pochvaly Trenckových pandurů před svým štábem ani maršál Neipperg. Jelikož zatímco oni seděli na zadku, aniž by vyvíjeli jakoukoliv významnější činnost a jen si lízali rány po ostudné porážce u Molvic, veškeré úspěchy v boji proti pruskému vojsku bylo nutné připsat Trenckovi. Taková byla pravda, ač by se to někomu líbilo či ne. Bylo nutné mu připsat nejen významné úspěchy přímo v boji, ale jeho činnost měla značný negativní dopad i na morálku pruských vojáků. Zanedbatelné nebylo ani množství proviantu odkloněného od pruské armády ve prospěch té rakouské.

Neuběhly však ani dva dny od slavného Trenckova návratu do tábora u Nisy a dorazily i zprávy jiné,

hovořící o druhé stránce vystupování a chování pandurů.

Byl teplý den a maršál Neipperg se sešel se štábem před svým stanem. Přestože Trenck ke štábu nepatřil, byl k poradě povolán i on. Maršál seděl v pohodlném polstrovaném křesle v čele podlouhlého stolu, po jehož stranách seděli dva generálové a další pozvaní důstojníci na mnohem méně pohodlných stoličkách. Na samém konci stolu seděl na ještě méně pohodlné stoličce major von Trenck. A při své nadměrné výšce byl na ní tak skrčený, že to téměř budilo dojem, jako by na bobku vykonával potřebu.

Nejdříve se probíraly záležitosti, které se Trencka týkaly jen okrajově a také se ho nikdo na nic neptal, i když by v některých případech byly jeho připomínky jistě prospěšné. Ale on měl stejně pocit, že na něj nakonec dojde. A ani v tom se nemýlil.

„Pánové, jistě mi dáte za pravdu,“ začal Neipperg obecně, „že i území dočasně obsazené králem Fridrichem je nutné považovat nadále za državy patřící rakouské monarchii.“ Když přítomní pokyvováním a mručením vyjádřili svůj souhlas, maršál pokračoval. „Z toho důvodu je nutné, aby se naše vojsko chovalo k místnímu obyvatelstvu jako k svému vlastnímu. Musí v nás vidět osvoboditele a ne nepřátele, násilníky a plundrovníky.“ Když se maršálovi dostalo opět všeobecného souhlasu, obrátil se na Trencka. „Vy s tím snad nesouhlasíte, majore?“

A je to tady, povzdechl si v duchu Trenck. „Ovšemže souhlasím, Excelence.“

„Tak proč se tak nechováte?“ „Nerozumím. Nevzpomínám si, že bych v posledních dnech někoho znásilnil.“

Někteří z přítomných se neubránili uchechtnutí.

„A co ti vaši vzteklí psi?“

„Měl jste na mysli mé pandury, Excelence?“

„A koho jiného asi? Neustále mi chodí stížnosti na rabování, znásilňování, a dokonce došlo i k vraždám.

To musí přestat!“

„Domluvím jim.“

„To nestačí! Chci exemplární potrestání. Například taková ohnivá ulička by byla příkladným varováním i pro ostatní.“

„Za jaký čin konkrétně?“

„Co takhle za povraždění vratislavských kupců?“

„Aha.“

„To je všechno, co mi k tomu řeknete, majore? Trvám na tom, aby se těm, kteří se takového zvěrstva dopustili, dostalo právě oné ohnivé uličky nebo byli zbičováni každý nejméně padesáti ranami.“

„To nepůjde, Excelence.“

„Jakže, vy odmítáte rozkaz svého nejvyššího nadřízeného?“

„Tak to není, Excelence. Jen není možné z technických důvodů váš rozkaz provést. Jelikož bičování ještě žádnou mrtvolu nenapravilo a ani na mužstvo by to nemělo zamýšlený výchovný účinek.“

„O čem to mluvíte?“ zeptal se Neipperg konsternovaně.

„Já jsem totiž všech sedm pandurů, kteří se toho činu dopustili, nechal neprodleně pověsit.“

Nastala chvíle ticha a pak se přítomní důstojníci rozesmáli. A posléze se k nim po krátkém přemáhání přidal i Neipperg. „Překvapil jste mě, barone,“ řekl, hned jak se mu přestalo třást vole pod bradou. „Jen tak dál. Kázeň musí být.“

Neipperg nemohl v té chvíli nic dělat, aby se nezesměšnil. Nicméně Trencka si mezi své oblíbence nezařadil. Ve zprávách, které posílal do Vídně, líčil úspěchy na bojišti tak, jako by jich dosáhla jeho armáda a nikoliv Trenck se svými pandury. A pokud se o něm vůbec zmínil, tak rozhodně ne v dobrém a vojenské kanceláři a ke dvoru posílal především stížnosti na nezřízené chování jeho samotného i jeho podřízených.

Ale i Vídeň měla u každého vojenského sboru, pluku či armádního uskupení své tajné pozorovatele, kteří ji naopak zásobovali zprávami o skutečném stavu.

„Můžete mi říct na to všechno svůj názor?“ zeptal se polního maršála Khevenhüllera, kterého si pozval do své pracovny v Hofburgu, princ Karel. Věděl sice, že maršál má pro Trencka slabost, ale vážil si jeho zdravého úsudku a také si uvědomoval, že od dob prince Eugena Savojského neměla monarchie lepšího vojenského stratéga, než byl právě Khevenhüller.

„Upřímně, Jasnosti?“

„Jinak bych si vás vůbec nezval, drahý maršále,“ a usrkl čaje z šálku z tak ušlechtilého a tenkého porcelánu, že by se ho člověk nezvyklý dvorského způsobu života obával vzít do ruky, aby ho nerozmáčkl.

„Neipperg je váhavý a nerad nese přílišné riziko, což se také vyjevilo při bitvě u Molvic. Od té doby nevyvíjí prakticky žádnou vojenskou činnost, kromě toho, že vídeňskou vojenskou kancelář zahlcuje svými žádostmi o doplnění stavů mužstva, žádostmi o novou výzbroj a výstroj, stížnostmi na nedostatek proviantu, aniž by byl ochoten zvednout ten svůj tlustý zadek a chopil se nějaké iniciativy sám. Pokud jsou zprávy, které vojenská kancelář dostává od svých informátorů, a já jsem přesvědčen, že jsou přesné, pravdivé, tak všechno to, oč žádá, mu zajišťuje svými nájezdy na nepřítele, jakož narušováním zásobovacích tras právě Trenck. Tak na co si stěžuje? V jeho hlášeních není téměř zmínky o Trenckových aktivitách, pokud ovšem nevezmeme v úvahu jeho nekonečné stesky na chování jeho pandurů.“

„Nuže, hrabě. Řekl jste á, obávám se, že budete muset vyslovit i bé.“

„Já samozřejmě o Trenckových pandurech nemám žádné růžové představy. Vím, co jsou zač. Ale my jsme potřebovali sbor sestavený právě z takových lidí. Odvážných, bezohledných a nebojím se říci krutých, takových, kteří pohrdají i smrtí. A mimořádných výsledků, kterých dosahují, dosahují právě pro tyto vlastnosti. Potíž je právě v tom, že oni nemohou svoji krutost a bezohlednost nechat na bojišti a ve zbytku života se chovat jako vzory ctnosti. Ano, jsou jako sud střelného prachu. A teď si musíme položit otázku, Jasnosti, přes všechny tyto vlastnosti, o kterých jsem se zmínil, potřebujeme je tak moc?“

„Potřebovali bychom deset takových sborů,“ odpověděl princ Karel přesvědčivě.

„To bychom potřebovali deset takových Trencků. Protože jenom on je schopen takové zabijáky zvládnout.“

„Jsem téhož názoru, pane hrabě. Neippergovy stesky budeme ignorovat. A excesy, kterých se panduři dopouštějí, musíme s politováním brát jako nutnou, i když nepříjemnou daň za práci, kterou pro monarchii odvádí. Naši nepřátelé se rojí ze všech stran a my si nemůžeme dovolit pandury ztratit.“

Maršál Neipperg nebyl sice s mlčením vídeňské vojenské kanceláře spokojen, ale to bylo tak všechno, co s tím mohl dělat. A tak se aspoň uchýlil k jedné zlomyslnosti.

„Majore Trencku, rozhodl jsem se trochu posílit váš sbor. Nemůžete být na všechno sám a pomoc se vám jistě hodí,“ začal Neipperg, když dorazil Trenck na maršálův rozkaz do jeho stanu.

„Nežádal jsem o výpomoc, pane maršále. Velitelské povinnosti, Bohu budiž chvála, zvládám. Ani mužstvo mi nechybí, zatím jsme neměli téměř žádné ztráty. A myslím, že by ani nikdo cizí, kdo nepochází tam od nás, mezi pandury nevydržel a oni by se ho brzy zbavili sami.“

„Neměl jsem na mysli mužstvo, ale posílení velitelského sboru. Konkrétně vašeho zástupce. Jistě si budete rozumět. Jedná se o vynikajícího důstojníka, který sloužil u husarů v ruské armádě, zrovna tak jako vy. Možná se dokonce budete znát. Neznáte majora Johana von Menzela?“

„Neměl jsem to potěšení,“ odpověděl Trenck kysele.

„Jsem přesvědčen, že major bude pro váš sbor přínosem a že si budete skvěle rozumět.“

Trenck byl opačného názoru. Musel sebekriticky přiznat, že si rozuměl s málokým, a navíc mu silně vadil někdo, kdo byl do jeho sboru takto násilně dosazen. A že to mělo skrytý důvod, o tom byl přesvědčen. Jeho podezření se mu bohužel později také potvrdilo.

Major Menzel nebyl tím, jehož společnost by vyhledával, i když se převelice snažil, aby se zalíbil – tedy Menzel. Byl pomenšího vzrůstu, trochu zavalitý… Jeho vojenské dovednosti se mu však nedaly upřít. Výborně jezdil na koni, uměl střílet a i se šavlí to docela uměl, i když na Trencka neměl. Snažil se s Trenckem neustále navazovat kontakt, a když neuspěl, pokoušel se aspoň vlichotit mužstvu, dával jim napít z přineseného demižonu vína a zapřádal s nimi hovory. Když se ho Trenck zeptal, co tím sleduje, s nevinným úsměvem odpověděl, že je chce víc poznat, protože pak aspoň bude vědět, na koho se bude moci spolehnout.

Trenck věděl, že je to hloupost, protože to, co kdo při popíjení řekne, vůbec nevystihuje to, jak se bude v boji chovat. Spíš to poslouží tomu, aby mohl Menzel obšírněji informovat Neipperga o tom, co se v Trenckově sboru děje. Krom toho obcházel subordinaci a vydával rozkazy, aniž by k takovým dostal od Trencka svolení nebo příkaz.

Což se Trenck dozvěděl od některých svých praporčíků nebo harumbašů, když jim ty rozkazy přišly jako podivné a došli se k němu na jejich smysl zeptat.

Trenck začínal mít Menzelova počínání už dost a chystal se mu udělat přítrž, když za ním přišel Menzel s žádostí, zdali by se mohl do večera vzdálit, že by rád navštívil přátele u pluku, kde dřív sloužíval. Navíc si vyžádal jednoho z Trenckových koní.

Aspoň se ho na chvíli zbavím, řekl si Trenck v duchu. A nepříjemný pohovor s Menzelem tedy odložil. Když se však Menzel nevrátil ani za tři dny, vzkypěla v něm krev. Takhle se tě aspoň zbavím, ty osino v zadku, zauvažoval. Zavolal si jízdní pandurský oddíl a přikázal jim, aby dotyčného vyhledali, zatkli a přivedli. To se však zcela nepodařilo. Sice ho svázali, ale odvézt ho se jim

už nepodařilo, protože se majora zastali důstojníci, se kterými popíjel. Zavolali i své vojáky a ti obstoupili v přesile neoblíbené pandury. Museli Menzela pustit. Ten věděl, že se provinil proti vojenským řádům, a podle pravidla, že ten, kdo žaluje dřív, získá výhodu a jeho pravda má větší váhu, se bez meškání vypravil za maršálem Neippergem a přednesl mu svoji verzi.

„Vaše chování je neomluvitelné, majore!“ udeřil na Trencka Neipperg, když se na jeho příkaz dostavil do jeho stanu.

„Moje chování?“

„Nechat svázat vysokého důstojníka na veřejnosti jako zločince, to přesahuje všechny meze!“

„Ale on v podstatě zločincem je. Když pominu, že ukradl mého koně…“

„To je směšné!“

„Když pominu, že ukradl mého koně,“ nenechal se Trenck vyvést z konceptu, „vzdálil se bez dovolení od mé jednotky na víc než tři dny, přestože mu bylo povoleno jen několik hodin. To se dá považovat za dezerci. Navíc v době, kdy se připravujeme na bojové operace, ke kterým má dojít do dvou dnů.“

„Říkáte samé nesmysly, barone Trencku!“ utrhl se na velitele pandurů maršál Neipperg. „A shledávám vás jako nezpůsobilého ve vedení vašeho sboru. Tímto vás až do dalšího rozhodnutí zbavuji velení. Než bude rozhodnuto o vašem dalším osudu, ukládám vám domácí vězení, které budete vykonávat ve vašem stanu.“

„Zbláznil jste se?!“ teď se už Trenck přestal pomalu ovládat a na čele mu vyvstala mrtvičná žíla.

„Nezapomínejte, s kým mluvíte!“ napomenul ho Neipperg. „Nebo vás nechám vsadit do želez a vaše vězení bude vypadat úplně jinak.“

„A kdo bude místo mne pandurům velet?“

„Major Menzel.“

„Nebudou ho poslouchat.“

„To se ještě uvidí. V okolí roste dost stromů, na kterých mohou ti, co odmítnou poslušnost, viset.“

„Hodně riskujete, maršále.“

„Jak to myslíte? Má to být snad výhrůžka?“

„Ne, jen varování. Raději se k mým pandurům nepřibližujte. Všichni mají hodně ostré handžáry.“

Teprve teď Neippergovi došlo, že by mohl mít Trenck pravdu, a až mrtvolně zbledl. Ale svoje rozhodnutí zpátky nevzal.

Menzel se mezitím ujal velení, a aby se předvedl, vymyslel si nesmyslnou akci, která spočívala v dobytí bezvýznamného města Zobten, kterou se nedalo nic získat. Navíc jeho taktika nespočívala v chytrosti, léčce a úkladu, jak takové akce plánoval Trenck, ale ve frontálním útoku, při kterém zahynulo několik desítek pandurů.

Nespokojenost s nastalou situací začala narůstat.

Trenck byl o všem průběžně informován a uvědomoval si, že hrozí otevřená vzpoura, která by měla krvavé následky. A tak se je přes harumbaše, kteří měli k pandurům nejblíž, snažil uklidnit a zapřísahal je, aby vydrželi aspoň do doby, než se vyřeší ta jeho záležitost.

Slíbil jim, že pokud nedopadne dobře a nebude mu navráceno velení, sám je odvede z Neippergova tábora. Co bude potom, to zatím nedomýšlel.

Ve svém provizorním vězení seděl déle než měsíc, než přišel z Vídně verdikt. Major Franz von Trenck je nevinen a bezodkladně mu má být vráceno velení nad jeho pandurským sborem.

„Jednalo se o nedorozumění, majore,“ pronesl Neipperg schlíple.

„Tak o nedorozumění,“ odpověděl Trenck pochmurně a s notnou dávkou vzteku. „A to jste si musel nechat rozhodnout až Vídní?“ S oslovením Excelence se už neobtěžoval. „Možná stačilo, abyste zvážil nezaujatě mou verzi a k něčemu takovému vůbec nemuselo dojít. Ale vy jste chtěl argumentovat tou Menzelovou, protože jste se mě chtěl zbavit. Proč? Že mám s jedním sborem větší výsledky než vy s celou armádou?“

„Vaše přítomnost dělá v armádě zlou krev.“

„Proč?“

„Jste nevázaná cháska a necháváte si velkou část kořisti.“

„Aha? Ale já na to mám patent podepsaný Jejím Veličenstvem Marií Terezií. Přesto si necháváme míň, než bysme mohli. A hodně velkou část, větší, než bysme museli, odevzdáváme eráru. Vlastně jsme to my, kdo zajišťuje pravidelný přísun proviantu. Nebo ne?“

„Připouštím, majore. A tak vás žádám, abychom to nedorozumění smazali, a vy s okamžitou platností převezmete velení nad svým sborem.“

„Dobře. S majorem Menzelem si to vyřídím já, s tím se nemusíte obtěžovat, Excelence.“

„Probůh, Trencku, jen to ne! Víte, že jsou souboje za válečného stavu v bojových postaveních zakázány?“

Trenck zaskřípal zuby. „Tak mi ho aspoň odkliďte z dosahu. A ať se vyvaruje toho, aby mi ještě jednou zkřížil cestu.“

„Všechno bude dobré, majore,“ pronesl Neipperg chlácholivě.

Na to už Trenck neodpověděl a vyšel z maršálova stanu. Až venku ucedil: „To jistě, ty kašpare, ale ne tvojí zásluhou.“

Nad monarchií se stahovaly těžké mraky. A když mraky, tak tentokrát opravdu mimořádně těžké. Supi se slétali ze všech stran.

V květnu roku 1741 se k protihabsburské koalici připojilo i Sasko, které se doposud tvářilo, že zůstane na straně Rakouska, ale nyní začalo vznášet nárok na část Čech a Moravy. To bavorský kurfiřt Karel Albert vznesl rovnou nárok na českou korunu, a navíc požadoval připojit i část Rakouska přiléhajícího k Bavorsku. A aby toho nebylo málo, ozvali se i Uhři, kteří dávno čekali na příležitost, kdy bude Rakousko hodně oslabeno a oni budou moci vznést požadavky na nové uspořádání, které by zajistilo Uhersku v rámci monarchie mnohem významnější postavení a kromě Rakouska by ho nadřadilo nad postavení všech jeho ostatních zemí.

Marie Terezie stála snad před nejdůležitějším rozhodnutím za dobu svého dosavadního vládnutí. Mohla odmítnout, ale tím by přišla nejen o Uhry, ale její mocnářství by se začalo drobit a ona by se neměla o koho opřít. Nakonec by mohla být ráda, kdyby zůstala arcivévodkyní toho zbytku Rakouska, který by jí zůstal.

Bylo až k nevíře, kde se v té mladičké ženě bralo tolik odhodlání tam, kde už jiní klesali na mysli. Ženě, která navíc střídala neustálé těhotenství s kojením. No

s kojením jí dozajista pomáhaly i kojné, ale ty jí zase nebyly schopny vyhrát válku.

A tak nezbylo než se podvolit a vypravit se do Prešpurku, kde měl zasedat uherský sněm. A kdy jednou z podmínek bylo, že se Marie Terezie nechá korunovat uherskou královnou. K tomu nakonec také došlo, ale pro jejího manžela Františka, který byl ze všech těchto jednání vyloučen, se nenašlo v korunovačním průvodu ani místo. To byl trpký pelyněk, který musela královna skousnout. A nejen to. Ale vyloučením Františka z následných smluv by vlastně došlo při nenarození následníka ke ztrátě i uherské koruny.

Do Prešpurku, kde se královna zatím zdržovala, došla zpráva, že francouzská vojska pod velením polního maršála de Belle-Isle překročila Rýn a vkročila do jižního Německa. Tam se spojila s vojskem bavorského kurfiřta Karla Alberta a chystaly se ke společnému pochodu do Rakouska.

14. září vtáhl Karel Albert do Horního Rakouska a v Linci se nechal prohlásit za arcivévodu země. Teď byla ohrožena samotná Vídeň, sídlo mocnářství, a tak se Marie Terezie rozhodla vyslyšet naléhavé rady svých rádců a dál zůstávala v Prešpurku.

Maršál Neipperg nepostoupil v boji s králem Fridrichem ani o píď. Ale ani Fridrich si nepřipsal žádné výrazné úspěchy, kromě těch, které vybojoval už předtím. Marie Terezie byla v zoufalé situaci. Ale ani Fridrich si nemohl být jistý, zda se situace nezmění a ze současných rakouských nepřátel se nestanou spojenci Marie Terezie, kdy by Rakousko mohlo vrhnout všechny své síly proti němu. A to měl ještě štěstí, že tradiční spojenec Rakouska Rusko bylo vázáno válkou se Švédskem. Ale i ta mohla náhle skončit a potom…

A tak obě strany podepsaly příměří, ve kterém se uvádělo, že si Fridrich zatím ponechá dobytá území Slezska a Rakušané na něj přestanou útočit.

Marii Terezii se konečně uvolnily ruce a ona se mohla plnou silou vrhnout na Francouze a Bavory.

Přes všechny Neippergovy sliby se Trenckovo postavení, jakož i postavení jeho pandurů v Neippergově armádě, nezlepšilo. Téměř dennodenně nasazovali při odvážných výpadech krk, zatímco zbytek armády se jen válel. Mnozí z nich se už domů nikdy nevrátí a na kytičky se můžou dívat tak leda zespodu. Navíc jim na rozkaz Neipperga zabavovaly stráže i kořist, kterou s nasazením vlastních životů získali. Mezi pandury to jen vřelo a tentokrát opravdu hrozila otevřená vzpoura.

Situace se stávala neudržitelnou. Vybraní harumbašové se dostavili k Trenckovi a žádali o radu.

„Máme toho dost, gospodine baruni. Takhle jsme si to nepředstavovali,“ stěžovali si sborově.

Na to jim neměl co říct. Ani on si to tak nepředstavoval.

„Chceme jít domů.“

Jen pokýval hlavou. Pak se jim zadíval do očí. „Máte pravdu, takhle to dál nejde. Zajedu do Vídně. A vy…“ No, to je otázka. Pokud je tu nechá, jistě dojde ke krveprolití. Nakonec se rozhodl.

„Nadporučíku…“ obrátil se na Straubinga.

„Ano, pane majore?“

„A vy se tam vypravte za mnou. Předstírejte, že se vydáváte na výpad, aby nedošlo ke komplikacím, a pak

vykročte na Vídeň. Není to daleko. Víte, že když jsme táhli sem, trvalo nám to jenom pět dní.“

„Ale je dost těch, kteří nebudou chtít jít, pane majore. Bez vašeho velení se rozutečou.“

„Tak je nechte jít.“

Vídeň se připravovala na obléhání a všude kypěl horečný ruch. Dvůr se nacházel v Prešpurku, takže se Trenck nemohl ohlásit princi Karlovi, o panovnici nemluvě. Ale Vídni velel jeho příznivec, maršál Khevenhüller, a tak za ním zašel a ten ho přivítal s otevřenou náručí. Trenck se v podstatě nacházel v postavení zběha, ale o tom se nemluvilo. Khevenhüller si nechal vypovědět o všem, co se událo v Neippergově vojsku.

„Majore, slyšel jsem něco úplně jiného. Ale víte, co vám řeknu?“

„Co, Excelence?“

„Já věřím té vaší verzi, protože Neipperg je zapšklý a připosraný pitomec.“

„Děkuji, Excelence.“

„Rádo se stalo. A jsem opravdu rád,“ maršálovi zajiskřilo v očích, „že jste na nic nečekal a přišel do Vídně. Svěřuji vám obranu dunajského předmostí. Budete se svými pandury vítanou posilou.“

„Bohužel, Excelence, zůstalo mi jich jen sto. Včetně několika harumbašů, dvou praporčíků a jednoho nadporučíka.“

„Z tisícovky?? To ostatní padli?“

„Z části. Ale někteří měli už toho věčného šikanování a neúcty dost. A tak se sebrali a šli domů.“

„A nevrátili by se ještě?“

„Pokusím se, Excelence. Udělám vše, co je v mých silách.“

Baron Trenck - Panduři

F rantišek n iedl

Baron Trenck panduři