Běda mužům, kterým žena mládne by Nakladatelství MOBA

mládne

Tuto knihu věnuji váženému panu Romanu Bláhovi.

To on mi vymyslel název a inspiroval mě k napsání této knihy.

Díky…!

Román je osobní dopis autora čtenářům.

(Sandra Brownová)

Mladá žena starému muži – do nebe kočár.

(polské přísloví)

Čím je muž starší, tím mladší je jeho druhá (třetí, čtvrtá…) žena.

(Egon Lánský)

Jak poupátko bílé růže, Když dívka k tobě přichází…

Tak sladká je ta srdce tíže, Ale netrvá dlouho.

Protože dívka zase odchází.

Domem se rozlehl zvonek. Oznamoval, že přišla návštěva.

Bylo sobotní odpoledne, oba moji rodiče seděli nad šálky kávy a nad obligátními čokoládovými řezy v obývacím pokoji dole v přízemí. Protože jsem tam před chvilkou nakoukla, věděla jsem, že naši čekají návštěvu. Na nízkém konferenčním stolku byl připraven třetí šálek z coalportského porcelánu a dezertní talířek z těžkého broušeného skla. Maminka na stůl rozložila i zlaté dezertní vidličky.

To vypadá na velmi vzácného hosta…

Věděla jsem, že tahle paráda není připravena pro mě. Mně přinesla konvici čaje s citronem a tácek s řezy naše Marie, která mamince od nepaměti pomáhá s péčí o domácnost, a hlavně o naši obrovskou třípatrovou vilu, kterou mamce před lety vrátili v restituci a kde bydlíme sami jen my tři, moje maminka, tatínek a já, nahoru do mého pokoje ve druhém patře domu.

Oficiálně jsem se měla učit.

Neoficiálně jsem si chtěla v klidu číst.

Svačinu jsem si po Mariině odchodu přenesla na balkon s prolamovaným zábradlím, podnos postavila na kulatý bílý proutěný stolek a usadila se do křesílka vyloženého růžovými buclatými polštáři. Román o středověké princezně, kterou chtěli starší bratři odklidit do kláštera, aby ji snad náhodou nenapadlo hlásit se o svůj spravedlivý díl na rodinném dědictví, jsem položila na stolek a nalila si šálek čaje.

Nu a pak se ozval ten zvonek.

Líně jsem zvedla oči.

Skrz šprycle zábradlí jsem uviděla u branky stát vysokého tmavovlasého muže.

Za jiných okolností by mě ani nenapadlo seběhnout dolů a jít návštěvě otevřít.

Jenže…

Jenže ten vysoký pohledný muž zvedl hlavu, uviděl mě, zeširoka se usmál, sundal si klobouk, přiložil si ho na prsa a lehce se mi uklonil. Jeho rty se pohybovaly, ale pokud vydávaly hlas, sem ke mně, do druhého patra, se nedonesl.

Nevím, co to bylo, ale to něco mě přimělo, abych vyskočila, seběhla po schodech dolů do haly a tatínkovi, který právě vycházel z obývacího pokoje, jsem řekla: „Tati, já otevřu.“

Tatínek přikývl.

Prolétla jsem kolem něho a teprve u dveří jsem se zastavila, abych chytla dech.

Pak jsem otevřela a vyšla před dům.

Mezi mnou a brankou – a potažmo tím vysokým démonicky vyhlížejícím a převelice pohledným mužem –bylo asi dvacet metrů. Samozřejmě jsem mohla stisknout tlačítko v hale a branku otevřít na dálku, ale já se pomalu

vydala po břidlicí vydlážděném chodníčku mezi záhony modrých a růžových hortenzií k brance – a potažmo k muži, který mě nějakým způsobem přímo ďábelsky přitahoval.

Protože jsem si vůbec neuvědomovala, že mám na sobě legíny a tričko s nějakým třeskutě idiotským nápisem a vlasy stažené v culíku, nedošlo mi, že vypadám na těch svých čtrnáct let a ani o chlup starší, a nasadila jsem milionkrát vyzkoušený blazeovaný úsměv. Popravdě na spolužácích vyzkoušený, zatím.

Ostatně ten muž se tvářil, jako že si mého věku vůbec nevšiml.

Než jsem otevřela branku – kteroužto jednoduchou činnost mi komplikovala skutečnost, že muž mi hleděl do očí – nohy se mi málem podlomily, ale nějak se mi podařilo otočit kouličkou, a když už byla branka otevřená, silné ruce mě uchopily za lokty a přidržely, než jsem se vzpamatovala a nohám poslala příkaz, ať stojí.

Démon mě informoval:

„Slečno, jsem Karel Kramer. Architekt. Přišel jsem za panem Igorem Kolářem.“

Přikývla jsem a někde v útrobách své ztracené duše jsem se pokusila najít hlas.

Nu, ne vždy se všechno daří…

Zakuňkala jsem:

„Tát… Pan Kolář je doma.“

Dodala jsem:

„Pojďte…“

Pana Kramera zajímalo:

„Když vás pustím, slečno, neupadnete?“

Popravdě jsem vydechla:

„Já nevím.“

Pan Kramer zkusmo povolil stisk paží.

Světe div se…

Zůstala jsem stát.

Protože jsem na něj dál mlčky neslušně civěla, muž se ujal velení.

Navrhl:

„Slečno, co kdybychom zkusili pana Koláře najít?“

Nejistě jsem přikývla.

Pan Kramer mě vzal zase za loket, tentokrát jemně, a dotyk jeho dlaně mi způsobil brnění v celém těle. Protože jsem nespouštěla oči z jeho tváře, usmál se na mě a ten úsměv mě doslova přibil k zemi. Pan Kramer na to nedbal a jemným stiskem mě popostrčil směrem k domu. Šel přede mnou, vedl mě a zároveň podpíral, a do těch třech kamenných schůdků, vedoucích do haly, mě prakticky vynesl.

No a v hale už stál tatínek.

Bodře pronesl:

„Vidím, pane architekte, že s naší Zitou jste se už seznámil.“

Pan Kramer mě zkusmo pustil a já, kupodivu, zůstala stát.

Pak si podali s tatínkem ruce a tatínek si ho odvedl do obývacího pokoje.

Pan Kramer se ale ve dveřích otočil a věnoval mi významný pohled.

Musela jsem se zachytit komody, protože se mi opět podlomily nohy.

Co se to se mnou děje?

Z obývacího pokoje se ozývala společenská konverzace, ale mě nijak nezajímala. Tatínek toho muže oslovil jako architekta, což znamená, že nám bude rekonstruovat koupelny, kuchyňský výtah a další technické zázemí, což naši plánují už dlouho, a tedy k nám bude chodit často, alespoň do té doby, než to bude všechno hotové.

A to může trvat dost dlouho, optimisticky jsem doufala. Nějak se mi podařilo zdolat schody do druhého patra a opět jsem se usadila na balkonku u svého pokoje. Napila jsem se čaje a vychutnávala si jemnou čokoládovou chuť maminčiných řezů, ale víc než na to, co jím, jsem se soustředila na každou vteřinu, kterou jsem prožila s démonickým panem Kramerem…

Karlem.

Ach…

Karlem…

Nerozuměla jsem svým zmateným pocitům ani slabosti, která mě přemohla. Ale věděla jsem… Nade vši pochybnost jsem věděla, že jsem se zamilovala. Jednou provždy a navěky.

No jo…

Bylo mi čtrnáct.

A Karel… Karel mi vykal.

A to rozhodně nebylo nepodstatné, to vás ujišťuju.

Karel u nás zůstal asi dvě hodiny, a když ho tatínek provázel naším domem, aby mu ukázal, kde všude na něj a jeho firmu čeká práce, zašli, samozřejmě, neboť i k mým pokojům patří koupelna, tedy jsem dobře věděla, že mé obydlí nemohou minout, i ke mně.

Teprve tehdy mě tatínek představil: „Pane architekte, tohle je moje dcera Zita.“

Způsobně jsem panu architektovi podala ruku.

Démon zopakoval:

„Jsem Karel Kramer.“

Moje oči se zaklesly do jeho a odpoutat je bylo nadlidské úsilí.

Jenže tatínek mě vyzval: „Zito, ukaž panu architektovi svou koupelnu.“

Takže jsem musela sklopit zrak.

Co se týká mé koupelny, to jsem měla už dávno promyšlené do posledního detailu. Na chvilku jsem zapomněla na páně architektovy démonické oči a vykládala mu: „Ty dveře z koupelny na ochoz chci zazdít a probourat nové přímo z mé ložnice.“

Vyzvala jsem ho:

„Pojďte, ukážu vám to.“

Pak jsem mu dala do rukou katalog, kde jsem si založila stránky s růžovými kachlíky, buclatou vanou na lvích tlapách, zlatými bateriemi a zlatě zdobeným umyvadlem.

Architekt se podíval tázavě na tatínka.

Tatínek rezignovaně přikývl.

Architekta informoval:

„Zita měla na vysvědčení samé jedničky. Dovolili jsme jí s manželkou, aby si koupelnu nechala zařídit podle svého. A to proražení dveří přímo z ložnice je opravdu dobrý nápad, vždyť jsem vám dole ukazoval, že to s manželkou chceme taky tak.

Pomyslela jsem si:

Jéžiš. Samý jedničky… Snad si pomyslí, že už jsem aspoň na střední…

Tatínek si vůbec neuvědomoval, jak mě ztrapňuje s tím vysvědčením, a dodal:

„Ukážu vám to, v té ložnici pro hosty v prvním patře to chceme také.“

Architekta zajímalo:

„A ty ostatní koupelny v patrech?“

Tatínek mu vysvětlil:

„Víte, s manželkou jsme si řekli, že necháme zmodernizovat všechny koupelny v domě, ale ty ostatní, kromě té v přízemí, jsou určené pouze hostům. No a my moc často hosty nemáme. Když už by u nás někdo měl přespat, klidně si do koupelny může přejít přes chodbu.“

Architekt přikývl.

Tatínek mě mávnutím paže propustil a já neochotně zašla zpátky do svého pokoje. Dřív než jsem stačila ještě neochotněji za sebou zavřít dveře, pan architekt poznamenal:

„Slečno Zito, možná budu potřebovat s vámi mluvit…“

Šťastná jako blecha jsem ho ujistila:

„Budu tady.“

Tatínek si ale neodpustil:

„Zita chodí do školy, pane architekte, ale moje paní je doma celý den.“

Zita chodí do školy…

Mě vomejou.

Pan architekt na mě vrhl poslední výmluvný pohled a zmizel mi z očí.

Mně to bylo ale jedno.

Posadila jsem se sice na balkoně, aby mi neunikl pohled na Karlova záda, až se po svačině nevyhnutelně odporoučí, ale myšlenky se mi svezly na dny budoucí. Ani já nebyla tak pitomá, abych si myslela, že pan architekt mi sem přijde přidělávat nové umyvadlo osobně, ale doufala jsem, že bude na řemeslníky dohlížet.

Popravdě řečeno... Často dohlížet.

Teď jsem si ale potřebovala s někým promluvit.

Moje kamarádky jsou všechny báječné, ale zatím jsme se nedostaly dál než k hodnocení našich spolužáků, a těch na výběr zase tak moc na naší škole nebylo. Všechny jsme byly pořád do někoho zamilované, ale objekty naší pozornosti se měnily častěji než počasí. Tak kupříkladu já, v duchu jsem se ušklíbla, jsem si až do dneška vážně myslela, že se mi líbí Martin, který mi ochotně pomáhal s matikou a fyzikou, a protože hrál košíkovou, byl vysoký a urostlý…

Pche…

Kdeže ty loňské sněhy jsou?

Teď se mi před očima objevila převysoká urostlá postava…

A to doslova.

Dveře dole v hale klaply. Rychle jsem sáhla po knížce.

Jakože já nic, já si čtu.

Tatínek sice šel hosta doprovodit až k brance (jak jsem pozorovala s přimhouřeným očima), ale pan architekt počkal, až za tatínkem zapadnou dveře u domu, a k naší brance se vrátil.

No, jako architekt si asi uměl vyvodit, že okna z obývacího pokoje vedou dozadu na rozlehlou zahradu, a tedy očím mého rodičovstva zůstane jeho počínání utajeno.

Zastavil se u branky a zvedl hlavu.

Já jakoby náhodou (ha ha ha) jsem taky zvedla oči od knížky.

Pan architekt opět zvedl klobouk a dvorně se mi maličko uklonil.

Kdyby před brankou stál Martin, poslala bych mu vzdušný polibek.

Jenže Martin je stejný puberťák jako já.

Takže jsem se jen malinko usmála a zvedla, mírně pohnula prsty.

Pan architekt se nežinýroval.

Poslal mi vzdušný polibek.

Než jsem se stačila rozhodnout, jestli mu ho mám oplatit, byl ta tam.

Sakra.

Knížku jsem zaklapla a položila na stolek.

Které kamarádce mám zavolat?

Po chvilce přemýšlení jsem se rozhodla pro Terezu.

Tu totiž kluci moc nezajímají, tvrdí, že se nikdy nevdá, a jediné, čím (zatím) žije, je čtení cestopisů a fotografování přírody. Později prý, až ji rodiče přestanou šikanovat se školní docházkou, procestuje celý svět. Jo, Terka by mohla mít pochopení.

Mobil mi zvedla hned.

A taky hned navrhla:

„Ahoj Zito. Venku je tak krásně, co kdybychom si vyšly do Šárky?“

To se mi popravdě moc nechtělo, ale…

Přikývla jsem, ačkoli mě kamarádka nemohla vidět.

„Tak jo, Terezo.“

Kamarádka navrhla:

„Sejdeme se u hřbitova. Jedeme na kole.“

Řekla jsem:

„Domluveno.“

Než jsem vyšla z domu, rodiče jsem informovala:

„Jedu se s Terezou projet do Šárky.“

Maminka se ze zvyku zeptala:

„Máš helmu?“

Přikývla jsem a ukázala jí růžový blembák.

Ke hřbitovu jsem přijela dřív než kamarádka, ale za chvilku jsem ji už uviděla. Beze slova jsme se rozjely, při přecházení Evropské třídy jsme disciplinovaně sesedly z kola, a pak už ujížděly mezi domy směrem k našemu oblíbenému místu.

Posadily jsme se na trávník a Tereza vytáhla občerstvení.

Vysvětlila:

„Napadlo mě, že přijdou k chuti.“

Položila mezi nás plastovou krabičku s česnekovou pomazánkou a sáček s domácí nakrájenou bagetou. Terezina maminka je totiž stejně jako moje celý život

v domácnosti a z nudy (jak jsme si obě naivně myslely) se celé dny točí v kuchyni.

Jídlo mi aspoň zabavilo neklidné ruce.

Řekla jsem (pateticky, jak jinak):

„Potkala jsem muže svého života.“

Aby nebylo pochyb, dodala jsem:

„Jednou si ho vezmu.“

Tereza stoicky pokrčila rameny a informovala mě:

„No tak že jsi pitomá, to vím už dlouho, ale že až tak…“

Vyprskla jsem:

„Terezo, že ty nemáš o kluky zájem, neznamená, že my ostatní jsme pitomé.“

Tereza na mě mrkla.

Ujistila mě:

„Jestliže ovšem ve čtrnácti tvrdíš, že jsi potkala budoucího manžela, pitomá jsi.“

Blazeovaně jsem mávla rukou.

„Vsadíš se?“

Tereza se rozesmála.

„Jo, klidně.“

Zajímalo mě:

„O co…?“

Kamarádka se zamyslela.

Pak navrhla:

„Hele, hned tak se asi vdávat nebudeš, takže předpokládám, že než k tomu dojde, přijdeme na chuť šampaňskému. Takže se vsadíme o bednu šampusu.“

Přikývla jsem.

„Platí.

Tereza mě vyzvala:

„Tak mi pověz, kdo je ten šťastný?“

Zatetelila jsem se.

A pak jsem kamarádce vylíčila moje dnešní setkání.

Tereza ovšem nebyla mým vyvoleným tak nadšená, jak jsem doufala.

Skepticky podotkla:

„Hele, je to architekt, tak to už má po vysoký. Je mu nejmíň pětadvacet.“

Poznámku, že je mu spíš čtyřicet, jsem si nechala diplomaticky pro sebe.

Radši jsem vytáhla argument:

„Kluci z naší třídy jsou děcka. Úplně pitomý děcka. Ale Karel (jo, už pro mě byl, pouze v duchu, pochopitelně, Karel). Karel mi vyká a dívá se na mě… no, jako na ženu.“

To konečně Terezu zaujalo.

Ujišťovala se:

„Vyká ti? I před vašima?“

Zamyslela jsem se.

Pak jsem přikývla.

„Jo. I před tátou, představ si.“

Tereza toužebně řekla:

„Taky bych ráda poznala kluka, co se umí chovat.“

Připomněla jsem jí:

„To se ti ve škole nestane.“

Tereza přikývla.

Pak ji zajímalo:

„Povíš to i ostatním holkám?“

Pokývala jsem hlavou.

„No jistě. Dneska jsem zavolala tobě, protože Eli je na soustředění, Ingrid se doma učí, protože si chce opravit tu čtyřku z přírodopisu, a Dáša je na matematický olympiádě. Ale v týdnu vás všechny pozvu na zmrzlinu. Snad ho do tý doby ještě aspoň jednou uvidím, s tou rekonstrukcí by měl začít brzy. Sice začne s koupelnami nahoře ve třetím patře, ale už ví, kde mám pokoj, tak se třeba staví.“

Tereza se pokusila stáhnout mě za nohy nazpátek na zem.

„Zito, ví ten tvůj Karel, že je ti čtrnáct?“

Popravdě jsem přiznala:

„Doufám, že ne.“

Tereza skepticky poznamenala:

„Ale určitě si nemyslí, že je ti dvacet.“

Pokrčila jsem rameny.

„No a co? Za dva roky…“

Tereza mě drsně přerušila:

„No tak spíš za tři. Ale to mu už bude možná třicet.“

Opět jsem pokrčila rameny.

Na to, abych přiznala, že Karel je ve věku mých rodičů, je ještě čas.

Spíš dost času, popravdě řečeno.

Bylo mi to ale v tuhle chvíli jedno.

Ten jeho… Karlův, samozřejmě… pohled mi jasně říkal, že se mu líbím.

A na věku snad nezáleží, ne?

Karla jsem v našem domě našla už v pondělí, když jsem přišla ze školy.

Potkali jsme se na schodech. Karel mi kromě žhavého pohledu, který jsem už znala, věnoval ďábelsky přitažlivý úsměv, sáhl po mém školním batohu (přísahala jsem si, že z něj okamžitě sundám ty růžové opičárny) a svůdným hlasem řekl:

„Slečno Zito, odnesu vám ho nahoru.“

Málem jsem blahem omdlela.

Než jsme vystoupali nahoru, maminka na mě křikla:

„Zito, umyj si ruce a přijď pak dolů na oběd.“

Umyj si ruce…

Mě jednou fakt vomejou.

Ale Karel (povalovala jsem si jeho jméno slastně v duchu na jazyku) se tvářil, že maminčinu naprosto nevhodnou poznámku o umytí mých horních končetin přeslechl.

Zastavil se u dveří do mého pokoje a já dveře otevřela.

Karel vstoupil, batoh odložil na zem.

Pak navrhl:

„Když odsuneme ten psací stolek pod okno a pohovku k téhle stěně, můžu vám sem přestěhovat postel. Sice tu nebude k hnutí, ale bude to stejně jen na pár dnů. Pospíšíme si, to vám, slečno, slibuju. Vaše paní matka sice říkala, že máme nábytek ve vaší ložnici pevně zabalit do igelitu, ale na posteli by se vám líp spalo.“

Jeho starost o moje pohodlí ve mně vyvolala vlnu takového štěstí, že jsem se musela štípnout do ruky, abych neřekla nahlas něco nepředloženého. V duchu jsem děkovala babičce Růžence za dědictví celé edice Červené knihovny, kterou jsem sice dosud ani nevyndala z krabice uložené na půdě, ale teď, slibovala jsem si, do některé knížky aspoň nakouknu, abych věděla, jak se chová opravdová dáma.

Jiný zdroj poznání mě nenapadl.

Prozatím jsem si musela vystačit s tím, co mě naučili rodiče.

„Děkuju, pane architekte. Vyspím se na pohovce.“

Karel vztáhl ruku a pohladil mě po tváři.

Blahem bych byla omdlela, ale nechtěla jsem se před Karlem blamovat.

Pak řekl:

„Nechám to na vás, slečno Zito, ale kdybyste si to rozmyslela, stačí říct.“

V tu chvíli se na schodech ozvaly kroky.

Poznala jsem, že je to Marie, protože maminka by nikdy takhle nedupala.

Karel lehce sklonil hlavu a vyšel na ochoz.

Tam se srazil s Marií.

Ta vtrhla do mého pokoje a nařídila mi:

„Zito, běž se najíst. Maminka čeká.“

S povzdechem jsem kapitulovala.

Sešla jsem po schodech dolů, ale na podestě jsem se otočila.

Karel stál u zábradlí a pozoroval mě.

Zahřálo mě to u srdce.

Dole v jídelně mi maminka naservírovala jemný květákový krém a sekanou s jarní cibulkou a bramborovou kaší. Měla jsem hlad. Dneska jsme měli v rozvrhu

tělocvik a dostali jsme do těla. Tělocvik nepatří k mým oblíbeným předmětům, ale popravdě ho mám radši než matiku a fyziku, o chemii nemluvě.

Zasnila jsem se, ale maminka mě nemilosrdně postavila do reality.

„Zito, jestli se chceš dostat na gymnázium, měla by ses víc učit.“

Pravda byla taková, že to ne já, to naši chtěli, abych šla na gympl.

Mně to bylo celkem jedno, protože nejvíc mě bavila literatura, a říkala jsem si, že bych jednou chtěla psát knihy. Napadlo mě, že bych si prozatím mohla psát deník.

Tedy doopravdy psát.

Deník si píšu od druhé třídy, ale nebyl to můj nápad. Přiměla mě k tomu maminka, která si píše deník celý život a tvrdí, že mi to pomůže srovnat si myšlenky.

Jenže… Jaké asi tak myšlenky bych si měla srovnávat?

Do včerejška jsem neměla ani tušení.

Ale teď…

Rozhodla jsem se, že starý deník ukončím a schovám si ho na tajné místo. Zítra si cestou ze školy koupím nový notes, možná ten s růžovými motýlky, který jsem viděla v papírnictví a moc se mi líbil, jenže jsem až dosud neměla ponětí, k čemu bych ho mohla potřebovat.

Mamince jsem bezzubě slíbila:

„Mami, neboj, já to ve škole zvládnu.“

Jakmile jsem dojedla, odnesla nádobí do kuchyně a naskládala ho do myčky, chystala jsem se vyběhnout nahoru a čekat, jestli se u mě opět neobjeví Karel. Marie mě zastavila.

„Zito, mám ti pak nahoru přinést k tomu makovému závinu čaj, anebo kakao?“

Zastavila jsem se.

Měla jsem chuť na kakao, ale to je pro děcka.

Na Marii jsem se usmála:

„Díky, dám si čaj.“

Měla jsem ovšem smůlu.

Když jsem slyšela Karlovy kroky na schodech (nechala jsem si dveře otevřené dokořán, abych ho nepropásla) a chystala se na sebe něčím upozornit, objevil se na ochozu ve druhém patře tatínek, který se domů obvykle vrací až těsně před večeří.

Zavolal:

„Pane architekte, tak jsem vás ještě zastihl.“

Z pana architekta jsem viděla jen záda, protože si ho tatínek odvedl hned dolů.

Sakra…

Na chvilku jsem se přemohla a otevřela učebnice. Do učení jsem se docela zabrala. Protože přese všechnu tu blazeovanost chci samozřejmě studovat a dělat něco třeskutě zajímavého. Sice ještě nemám ani tušení, co by to mělo být, ale byla jsem si jistá, že časem na něco přijdu.

Když jsem vyšla na balkon, abych nezmeškala Karlův odchod, bylo už pozdě.

Za chvíli pro mě nahoru přišla maminka, aby mě jednak zkontrolovala, jestli se opravdu učím, druhak aby mi přišla říct, že k večeři budou bramboráky, o nichž ví, jak moc je mám ráda.

S kamarádkami jsem se domluvila na středu.

Po vyučování jsme se společně vydaly do kavárny Jen Tak, kam rády chodíme, a všechny jsme si objednaly zákusky a kolu. Posadily jsme se ke stolu a já kamarádky informovala:

„Holky, zamilovala jsem se.“

Ingrid se ušklíbla.

„Tak o Martinovi tu asi nemluvíme, že jo?“

Vysvětlila jsem:

„Mluvím vážně. Martin je dítě.“

Dáša se ušklíbla.

Zavzpomínala:

„Když se ti, Zito, naposledy líbil dospělej chlap, ukázalo se, že je to táta Jirky Vosmýkovýho. Tak jen doufám, že se tvůj vkus poněkud posunul věkově aspoň o trochu níž.

Kdyby sis nechala ode mě poradit, drž se Martina. Až mu sleze to akné, bude vypadat docela k světu. A je to chytrej kluk. Na teď je přímo dokonalej.“

Vyplázla jsem na ni jazyk.

Eli je už od školky zamilovaná do Honzy, který hraje fotbal a nic jiného ho nezajímá, natožpak spolužačky.

Pokládá nás všechny za nudné a praštěné a honí se za míčem.

Eli řekla:

„Buď ráda, Zito, že si tě Martin vůbec všímá. A neblbni.“

Dášu konečně napadlo se zeptat:

„A kdo je ten chlap?“

Řekla jsem:

„Architekt. Rekonstruuje nám dům.“

Dáša se ujišťovala:

„Architekt? Ne zednickej učeň?“

Přikývla jsem.

Dáša mě informovala:

„Tak buď je to lhář, nebo je mu třicet. Pomátla ses na rozumu?“

Odsekla jsem, vyhýbajíc se zmínce o věku:

„Je to gentleman.“

Dáša vyhledala očima Terezu.

Zajímalo ji:

„Viděla jsi ho?“

Tereza zakroutila hlavou.

„Ne, ale musím se Zity zastat.“

Málem mi vypadla sklenka z ruky.

Ujišťovala jsem se:

„Chceš se mě fakt zastat?“

Tereza malinko couvla.

„No tak… Neviděla jsem ho a nevím, co je zač, ale…

Po chvilce přiznala:

„Taky se mi líbí jeden starší chlap.“

Překvapeně jsem se na Terezu podívala.

Eli a Ingrid unisono zvolaly:

„No Terezo… Kdo to je?“

Tereza si povzdechla.

Pak prozradila:

„Manžel mý sestřenky Jany.“

Všechny jsme na ni vykulily oči.

Já se zeptala:

„On je ženatý…?“

Tereza odsekla:

„A ten tvůj snad není?“

Vehementně jsem zakroutila hlavou.

„Jistě že ne…“

Zarazila jsem se.

Vlastně… Jak to můžu sakra vědět…?

Pak jsem potřásla hlavou.

Ne, kdepak. To by se mnou přece tak… No, tak by na mě nekoukal.

Nebo jo…?

Sakra, kdo to má vědět…?

Ingrid řekla:

„Holky, a není to jedno? Je nám teprve čtrnáct. Prostě si to užívejme.“

Eli se smutně zeptala:

„A co si mám asi tak užívat? Že Honza ani neví, že existuju?“

Dáša ji napomenula:

„No tak nefňukej a zamiluj se do někoho jiného.“

Terezu to naštvalo.

„Jak, zamilovat do někoho jiného? To si nevybíráš.“

Dáša přikývla.

Řekla ale:

„No tak na toho ženáče nemysli, Terezo. Ten Zitin architekt je možná svobodný, takže je tam aspoň nějaká malá šance, že bude ochotný pár let počkat, než jí bude moct dát pusu, ale jestli je ti, holka, líbí ženatý chlap, tak jistě víš, že to je absolutně tabu…“

Tereza sarkasticky dodala:

„Zvlášť, když je to v rodině.“

Pak připomněla:

„V naší katolický rodině.“

Často jsem později na tohle setkání vzpomínala.

Byly jsme tak mladé… a tak patetické.

Přesto to některým z nás vyšlo.

A některým zase ne.

V tu chvíli jsme se ale braly tak vážně.

S Terezou jsme měly společnou cestu domů. Byla jsem zvědavá, jestli mi řekne něco víc. Neptala jsem se, šly jsme vedle sebe mlčky až ke hřbitovu. Tam Tereza navrhla:

„Pojď se ještě chvíli projít.“

Vešly jsme na hřbitov a pomalu procházely mezi hroby.

Pak Tereza promluvila:

„Víš, Zito, Ludvík, ten manžel mý sestřenky, neví, že se mi líbí. Vždyť víš, jak to u nás je. Naši mě drží zkrátka, aby se mi z toho bohatství, které jednou zdědím, nezatočila hlava. No tak to můžou být klidní, to je pro mě velká zátěž, je to jako koule na řetězu u nohy. Ale zamilovala jsem se,

a myslím, že i kdyby si mě Ludvík všiml, anebo dokonce i kdyby se do mě zamiloval, stejně nic nepřipadá v úvahu.

Rodina by nás zavrhla.“

Smutně dodala: „Nemám žádnou naději.“

Protože jsem sice už tehdy věděla, jak silně nábožensky založená je Terezina rodina, ale neměla jsem tušení, co to vlastně znamená, lehkomyslně jsem poznamenala: „Terko, lidi se berou a pak se zase rozvádějí.“

Tereza smutně řekla: „Naší rodiny se tohle ale netýká.“

Tatínek se vrátil ke svému zvyku vracet se z práce až před večeří, a Karel skoro každý den strávil aspoň pár minut v mém pokoji. Přicházel za mnou pod různými záminkami.

Prodiskutovat odstín dlaždiček, tvar umyvadla…

Později už jsme si povídali o všem možném. Karel se mnou pořád jednal, jako bych byla dospělá, tak jsem setrvávala v naději, že o mém skutečném věku nemá ani tušení.

Pak se mě jednou zeptal:

„Zito, nešla byste se mnou na zmrzlinu?“

No jasně, že šla.

Než jsem si stačila v duchu probrat, jak by se asi zachovala dáma, vyjekla jsem:

„Moc ráda, pane architekte.“

Karel sevřel moji ruku ve své velké dlani.

„Zito, když budeme sami, říkejte mi Karle.“

Přikývla jsem.

A ani mě nenapadlo se zamyslet nad tím, proč jen když budeme sami.

Karel se ujišťoval:

„Bude to naše tajemství, ano…?“

Přikývla jsem.

Jistě že ano, ani já nestála o to, aby se o mé… … o naší tajné lásce dozvěděli moji rodiče.

Domluvili jsme se, že se setkáme na rohu naší ulice, kam není od nás vidět, a Karel navrhl, že mě vezme do

cukrárny v centru Prahy, protože je jasné, že tady v okolí mě všichni znají.

A tím pádem znají i mé rodiče.

Trochu se to ale ve mně svářelo. Na jednu stranu bych naši lásku nejraději vytroubila do světa, a vadilo mi, že se chce Karel se mnou skrývat, na druhé straně mi rozum našeptával, že by asi nebyl nejlepší nápad promenádovat se s Karlem rodičům před očima.

Povzdechla jsem si a přijala to tak, jak to je.

Na první rande ve svém životě jsem se nastrojila.

Naštěstí maminka měla ten den odpoledne svůj dámský klub – tedy setkání spolužaček a kamarádek u některé z nich, kde pijí cinzano, zobou vybrané lahůdky a vzpomínají na společná školní léta. Maminka tedy okolo druhé vyklidila pole já mohla tím pádem prohledat její koupelnu a půjčit si řasenku a lesk na rty.

No, když už jsem byla u maminky – půjčila jsem si i její černé tričko s ramínkem za krk, které mi moc slušelo (jak jsem si myslela) a hodlala si je vzít ke své džínové minisukni.

Blonďaté vlasy jsem si vykartáčovala a nechala je rozpuštěné.

Proběhnout okolo Marie, která na zahradě věšela prádlo, byla hračka.

Karel na mě čekal u auta. Podržel mi dveře, teprve pak se sám posadil.

Rozjel se a řekl: „Moc vám to sluší, Zito.“

Nervózně jsem poposedla.

Pak jsem se odvážila pípnout: „Vám taky, Karle.“

Během cesty mi Karel zaujatě vykládal o své cestě po jihovýchodní Asii a těsně předtím, než auto zaparkoval

na Pohořelci, mi slíbil, že mě do Vietnamu jednou taky vezme.

Byla jsem v sedmém nebi… Pochopitelně.

No jen si to představte…

Pak, když mi opět gentlemansky podržel dveře, abych mohla z auta pohodlně vystoupit, mi Karel nabídl rámě.

Zavěsila jsem se do něj, jako kdybych to dělala odjakživa, a následovala ho po kočičích hlavách přes náměstíčko ke kavárně Melvil.

Ačkoli venku před kavárnou bylo rozestaveno několik stolků a posedět si na sluníčku by se mi líbilo, Karel mě zavedl dovnitř a usadil mě u stolku v tmavém koutě. Když k nám přispěchal číšník, objednal konvici čaje s citronem a nějaké zákusky, aniž se mě zeptal, na co mám chuť. Prostě jich pár objednal, jako bych neměla vlastní vůli.

Na tom nakonec ale vlastně nezáleželo.

Povídali jsme si, po chvíli se Karel osmělil a ruku, za niž mě pořád držel, mi začal hladit, nejdřív po zápěstí, a potom pokračoval výš k loketní jamce. Způsobovalo mi to mírné mrazení, o kterém jsem si nebyla jistá, jestli se mi líbí, nebo ne.

Pak Karel zaplatil a navrhl, abychom se šli projít.

Vydali jsme se kolem Černínského paláce směrem k Novému světu.

Karel řekl:

„Zito, když budeme sami, mohli bychom si tykat.“

Když jsem mlčela, zcela ohromená tou úžasnou možností, zeptal se:

„Vadilo by ti to?“

No tak asi jako… vadilo by mi, kdybych vyhrála milion?

Ujistila jsem ho:

„Ne, nevadilo.“

Aby to bylo nade vši pochybnost jasné, zdůraznila

jsem:

„Ne, nevadilo.“

Karel mě zakormidloval do osamělých koutů a úzkých křivolakých uliček Nového světa a v jedné takové uličce, když nebylo kolem vidět ani živáčka, se zastavil, přitiskl si mě k sobě a…

… políbil mě.

Myslím, že jsem na chvilku omdlela.

Karel mě ale pevně držel, pusinkoval mě na čelo, na oči a na tváře a já věděla tak jistě, jako dosud nic na světě, že jsem potkala toho nejúžasnějšího muže na světě a že, jakmile mi bude osmnáct, samozřejmě, si ho vezmu a budeme spolu šťastní až do smrti.

Ha ha ha…

Kromě nevinných pusinek, které mě ovšem rozechvívaly, nic nebylo. Karel si nedovolil překročit tu mez, za níž už číhalo trestní oznámení za prznění neviňátek.

Nemohl totiž vědět, že jsem tak pitomá, že by mi to vůbec nedošlo.

To až mnohem později…

Ach jo…

Když mě pak Karel odvezl domů a zastavil auto pár ulic od té, v níž jsem bydlela, ještě mě naposledy něžně políbil, zašeptal pár sladkých (a jak jsem si teprve mnohem, mnohem později uvědomila) nic neslibujících slovíček, jimiž mě dokonale omámil.

Naléhavě řekl:

„Zito, tohle bude naše tajemství, ano? Nesmíš to nikomu říct.“

Přikývla jsem, ale aby neviděl, jsem za zády zkřížila prsty.

Holkám to prostě říct musím.

To přece musí každý pochopit, no ne…?

Bublalo to ve mně a hrozilo, že vybouchnu jako parní válec.

Takhle jsme si s Karlem vyšli ještě několikrát.

Nikdy jsme nebyli předem domluveni, Karel si mě jednoduše odlovil na schodišti, nebo když nehrozilo, že bude jeho pokoutní jednání odhaleno maminkou nebo Marií, přišel za mnou do mého pokoje a navrhl schůzku u jeho auta.

Dával si majzla, aby na místo, kde parkuje, nebylo od našeho domu vidět. Později jsem si uvědomila, že si byl svého nezákonného jednání velmi dobře vědom a že by se mu to mohlo setsakramentsky vymstít, ale ani to ho nezastavilo.

Že přitom motá hlavu mladý holce, mu bylo nejspíš úplně jedno.

Naše intimita se ovšem, jak šel čas, prohlubovala. Karel mě zkušeně sváděl, ale nedošlo na nic, co by vás mohlo doopravdy pohoršit. Naše schůzky měly průběh, jako by vzal hodný strýček neteřinku na zmrzlinový pohár. Možná, že Karel nakonec věděl, kolik let mi je, i když se o tom nikdy nezmínil. No a já pochopitelně taky ne. Čekala jsem, co na moji lásku řeknou kamarádky… Tedy… nemyslím, že by mi Karla vysloveně záviděly.

Ale Ingrid ho jednou viděla, když vycházel z našeho domu a mluvil s tatínkem. Poznala ho nade vši pochybnost podle mého popisu a myslela si o něm, že je to velký fešák, i když se jí zdál proti mně hodně starý, což taky samozřejmě byl.

Byla první, která na to kápla a neměla zábrany říct to nahlas:

„Zito, je mu určitě čtyřicet.“

Ošila jsem se.

Pak jsem popravdě řekla:

„No, je mu třicet devět.“

Dáša se málem kácela.

Upozornila mě, jako bych si to sama neuměla spočítat:

„Je mezi vámi dvacet pět let rozdíl.“

Eli se zasnila.

„Ale aspoň tě miluje. To můj Honza…“

Pak se ale vzpamatovala.

Upozornila mě:

„Zito, mý mámě je třicet tři.“

Pokrčila jsem rameny a kamarádčin argument jsem odbyla:

„No a co…?“

Tereza to, jak bylo jejím zvykem, stručně shrnula.

„Jestli tě miluje, tak pár let počká, a ty máš dost času na to, aby sis rozmyslela, jestli chceš zbytek svého života strávit s tak starým člověkem. Já myslím, že se zamiluješ do jiného a bude to vyřešené. Hlavně, aby bral na vědomí tvůj věk a nepřekračoval hranice.“

Vyjevila jsem se.

„Jaké hranice…?“

Dáša mávla rukou.

„No, jestli je překročí, poznáš to.“

Pak Dáša navrhla:

„Zeptej se ho na to, Zito, jestli mu nevadí ten věkový rozdíl.“

Pokrčila jsem rameny.

„Mně nevadí, tak proč by měl vadit Karlovi?“

Tereza mě nabádala:

„Musíš mu říct, že je ti čtrnáct.“

Trochu jsem se ošívala.

„A proč bych mu to říkala, když se neptá?“

Tereza mi nařídila: „Neodmlouvej. A příště se ho zeptej.“

Povzdechla jsem si.

Příště…

No tak to se ještě uvidí.

Uffffff…

Byl vydařený konec babího léta, i na začátku října se ten rok teploty okolo poledne šplhaly přes dvacet stupňů. Když jsme si s Karlem domluvili další schůzku (nahlédl do mého pokoje a zašeptal, ať přijdu za půl hodiny k jeho autu), Karel nezamířil do centra Prahy jako obvykle, ale vyjel po Evropské ven z města.

Minuli jsme četné odbočky na letiště, pak Karel stočil auto z výjezdovky až u cedule Číčovice. Brzy jsem poznala, že míříme na romantickou hradní zříceninu Okoř.

Přesněji k Okořskému rybníku.

Ukázalo se, že je Karel na tuhle naši schůzku plně vybavený.

Z auta vyndal dvě huňaté deky, velkou stříbrnou termosku a košík, z něhož trčely bagety a byla v něm spousta balíčků v alobalu. Jak se později ukázalo, Karel měl s sebou celé upečené, křupavé kuře, vajíčka uvařená natvrdo a perník s meruňkovou marmeládou.

Nu, něco jsme i snědli.

Tentokrát naše mazlení nabralo grády, ale Karel, jakmile si všiml, že jsem vyděšená, zpomalil. K ničemu, co by se dalo nazvat porušením zákona, nedošlo, ale nejsem si jistá, jestli by Karel přibrzdil, kdybych nebyla tak nezkušená. Teprve mnohem později mi došlo, že si se mnou zahrával doslova na hraně zákona. Ale nemohu říct, že by se mi to tehdy nelíbilo. Byla jsem poprvé zamilovaná a moje splašené hormony sehrávaly důležitou roli. Ani ve snu mě nenapadlo, že to není správné.

Běda mužům, kterým žena mládne

alena jakoubková

Bûda muÏÛm, kter˘m Ïena

mládne