I. KAPITOLA

Teprve v Praze se Oldřich z Chlumu dozvěděl, že musí změnit své plány. Jindřichovi z Lichtenburka slíbil, že navštíví jeho hrad Žleby a pokusí se vyšetřit, kdo zabil rytíře Hurbana ze Svojše. Jenže král Přemysl rozhodl jinak. Zemřel římský král Richard Cornwallský a také uherský král Štěpán. To samozřejmě zcela měnilo politické poměry v celém křesťanském světě. Král Přemysl rozhodl, že bude v první řadě chránit svůj lid a s vojskem se chystal vytáhnout do Horních Uher.

„Tvůj meč by se mi samozřejmě hodil, pane Oldřichu,“ vysvětloval přátelsky. „Jenže mečů seženu spoustu, ale mužů s obratným jazykem, chytrou hlavou a oddaným srdcem, takových mnoho nemám. Musíš navštívit několik vlivných rodů v západních Čechách a přesvědčit je, aby zanechaly nepřátelství s Bavorskem. Šarvátky na téhle hranici si teď rozhodně dovolit nemohu. Současně však musíš rytíře přesvědčit, aby se přidali se svými družinami k mému tažení. Prý se jim vrátilo pár příbuzných ze Svaté země. Takové bojovníky potřebuji. Tvrdé a nesmlouvavé, protože Kumáni jsou snad ještě horší než nevěřící, kteří uchvátili Kristův hrob. Víc ti neřeknu, protože vím, že ty si umíš poradit.“

Tím slyšení skončilo. Během něj neřekl Oldřich z Chlumu jediné slovo. Jen se uklonil a odešel. Byl mrzutý, protože nebyla větší nuda než objíždět hrady a jednat s rytíři. Na pátrání ve službách pána z Lichtenburka se těšil. Kromě jiného proto, že tenhle rod odvozoval svůj původ od stejných předků jako jeho žena Ludmila z Vartemberka. S mladým Jindřichem si rozuměl a už dlouho nic pořádného nevyšetřoval. Zločinci se Bezdězu nejspíše vyhýbali a nejzapeklitější případ, který během jara řešil, byla krádež obilí v manském dvorci v Lobči.

„Mohl bych do Žlebů zajet třeba jen já,“ navrhl panoš

Ota s nadějí, když se dozvěděl o panovníkově příkazu. Jindřich z Lichtenburka měl velice hezkou neteř, s kterou se panoš Ota v zimě sblížil. A tyhle letní měsíce mu připadaly ideální, aby s ní strávil pár příjemných dní. A pokud možno i nocí.

Ota ze Zástřizlí nebyl v očích církve vzorný křesťan a už svým vzhledem přímo vybízel dívky, aby s ním porušily šesté přikázání. Byl vysoký, urostlý, dbal na své oblečení a dlouhé světlé vlasy měl nakadeřené podle německé módy. Skvěle ovládal meč, uměl zpívat i tančit, navíc byl vtipný, a když jednal s dívkami, byl jemný a pozorný.

Nic z toho nebyl ovšem důvod, proč ho do svých služeb přijal Oldřich z Chlumu. Oceňoval jeho oddanost, smysl pro spravedlnost a skvělý instinkt, bez něhož se dobrý vyšetřovatel neobešel.

Zpočátku se ho snažil napravit, to byl ještě písařem svatovítské kapituly. Jenže pak ho panovník jmenoval správcem severních Čech a královským prokurátorem.

Nebyl to snadný úřad, pokud ho chtěl vykonávat svědomitě. Setkával se s lidským neštěstím, utrpením a žalem, stejně jako s bezohledností, krutostí a podlostí a začal být k bezvýznamným prohřeškům a slabostem lidí tolerantnější, pokud samozřejmě neubližovaly jiným.

Ota ze Zástřizlí měl pro ženskou krásu slabost, ale žádné by nikdy neublížil. Hezké mohly být jen ty věci, které chtěli oba. Bylo to umění jako cokoli jiného, co vyžadovalo fantazii. Vulgaritu a vyzývavost nesnášel, neboť věděl, že dívky je třeba v určitých věcech povzbudit, protože jim Bůh nedal duše andělů, stejně jako je nedal mužům. Bylo třeba jim to jen připomenout, protože svět byl takový, jaký si ho člověk udělal. Na lidské hemžení se díval žalostnýma očima jen zbabělec nebo pokrytec.

Oldřich z Chlumu časem začal svého pomocníka chápat a v něčem s ním trochu i souhlasil. Život byl krátký, tak proč by ho měl člověk prožít v slzavém údolí sebemrskačství, odříkání a nevědomosti? Jeho postavení bylo ovšem jiné než Otovo. Nešlo o to, že se stal vysokým královským úředníkem, ani o to, že se oženil, ale ctil svůj rytířský slib, že nikdy nezradí, bude chránit bezbranné a bezvýhradně bude ctít pravdu a spravedlnost.

Na zábavu se díval jinak než většina jiných rytířů. Miloval učenost, a pokud měl možnost, v manuskriptech rád čítal o všem, co odhalovalo tajemství víry a světa a co současně otevíralo nové a znepokojivé otázky o smyslu bytí. Byl střídmý, a proto tak nesnášel vysedávání s rytíři, které se podle jejich přesvědčení neobešlo bez spousty piva a vína, bez planých řečí, obhroublých žertů a nekonečného vychvalování vlastní statečnosti.

Pokud se dobře oblékal, tak jen proto, že mu to ukládalo jeho vlivné postavení u královského dvora. Jediné, na co opravdu dbal, byly pečlivě sestřižené vousy na bradě. Panoš Ota si se svým přítelem Divišem, který velel hradní posádce na Bezdězu, po straně říkávali, že jejich pán vyšetřuje především svými vousy. Pokud se totiž objevil jakýkoli problém a diskutovalo se o něm, vždycky se rukou svými vousy soustředěně probíral, a to bylo znamení, že se mu v hlavě rodí nápad, jak zločince dopadnout.

„Ne, milý Oto, Jindřichovi z Lichtenburka napíšu dopis a omluvím se mu. Jeho záležitostem se zatím věnovat nemůžeme. Navíc, jeho neteř se nedávno zasnoubila a brzy bude svatba. Pokud bys tam jel, možná bys byl zklamaný.

Tedy, zklamaný bys byl určitě, i když nepochybuji, že bys ten případ vyřešil. Úkol, který jsem dostal, mne rozhodně netěší a budu potřebovat tvou oporu. Když opravdu o něco jde, umíš s rytíři jednat skoro stejně obratně jako s jejich dcerami. Nicméně tentokrát si necháš zajít chuť, jasné?“

„Co bych pro slávu Českého království neudělal?“ povzdechl si s hraným zármutkem. Nadsázka byla další věcí, pro kterou si Oldřich z Chlumu se svým pomocníkem rozuměl. On sám vypadal přísně a nepřístupně, ale měl živé oči a ústa, která se občas nepatrně usmívala. Ve skutečnosti totiž miloval vtip.

„A ještě něco, milý Oto, řekni Divišovi, že celá družina pojede se mnou. Jednáme přece jménem českého krále, tak nemůžeme vypadat jako chudobní poutníci.

Ráno odjíždíme!“

Na cestě od Prahy do Plzně byly ve vzdálenosti na den jízdy koňmo jen královské hrady a města, majetky církve a dvorce bezvýznamných zemanů. První opravdu vlivný urozený rod pánů sviní hlavy ovládal až jižní a západní podhůří kopců, které se táhly od Dobříše a Příbrami k Hořovicím a Rokycanům. Tohle pohoří nemělo jméno a bylo prakticky pusté. A protože se lesnatému kopci říkalo brdo, říkali lidé těmto horám prostě Brdy, tedy Zalesněné kopce.

Páni erbu sviní hlavy patřili ke starobylé šlechtě. Podle pověsti získal svůj erb Buzův syn Dětříšek, zakladatel rodu, který holýma rukama přemohl divokého kance. Proto si jeho potomci říkali Buzici, i když nikde v zemských deskách tenhle predikát zapsaný nebyl. V průběhu dvou set let se rozdělili na dvě větve, na pány z Rožmitálu a na pány z Valdeka. Byli spřízněni s většinou rytířů v širokém okolí a prosluli svým válečnickým uměním. Zmíněný

Dětříšek bojoval proti Polákům v bitvě u Trotiny, jiný

Buzic doprovázel českého krále Vladislava jako zemský maršálek na druhé křížové výpravě do Svaté země. Proti nevěřícím bojovali i další členové rodu.

Bez podpory Buziců nebyla v tomhle kraji žádná ujednání možná. Oldřich z Chlumu si tedy snadno spočítal, že musí pro panovníkovy záměry získat v první řadě tenhle vlivný rod. Proto s celou svou družinou vyrazil podél Berounky, v Tetíně opustil údolí řeky a starou zemskou cestou pokračoval do Hořovic. Tam chtěl přenocovat a hned ráno pokračovat na jih podél lesnatého úbočí Brd na hrad Viléma z Třebouně, který si však nedávno změnil predikát a podle svého nového hradu si začal říkat z Valdeka. A ke jménu si ještě přidal Zajíce, kterého měl v rodovém erbu spolu se sviní hlavou. Byl nejen královským truksasem, čili číšníkem, ale také purkrabím na královském hradě Lokti. To vše ho předurčovalo k tomu, aby se stal Oldřichovým spojencem při plnění úkolu, který mu dal český král.

Na Víseckém kopci na dohled od hořovického hradu stál kostel svatého Jiljí. Jindy by se tu Oldřich z Chlumu asi zastavil a pomodlil se, protože svatý Jiljí byl patronem pánů z Vartemberka, jenže už se stmívalo a nikdo z jeho družiny nejevil nadšení zdržet se tu. Kdo ví, zda na hradě pro ně zbude vůbec něco k jídlu. Čas večeře byl už dávno pryč.

Když se však přiblížili k hradní bráně, kterou od šíje hřebene kopce odděloval příkop, překvapeně se všichni zastavili. Hradby ozařovaly plameny desítek loučí, světla byla i v oknech paláce, všude vládl zmatek a až k nim doléhal nesrozumitelný křik. Brána byla ovšem otevřená a na konci dřevěného mostu, který vedl přes příkop, seděli na koních tři ozbrojenci s výhružně vztyčenými kopími.

„Na přepadení to nevypadá,“ konstatoval suše Diviš. S taseným mečem v ruce objel svého pána a vyrazil k hořovickému hradu. Zjistit, co se děje, považoval za svou povinnost, byl přece velitelem pánovy družiny a vojenské záležitosti řešil on.

Jakmile se však přiblížil k bráně, velitel hlídky mu vyjel vstříc. Zhurta se na Diviše obořil, teprve pak postřehl erb českého krále na jeho plášti. Okamžitě změnil tón, ale přesto byl nekompromisní: „Do hradu vás opravdu pustit nemohu. Nikdo tam, nikdo ven, tak to nařídil náš pán.“

„Honíte myši?“ ušklíbl se Diviš. Protože měl na tváři velkou jizvu, i dobromyslný úsměv vypadal jako škleb zlého skřeta. V jazyce ostřílených vojáků znamenalo honit myši totéž, jako zbláznili jste se? Tohle rčení vzniklo při tažení do Uher, kdy jeden ze štýrských hrabat nařídil svým mužům vyhubit všechny myši, které tehdy zaplavily tábor a hodovaly na dovezeném obilí.

Velitel hlídky na tom tažení byl a ihned pochopil. Proto se mu ta poznámka ani v nejmenším nelíbila. Bez ohledu na královský erb Divišovi poradil, aby se pakoval. Pokud chce navštívit hrad, ať se vrátí ráno. Je po soumraku a žádný rytíř nemá povinnost pouštět za tmy do svého sídla jakéhokoli cizince.

„Jistě, to udělám. Až se vrátím ráno, nakopu ti tu tvou drzou zadnici,“ vyhrožoval Diviš, ale víc říci nestihl, pro- tože se vedle něj objevil na svém nádherném hnědákovi

Oldřich z Chlumu. Toho koně dostal od opata benediktýnů z Melku za to, že před dvěma lety pomohl očistit dobré jméno kláštera. Ostře nařídil: „Přijíždím jménem českého krále. Hned mi zavolej svého pána!“

„Kterého?“ zabručel voják a teprve teď sklonil hrot svého kopí. „Máme dva, Vchynu a Záviše ze Žirotína.“

„Toho, který ti nařídil hlídat u brány.“

„Tak to bude pan Vchyna. Je starší,“ mrmlal si pro sebe voják, otočil se a po mostě projel bránou na nádvoří.

Trvalo to jen pár minut, když na dřevěný most vyšel z hradu postarší muž s šedivými vousy. Měl na sobě zbroj, na hlavě přilbici a v ruce držel meč. Vypadal mimořádně pobouřeně, nicméně se zástupci panovníka zdvořile uklonil a pronesl povinná slova o své věrnosti králi Přemyslovi. Ale nic víc.

„Dál nás nepozveš?“ zeptal se Oldřich z Chlumu, tentokrát mnohem přátelštěji. Seskočil ze sedla na zem, otěže koně hodil jednomu ze svých vojáků a zamířil k majiteli hořovického hradu. S pány ze Žirotína měl již dříve co do činění v jisté ožehavé záležitosti, která se týkala pověsti jedné z urozených žen. S dobrým jménem nebylo radno si zahrávat, ale Oldřich z Chlumu uměl být diskrétní. Pokud samozřejmě nemusel při soudním jednání použít to, co věděl.

„Pozval bych, ale...,“ Vchyna ze Žirotína se na okamžik zarazil a pak o poznání vstřícněji pokračoval:

„Vlastně proč ne? Ale upozorňuji, že ten, kdo vstoupí, nesmí můj hrad opustit, dokud vraha nenajdeme. Tys proslulý vyšetřovatel, mohl bys nám pomoci.“

Oldřich z Chlumu pocítil, že mu vzrušením začalo prudčeji bít srdce. Stal se tu mord. Rychle se pokřižoval, aby mu Bůh odpustil myšlenky, které v posledních hodinách měl. V duchu si totiž přál, aby na nějaký zajímavý případ narazil. I když věděl, že ho to odvede od jeho hlavního poslání. Jenže co mohlo být pro přesvědčování rytířů lepší než pátrání? V takovém případě se totiž mohl snadno vyhnout planým řečem, protože hovor z pozice královského prokurátora se musel vést podle něj. Nahlas řekl: „Kdo je oběť?“

„Můj vzdálený příbuzný Budivoj z Ronšperka.“

„To jméno jsem v životě neslyšel.“

„To jsi ani nemohl. Jsi příliš mladý,“ usmál se navzdory smutným okolnostem Vchyna ze Žirotína. Ani on si ho nepamatoval. Vše, co o něm věděl, mu před chvílí prozradil jeho strýc Habart. S pomalou důkladností začal vysvětlovat: „Bude to tak dvacet let, ještě za časů blahé paměti krále Václava. Budivojův otec Dobrohost vlastnil dvorec v Drštce. To je malá vesnice mezi Rokycany a Rožmitálem. Dařilo se mu, přikoupil pár sousedních vesnic a od krále dostal povolení, aby dvorec opevnil a zřídil tam tvrz. Tehdy ovšem papež vyhlásil nové křížové tažení za osvobození Kristova hrobu. Do jeho čela se postavil francouzský král Ludvík a Dobrohost z Ronšperka ho vyslyšel. Prodal veškerý svůj majetek a odjel do Francie. Od té doby o něm nikdo neslyšel. Manželku neměl, jen konkubínu Anežku. S ní měl syna, to je právě ten Budivoj. Před třemi lety odjel do Svaté země i on, aby se pokusil otce nalézt. Nebo se alespoň pomodlit u jeho hrobu. Před čtyřmi dny se vrátil i s tuctem dalších rytířů. Protože celou tu malou družinu vedl můj strýc Habart, zastavili se tady, abychom tu událost oslavili. Koho by nezajímalo jejich vyprávění?“

„A jak to tak bývá, tví hosté se opili, pohádali a ve rvačce některý z nich mladého Budivoje zabil. Jenže ni- kdo se k tomu nechce znát,“ povzdechl si Oldřich z Chlumu. Podle jeho zkušeností to byl nejčastější důvod násilných smrtí, pokud se sešli rytíři, pili a pili, dokud se nesvalili pod stůl nebo se nepobili do krve.

„Mýlíš se,“ kroutil nesouhlasně hlavou hořovický pán. „Ano, hodně jsme pili, jsem hostitel, který ví, co se sluší a patří. Ale proč bychom se měli hádat? Všechny zajímalo, co ti křižáci zažili a bylo toho, věř mi, hodně. Umějí vyprávět a my napjatě poslouchali. Jenže dneska kolem poledne někdo na schodech v mém paláci mladého Budivoje probodl dýkou. Zákeřně zezadu! To by rytíř nikdy neudělal. Nechal jsem hned hrad uzavřít a prohledáváme ho. Podle nás to byl někdo cizí, kdo se do hradu vloudil. Pochop, s urozenými rytíři přijely dobré dva tucty chlapů, kteří jim na cestách sloužili. Nikdo je nezná, jen jejich páni. S nimi se do hradu mohl nějaký lotr vetřít.“

„Proč by to dělal?“

„To jsem neřekl?“ podivil se Vchyna ze Žirotína. „Ten vrah odřízl mladému Budivojovi od opasku měšec s penězi. Byl to sprostý zloděj.“

„Nebo také ne,“ ozval se od brány zvonivý hlas muže, který byl Vchynovi podobný, ale byl o dobrých deset let mladší. Došel k nim, nepatrně sklonil hlavu a představil se: „Jsem Záviš ze Žirotína a s bratrem vlastníme Hořovice ve společném nedílu. Jeho závěry nesdílím. Pokud by to byl obyčejný zloděj, proč by nechával u těla mrtvého rytíře toto?“ Natáhl ruku a Oldřichovi z Chlumu podal lilii, která však nebyla bílá, ale květ byl černý, potřísněný rudou krví.

„Ta květina s tím mordem nemusí vůbec souviset,“ protestoval vehementně Vchyna. „Našla se pod schody, ne u Budivojova těla.“

„Nejspíše ji tam skopl některý z rytířů, když se Budivojovo tělo našlo a všichni se k němu nahrnuli,“ odmítl takový výklad Záviš.

„Bratr má bujnou fantazii. Ten vidí v lesích někdy i skřítky a víly,“ zpochybňoval jeho postřehy Vchyna.

„Tak proč je na tom květu krev?“

„Když jsme nesli tělo ze schodů, nebohý Budivoj přece ještě krvácel. A pak, vrah mu ukradl měšec s penězi. To nemůžeš popřít!“

„Tak kdo tam tu černou lilii donesl? Nikdy jsem podobnou neviděl.“

„Až vyslechneme všechny na hradě, určitě se to dozvíme. Ženské jsou neuvěřitelně hloupé, pořád trhají květiny a cpou je, kam jen to jde. Věnečky na hlavu, květ do výstřihu, kytičky k pasu proti uhranutí, dokonce je strkají do džbánů a staví na stoly. Ve džbánku má být pivo a ne hloupá kytka!“

„Jistě, ale vždycky trhají barevné,“ upozornil spíše shovívavě než hádavě Záviš ze Žirotína. „Jenže černé? To je barva smutku, smrti a démonů, také zločinců, ne lidí!“