III. KAPITOLA

Vchyna ze Žirotína uvedl Oldřicha z Chlumu do hodovní síně svého paláce. Stejně jako hrad, ani tenhle prostor nebyl nijak velký. Služebníci s ohledem na počet hostů nastavili stůl deskami položenými na dřevěné kozy a pokryli je koberci a závěsy, ale měli jich málo, a tak byl konec stolu holý. Křesla byla jen dvě v čele tabule, ostatní se museli tísnit na lavicích namačkáni rameno na rameno. Páni ze Žirotína totiž hostili skoro tři tucty mužů.

V hodovním sále byli všichni rytíři a čekali na zástupce českého panovníka. Nevládla tu však klidná nebo družná atmosféra. Na jedné straně seděli rytíři, kteří měli na pláštích kříže na znamení, jaký úděl nesli na svých bedrech ve jménu křesťanské víry. Z nich neznal Oldřich z Chlumu ani jednoho s výjimkou Uldericha z Mitervaldu. Ten se však vydal do Jeruzaléma teprve loni a zjevně tam dlouho pobýt nehodlal. Přesto se choval, jako by výpravu křižáků vedl on.

Na opačné straně dlouhého stolu seděli místní rytíři. V jejich středu zahlédl Viléma Zajíce z Valdeka. Poznal i rytíře Nechvala z Osvračína a Chluka z Drahlína. Když

Oldřich z Chlumu vstoupil, někteří na znamení úcty vstali, jiní zůstali sedět a pozorovali ho lhostejně a někteří dokonce zpupně. Tak to bývalo mezi rytíři vždycky. Zástupce českého krále nemohl mít přátele všude a rozhodně se nemohl zavděčit všem.

Usadil se do čela stolu, neboť své křeslo mu uvolnil

Záviš ze Žirotína. Sám se posadil na lavici u rohu stolu. Byl mladší než bratr a musel tedy ustoupit. Slova se ujal Vchyna ze Žirotína a několika slovy oznámil, jak pokračuje pátrání. I když to všichni samozřejmě věděli. Sotva skončil, vstal jeden z křižáckých rytířů. Byl to postarší muž s vrásčitou tváří, do které se vepsala léta bojů, hladu a nemocí, které musel ve Svaté zemi přetrpět. K Oldřichovi z Chlumu se naklonil Záviš a špitl: „To je Ratmír ze Skviřína. Budou potíže!“

Nemýlil se. Rytíř se ostře na oba hradní pány obořil: „Kdo vám dovolil uvěznit mého služebníka? Žordon je nevinný. On za to nemůže, že vypadá jako krysa. V duši takový není. I kdyby se však Hostivít něčeho dopustil, je stále pod ochranou Svatého otce, protože znamení kříže dosud ze sebe nesejmul. Nikdo z vás nemá právo ho soudit. Já však tvrdím, že je nevinný. Znám ho léta. Pod Damiettou mi zachránil život, a když nás Turanšáhovi musulmani věznili a já onemocněl, staral se o mě jako o svého bratra. Pokud na něj někdo vztáhne ruku, bude mít co do činění se mnou!“

„A jak se tedy dostal k penězům zavražděného Budivoje z Ronšperka?“ opáčil stejně ostře Vilém Zajíc a rovněž se vztyčil. Ruku měl položenou výhružně na jílci svého meče.

„Odkud víš, že ty peníze byly Budivoje?“ zlostně ho nenechal domluvit Ratmír ze Skviřína. „Kdyby ho chtěl oloupit, myslíš, že by čekal, až dorazíme sem? Mohl to udělat během cesty. Měl na to dobré tři měsíce, nemyslíš? Ne, našeho druha zabil někdo z vás, urození páni!“

Tohle obvinění si samozřejmě místní rytíři líbit nenechali. Všichni vyskočili, a někteří dokonce tasili meče.