II. KAPITOLA

Oldřich z Chlumu nechtěl ještě víc zvyšovat zmatek, který vládl na hradě. A to by určitě způsobil, pokud by dovnitř přivedl družinu. Divišovi proto nařídil, aby se i se svými muži ubytoval v osadě, která ležela pod návrším na břehu Červeného potoka. Pokud postřehl, v podhradí byl celkem slušný zájezdní hostinec, kde rádi přenocovali projíždějící kupci. Jeho kuchyně byla jistě schopna navařit jídlo pro větší počet hostů a nebyl problém, aby šenkýř uživil družinu královských ozbrojenců.

„Oto, zůstaneš s Divišem,“ pokračoval polohlasem. „Poptáš se ve vesnici na pány ze Žirotína, ale hlavně, jestli se tu nestalo ještě něco, za čím by mohli stát křižáci ze Svaté země. A nezapomeň zajít za farářem ke Svatému Jiljí!“ Pak se otočil a po dřevěném mostě zamířil k bráně hořovického hradu.

Oldřich z Chlumu dal často na své pocity a intuici, i když by to nikdy a nikomu nepřiznal. Vždycky se pyšnil logickým uvažováním a tím, že dokázal zločince odhalit na základě dedukcí a hypotéz, i když měl k dispozici jen nejasné zprávy a mnohdy žádný spolehlivý důkaz. Jenže věděl dobře, že bez pozorování a také štěstí se žádný vyšetřovatel neobejde a intuice je jen výsledkem zkušeností. Nedalo se ovšem popřít, že lidský svět je prostoupen iracionálnem, ať již šlo o boží záměry nebo o zlomyslné skutky temných sil.

Když procházel bránou hořovického hradu, nepocítil nic. Nesevřel ho tísnivý strach a pocit nebezpečí, ale ani závan vzrušení. Jako by se v hradních zdech nic zlého nestalo. Když se objevil na nádvoří, čekal ho špalír mužů, kteří v rukách třímali hořící louče. Většina hradní posádky se sem totiž seběhla, protože se už vědělo, kdo stojí před bránou. Rytíři i čeleď byli zvědaví na proslulého vyšetřovatele. Někteří si mezi sebou šeptali, že teď už zločinec žádnou naději na útěk nemá.

Na nádvoří si Oldřich z Chlumu podle starobylého zvyku s oběma bratry připil na znamení, že ho vítají pod svou střechou jako hosta. Hned potom se spolu vydali k hospodářským budovám, které stály na stísněném prostoru hradu přímo proti paláci. Pod kuchyní s čeledníkem byly prostorné sklepy a v jednom z nich bylo na márách uloženo tělo zavražděného rytíře. V horkém letním dni to bylo nezbytné. Tady vládl příjemný chlad, neboť přímo ze skály vytékala voda do žlábku v podlaze a protékala do vyhloubené cisterny.

„Nechali jsme ho oblečeného v tom, v čem ho vrah zabil,“ omlouval se Vchyna ze Žirotína. Mladý rytíř měl totiž na sobě jen plátěnou halenu a soukenné nohavice.

„Pomozte mi,“ požádal Oldřich z Chlumu a společně mrtvolu mladíka obrátili na břicho. Místo, kam ho vrah bodl, bylo vidět na první pohled. Na košili pod levou lopatkou byla velká krvavá skvrna.

„Tu ránu jsme prohlédli,“ upozornil suše Záviš. „Celkem úzká dýka. Takovou nosí nejen rytíři, ale podobnou má většina mužů, našich i z družin hostů. To ti k ničemu nebude, pane královský prokurátore.“

Nicméně Oldřich z Chlumu přesto vytáhl z držáku na zdi hořící louč, přiblížil ji k ráně a chvíli ji studoval. Te- prve po hodné chvíli vrátil louč na místo a řekl: „Něco mi ta rána přece jen prozradila. Vrah ji vedl přímo k srdci. Ten mrtvý má na krku velkou modřinu. Vrah mu nejprve sevřel hrdlo, aby nemohl vykřiknout. Teprve pak bodl. Byl to někdo, kdo se v zabíjení vyzná. Spíše rytíř než chlap z hradní posádky.“

„Nesouhlasím. Mohl to být i někdo z družin našich křižáků. Ve Svaté zemi je tohle řemeslo běžné,“ upozornil Vchyna ze Žirotína.

„To nesporně. Je tu ale ještě jedna zajímavá okolnost. Rána je vedená shora dolů.“

„No a?“

„Budivoj z Ronšperka byl celkem vysoký mládenec. Neumím si představit, jak vysoký by musel vrah být, pokud by stál na schodech pod ním. To znamená, že ho nemohl zabít, když Budivoj stoupal po schodech nahoru, ale naopak musel scházet dolů. Vrah stál nad ním, a to znamená, že to byl nejspíše někdo z lidí, kteří se pohybovali v paláci. Ne náhodný zloděj, který by přišel z venku a na schodech by čekal, až se bude někdo vracet, aby ho dohnal a oloupil.“

„Vrah mohl na schodech stát jakoby nic a Budivoj kolem něj nevšímavě prošel,“ nesouhlasil Vchyna ze Žirotína.

„Možná mám bujnou fantazii a v lesích někdy vídám skřítky a víly, ale tak to být nemohlo,“ upozornil zjevně v dobrém rozmaru jeho bratr Záviš. „Schodiště v paláci je úzké, dva rozložití muži mají co dělat, aby se navzájem vyhnuli.“

„Vrah mohl být hubený,“ rozzlobil se Vchyna ze Žirotína. „Trvám na tom, že já zločincům pohostinství neposkytuji.“

„Žijeme v nedílu,“ ostře ho okřikl bratr Záviš. „Já tě varoval, abychom do hradu raději pustili jen ty, které dobře známe.“

„Jsou to rytíři, kteří přijali ke slávě boží kříž a bojovali s nevěřícími,“ odmítl to stejně ostře Vchyna ze Žirotína. Pak se otočil a zamířil po ošlapaných schodech ven ze sklepení. Oldřich z Chlumu ho následoval a mladší pán na hořovickém hradě průvod uzavíral.

Sotva vyšli na nádvoří, hnal se k nim robustní chlap a zuřivě mával rukama.

„To je velitel naší posádky. Jmenuje se Hejlík, ale říkáme mu Jezevec, protože se pořád rozčiluje,“ představil ho polohlasně Záviš ze Žirotína.

„Máme ho! Máme ho!“ křičel velitel.

„Toho vraha?“ rozzářil se Vchyna. „Kdo je to?“

„Jeden z těch chlapů, kteří se vrátili ze Svaté země. Říkají mu Žordon, to je prý arabsky krysa, ale jmenuje se Hostivít.“

„Přiznal se?“

„Zapírá, ale měl u sebe spoustu peněz.“

„V Budivojově měšci?“ pokračoval ve výslechu Vchyna ze Žirotína. Pak se obrátil na Oldřicha z Chlumu a vysvětlil, že na koženém váčku zavražděného rytíře byl vyšitý rodový erb. Přitom vrhl významný pohled na svého bratra, aby zdůraznil: „Co jsem říkal? Loupežný mord!“

„Ne, měl je ve svém měšci. Tak hloupý on není,“ přiznal neochotně Hejlík. „Někam ho schoval, ale najde se. Myslím, že ho možná přehodil přes hradbu. Dovolíte, urozený pane, abych poslal ven pár chlapů, ti to před hradbami prohledají?“

„Jistě, ale nejdříve je osobně prohlédneš ty, zda někdo ten prázdný měšec nemá u sebe,“ rozhodl Záviš ze Žirotí- na. „Nechci, aby ho tam někdo podstrčil a o důkazech by vznikly pochybnosti!“

„Mám dotaz,“ přerušil je Oldřich z Chlumu. „Jak si můžeš být jistý, Hejlíku, že peníze, které jste našli u Hostivíta, patřily zavražděnému rytíři?“

„Je mezi nimi stříbrný dirham. Urozený pan Budivoj z Ronšperka ho ukazoval několika zemanům, které tu hostíme, aby viděli, čím se platí mezi nevěřícími.“

„Hostivít ale přijel s ostatními ze Svaté země. Je logické, že i on si mohl stříbrný dirham přivézt.“

„A kde by vzal tolik peněz?“ rozzlobil se velitel hořovické posádky. „Nikdo jiný z jeho druhů tolik u sebe nemá.“

„Je třeba šetrný. To, co ostatní utratili, on si schoval,“ přidal se na stranu Oldřicha z Chlumu Záviš ze Žirotína. Ani ne tak proto, že by si to myslel, ale rád provokoval svého bratra. A nemýlil se. Vchyna vybuchl a rudý zlostí se rozkřikl: „Tak dost! Zemřel křesťan. Křesťan, který riskoval svůj život pro větší slávu Ježíše Krista, a vy tu znevažujete jeho památku.“

„Nic neznevažujeme,“ odpověděl mírně Oldřich z Chlumu. „Bůh může vynášet jednoznačné soudy, protože je vševědoucí, ale my jsme jen omylní a chybující lidé. I ten Hostivít riskoval přece život pro slávu Ježíše Krista. I on bojoval ve Svaté zemi. Uvězněte ho, ale chovejte se k němu zatím ohleduplně, nebijte ho a ani netrapte, protože jeho vina musí být nezpochybnitelná.“

Družina v čele s Divišem sjížděla klikatou cestou od hradu dolů k osadě u Červeného potoka. Svah po levé ruce byl osázený višňovou štěpnicí a zdálo se, že se tam ovoci daří. Níže na březích potoka se rozkládaly travnaté lučiny, odkud právě pastýři hnali domů stádo dobytka. „Ještě že tak,“ liboval si Diviš, když ho na koni dohnal panoš Ota.

„Přijdeme o vyšetřování zajímavého případu,“ namítl mu jeho přítel, ale ani on nevypadal zklamaně.

„My se ovšem pořádně vyspíme! Hrad je až po cimbuří plný lidí. Hlavně chlapů. Umíš si představit chrápající hrad?“ vykládal s vážným výrazem ve tváři velitel Diviš. Čím byl starší, tím víc si potrpěl na klidné spaní. Na Bezdězu měl vlastní jizbu, kde bydlel se svou ženou. A té zakázal v noci chrápat. Neodpustil si ovšem přítele popíchnout: „A ještě něco. Momentálně tam na jednu ženskou připadá nejméně padesát chlapů. S takovou přesilou by sis neporadil ani ty, milý Oto.“

„My si přece vždycky pomůžeme, copak nejsme přátelé?“ vykládal dobromyslně panoš Ota. „Chlapi by chrápali a ty bys je ve vzteku pobil. Pak bych nastoupil já, abych utěšil opuštěná ženská srdce.“

„Tak to ne! Než abych ti pomáhal hřešit, to bych raději to chrápání vydržel!“

„Povídali, že mu hráli. Ale abys věděl, i já se těším, že se vyspím. V klidu a sám,“ vykládal ctnostně panoš Ota. „Náš pán chce, abychom se porozhlédli v podhradí. Tentokrát to tedy obrátíme. Ty vyslechneš sklepnici, šenkýřku a další holky, které se kolem toho zájezdního hostince budou točit, abych neupadl v pokušení. No a já si zajdu na faru u Svatého Jiljí popovídat s farářem. Zastavím se taky v domcích za kostelem. Když jsme projížděli kolem, letmo jsem si všiml, že tam nepobíhají žádné děti a kde nejsou děti, nejsou ani ženské, to dá rozum. Takže tam mi hřích nehrozí.“

Chvíli jeli vedle sebe mlčky. Teprve když vjeli mezi první roubené chalupy Hořovic, zabručel Diviš: „Hele, nechceš to udělat jako obvykle? Ženské byly vždycky tvá práce. Já se s nimi cítím nesvůj.“

„No právě, máš už svůj věk, potřebuješ se učit,“ poučoval ho pobaveně panoš Ota. To jen posílilo Divišovo podezření, že tam nahoře u kostela jeho přítel sice žádné děti nezahlédl, ale nejspíše si všiml nějaké pěkné holky. Jinak přeci nebylo možné, aby tak snadno opouštěli, co měli zažité.

Zájezdní šenk byl prázdný. Pod přístřeškem na dvoře nestál jediný povoz se zbožím. Řeči o chystané válce zahraniční kupce od cesty do Prahy odradily a ti domácí se také drželi raději doma, než se situace vyjasní. I když jim šenkýř ochotně nabízel k ubytování všechny tři jizby, Diviš to odmítl. „Stačí jedna. Chlapi se vyspí ve stodole. A nemysli si, šizuňku, že budeš za stodolu účtovat totéž, co za jizbu pro hosty. Ale jídlo chceme pořádné. Na tom šetřit nebudeme. Samozřejmě pokud nám budeš účtovat rozumnou cenu,“ dodal rychle, protože nerad rozhazoval peníze, nejen ty své, ale i pánovy. Pak se začali dohadovat, co má šenkýřka připravit a kolik to bude stát. To panoše Otu nezajímalo, o družinu se staral Diviš. Kývl na pozdrav, vyšvihl se do sedla a vydal se ke kostelu svatého Jiljí. Vzal to po opačné straně ostrohu, na němž se tyčil hrad pánů ze Žirotína. Cestou mezi usedlostmi a přes náves to měl mnohem blíže než se vracet cestou kolem hradní brány. Tady byla zástavba mnohem hustší, zvláště kolem návsi. Zemědělské usedlosti byly výstavné a mezi nimi se krčila kovárna a o kus dál chalupa, u níž stála hrnčířská pec.

A právě v zahradě za hrnčířskou pecí postřehl v šeru postavu v černém plášti. Neviděl však pořádně, byla už skoro tma, takže si nebyl jistý, zda je to muž nebo žena, natož aby zahlédl obličej. Ten černý plášť mu ale připadl divný. Venkovani nosili obvykle nebarvené pláště z šedavé ovčí šerky. Pokud měl někdo peníze, koupil si barevný soukenný, ale nikdy černý. V černé nechodili ani faráři, zvláště ti venkovští ne. Kdyby neměli na temeni hlavy vyholenou tonzuru, někteří by se nedali od svých farníků vůbec rozeznat. Jenže pak to pustil z hlavy, protože nemohl honit víc zajíců najednou.

To, že chtěl panoš Ota pátrat kolem kostela svatého

Jiljí, mělo svůj důvod. Když projížděli kolem, opravdu cosi zahlédl. Nebyla to ovšem ženská, jak si myslel Diviš, nýbrž muž. Někdo se totiž mihl na hřbitově za kostelem. Ten muž měl na sobě bílý plášť a na něm červený kříž. To ještě netušil, že je hořovický hrad plný křižáků, došlo tam ke zločinu, hrad je uzavřený a nikdo ho nesmí opustit. Teprve když stál za zády svého pána u brány a poslouchal rozhovor s pány ze Žirotína, vzpomněl si na něj.

Farář byl celkem ještě mladý muž a tvářil se velice nepřístupně. Když si vyslechl, koho panoš Ota zastupuje a o co mu jde, pyšně se ohradil: „Musím tě opravit, synu. Můj kostel nepatří k hořovickému panství. Tohle je samostatná farnost. A to znamená, že ti nemusím na nic odpovídat. Z křesťanské lásky se ti však samozřejmě pokusím pomoci. Proto ti sděluji, že tu nikdo takový nebyl. Ani v plášti s křížem, ani bez něj.“

„Odpusť, otče, ale tvá odpověď postrádá logiku. Nevěřím, že tu za celý den neprošel žádný farník. A ti přece pláště nosí. Možná tu nebyl muž v plášti s křížem, ale v plášti bez něj jich muselo být několik. Třeba jsem se spletl a na plášti kříž nebyl. Kdo tu byl dnes odpoledne v bílém plášti?“

Farář se zachmuřil ještě víc. Věděl, že se nevyjádřil přesně, ale vadilo mu, že ho nějaký urozený holobrádek poučuje. Ale zapřel se, hlavně proto, že se chtěl toho otravného mládence co nejrychleji zbavit. Kysele zabručel:

„Byl tu jeden. Jmenuje se Homuta a žije ve třetí chalupě po levé ruce, když vyjdeš z kostela. Je to můj kostelník. Ten nosí na znamení pokory bílý plášť. A teď odejdi, protože si musím připravit zítřejší kázání.“

„O čem budeš kázat, otče?“ zeptal se nevinně panoš Ota. „Já mám rád tu část evangelia, kde se hovoří o lásce k bližnímu svému a o tom, jak sladké jsou plody, pokud pomáháš se srdcem otevřeným.“

„Ne!“ ušklíbl se farář a s pohledem upřeným na Otovy pečlivě upravené vlasy pokračoval: „Nejspíše vyberu tu část, která kárá pýchu a rozmařilost. Možná se zmíním i o hlouposti, která se skrývá v nakadeřených účesech, neboť jsou bránou do pekel.“

„Já myslel, že to platí jen o líčení tváře. Nakadeřené dlouhé vlasy měl přece Samson, který vyvedl Izraelity z pelištejského područí.“

„Vykládat Písmo svaté ti nepřísluší! Jdi v pokoji!“

Panoš Ota opustil s potutelným úsměvem sakristii a zamířil k domku cestou, kterou mu farář popsal. Když vešel, Homutova žena stála u pece a v kotlíku ohřívala kaši. Její manžel, asi v Otově věku, se tiskl k jejím zádům a měl zjevně jiné touhy než jíst.

„Co sem lezeš?“ vybuchl popuzeně. Vzápětí ale svůj tón změnil, když si všiml královského erbu na plášti a meče u pasu nezvaného hosta. Rychle dodal: „Čím mohu posloužit, urozený pane?“

Jeho žena, ve tváři trochu zrudlá studem, se natočila, aby jí panoš Ota neviděl do obličeje. Zuřivě míchala kaši.

„Máš bílý plášť. Tohle mi prozradil farář. Odpoledne jsi byl prý v kostele. Souhlasí to?“

„Ale jistě. Každé odpoledne uklízím.“

„A co v podvečer? Asi tak před dvěma hodinami, zrovna se smrákalo.“

„Ne, to jsem už byl doma.“

„Já ale na hřbitově zahlédl někoho v bílém plášti. A zdálo se mi, že na něm má červený kříž.“

„To jsem nebyl já, ale bratranec mé ženy,“ odvětil kostelník s ulehčením. „Vrátil se ze Svaté země a zastavil se tu, aby nás pozdravil. A dokonce nám dal nějaké peníze.“

Ukázal na stůl, kde leželo několik stříbrných mincí. Všechny byly cizí a jedna z nich měla arabský nápis. Byl to dirham egyptského sultána.