Mrazivá náruč

Jana Jánská MRAZIVÁ NÁRUČ

Odpovědná redaktorka Martina Ježová

Grafická úprava Ivana Náplavová

Obálka Marcel Bursák/PT MOBA

Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín

Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023

www.mobaknihy.cz

© Jana Jánská, 2023

© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2023

Vydání první

ISBN 978-80-279-0781-6

Všechny postavy v této knize jsou zcela smyšlené, jakákoli podobnost se skutečnými lidmi je tedy čistě náhodná. Veškeré události jsou smyšlené též, autorka ale nevylučuje, že se někdy a někde mohly stát…

Pro Dášu, která mi byla a vždy bude rodinou.

Věnováno všem, zejména těm nechtěným a nemilovaným.

Prolog Z PÁTKU NA SOBOTU

Roman

Musím ji dohnat! Za každou cenu ji musím dohonit!

Tělo protestovalo, přesto jsem za ní běžel, jak nejrychleji to šlo. Horečnatě jsem přemýšlel, co se to vlastně stalo. Co jsem jí jako udělal? Hnal jsem se ztichlými ulicemi a snažil se nevnímat pálení v plicích ani ostré bodání v boku. Na jedné z křižovatek, přímo přede mnou zrovna projížděla policejní hlídka a já raději zpomalil a snažil se vypadat normálně. Ani v nejmenším jsem nestál o to, aby se mě rozhodli kontrolovat, nedej bože šacovat.

Proč by to ale dělali? Vypadám úplně obyčejně; kluk v džínách a mikině, černý vlasy zastrčený za uši, aby mi nepadaly do očí. Nikdo nemohl tušit, že u sebe mám půl kila perníku. Asi jen trpím stihomamem.

Uklidnil jsem se, prodýchal to a zase přidal. V tuhle noční hodinu už v naší čtvrti nebyla ani noha. Hlídka dávno zajela za roh a já se dal ostrým tempem do běhu.

„Sakra, Lauro,“ zasípal jsem naštvaně a lapal po dechu.

Proč se holky musej pořád urážet? Copak jsem udělal něco špatně? Podle mě to je přesně naopak, když jsem souhlasil s návrhem toho hajzla, Lauřina nevlastního fotra Richieho, že ji vykoupím ze života plnýho drog, chlastu a  dělání společnosti nechutným týpkům. Místo

toho, aby byla ráda, že jsem se kvůli ní nechal zatáhnout do kšeftu s drogama a chtěl bejt s ní, tak se sebrala a zdrhla.

Jakmile jsem doběhl ke vstupu do parku, namísto Lauřiny malé a drobné postavy jsem na konci cesty, osvětlené pouze pouličními lampami, zahlédl o něco vyšší dívčí postavu.

„Val!“ křikl jsem na ni.

Dívka vypadala úplně stejně jako moje sestra. Byl jsem přesvědčený, že je to ona, přece nejsem slepý. Zřejmě mě ale neslyšela, protože měla k uchu přilepený telefon a právě přebíhala silnici na druhou stranu k rodinným vilkám. Mávl jsem nad tím rukou, moje priorita byla dostihnout Lauru, a ne Val.

Najednou jsem ale zaslechl svoje jméno. Na vteřinu mě napadlo, že to je jeden z těch policajtů, co jeli kolem, ale pak mi došlo, že by mě neoslovovali jménem.

„Romane? Romane, zastav se,“ ozval se za mnou docela hluboký a povědomý hlas. Stále ještě v běhu jsem se otočil a pohlédl muži do tváře.

„C-co tady děláš?“ překvapeně jsem se zarazil, přeměřil si chlapa znechuceným pohledem a snažil se přitom pochopit souvislosti.

„Čekám tu na tebe. Musíme si promluvit.“

„Teď? Po tom všem? Kde se bereš zrovna tady? Teď v noci?“

„No tak, počkej přece. Bude to chvilka, chci ti jen říct –“

„Nemám na tebe čas! Nech mě bejt!“ prosmýkl jsem se kolem jeho poměrně vysoké postavy.

Potřebuju dohonit Lauru, připomněl jsem si, ten blb mě jen zdržuje.

„Volal jsem tvý ségře. Já to takhle nechtěl, Romane, já –“ promluvil zase, očividně vůbec nepochopil, že nemám čas ani zájem se s ním bavit.

„Ty hajzle! Žes ještě nezavolal mámě! Jdi ode mě!“ vyštěkl jsem ostře a doufal, že vysmahne a přestane otravovat.

Bezděky jsem si přitáhl mikinu blíž k tělu. Drogy v kapse jako by mě pálily i přes látku mikiny a trička.

Co když mi je chce vzít?

„Romane, poslouchej mě, prosím!“ chytil mě hrubě za rameno, smýkl mnou k sobě, takže jsem ztratil rovnováhu a padl na dlaně a kolena.

„Nesahej na mě!“ zasyčel jsem a sbíral se ze země. „Jinak tě zabiju.“ Něco bylo špatně. Párkrát jsem si mávl rukou před obličejem, jako bych se pokoušel chytit otravnou mouchu, a ještě silně zamrkal. Něco bylo sakra špatně. Co se to, do prdele, děje? Že bych se praštil do hlavy?

Ve druhé ruce se mi objevil nůž, aniž bych si byl vědom toho, že jsem pro něj sáhl do zadní kapsy riflí, kam jsem si ho na návštěvu Světáče pro jistotu dal. Zmateně jsem zatřepal hlavou, abych se vzpamatoval. Najednou jako by mi nedocházelo, kde jsem a proč.

„Ale no tak,“ natáhl ke mně chlap konejšivě ruku, přesto nervózně polkl. „To jsem přece já…“

Švihl jsem mezi našimi těly nožem na znamení, že výhrůžku myslím vážně. Několik vteřin jsme stáli na místě a já mu nenávistně hleděl do očí. Pak jsem se otočil a rozběhl se pryč. Za Laurou, svou dívkou, abych jí konečně všechno vysvětlil.

Už jsem byl na kraji parku a zběsile se rozhlížel do stínů. Nikde nebyla živá duše a kromě mého vlastního dechu, vzdáleného ňafání psa a zvláštního hučení v uších nebylo

slyšet žádné zvuky. Chtěl jsem zavolat Lauřino jméno, ale najednou se se mnou rozhoupal svět. Jako bych byl tak nějak divně lehký a těžký zároveň. Sám, opuštěný a nechtěný. Pak do mé hlavy vstoupil iracionální strach, aniž bych k tomu měl nějaký konkrétní důvod, vždyť on za mnou neběžel. Přesto jsem měl ten pocit.

Kéž bych byl doma, v bezpečí, s mámou a Val.

Z náhlého popudu jsem se otočil, rozhodnutý přece jen sestru dohonit.

Ona mi určitě pomůže! Dostane mě domů a vymyslí, jak se s Laurou spojit. Potom to všechno urovnám. Měla přece v ruce telefon!

Po svém vlastním jsem ani nevzdechl. Vyběhl jsem zpátky na chodník, ven z parku. Ten hajzl už naštěstí nikde nebyl. Nedaleko mezi domy jsem ještě zahlédl Val. Ulevilo se mi. Vypadala, že spěchá, a chvílemi dokonce popobíhá, musím sebou hodit.

Zahnul jsem na cestu k pouličním lampám a zakřičel na ni.

Nic. To si snad dělá srandu!

Nohy mě neposlouchaly a před očima se mi opět dělaly mžitky. Co to se mnou, do prdele, je?

Vtom jsem za sebou zaslechl dusot běžících nohou – že by se ten šmejd vrátil a běžel za mnou, aby mi to sebral?

Debilní fet!

Supěl jsem a snažil se po chodníku vedoucím podél parku doběhnout až k prvním domům.

Aniž bych zastavil, otočil jsem hlavou, abych zjistil, jak je pronásledovatel daleko.

Skutečně tam byl. Najednou mi ale připadal jiný, jako by se zmenšil a rozmazal. Jednou rukou jsem si protřel oči, jestli v nich třeba nemám pot a taky abych se zbavil

těch zatracených mžitek. Pak jsem riskl ještě jedno rychlé

ohlédnutí. Mužova velikost mě ale brzy přestala zajímat, protože svět okolo se zhoupl, já zakopl a zase spadl na kolena. Nůž mi vyletěl z ruky. Hned jsem se ale vyhrabal zpět na nohy, útroby mi svírala úzkost. Popadl jsem kudlu, vyděšeně jsem se snažil najít balanc, uklidit ji do kapsy a vrávoravě utíkat dál. Útočník byl ale vmžiku u mě. Jedním skokem smazal vzdálenost mezi námi a povalil mě na zem. Snažil jsem se zpod jeho těla vymanit, v ruce stále vystřelovací nůž, který se mi naštěstí nepovedlo schovat, namířený proti jeho hýbající se postavě.

Mohl bych mu jím zase jen pohrozit a možná ho i říznout, abych dal jasně najevo, že nežertuju. Třeba to konečně pochopí a vysmahne.

Jeho postava se mi míhala před očima, jako kdybych se díval na špatný obraz staré analogové televize. Něco kvílel, vyrážel ze sebe zvuky, ale slova jsem nerozeznal. Chvíli jsme se o vystřelovák přetahovali, překulovali se jeden přes druhého a funěli námahou.

Ten hajzl se asi stářím scvrkl, připadá mi nějakej lehkej, pomyslel jsem si a začal se té myšlence smát.

Kdesi v hlavě mi zaječel výstražný hlas, že na smích rozhodně není příhodná doba, ale nemohl jsem si pomoct. A právě v tomto okamžiku, krátkém jako polovina nadechnutí, jsem se přestal bránit i útočit. Byl to moment, který se mi stal osudným.

Ztuhl jsem.

Celým břichem se mi rozlila tupá bolest. Znovu. A znovu. Instinktivně jsem položil ruce tam, kde to bolelo nejvíc, a ucítil, že mám podivně teplé a lepkavé tričko i mikinu.

Krev. Krev?

Oči se mi rozšířily údivem. Chtěl jsem na muže zaostřit a zachytit jeho tvář, jeho výraz. V tu chvíli jsem pochopil. Naprosto přesně jsem věděl, o koho jde.

I v protivníkově obličeji bylo jasné poznání, překvapení a kupodivu bolest z toho, co udělal.

Zachrčel jsem a do úst se mi nahrnula krev. V dalším přívalu palčivé a horké bolesti, když čepel opouštěla moje tělo, mi útroby sevřela křeč. Mozek si ale odmítal připustit jasnou informaci o stupňujícím se utrpení, navzdory nervovým zakončením, která se mu ji snažila doručit.

Útočník vstal, odstoupil ode mě a vrtěl hlavou. Potom se podíval na své ruce, na nůž, který v pranici změnil majitele i zamýšlený cíl.

„T-tohle ne… Takhle se to nemělo stát,“ zamumlal vysokým, hysterií prostoupeným hlasem.

Potom utekl. Nechal mě tam samotného, s příšernou bolestí a nechápajícího, co se zrovna seběhlo.

Přece jen šlo o ten perník, došlo mi a zachechtal jsem se, když jsem se rozhlédl a zboží nikde neviděl. Tělem mi projela vlna příšerné bolesti. Od úst mi odkapávaly sliny smísené s krví.

Přes ochromení, které jako by mi zmrazilo celé břicho, jsem se pokusil nadechnout a co nejdéle zadržet vzduch v plicích. S obličejem zkrouceným bolestí mě napadla spásná myšlenka; silně si přitisknout ruku přímo na ránu, jež pulzovala nejvíc. Vyrazil jsem ze sebe prudký sten. Hned potom jsem ale zalapal po dechu a funěl jako uřícený pes. Zabolelo to tak, až mi vyhrkly slzy, které se přidaly k těm, jež se už dávno spojily s chladným potem a prachem na tváři. Tlak na ránu mi ale nepatrně ulevil, takže jsem se mohl napřímit alespoň do takové pozice, abych mohl vstát.

Vydal jsem ze sebe zvuk, jakési zoufalé a frustrované zařvání, a doufal, že mě Val uslyší. Nemohl jsem se nadechnout. Takový ten pocit, jako když člověku zaskočí a on bojuje o sebemenší doušek vzduchu. Nepomáhala tomu ani krev, která mi stále plnila ústa, plival jsem a popadal dech.

Šoural jsem se v předklonu, jak mi to bolest a sípavý dech dovolily. Zkoušel jsem běžet, ale nešlo to. Jen síla vůle mi zas a znova pomáhala pohybovat se vpřed. Sípavě jsem se nadechl a ucítil, jak mi na těle vyráží další ledový pot střídající horkost; mžitky se mi teď už před očima přelévaly bez přestání.

Mým jediným cílem už bylo jen dohonit Valerii, svou jedinou spásu, k níž jsem se, jako už tolikrát, upínal. Moje velká ségra mi pomůže, nenechá mě v tom, opakoval jsem si stále dokola.

Laura už mě nezajímala, celá její uražená osoba šla v tuhle chvíli stranou. Chtěl jsem Val, která mě vždycky chránila. Potřeboval jsem ji. Ani o drogy jsem se už nestaral, teď bylo hlavní, abych se zbavil té bolesti.

Svět se se mnou kymácel a mně se v něm nedařilo najít rovnováhu. Čas plynul všemi směry a já netušil, co je pouhý klam a co realita, kde je nahoře a kde dole.

Měl jsem pocit, že se blížím, že mám domov nadosah. Doslova jsem viděl Val, jak vběhla za branku a zaklapla zástrčku.

Anebo ne? Copak mě opravdu neslyší? Copak je jako máma?

Cítil jsem se ublíženě, ona taková přece není. Stočil jsem zrak k oknům našeho bytu, který se nalézal hned v prvním patře. Za jedním z nich svítilo bledé světlo malé

stolní lampičky. Záclona se zavlnila a mámina postava vzápětí zmizela uvnitř.

Nebo se mi zdálo i to? Proč mi nikdo nepomůže? Chci domů…

Jakmile mi tam oči zabloudily podruhé, žádné světlo už nesvítilo. Nemohl jsem se rozhodnout, jestli to bylo skutečné.

Doplahočil jsem se k brance, dosáhnout až na pojistku umístěnou zevnitř se mi ale nepodařilo. Mé zubožené tělo se vysíleně sesunulo podél plechových vrátek na chodník.

Snažil jsem se dýchat, uklidnit zběsilé bušení srdce, které mi stále do žil pumpovalo adrenalin. Nebýt jeho, asi bych stále ležel u parku.

Hlasité chrčivé zvuky, ke kterým se přidalo dávení, se rozléhaly prázdnou ulicí.

Někdo mě musí najít, někdo mi určitě pomůže…

Víčka se mi samovolně semkla. Byl jsem tak unavený! Vtom mě ale napadla spásná myšlenka.

Zachráním se, pomůžu si sám! Val bude koukat, jak jsem si poradil! Vždyť mám mobil!

Neměl jsem ani sílu si vyčítat, že mi to nedošlo dřív. Nadechl jsem se, přitiskl ruku na bok a sáhl do kapsy, jejíž obsah se rozsypal po zemi. Klíče, peněženka, telefon a nějaké drobnosti. Zašátral jsem po přístroji, ale ta zatracená malá věc mi vyklouzla mezi roztřesenými a zakrvácenými prsty.

Ta únava. Ta příšerná únava! V útrobách jako bych

měl ostrý šutry. Bolí mě každičký nadechnutí.

Rozhodl jsem se, že si odpočinu a zkusím mobil sebrat později.

Jen na malou chvilku zavřu oči a zklidním dech. Potřebuju se přestat tolik třást, abych mohl zvednout

ze země telefon a zavolat sanitku. Že tě to nenapadlo

dřív, debile!

Zkroutil jsem se na bok, abych svou vahou pomohl slábnoucí levačce tisknout ránu v břiše. Škvírou mezi plaňkami plotu jsem se toužebně podíval na činžák, ve kterém jsem měl svou postel, rodinu, své útočiště.

Kéž by se někdo objevil, kdokoli! Kde jsou pejskaři teď, když je člověk potřebuje?

Jako by mě ten nahoře vyslyšel, za oknem naší kuchyně se rozsvítilo a záře se rozlila do noci.

Usmál jsem se. Viděl jsem přes sklo máminu postavu, která mi zamávala a usmála se na oplátku. Jako když jsem byl malý a vracel se ze školy.

Je tam, moje máma. Teď už bude zase dobře.

Klidně jsem zavřel oči.

Jen na chvilku.

Valerie Mrázová měla trochu špičku.

Vracela se z nonstop baru v centru, kam se po zavíračce pronajaté restaurace přesunula oslava zasnoubení její spolužačky Lucky.

Když se rozhodla odejít, bylo něco po jedenácté v noci. Alkohol jí tentokrát moc nesedl, takže vypila jen několik skleniček vína. Na večírek šla už se špatnou náladou, proto ji jen víc rozbolela hlava a nálada klesla někam k minusovým hodnotám. Jenomže nechtěla rozjařené Lucii kazit radost. Sice nedovedla pochopit, co je ke slavení na tom, že se osmnáctiletá holka jen pár dní po maturitě chce dobrovolně vzdát svobody, ale

nahlas neřekla nic, budoucí nevěsta vypadala opravdu šťastně.

Hlasitý štamgast Mirek, který si Valerii vybral jako objekt svého opileckého zájmu, a ignoroval tak kumpány i rozehraný billiard, jí přede všemi nabízel sňatek i odvoz. Ona si ale dovedla živě představit, o co by si asi tak řekl na oplátku. Pokud by ji tedy v pořádku dovezl domů a neobtočil auto o nejbližší strom. S jistě nemalým množstvím alkoholu v Mirkově krvi by to bylo dost dobře možné. A ona vážně netoužila po tom, aby zemřela krutou a bolestivou smrtí, aniž by se dožila alespoň dvaceti. Jiná spolužačka, blonďatá a značně ovíněná Eva, jí zase nabízela nocleh u sebe doma, ale Valerie se svou mizernou náladou nechtěla čekat, až párty skončí. S kyselým díky odmítla všechny nabídky, rychle se rozloučila s rozjařenou společností a odešla raději pěšky. Sama. Říkala si, že cestou si aspoň pročistí hlavu, a možná ji dokonce přestane tolik bolet. Litovala jedině toho, že na večírku nebyla Bára, její nejlepší kamarádka. S tou by se nenudila a domů by sama, natož takhle brzy, určitě nešla.

Jakmile opustila ruchem pulzující centrum a blížila se k domovu, procházela ztichlými ulicemi a vdechovala teplý svěží vzduch, ve kterém voněla řeka, stromy a léto. Podle kalendáře sice mělo ještě přes dva týdny čas, ale co se počasí týkalo, pro Valerii už oficiálně začalo. Podívala se na nebe, jen lehce zastíněné světelným smogem, a doširoka otevřela oči, v nichž se jí odrážely hvězdy. Ani jí nevadilo, že jich nevidí tolik, kolik by mohla, že jsou tak vzdálené a některé jsou možná už dávno vyhaslé, mrtvé. Chvíli si vychutnávala romantiku podpořenou lehoučkým

alkoholovým opojením, ale hned se zase vzpamatovala a pokračovala v cestě domů.

Vydala se ulicí vlevo, hlava ji na příjemném vzduchu opravdu přestávala bolet, a tak už zase poslušně hleděla dopředu na chodník, a ne hluboko do noční oblohy.

Ticho, které dosud rušily jen podrážky jejích balerínek, náhle proťalo zvonění mobilu, které se v klidu popůlnočního zahradního města nepatřičně rozléhalo, umocněno ozvěnou odrážející se mezi domy.

„Haló?“ pronesla netrpělivě, poté co se podívala na displej a uviděla jen řadu čísel namísto jména volajícího.

„To jsi ty?“ ozval se ze sluchátka táhlý a udýchaný mužský hlas.

Valerie telefon odtáhla od ucha a podívala se, jestli číslo přece jen nepozná, ale neříkalo jí nic. Zamračila se.

Kdo by mi mohl volat o půlnoci? Pojišťováci asi ne, ušklíbla se nad tím nápadem, načež na páteři pocítila zamrazení strachu.

„Kdo je tam?“ zopakovala.

„Jsi to ty?“ odpověděl hlas další otázkou.

„Promiňte, ale kdo volá?“ Začala být opravdu naštvaná. Šla zrovna po cestě vedoucí podél městského parku, který byl sice na dohled od jejich domu ve vilové čtvrti, přesto tam ale bylo mnohem méně pouličních lamp. Připadala si zranitelně. Jakmile neměla přehled o tom, co se kde děje, cítila se nesvá. Přešla raději na druhou stranu ulice k řadě rodinných domů s předzahrádkami, kde byl mnohem lépe osvětlený chodník, a hned se cítila o něco bezpečněji. „Haló!“ vyjela naposledy. „Na takový fórky nemám náladu!“

„Já ti vo–“ ozvalo se, ale vmžiku jako by si to dotyčný rozmyslel. Na druhém konci linky slyšela už jen namáhavé dýchání. Bylo to strašidelné a nechutné zároveň.

Nejspíš si z ní jen někdo vystřelil a teď se náramně bavil. Jí to ale vtipné nepřišlo ani trochu.

Možná to byl Mirek? Ten na mě ale nemá číslo, vzpomněla si.

Znechuceně si odfrkla a lehkým klepnutím prstu na červený symbol sluchátka hovor ukončila.

„Kretén,“ ulevila si polohlasně a přidala do kroku.

Z temného parku k ní dolehly divné zvuky.

Asi se tam zase slejzaj feťáci, pomyslela si a popoběhla.

Chtěla být co nejdříve v bezpečí svého pokoje. Dokonce začala litovat, že nevyužila některou z nabídek na nocleh nebo odvoz. Odrážet Mirkovy chlípné návrhy by možná bylo příjemnější než tohle noční strašení.

Zaslechla nelidské zařvání, jako kdyby poráželi prase. Zhluboka se nadechla a napůl šla, napůl běžela s očima přilepenýma na činžovní dům, v němž bydleli. Představovala si, že k němu vysílá ochrannou bariéru, a dokud ho nepřestane hypnotizovat pohledem, bude v bezpečí.

K domovu jí zbývalo už jen pár desítek metrů, když se ulicí rozlehly ještě jedny kroky. Příliš rychlé, a přitom šouravé, jako kdyby jejich původce na jednu nohu napadal. Anebo byl opilý. Bylo mu nejspíš jedno, jaký hluk dělá, o to víc se ve Valerii vzedmula vlna paniky.

Teď jako bych zaslechla i sípání?

Vystrašeně se ohlédla, ale nikoho neviděla. Najednou si nebyla jistá, jestli opravdu něco slyšela, nebo to byl jen výplod její téměř do hysterie vybičované mysli. Přidala do kroku. Skoro už běžela, svíral ji strach a panika. Dech se jí krátil, přesto se snažila dýchat co nejtišeji, aby nepřeslechla žádné zvuky, a zároveň potlačovala vzlyky deroucí se jí z hrdla. Proti její vůli se jí do očí nahrnuly slzy a z nosu se spustila nepříjemná vodová rýma, jako vždy věrně doprovázející pláč.

Posledních pár metrů už utíkala.

Pro jednou byla vděčná, že večer nikdo ze sousedů z činžáku, v němž bydlela s mámou a bratrem, nezamkl branku. Proběhla do zahrady, třískla plechovými vrátky a rychle zacvakla západku. Řítila se po úzkém chodníčku lemovaném živým plotem a horečnatě šátrala v kabelce po klíčích. K hlavnímu vchodu do bytovky zbývalo vyběhnout už jen pět schodů, aby byla v bezpečí. Vrazila klíč do zámku a v ten samý okamžik uslyšela zarachocení branky, jako by do ní někdo narazil ve snaze dostat se dovnitř. Dohonit ji.

Valerie začala tiše kvílet strachy a konečně přestala bránit slzám, aby opustily bezpečí slzných kanálků. Roztřesenou rukou se snažila odemknout, ale připadalo jí, že se ocitla ve špatném filmu, nemohla klíčem ani pohnout. Zámek se buď zasekl, nebo tam někdo z nájemníků zapomněl zevnitř strčený klíč.

„Prosím, prosím,“ úpěla tichou žádost ke všem svatým a ti ji nakonec vyslyšeli. Zámek cvakl, ona vpadla za prosklené dveře a okamžitě je za sebou přibouchla. Sesunula se podél zdi s domovními schránkami na studenou podlahu chodby a hystericky se rozvzlykala. Pocítila takovou úlevu, že utekla pronásledovateli! Teď už o tom neměla sebemenších pochyb. Někdo ji honil.

Rozsvítilo se světlo a v otevřených dveřích jejich bytu se objevila máma.

„Vali! Co se ti proboha stalo?“ spráskla starší žena ruce a ztěžka sešla schody k místu, kde její dcera seděla.

„Mami! On – on,“ plakala Valerie. Nebyla schopná sestavit větu.

„Kdo? Tak mluv! Zavolám policii,“ rozhodla, když viděla, že z dcery nic konkrétního nedostane, otočila se a s hekáním se zvedala, aby šla zpátky ke schodům.

„Tady, z-zavolej ode mě,“ chytila ji dívka za paži, nechtěla být sama. „A-asi mě honil nějakej chlap, on… on mi nejdřív volal a pak… divně vzdychal,“ pokoušela se vysvětlit mezi vzlyky, zatímco máma slovo od slova opakovala policistům do telefonu, diktovala adresu a zdůrazňovala, aby přijeli co nejrychleji.

„Klid, Valinko, posílají k nám hlídku. Už je dobře,“ konejšila ji, sotva hovor položila. Pak si telefon strčila do kapsy s tím, že ji policie bude kontaktovat zpět, aby se dostali dovnitř a nezburcovali celý barák.

Valerie přikývla a konečně se sesbírala ze země. Ještě se vyděšeně podívala do hluboké černoty v zahradě, ale kvůli světlu v chodbě nemohla nic vidět. I kdyby tam on byl a dál číhal na svou příležitost.

Spolu s mámou vyšly těch několik schodů k jejich bytu, opírajíce se jedna o druhou. Jakmile se za nimi zavřely dveře, zamířila Valerie do koupelny, zatímco máma šla postavit na čaj.

V koupelně se Val pokusila dát trochu dohromady. Umyla si rozmazané šminky kolem tmavě modrých očí a upravila vlasy, které se jí uvolnily z gumičky. Stále se trochu třásla a spouštěly se jí slzy, ale snažila se to rozdýchat. V mysli si vytvářela možné scénáře toho, co se asi stalo, protože se potřebovala co nejvíc uklidnit.

Třeba to byl jen sportovec, co trénoval na maratón. Co já vím, jaký zvyky maj běžci na dlouhý tratě? Třeba zrovna trénujou o půlnoci, kdy není provoz. No a možná, protože jsem byla rozhozená z vtípku, kterým nejspíš ten telefon byl, jsem se jen zbytečně vyděsila , přesvědčovala svou rozjitřenou mysl. Kupodivu ji vymýšlení i těch nejnepravděpodobnějších variant skutečně uklidňovalo.

„Možná tě vůbec nikdo nehonil,“ řekla roztřeseným hlasem svému odrazu v zrcadle. Ještě jednou si narovnala několik černých pramenů do culíku a zkontrolovala okolí očí, jestli někde nemá zbytky rozpité řasenky.

Vtom uslyšela zaklepání na dveře bytu a ztuhla.

„Pojďte dál,“ zaslechla tlumeně skrze koupelnové dveře mámu. „Valerie! Pánové od policie jsou tady,“ ozvala se máma trochu hlasitěji a netrpělivě zabubnovala prsty o papundekl.

„To si teda pospíšili,“ řekla ještě Val tiše svému odrazu, přesto se jí ulevilo.

Napadlo ji, jak se policisté dostali bez klíče do domu. Zvonky od minulého týdne nefungovaly, ani neslyšela, že by s nimi máma telefonovala a šla jim otevřít. Až to zaklepání před chvilkou.

Zatřásla hlavou. To teď není důležité. Hlavně že jsou tady.

Zhluboka se nadechla nosem, pomalu vydechla ústy a vyšla z koupelny.

1 SOBOTA Valerie

Scéna, kterou Val spatřila po příchodu do kuchyně, ji vyděsila. Čekala, že uvidí, jak matka příslušníky hostí kávou nebo čajem a rozčíleně jim vypráví, co jí dcera řekla. Místo toho seděla zhroucená u stolu, na němž byla jen její občanka a sklenice s vodou. Bezbarvý obličej měla v dlaních, oči zavřené, černé vlasy jí volně visely, a jeden pramen dokonce máčela ve sklenici.

„Jste Valerie Mrázová?“ přistoupil k ní strážník.

Val přikývla, udělala neurčité tázavé gesto a popošla k matce.

„C-co se jí stalo? Mami?“

„Budeme od vás potřebovat doklad totožnosti, slečno Mrázová. Vaše matka nahlásila, že vás někdo pronásledoval. Vzhledem k nálezu vašeho bratra bez známek života před va–“

Zbytek věty už Valerie ale nevnímala. V hrudi jí uvízl nádech. Kuchyně se okolo ní sevřela. Podlaha se zhoupla a vyměnila si místo se stropem. Dívka měla pocit, jako by se vznášela někde mezi.

„Slečno!“ slyšela jakoby z dálky policistův hlas. „Podej mi trochu vody,“ instruoval vzápětí svého kolegu.

Na tváři a na čele ucítila několik čůrků nepříjemně chladné vody, která jí stékala do vlasů. Zamžourala

na starostlivý mužský obličej a nechala si pomoci do  sedu.

„Co se… Mami?“ vstala za pomoci obou policistů a hrnula se k té, u níž by měla hledat oporu. „Mami? Neboj, t-to bude dobré!“

„Slečno Mrázová? Pamatujete si, co jsem vám před chvílí říkal? Nepotřebujete lékařské ošetření?“ díval se na ni starostlivě strážník, zatímco jeho kolega po lustraci její osoby, kterou provedl s dispečinkem přes vysílačku, odešel ven zajistit místo nálezu. „Každou chvílí sem přijede výjezdovka a doktor, ti vám podají konkrétnější informace.“

„C-co? Proč?“ Valerie ho slyšela, ale nebyla schopná pochopit, co se jí ten muž snažil říct. Nervovými spojeními jejího mozku se probojovala jen některá slova, a ona tak pořádně netušila, co se děje.

Vzpomínala si, že mámu požádala, aby zavolala policii, poté co ji pronásledoval nejspíš nějaký úchyl.

Ale proč do toho, proboha, pletou bráchu? křičel hlas uvnitř její hlavy.

„Přijeli jsme na oznámení tady paní Mrázové,“ střelil nervózním pohledem po její matce. „A před brankou jsme našli… vašeho bratra, jak jsem řekl, více infor–“

„Co? Mami! Co to říká? T-to ne –“

„Posaďte se, tady máte,“ postavil před ni na stůl značně nervózní strážník sklenici vody a tlačil ji na židli vedle matky. „Na chodníku vedle něj ležely doklady a klíče, takže jsme nahléd–“ koktal, zatímco ten druhý, který zase přiběhl zpátky, na něj dělal posunky a koulel očima. Valerie se dívala z jednoho na druhého. Kdyby nebyla tak mimo, asi by se té jejich komedii zasmála.

Matka v tu chvíli zvedla hlavu a podívala se na svou dceru, jako kdyby byla cizí. Jako by byla jen odporný

hmyz, kterého by nejraději rozšlápla. Vzápětí se rozplakala nanovo. Valerie k ní zaraženě natáhla ruku; ten znechucený pohled jí připomněl dost nepříjemné vzpomínky na výraz matčiny mladší verze, na které doufala, že už dávno zapomněla.

„Mami,“ zašeptala prosebně, ale starší žena schoulená do sebe ucukla i tentokrát.

„Je v šoku,“ snažil se Valerii neurčitě utěšit policista. Šlehla po něm pohledem, takže se raději zadíval jinam a žen si už víc nevšímal.

Co by mohl vědět o mojí matce? Já sama se ze všech sil snažím věřit, doufám, že ten mámin výraz byl jen přelud.

Netrvalo dlouho a ozvaly se policejní sirény. Valerii na vteřinu napadlo, proč je pustili, když bylo město v tuto brzkou ranní hodinu poměrně prázdné a cesta volná.

Třeba to ale byla sanitka. Třeba Romanovi ještě pomůžou. Hned si ale uvědomila, že kdyby to bylo možné, už by ji policisté byli zavolali. Pro její ztrápený mozek to byla poslední kapka. Vydal pokyn k pláči. Val se usedavě rozplakala, přesvědčená, že to skutečně nebyl jen sen. Protože kdyby ano, musela by se dávno probudit.

„Dobrý den, slečno Mrázová,“ ozval se příjemný hluboký hlas. Vyrušil ji po bůhvíjak dlouhé době, kdy seděla u stolu a netečně se dívala na dění v bytě. Z chodby k ní doléhaly hlasy, nejspíš zvědavých sousedů, ale bylo jí to jedno. „Jsem kapitán Daníček.“

Valerie k němu zvedla oči a snažila se zaostřit. Přes slzy, jež jí zalévaly oči, se jí to ale dařilo jen zčásti.

Stál před ní muž v civilu, tak kolem třiceti, s rovnými blond vlasy po ramena, šedýma očima a tetováním, táhnoucím se zpod výstřihu trička až na krk. Opět na chodbě

zaslechla vzrušené hlasy sousedů, kteří se střídali u přivřených dveří jejich bytu a které se onen úslužný policista v uniformě snažil usměrňovat. Hlasy se mísily s autoritativními pokyny stále se množících techniků a Valerie měla na malý okamžik dojem, že mezi všemi těmi lidmi zaslechla starou paní Macháčkovou, jak někomu říká, aby ji pustili dovnitř. Úplně nesmyslně ji napadlo, že jim třeba nese koláč, takže by možná měla kriminalistům říct, aby ji pustili. Otočila se na matku, aby zjistila její názor, ale ta byla v péči lékaře, který jí měřil tlak a puls. Zaměřila tedy svou pozornost zpět na vyšetřovatele, který si k ní přisunul židli, a nakrčila obočí.

„Máte tetování,“ zkonstatovala.

„Ano, to mám.“

„To smíte?“

„Když nenosím uniformu, tak ano. Pod ní by ale nemělo být vidět, dnes už se to tolik neřeší,“ odpověděl mírným hlasem. „Teď se vás ale musím zeptat na několik otázek. Jste schopná mi odpovědět, nebo potřebujete lékařské ošetření?“

„Ne, jsem v pořádku. Klidně se ptejte.“

„Dobrá. Potřebuji vědět, v kolik hodin jste přišla domů.“

„M-myslím, že nějak po půlnoci.“

Valerie si utřela nos a kapitán přikývl.

„A předtím jste byla… Vaše matka vypověděla, že jste působila poněkud… rozrušeně.“

„Ano. Vracela jsem se pěšky z centra, z kamarádčiny oslavy.“

„Sama? A pěšky?“

„Jo. Jeden kluk mi nabízel odvoz, ale já se bála, že mě bude chtít… no, víte co,“ zasmála se hořce.

„Aha. On je nějak agresivní?“

„Ne, to ne, Mirek je asi fajn kluk, jen má rád holky,“ vysvětlovala rychle a uvědomila si, že musí působit dost zmateně. „To neřešte.“

„Dobrá. Z čeho jste tedy byla tak rozrušená?“

„Někdo mi volal. Nějaký muž. Nepředstavil se, jen se ptal: ‚Jsi to ty?‘ Pořád dokola a-a pak jen dýchal.“

„Dýchal? Můžete mi to popsat?“

„No, jako kdyby běžel nebo něco. Funěl. A pak jsem zaslechla ty kroky. Vyděsila jsem se, že je to on a chce mě znásilnit, okrást nebo mě zabít. Jsem kráva.“

Připadala si příšerně. Neměla chuť popisovat, co se stalo nebo co si myslela, že se stalo. V tuhle chvíli jí to přišlo malicherné, neskutečné. Vůbec neuměla popsat ten syrový strach, který zažívala. Zajímalo ji jediné – co se stalo s jejím bratrem.

„Koho jste myslela tím ‚on‘?“ zeptal se místo toho.

„Cože?“

„Řekla jste, že jste si myslela, že – cituji: ‚Je to on a chce mi ublížit.‘ Koho jste tím měla na mysli?“

„Panebože, to nevím! Nějakej úchyl nebo vrah. Já nevím, co jsem si v tu chvíli myslela! Šla jsem sama, v noci, pak ten telefon, když jsem šla podél parku, já… N-nejdřív jsem si myslela, že je to jen nějakej vtípek za to, že jsem odešla z tý Lucčiny rozlučky dřív. Že se třeba M-mirek snaží vetřít, že nepobral odmítnutí. A-ale pak jsem zaslechla ty kroky a já… si myslela, že za mnou ten útočník běží až domů.“

Hlas se jí vytratil, konec věty vyslovovala téměř šeptem.

„Slečno Mrázová, s největší pravděpodobností za vámi pospíchal váš bratr.“

„C-co? Roman? Proč by… Jeho číslo ale…“

Valerie zesinala a odmítavě vrtěla hlavou.

„Byl zraněný. Utrpěl několik bodných a zřejmě i řezných ran. Nejspíš u vás hledal pomoc. Nevolal vám on?“

„N-ne, byla tam jenom čísla… Jeho mám uloženýho, jeho hlas bych poznala. Panebože! Panebože, to… to ne, to není…“

„Neviděla jste po cestě někoho podezřelého? Nevšimla jste si něčeho neobvyklého?“

Ona už ale nereagovala. Zírala do zdi za kapitánovou hlavou, jeho přítomnost v obranném reflexu úplně vytěsnila. Vrtěla hlavou a neslyšně opakovala nahodilá slova, jejichž význam nechápala. Nevnímala už vůbec nic.

Kapitán pokynul lékaři, aby ji raději prohlédl, a v tichosti odešel.

Valerie usnula až po injekci, kterou si nakonec nechala od zdravotníků aplikovat. Prospala celou sobotu. Vzbudila se vždy jen na nejnutnější potřebu a úplně se probrala až odpoledne dalšího dne.

Neděle. Dřív mívala víkendové dny ráda, protože si občas mohla přispat a nic ji nedonutilo vstát z postele dřív než před obědem. Ale dnes jí bylo úplně jedno, co je za den.

Těsně před probuzením, v takovém tom polovičním snění, ještě měla docela fajn náladu. Až do okamžiku, než jí vzadu v mozku vyvstal neurčitý pocit, že všechno není tak, jak by mělo.

Během několika vteřin na ni padla realita, jako kdyby stála pod ledovým vodopádem. Můj brácha je mrtvej. Roman je mrtvej. Kvůli mně. Protože kdybych nebyla tak debilně vyděšená a třeba se otočila… pořádně se podívala… mohla jsem zavolat záchranku… cokoli. Třeba by ještě žil.

Neustále se jí před očima míhaly obrazy, jak asi musel trpět. Jak se asi upínal k tomu, že mu ona pomůže. Dělal to tak vždycky, spoléhal se na ni odmalička a ve všem.

A ona namísto toho utekla, zabouchla mu před nosem a nechala ho tam vykrvácet. Svého malého brášku. Celý život tu pro něj byla a nakonec, když ji potřeboval nejvíc, selhala.

Zaslechla nějaký šramot a napadlo ji, jestli matka něco nepotřebuje.

„Mami?“ vylezla z postele, aby jí pomohla, podpořila ji. Tak jako vždy. Prošla celý byt, ale nikde na ni nenarazila. „Jsi tam?“ zkusila ještě dveře od ložnice, ty ale byly zamčené. Zavřela oči a opřela se o ně čelem. Na mysl se jí už zase draly ty nepříjemné vzpomínky, které se snažila všemožně zahnat. „Mami, otevři! Nepotřebuješ něco? Já nevím… k jídlu nebo napít?“

Ona a Roman byly děti za odměnu. Ne že by si jejich máma nikdy neměla právo postěžovat, že by zlobily, ale kromě Romanovy zlomené nohy a Valeriina úletu s jednou partou před dvěma lety nic závažného řešit nemusela. Ona ne.

Jejich matka Marcela žila s dětmi sama. Otec rodinu opustil, když bylo Valerii pět a Romanovi tři. Nikoho by v tu dobu ani nenapadlo, že by se to mohlo stát i Mrázovým. Vždyť ještě den před Radimovým odchodem byl naprosto ukázkový, byli jako reklama na šťastnou rodinku. Táta Radim se usmíval, hrál si s dětmi na zahradě a mámě Marcele říkal, jak moc ji má rád. Jak je šťastný, že si vybrala právě jeho. A hned druhý den ráno jí suše oznámil, že takhle nemůže dál. Sbalil si své osobní věci, dal dětem pusu a prostě odešel.

Valerie tátův odchod přijala tak nějak s klidem, takovou už měla povahu. Prostě se to stalo, a tak se přizpůsobila nové situaci. Viděla, jak je máma nešťastná, a rozhodla se jí nepřidělávat starosti. Naopak. Začala doma mnohem víc pomáhat, byla přece už velká holka.

Zejména když máma nebyla kolikrát ani schopná ráno vstát, musela se malá Val o brášku postarat. Pomohla mu

s oblékáním a k obědu vařila krupicovou kaši, jediné jídlo, které uměla. Někdy byla kaše moc řídká, jindy zase jako beton, ale byla naučená, že oběd má být teplý.

Zato Roman se na mámu zlobil hodně a dlouho. Myslel si, že je to její vina, že se od nich táta odstěhoval. Několik týdnů na matku vůbec nereagoval, takže všechno bylo na Valerii. Starala se o to, aby měli doma jakž takž uklizeno, čisté oblečení a připravené jídlo. Samozřejmě že ne vždycky, ale v ty dny, kdy máma nemohla. Ale těch rapidně přibývalo, než aby se situace lepšila.

„Dojdu do krámu,“ pronesla tiše s čelem stále přitisknutým na dveře matčiny ložnice, ze které se stále ještě neozval žádný zvuk. Valerie se pokoušela zaťukat, potom i zabouchala, brala za kliku, ale nic. Kdyby jí od mámy nepřišla textovka, ve které stálo nic od tebe nechci, nejspíš by už zavolala stodvanáctku v domnění, že se jí něco stalo. Takhle si jen povzdychla a vzala si plátěnou nákupní tašku. Nasadila sluneční brýle a dvakrát se ujistila, že za sebou zamkla. Když se blížila k ulici, znovu se rozplakala. Skoro se až bála sáhnout na branku, okamžitě se jí vracel všechen ten strach z páteční noci, anebo vlastně už sobotního rána. Zároveň jako kdyby přímo fyzicky cítila touhu po záchraně a následnou beznaděj, kterou musel Roman těsně před svou smrtí prožít.

Opatrně a s hlavou skloněnou, přesto co nejrychleji, prošla okolo místa, kde si myslela, že její bratr naposledy vydechl. Policie už zde měla ohledání hotové. Na okamžik ji přepadla vrozená zvědavost, když koutkem oka zahlédla třepotající se zbytky policejní pásky, která jen před několika hodinami ohraničovala místo, kde Romana našli. Nakonec jí ale opět vhrkly do očí slzy a s jistotou věděla,

že na to nemá. Nehodlala pátrat po ničem, co by jí poslední vteřiny Romanova života připomnělo. Představa, že například narazí na skvrnu od krve, od jeho krve, ji děsila. Otřásla se chladem, i když bylo parno.

Kdyby to šlo jinak, vůbec by ven nešla, kašlala by na nějaké jídlo. Kdo by v této situaci potřeboval jíst? Ale musela se přece postarat o mámu. Na to myslela po celou cestu na nákup.

Šla mnohem dál než k jejich malému obchodu, kde ji všichni znali. Nestála o to, aby se jí někdo vyptával, litoval ji anebo na ni jen soucitně či zvědavě zíral.

Chodila tedy po velkém neosobním hypermarketu a cítila se ztracená. Nevěděla, co má koupit, sama neměla chuť na nic. Vzala nějaké pečivo, ale co dál, netušila. Napadlo ji, že by mohla udělat rajskou s masovými kuličkami, protože ji má Roman rád, jen aby si vzápětí uvědomila, že on už žádnou rajskou jíst nebude. Z očí se jí opět začaly nezastavitelně řinout slzy, i když už si myslela, že má vyplakáno. Smutek však na ni zaútočil v plné síle. Balíček s mletým masem, který chvilku předtím vytáhla z chladicího boxu, jí vyklouzl z třesoucí se ruky a s plesknutím dopadl na zem. Bylo jí to jedno. Stála tam, opírala se o pult s chlazeným masem a otřásala se tlumeným pláčem.

„Stalo se něco, slečno?“ ozval se nějaký mužský hlas. „Je s tím něco v nepořádku?“ Shýbl se a vaničku si prohlížel.

Valerie se na něj ani nepodívala. Snažila se utřít si nos a pod slunečními brýlemi oči. Hlavně zastavit ten protivný pláč, oči ji z něj pálily a příšerně ji bolela hlava.

„Spadlo mi maso, nezlobte se,“ vysoukala ze sebe, i když si byla dobře vědoma toho, jak hloupě zní.